(Ze tmy se rozsvěcuje pustá horská scenérie. Skučí vítr. Otec je sám, nejistě kolem sebe šátrá holí)
Otec: Je tu někdo? Je tu někdo? Já jsem se ztratil!
Netvor: (vystoupí ze stínu mezi skalami, plíživě se k otci přibližuje)
Otec: (ho zaslechne a rychle otočí hlavu jeho směrem)
Netvor: (se instinktivně přikrčí)
Otec: Moc vás prosím… Jsem slepý, zabloudil jsem a bojím se, abych někam nespadl. Mohl byste mě dovést do statku u jezera? Byl byste tak velice laskav?
Netvor: (se odváží ještě blíž a opatrně se otce dotkne)
Otec: (ucítí ruku na svém těle a pevně ji uchopí) Děkuji, děkuji vám.
Netvor: (zcela zmaten) Za co… není důvod…
Otec: Jen nebuďte tak skromný. Podaná ruka je mostem mezi lidmi.
Netvor: (drží otcovu ruku, zkoumá své pocity) Ruka… ruka je… teplá… hřeje…
Otec: Znáte trochu zdejší kraj, pane? Někde nablízku by měla začínat cesta značená kůly.
Netvor: Všechno znám. Všechno mám v hlavě od chvíle, kdy jsem vznikl. Značené cesty… vrstevnice… souřadnice… kóty… stupně… deklinace…
Otec: Zřejmě jste hodně studoval. Možná budete znát mého syna, býval nejlepším žákem na univerzitě – Frankenstein…
Netvor: (upustí otcovu ruku, jako by se spálil, prudce odskočí, zařve) Frankenstein!!!
Otec: Nějak vás to překvapilo?
Netvor: (pomalu se vzpamatovává, mumlá) Frankenstein, Frankenstein (začíná temný hudební motiv, jako by se z dáli blížila bouře, Netvor do něj rytmizovaně recituje:-)
Frankenstein je pro mne
Bůh i Zákon.
Za všechno, co znám,
vděčím jenom jemu.
To, čím jsem,
je jenom jeho zásluha.
Otec: Jaká to šťastná náhoda nás svedla dohromady!
Netvor: (pokračuje ve svém skuhravém rapování:)
Jaká to šťastná náhoda,
konečně se mu odvděčím.
Jen pojďte, když jste jeho otec,
jen pojďte, rád vás povedu.
(vezme otce za ruku a vede ho po stupních, cestách, lávkách a schodištích stále vzhůru)
Otec: Kudy to jdeme? Měli bychom sestupovat do údolí a místo toho šplháme stále výš a výš?
Netvor: (rapuje)
Jen bez obav, pane,
co se má stát, se stane.
Cíl není daleko,
znám k němu cesty nepoznané.
Otec: Promiňte, to nebylo z nedůvěry. Když jsem slepý, nezbývá mi, než spoléhat na dobrotu lidskou…
Netvor: Říkáte lidskou? Co je vlastně lidské?
Otec: Jste filosof. Vím, hory k tomu svádějí;
Jsou majestátné,
velebné
a drtí nás svou tíhou,
jako by se ptaly:
Kdo jsi, bídný červe? (klopýtne)
Netvor: Jen opatrně, jsou tu kameny.
Otec: (klesá vyčerpáním) Cesta je čím dál horší…
Netvor: Hory se mění před očima…
Otec:
To je mi utajeno, bohužel,
i do vaší tváře rád bych pohleděl,
musí být upřímná a prostá.
Netvor:
Buďte rád, že jste slepý,
je to vaše štěstí,
alespoň nakrátko
- vydržte, už tam budeme.
Otec: Ochladilo se. To jsme tak blízko ledovci? Ne, už se stmívá, viďte, a mrazivý večer stoupá z údolí. Zůstaňte u nás na noc, pane, buďte naším hostem. Kam byste šel, hory jsou v noci nebezpečné. Víte, slavíme zrovna svatbu, syn se žení, je tam jídlo a pití, i když hosté už odešli. Mé děti vás rády uvidí, až jim řeknu, jak jste se o mne postaral… protože takhle hodných lidí, jako jste vy, je na světě čím dál míň…
Netvor: Hodných? Co je to hodný?
Otec: Jste filosof. Nad každou vaší otázkou je nutno se zamyslet.
Netvor: (Dovedl otce na okraj nejvyššího útesu) Už jsme tady. Dál trefíte sám. (Nasměruje slepce směrem k propasti, kde cesta končí v prázdnu). Jen pořád rovně. Šťastnou cestu!
Otec: Jsem vaším dlužníkem. (udělá krok k propasti, ale ještě se otočí) Ale přece jen, příteli, nebuďte tak ostýchavý a skromný, a pojďte se mnou alespoň na večeři. Pojďte, musíte se v mém domě napít se mnou vína.
Netvor: Neměl byste zvát někoho, když ani nevíte, jak vypadá.
Otec: Na tom přece nezáleží. Teprve když jsem oslepl, získal jsem schopnost vidět v lidech víc než jejich klamný povrch.
Netvor: Vy si myslíte, že… že by mě mohl mít někdo rád?
Otec: Já už vás mám teď rád. Jsem šťastný, že jsem vás potkal.
Netvor: Vy jste šťastný, že jste mě potkal?
Otec: Ovšem. (A opět vykročí ke srázu)
Netvor: (ho v poslední chvíli zadrží) Počkejte! Počkejte, tudy jdu já. Váš dům je vpravo! (Odstrčí slepce stranou a sám se vrhne do prázdna. S táhlým jekem zmizí v hlubině. Po chvíli se ozve dunivé žuchnutí, rachot uvolněných, kutálejících se kamenů – a pak ticho.)
Otec: Proboha… Co to má znamenat? Pane! Kde jste? Snad jste někam… (holí najde konec cesty, zděšen klekne na kolena a ohmatává dlaní hranu nad propastí) proboha… pane…
Vytvořeno službou Webnode