BRÁNY SIDHE - TAJEMSTVÍ ZAKLETÝCH HOR

 V lidových tradicích evropských národů se dochovalo mnoho zvláštních zvyků, obřadů a pohádek, v nichž můžeme vystopovat dávnou inspiraci keltskými představami o světě a jeho zákonech. Někdy je už opravdu obtížné odlišit, co je přínosem germánským či slovanským, a co bylo zděděno po původních obyvatelích našich zemí. Ani Keltové však nepřicházeli do liduprázdné krajiny, i oni přijímali podněty od místního obyvatelstva, pro které už ani neznáme původní jména a tak ho rozlišujeme podle typických výrobků nebo míst prvních nálezů (lid nálevkovitých pohárů, vypíchané keramiky, kultura unětická, knovízská, halštatská atd.).

 Odhalování těchto souvislostí se mnohdy podobá napínavému detektivnímu pátrání a často přináší i překvapivá odhalení. Ze zpráv antických autorů, zejména z cenných Caesarových „Zápisků o válce galské“ se dozvídáme, že staří Keltové nevytvářeli obrazy či sochy svých bohů. Když galský náčelník Brennus poprvé spatřil římské sochy bohů, připadalo mu to velice směšné. „Římané ze svých bohů dělají lidi!“ prohlásil opovržlivě.

 Později sice Galové chtěj nechtěj podlehli římskému vlivu a začali své bohy také zobrazovat v lidské, nebo napůl lidské a napůl zvířecí podobě. Původně však božskou sílu chápali abstraktně a věřili, že je vložena jako pečeť do určitého posvátného místa, které bylo něčím zvláštní (podivně tvarovaná skála, tajemná jeskyně, prastarý strom, bezedný močál, mocný pramen vody). Tím bylo dáno, že každý kousek krajiny měl svého osobitého boha, s jehož přízní či nepřízní bylo nutno počítat. Některé oblasti měly charakter přírodního chrámu a vstup do nich byl omezen jen na dobu vyhrazenou rituálním slavnostem.

 Ze stejných důvodů se těšila velké úctě dávná pravěká pohřebiště, vztyčené menhiry, mohyly a staré hrobky, v nichž prý přebývali mocní duchové. Keltové věřili, že právě komorové hroby, dolmeny a pohřební pahorky jsou branami, jimiž se dá projít do zásvětí.

 Podle keltské mytologie zásvětí (Jiný svět) vzniklo jako krajina božského pokolení Tuatha Dé Danonů (potomků Velké Matky Danu, dětí země), poté, co je v Irsku porazili Milesiané. Tito Milesiané měli vládnout viditelnému světu, zatímco Tuatha Dé Dannoni se stáhli do světa skrytého. Možná se tady v symbolické podobě popisuje vztah mezi bojovnými Kelty a jejich předchůdci, dávnými evropskými národy, které Keltové vytlačili z úrodných nížin do hor a lesních pustin. Od té doby k nim měli zvláštní vztah; báli se jich a současně je obdivovali. Postupem času se však v myslích dalších generací měnili vyhnaní vyděděnci v tajemná božstva. Keltové o nich spřádali čím dál fantastičtější příběhy, vyprávěli si o Jiném světě, do něhož se dá vstoupit jeskyněmi nebo jezery, především však sídy (pahorky sidhe), což byly prastaré mohutné pohřební mohyly, zbudované národy, které se již vytratily z lidské paměti. Za podsvětní hrady Dananů považovali Keltové i přírodní kopce, pokud měly onen oblý, homolovitý tvar typický pro mohylu. Podle jedné legendy rozdělil praotec Dagda všechny pahorky sidhe mezi bezpočet svých synů. Každý síd (sidhe) měl svůj kouzelný kotel, který poskytoval nevyčerpatelnou zásobu potravy, a rostly na tom pahorku jabloně, které se jen na jedinou noc v roce obalily zlatými jablky; kdo tato jablka pojedl, získal nesmrtelnost.

 O svátku mrtvých, Samhainu (31. října – 1. listopadu) mohli obyvatelé sídů vyjít ven a volně se potulovat mezi smrtelníky; přitom svými kouzly vyvolávali různé pohromy. Pro většinu obyčejných lidí byl Samhain dobou, kdy bylo nejlépe zůstat doma, zavřít dveře na závoru a zabednit okenice, vzývat ochranné duchy předků a doufat, že se nic nestane. Hrdinové a mocní druidští mágové se však právě tuto noc vydávali na odvážné výpravy k obávaným pahorkům, aby získali přízeň mocných bytostí, aby se s nimi potýkali, aby od nich něco dostali darem, nebo aby jim dokonce uloupili mocné, kouzelné předměty. Dar bytostí z jiného světa však ve svých důsledcích přivede člověka do zkázy (stačí například připomenout Artušův meč Excalibur). Ne nadarmo se říkalo: „Měj se na pozoru před dary Dananů!“ Dodnes o něčem, co vypadá lákavě, ale nevyplatí se to, užíváme úsloví: „To je danajský dar!“

Jízda hrdinů

Někdy mi snaha nadšených keltologů vidět za vším „keltské dědictví“ připadá poněkud přemrštěná, ale v případě Blaníku s nimi musím souhlasit. Vzpomínám na starou keltskou legendu o hlavě hrdiny Brana (Havrana), která byla pohřbena v nitru Bílé hory (někde v místech dnešního londýnského Toweru), aby tam navěky střežila bezpečnost Bílého ostrova - Albionu čili Britanie. Nejde tu jenom o skutečnou bílou barvu křídových útesů, ale také o těsnou vazbu na bytosti, zvané bílí (albi, alphi, elfi). Podle starých keltských a germánských legend mají elfové svá vlastní království, ukrytá v „dutých horách“ (keltsky „sidhe“). Tam může někdy vstoupit i smrtelník – ať už nedopatřením nebo jako odvážný hrdina, který přichází žádat bytosti z jiného světa o pomoc. Ačkoliv jsou elfové nevyzpytatelní a škodolibí, mají jistý smysl pro spravedlnost a ve skutečně závažných případech pomoc neodmítnou. Službu si však nechají zaplatit cenou nejvyšší; dotyčný hrdina už se nikdy nemůže vrátit do svého starého světa, je polapen v jakési jiné dimenzi času a prostoru. Dutá hora je pastí; i když se někomu podařilo fyzicky se z ní vrátit, zanechal v ní už navěky část své duše.

 Představy o světě elfů se v průběhu času různě pozměňovaly; jednu z jejich podob zachytil W. Shakespeare ve své poetické komedii Sen noci středoletní (čili slunovratové, u nás překládáno jako svatojánské), kde jsou tyto bytosti chápány jako personifikovaná duše přírody, jako svět zeleného krále Oberona, mámivé paní smyslných snů Titanie a celého roje drobných služebných skřítků. Je zajímavé, že příběh této hry se točí kolem posvátného sňatku, kolem vytouženého a přesto problematického spojení nebe a země, mužského a ženského principu.

 Jiná fáze mýtu naopak vedla k prolnutí světa elfů se světem zemřelých lidí, pro něž pozůstalí začali budovat „umělé duté hory“ – mohyly. V nich podle představ „mohylových kultur“ pokračoval pohřbený předek v jakémsi „jiném“ způsobu života. Jeho duše zažívala různá dobrodružství v neznámých končinách, zatímco jeho tělo v mohyle spalo. Ze své hrobky mohl vycházet mezi živé jen na jejich naléhavou prosbu a přilákán vůní krve oběti (neboť životní energii obětovaného tvora potřeboval ke své materializaci).

 Za určitých atmosférických podmínek (bouře, mlha) a při přesně definované konstelaci nebeských těles mohlo docházet ke spontánnímu otvírání bran mezi světy. Tehdy prý bylo možno vídat dávné krále ve zpuchřelých pláštích, s kopím v pravici a s rezavou korunou na hlavě, jak se prohánějí krajinou na kostlivých koních v čele lovící smečky. Bílé přízraky, bílé paní, bílí elfové… Dostáváme se tak k podivnému fenoménu takzvané divoké honby, při níž se po lesích a planinách za divokého troubení, vytí a skučení valí zástup příšer, vedených přízračnými jezdci ve vlajících pláštích a ohnivými psy. Tito hrůzní lovci se neštvou za zvěří, jejich vytouženou kořistí jsou lidé. Běda tomu, kdo se v lesích s divokou honbou setká! Podle tradice pomůže jedině to, když se člověk vrhne tváří k zemi a neopovažuje se zvednout hlavu, i kdyby kolem sebe slyšel sebehroznější hluk. Zdá se to být docela praktickým opatřením, neboť předobrazem divoké honby jsou patrně občasná tornáda, větrné víry, které se proženou lesem za strašného hukotu a skučení, lámou větve a mohou člověka, jenž se jim připlete do cesty, opravdu umlátit k smrti. Tentokrát nás však zajímá zcela jiný druh této smrtonosné jízdy. Zatímco běžná divoká honba je počin zcela individualistický, jakýsi spontánní výbuch náhle uvolněné energie (maximálně někdy spojený s lovem na nepohřbené, potulující se duše), pak její specifická forma, takzvaná jízda hrdinů, je ryze účelová. Uctívaní předci, dávní náčelníci a bojovníci, kteří kdysi statečně padli v boji, jsou připraveni kdykoliv znovu zasáhnout, pokud se jejich rod ocitne v nebezpečí, tedy v situaci, kdy hrozí, že by se neustálé otáčení rodového kola mohlo zastavit. Dřímají uprostřed své mohyly či posvátné duté hory a čekají na mocný magický pokyn, jímž může být vyřčení zaklínadla (sdělovaného jen zasvěceným), zatroubení na roh zavěšený ve svatyni (na který se jinak v žádném případě nesmí troubit!), prolití krve na určitém zakázaném místě atd.

Mýtus o blanických rytířích

 Teď už se nám začíná pomalu vyjasňovat mýtus hory Blaníku i její jméno; vždyť „blank“ (čistý, průsvitný) je pouze jiným tvarem- dalo by se říct přesmyčkou -  slova „alb“ (bílý, zářící). Pojďme se podívat na tuhle legendární horu, vypínající se nedaleko Vlašimi, nad městečkem zasvěceným měsíčnímu srpku, mocné Luně - Louňovicemi (kde mimochodem býval významný ženský klášter, vypálený za husitských válek). Horu? Jsou to vlastně dvě hory, které nejen že leží nedaleko od sebe, ale jsou těsně spjaté svým významem.

 Malý Blaník má podle senzibilů „ženskou polaritu“. Jako by tomu nasvědčovala i stavba kaple, jejíž trosky probělávají mezi stromy na vrcholu; je zasvěcena Kristově přítelkyni a oddané následnici sv. Maří Magdaléně. Opět tedy dávná „Mara“… A navíc podle legendy Marie z Magdaly (z Věže) se po Kristově ukřižování usadila jako poustevnice v jeskyni. Bývá zobrazována v pološeru temné sluje, jak rozjímá nad lebkou (!), symbolem pomíjivosti času. Pozdně barokní kaple na Malém Blaníku sloužila svému účelu jen 40 let. Císař Josef II. ji v rámci svého osvícenského tažení proti náboženské mystice nechal zrušit. Opuštěná stavba se začala rozpadat. Blanická kaple má zajímavý půdorys, v němž se opakuje schéma osmicípé mariánské hvězdy či osmi plátků růže; je to osmiúhelník komponovaný do elipsy. K severovýchodnímu bloku přiléhá sakristie s oratoří v patře, nebo lépe řečeno, to co z ní zbylo. Pod ní bývala ve skalní puklině krypta, vytvořená úpravou přírodní jeskyně; ta měla připomínat pokání Marie Magdalské v hlubinách země. Později se prý v jeskyni pod kostelem usadil poustevník. Vypráví se, že jeho duch dodnes obchází po ruinách a hlídá ukrytý poklad. Téměř přízračným dojmem působí obrovský, skoro 200 let starý smrk, jenž roste přímo uprostřed bývalé kostelní lodi a jehož rozložité větve jako by nahrazovaly zřícenou klenbu a dávno propadlou střechu. Traduje se, že tu nenarostl náhodně, že ho sem vysadil právě onen zmiňovaný poustevník.

 Nezřetelné, zpola setřelé stopy jako by nesly zprávu o dávném tajemství. Jednou z nich je i archeologický objev z roku 1961, kdy se dr. Pavlovi Radoměřskému podařilo v lesnatém svahu nad obcí Býkovice odkrýt zbytky hradu, postaveného někdy v 15. století. K němu se patrně váže historická epizoda o dobývání blanického hradu králem Zikmundem v r. 1402, kdy sem uherský král během sporů se svým bratrem českým králem Václavem IV. nechal přivést zajatého bratrance Prokopa, a vyhrožoval jeho popravou, pokud se posádka nevzdá a hrad mu nevydá, což se také stalo.

 Do oblasti bájí naopak spadá příběh o knížeti Stojmírovi, jenž na louce pod Velkým Blaníkem padl se všemi svými bojovníky v nějaké dávné kmenové válce či o statečném rytíři Zdeňku Zásmuckém, jenž s nevelkou posádkou vzdoroval v „dřevěném hradě na Velkém Blaníku přesile cizáků“. I tito hrdinové svou horu sice uhájili, ale do jednoho při tom padli. Když se sedláci z okolí vrátili do vypáleného hradu, aby těla obránců důstojně pohřbili, s úžasem zjistili, že už tam nejsou. Dokonce zmizeli i mršiny koní. Kam se poděli?

 Odpověď přišla za devět dnů, za úplňkové noci, kdy lidé z okolních vsí zaslechli od Blaníku koňské řehtání, hlomoz, troubení a bubnování. Ulekli se, že nepřítel se vrací. Ale pak spatřili rytíře Zásmuckého, jak se žene krajinou v čele svých jezdců. Proletěli jako vítr, napojili koně z říčky Blanice, a pak cválali k úpatí hory, do svahu k veliké skále, která byla otevřená, vjeli dovnitř, kamenná vrata za nimi s třeskem zapadla a k nerozeznání splynula s okolní skalní stěnou. Jen náznak klenutí vchodu tam zůstal.

 Po tomto zázračném zjevení prý lidé pochopili, že ani spánek smrti nemohl zastavit statečnost oněch mužů (jako by byli naší obdobou legendární hrstky Sparťanů, vzdorujících perskému přívalu u řecké soutěsky Thermopyl), že Zásmuckého „neústupní“ splynuli se svou horou a hora je pohltila, že sám Bůh poslal sv. Václava, aby z nich sestavil nebeské vojsko. A od těch dob každoročně, jakmile nastane výročí osudné bitvy, vyjíždějí blaničtí rytíři na jedinou noc z hory a cvičí se v boji na okolních loukách, aby byli připraveni na ten poslední, rozhodující zápas o českou zemi.

 Příběh dotvořil (patrně i s použitím cizích vzorů) obrozenecký nakladatel Václav Matěj Kramerius. Knížka „lidového čtení“ se natolik líbila, že podle ní V. K. Klicpera napsal divadelní hru Blaník.

  Jde však o typickou legendu „dutých hor“ (skalních pohřebišť, dolmenových hrobek, pyramid a mohylových pahorků).  Přenesla nás na „mužskou horu“, Velký Blaník (638 m.n.m.), jenž leží severovýchodně od Malého Blaníku. Na Velkém Blaníku se sice žádnou středověkou stavbu nepodařilo prokázat, zato můžete na vrcholové plošině pokryté skalkami a kamennou sutí spatřit ve stínu staré bučiny zbytky rozpadlých dvojitých valů pravěkého halštatského hradiště (asi ze 7. stol. př.n.l.), jejichž zřetelný pás je pokryt různě velkými balvany. Z obou stran navazuje na tzv. Rytířské skály, které byly zakomponovány do opevnění hradiště. Při zkoumání valů archeologové objevili pozoruhodně velké základové kameny.

 Bývala zde svatyně nějakého božstva? Co si o své „Bílé hoře“ vyprávěli obyvatelé hradiště? Jaké jméno měl jejich bájný hrdina? Netušíme. Jádro pověstí o spícím vojsku však s největší pravděpodobností pochází z keltských dob a souvisí s tradičním keltským pojetím některých hor jako sídla Aes Sidhe (Mocnosti hory). Tato místa jsou branami podsvětní říše, kde platí jiná pravidla a plyne jiný čas než v lidském světě. Brána do tohoto "jiného časoprostoru" se otvírá o hlavních keltských svátcích roku. Potom vyjíždí do noci přízračné vojsko nebo naopak lidé z tohoto světa pronikají do neznámých říší skrývajících se za těmito branami.

 Romantický obrozenecký archeolog Václav Krolmus se domníval, že na Velkém Blaníku pohanští Slované uctívali Běloboga - vládce Slunce a na Malém Blaníku Černoboha – pána temné luny. Vyskytly se i domněnky, že na Malém Blaníku sídlili pohanské kněžky, uctívající Maru, Černou matku z nitra země. Jejich dědičkami se zcela zákonitě staly jeptišky ženského kláštera v Louňovicích. 

 Nejstarší dochované svědectví o tom, že Blaníku se přikládal mezi lidem mimořádný význam a že byl chápán jako „hora spásy“, máme až z roku 1405. Tehdy M. Jan Hus zaznamenal ve své stati De sanguine Christi, že nějaký laik, tedy osoba bez kněžského svěcení, láká lid na horu Blaník, kde mu slibuje vidět zázračná zjevení. Prý měla být na vrcholu této hory pohřbena těla apoštolů Petra a Pavla a lidé jim sem měli nosit kameny ke stavbě jakéhosi chrámu. „Mnohý blouznivec věří, že když dva nebo tři kameny na vrchol hory přinese, dosáhne snáze věčné blaženosti.“

 Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka uložil všem duchovním v okolí Blaníku, aby svým farníkům zakázali horu i jen navštěvovat – a to pod trestem exkomunikace. Tvrdost tohoto opatření byla mimořádná, vždyť exkomunikace (čili vyobcování) byla nejvyšším církevním trestem. Ale zřejmě to moc nepomohlo, protože ještě v roce 1411 pronáší Hus v Betlémské kapli kázání proti obřadům a obětování na horách, mimo církví posvěcená místa. Opět jmenuje Blaník, Říp, Oškobrh…

 Zdá se to paradoxní, zejména v souvislosti s tím, že následující husitství začalo svou ideologii hlásat právě v rámci monumentálních poutí „na hory“, jimž náboženští blouznivci dávali nová biblická jména. Jako by šlo o další pokus probudit dávné hrdiny. Vášniví kazatelé mluvili na těchto horských shromážděních o „skonání věků“. Líčili ohromeným posluchačům, že co nevidět přijde Kristus osobně, ve hřmícím oblaku, obklopen anděly a svatými, aby soudil živé i mrtvé.

 Jak nevzpomenout na biblického Eliáše v ohnivém voze, na studené plameny nad hlavami proroků… I na Blaníku se prý často dělo něco podivného. Dokonce i významný šlechtic Oldřich z Rožmberka v jednom dopise z oné doby tvrdí, že na vlastní oči spatřil na Blaníku „obrovského a hrozného muže, jak zapaluje velkou kupu slámy“. Byl to opravdu jen přízrak?

Tajemství uzavřené skalní brány

 Pověst o blanických rytířích, tak, jak ji dnes známe, vznikla na základě proroctví sedláka Mikuláše, pocházejícího ze vsi Vlásenice u Pelhřimova. Tento neučený lidový vizionář a zakladatel později tvrdě pronásledované sekty „mikulášenců“ prohlásil roku 1471, že „v nitru hory Blaníku je divnou mocí ukryto Boží vojsko na ochranu země české a pravdy Boží“. Až přijde čas konečného účtování, objeví se různá znamení; uschnou vrcholy stromů v lese pokrývajícím horu, zato starý, již dávno uschlý dub na jejím úpatí, na hrázi rybníka zvaného Pustý, se opět zazelená a pramen u skály se tak rozvodní, že jako horská bystřina se svahem dolů požene. Velká osudová bitva se strhne na louce mezi Načeradcem a Blaníkem a bude tak krutá a dlouhá, až se vypuštěný a vyschlý býkovický rybník po okraj naplní krví. Dvanáct dní bude trvat ta řež, teprve třináctého dne zařve kamenný lev na Kalvárii u Miličína (zajímavě tvarovaná skála, která skutečně připomíná ležícího lva) a na ten signál se s velkým hřmotem otevře skalní brána na hoře Blaníku a ven vyjede oslnivě zářící vojsko. Zajímavé je, že sv. Václav, věčný vévoda země české, byl do čela blanických rytířů postaven až v 18. století, tedy v době baroka. Každopádně nepřátelé nesnesou pohled na „boží bojovníky“ a dají se v hrůze na útěk. Přízrační rytíři poženou nepřítele přes Prahu (kde proběhne další fáze bitvy, do níž se zapojí i vymýtač ďáblů sv. Prokop a Bruncvíkův meč) a dál až ke Kolínu nad Rýnem, teprve tam se blanické vojsko rozplyne, zmizí a do hory Blaníku se už nikdy nevrátí. Přeživší zbytky dezorientovaných nepřátel pobijí Španělé. Proč směřuje trasa právě ke Kolínu a kde se tam Španělé vzali? Smysl těchto dvou údajů je nám dnes už záhadný; možná, že šlo o aktuální politické narážky z Mikulášovy doby.

 Ale co když je to ještě jinak, co když máme před sebou zkreslený odraz velmi dávných informací, týkajících se časů, kdy v Čechách žili Markomani a po řece Rýně běžela hranice mezi svobodnou Germánií a římskou říší! Pohraniční pevnost Kolín (Colonia Claudia) byla tehdy sídlem místodržitele pro celou okupovanou oblast a současně výběrčího dávek ze závislých území (tedy místem na celém germánském území svorně nenáviděným). Z toho lze celkem logicky odvodit, že oním hrozivým nepřítelem jsou míněny římské legie a že jsou od Blaníku hnány až domů, to znamená za „lineum Romanum“ na Rýně!

 V blanické pověsti objevíme další pozoruhodné keltsko-germánské prvky; například magický meč krále Bruncvíka, jenž je obdobou mnohem proslulejšího, do skály zaraženého Excaliburu (dokázal ho z objetí kamene vytrhnout jen věštbou předurčený hrdina Artuš - v našem případě kůň sv. Václava vyhrábne meč kopytem z pilíře pražského Karlova mostu). Prorokovaná zkáza Prahy je naproti tomu dotažením představ chilliastických blouznivců z počátků husitství, kteří Prahu pokládali za obdobu hříšného Babylónu či Sodomy a Gomory, a proto se domnívali, že musí být při spravedlivém Božím soudu smetena z povrchu země. Věřili, že přežijí jen vyvolení, kteří najdou spásu na sedmi posvátných horách. Ti, a jejich potomci pak po hrůzné „potopě krve“ zažijí v Čechách věčný mír.

 Legendární bránu, takzvanou Veřejovou skálu, z níž rytíři, až zazní znamení, vyjedou, si můžeme prohlédnout na východním svahu pod vrcholem Blaníku. Výstupek má podobu lomeného gotického oblouku; náznak vchodu (důsledek přirozeného zvětrávání různě odolných vrstev hornin) nemá žádné pokračování a je uzavřen kompaktní skalní stěnou. Lidé však věřili, že to není „slepý vchod“, že jde o „magická vrata“, která se za určitých okolností mohou otevřít. A nejen při oné prorokované poslední bitvě. Velmi zajímavý je zápis z louňovické kroniky:

Ve Veřejové skále jest vchod do hory, tam také prýští pramen. Z něho napájejí blaničtí rytíři své koně, když jednou za čas za svitu měsíce vyjedou z hory na palouk mezi lesy. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, tlumený rachot bubnů i polnic hlas. K ránu zase rázem vše utichne, rytíři, koňstvo, vše zanikne ve skalní bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním jízdeckém reji: přečetné stopy koňských kopyt.

Jde i v tomto případě o projevy tornáda? Nasvědčovaly by tomu typické zvuky větrného víru, rozrytá půda i zkalený potůček…

 Dokonce tuto informaci nemáme jen z ústní tradice, ale z mnohem důvěryhodnějšího zdroje.  Je jím protokol sepsaný roku 1734 rektorem piaristické koleje v Benešově páterem Eugenem s farářem Antonínem Kráslem z Pravonína, městečka, jež leží nedaleko od Blaníka. Pravonínský farář v něm podává svědectví, že prý slýchal, obyčejně za soumraku či úsvitu (mezi květnem 1733 a dubnem 1734) ve směru od Blaníka zřetelné bubnování a troubení, které přičítal tajemnému blanickému vojsku. Ještě tu není ani zmínka o nějaké spojitosti se sv. Václavem. Páter Eugen uznal farářovy zážitky za skutečné a sám se při té příležitosti rozpomíná na to, co mu v mládí vyprávěli staří lidé o Blaníku. Například o tom, že jakási prostá vesnická dívka, jež sekala trávu na louce pod Blaníkem, byla oslovena neznámým „vojínem“ a pozvána do nitra hory, aby tam zametla. Připadalo jí, že se zdržela jen pár hodin, ale vrátila se domů až po roce. Zmateně vyprávěla o síni s mohutnými pilíři, o bílých koních, kteří se ani nepohnou, jako by byli vytesáni z mramoru, o rytířích v plné zbroji, spících s hlavami položenými na stolech. Byly to skutečně spící bytosti? Nebo sochy? Či jenom přírodně tvarované balvany zvláštních a bizarních tvarů? Všechny tyto možnosti lze připustit; časový posun je však logicky těžko vysvětlitelný. Navíc dotyčná dívka do tří dnů po svém návratu zemřela na neznámou nemoc! Rektor ještě upřesňuje, že služka si z hory domů přinesla dva starobylé zlaté peníze. Byla prý vyslechnuta místním hejtmanem a je o tom zápis (ten se, bohužel, do dnešních dnů nedochoval). Rektor dále píše, jak dva lidé z Pravonína spatřili řítit se lesem „cosi jako dvoukolou káru, taženou šestipřežím bez vozky“, která směřovala z Velkého Blaníka na Malý Blaník, přímo strmou strání, a když dojela na Malý Blaník, ozval se zvon, ačkoliv tam žádný nebyl, a zjevení se rozplynulo „jako mlha“. Můžeme se jenom dohadovat, jaký útvar se svědci snažili svým názorným přirovnáním popsat.

 Další duchovní, tentokrát louňovický farář Josef Teutsch, dokonce přízračné rytíře osobně zahlédl! Tvrdil, že když se roku 1753 na Malém Blaníku stavěla kaple sv. Maří Magdalény, často se kolem hory potulovali „neznámí, urození vojíni“, ačkoliv v tu dobu nepobývalo nablízku žádné vojsko.

Tajemné stíny jezdců zahlédli i další důvěryhodní lidé, například krajský komisař Putzlacher, jenž cestoval jedné podzimní noci (v dušičkovém čase, jiní míní, že právě na svátek sv. Václava) roku 1827 z Vlašimi do Mladé Vožice. Vypověděl, že poblíž Blaníku pronásledovali jeho kočár podivní „obrnění šediví jezdci“ a „nahnali jim dosti strachu“. Vojtěch Sedláček zaznamenal po mnoha letech tuto informaci s dalšími udivujícími (i mravoučnými) detaily, které už názorně dokládají, jak se skutečný zážitek pozvolna proměňuje v bájnou pověst:

Rytíř Putzlacher, jsa povahy laskavé a rád povídaje, vypravoval svému myslivci vše, co věděl o Blaníku, pod nímž právě jeli, a o rytířích tam spících. Myslivec to vše vyslechl, a pak dělal úšklebky a rytířům se posmíval. V tu chvíli zdvihl se prach, zadupala kopyta koňská a zařinčelo železo, a ustrnutí cestující viděli za samým kočárem obrněné jezdce, šedivé, bradaté, s meči obnaženými a tváří hrozivou. Kočí práskl do koní a ujížděl, co mohl, ale rytíři přece jen byli pořád těsně za vozem. Krajskému komisaři nebylo z toho volno, ale měl dobré svědomí, protože myslivce napomínal, myslivec však zůstal bez sebe až do Vožice. Když rytíři dávno již za kočárem zůstali a na Blaník se navrátili, přijel teprve komisařův kočár do Vožice, kde hned myslivcovi žilou pustili a po velkém namáhání jej vzkřísili.

  Také se ve zdejším okolí vyprávělo, jak se služebná z Louňovic chtěla u Blaníku napít ze studánky, ale sotva se dotkla rty vody, spatřila v hladině jako v zrcadle pluk rytířů na koních, jejichž přilbice a štíty metaly oslnivé záblesky. S výkřikem utekla, zapomněla dokonce u studánky nůši.

 Tyto příhody by se daly vysvětlit s použitím psychologie. Lidé, kteří žili v prostředí, kde se často vyprávělo o tajemných rytířích, mohli přisoudit podobu obrněných jezdců i náhodně spatřeným přírodním jevům; třeba chomáčům mlhy hnané větrem ve svitu měsíce nebo reflexům slunečních paprsků na hladině studánky. To vše může za určitých okolností působit velice sugestivně.

 Co si ale myslet o zjeveních zcela absurdních, která zdánlivě nemají vůbec nic společného s nějakými rytíři? Na počátku 20. století za Hutinou pod Blaníkem pásla chalupnice Kyptová z Křížova dobytek. Najednou se před ní zjevil "veliký pán s brýlemi na nose“, v ruce držel noviny a upřeně a polekaně na ni hleděl. Pak se opět rozplynul. 
 Někdy po roce 1920 prý nějaký učitel z Prahy, jinak vášnivý amatérský badatel, toužící odhalit tajemství Blaníku, objevil na vrcholu hory, ve skalní rozsedlině pod rozhlednou, jakýsi záhadný, nesrozumitelný nápis. Když se ho pokoušel opsat ze skalní stěny do svého zápisníku, obklopili ho nenadále podivní snědí muži, snad cikáni, ohrožovali ho noži a mířili na něj karabinami a ostře ho vyzvali, aby toho nechal a co nejrychleji zmizel. Od té doby se nikdo neodvážil znaky opisovat.

 Že by šlo o nějakou tajnou zprávu či vzkaz mezi členy lupičské bandy? Je to možné. Svérázné znakové písmo lupičů a tuláků skutečně existovalo. Mělo tu výhodu, že bylo mezinárodní, postavené na schematických symbolech a tudíž nevázané na jednotlivé jazyky. Pomocí kreslených značek se pobudové navzájem upozorňovali na výhodnou kořist, na bezpečné skrýše, či varovali před policií a rizikem prozrazení. Abeceda podsvětí se používala několik staletí.

 Logická vysvětlení tedy pro mnohé příhody existují – a přesto mi připadá zvláštní, jak se Blaník v průběhu času stával přímo ohniskem podivných událostí. Nejproslulejší a všeobecně známé jsou zejména zdejší případy časových posunů.  Zajímavý je na nich zejména aspekt neodolatelného mrákotného spánku, který se netýká jen „zakletých rytířů“, ale každého, kdo vstoupí do jiné časové dimenze. Je to pochopitelné, protože lidské vědomí není schopno vnímat časové urychlení; pokud bychom si představili člověka uvrženého do zóny, jejíž hmotné složky se pohybují v kruhu rychlostí, která přesahuje rychlost světla (něco jako neutronový urychlovač, cyklotron), pak bychom mohli zcela logicky předpokládat, že jeho vědomí ztrácí orientaci v prostoru a čase a smysly přestávají fungovat.

Kolik jednotek má svatováclavská armáda?

S humornou nadsázkou by se dalo říct, že „blanická rytířská armáda je dislokována na více než dvaceti místech“.

 Oddíl rytířů spí přímo v Praze, ve skále Moráni nad řekou Vltavou (pod dnešním Emauzským klášterem) nebo dokonce ve Vyšehradské skále, čeká na povel bájné kněžny Libuše. Někdy se prý některý ze zdejších rytířů probudí a ptá se: „Už je čas?“ A hlas kněžny Libuše mu odpoví: „Ještě ne. To jen podkova zakřesala o skálu.“ Jiná „pražská skupina“ je zavřena v nitru Bílé hory (zcela příznačný název vrchu!).

 Další horou skrývající vojsko je Oškobrh nedaleko Poděbrad, na němž stával pohanský kamenný oltář. U něj věštívala sama bájná kněžna Libuše. Prorokovala, že poslední krvavá bitva se svede mezi říčkami Cidlinou a Mrlinou. Podle tradice vystupovala Libuše k obětišti na Oškobrhu po dřevěných krytých schodech přímo z hradiště Libice, jež bývalo jedním z jejích sídel.

 Dunění válečných bubnů nás přivábí k lesnatému vrchu Turovu u Hronova, z jehož hlubin ten podivný zvuk zaznívá vždy o svatojánské noci. Také v čedičové kupě Kunětické hory u Pardubic se v den slunovratu na jedinou polední hodinu otvírají podzemní stáje - a kdo má dost odvahy, může vstoupit a na vlastní oči spatřit spící vojsko. Nesmí se však dlouho omeškat, jinak tu zůstane zavřený po celý další rok.

 Nad Libčany u Hradce Králové slouží spícím rytířům za úkryt osamělý vrch Pašát, v jehož nitru se už také ztratilo mnoho lidí. V Čisté u Svitav se zdržuje velmi podivný oddíl „bezhlavých rytířů“. Jejich démonické vyjížďky mají blíže k divoké honbě, ale přesto se o nich vypráví, že až bude v Čechách nejhůř, vyjedou k hořící Praze, kde se na Karlově mostě spojí s blanickými rytíři.

 Na Štědrý večer, jakmile zazní zvon k půlnoční mši, otvírá se skála v Drábském lese u Vysokého Mýta a z podzemních kasáren vyjíždí jednotka rytířů, kteří pořádají na louce „divoké hry a tance“. Po hodině se za velkého troubení a bubnování opět vracejí do nitra vrchu.

 Pozoruhodný mýtus podzemního vojska je zachován v Kostelci nad Orlicí. Podle pověsti se zde v horské bráně na vrchu Stráň kdysi propadl kostelík sv. Jiří do hlubin země. Protože kostelečtí se nenadálým sesuvem půdy velice vyděsili a upřímně se káli ze svých hříchů, promluvil k jednomu z nich ve snu sv. Jiří a dal mu naději, že ještě není všechno ztraceno. Kostelík byl sice rozdrcen, ale jeho zlatý zvon je nezničitelný. Ten bude putovat pod zemí tak dlouho, dokud se nezachytí v kořenech staré borovice. A tam ho jednoho dne vyryje divoká svině. Jakmile bude zlatý zvon znovu nalezen, je nezbytné do něj neprodleně udeřit. Pak mocný zvuk rozechvěje zemi a probudí vojsko, spící v jejích hlubinách. Rytíři vyjedou z nitra Stráně a povede je sv. Jiří. To leccos naznačuje. Sv. Jiří je postavou mnohem symboličtější než někdejší český kníže Václav; domnívám se, že pod jehož jménem se skrývá původní podoba „slunečního jezdce“, jenž posvátným kopím otvíral zemi a probodával draka temnot. A ze souvislostí vyplývá, že zlatý zvon, putující pod zemí, je v tomto příběhu patrně symbolem „noční sluneční cesty“. Do stejného slunečního mýtu patří i divoký vepř, posvátné zvíře Keltů (dodnes dětem v den zimního slunovratu připomínáme „zlaté prasátko“!)

 Pojďme dál za dusotem koňských kopyt. Jihozápad země je zajištěn jednotkami, které se skrývají v Královském kameni u Kašperských Hor. Ze Svidníku u Černovic prý rytíři vyjedou po stříbrných schodech, stvořených z měsíčního světla. Jednotka v Hadí hoře u Blatné podléhá rozkazům Hadí královny. U Domažlic vytéká z vrchu Chodova žlutě zakalený potůček; to prý je hnojůvka z podzemních rytířských stájí.

Rytíři se údajně skrývají i v legendárním šumavském vrchu Boubínu (1362 m.n.m.), jenž je i se sousedním nižším a špičatějším Bobíkem jakousi obdobou obou Blaníků (mimochodem na svazích Boubína pramení říčka Blanice).  Mohutný oblý balvan, označený starobylým vytesaným znakem - runou, prý zakrývá vchod do podzemních síní, kde rytíři sní své tisícileté sny. Hlídá je buď trojhlavý pes s ohnivými jazyky (Cerberos!), trojhlavý drak nebo lvice se třemi lvíčaty. Každý, kdo těm zvířatům pohlédne do očí, zkamení. V nitru hory plane uprostřed navršených pokladů věčný oheň, jehož plameny však nepálí;  jsou zelené a studené. Podle pověsti sídlil na Boubíně nejmocnější čaroděj země s podivným jménem Žídek. Možná si vzpomenete na pověsti o kouzelníku Žitovi, který se prý objevil na dvoře krále Václava IV. (přijel odněkud z neznáma na jednokolém vozíku taženém kohouty!) a oslnil tehdejší gotickou dvorskou společnost svými kousky.  Nejedná se náhodou o stejnou osobu? Těžko říct: vždyť postava boubínského Žídka v lidových příbězích splývá i se vzpomínkami na jakéhosi divotvorného lékaře z 18. století, jenž žil ve zdejším kraji. Současně však je bytostí bájnou, je démonickým králem Šumavy. Za své spojení s ďáblem prý byl proklet a od té doby se čas od času „s velkým hřmotem“ zjevuje na úbočí Boubína. Způsobuje vichřice, vánice, bouře a mlhy „husté jako smetana“. Někdy jezdívá coby prokletý lovec v čele divoké honby – ačkoliv není zcela zřejmé, jestli jde v tomto případě o lovecké štvanice démonů nebo pravidelné vojenské cvičení boubínských rytířů. Ti totiž nechřestí plátovou zbrojí, ale jezdívají „po myslivecku“ v zelených homolovitých kloboucích – a za jízdy vystřelují z kuší neomylné ohnivé střely, takže spíše připomínají nějakou robinhoodskou družinu. Jméno Žídek, Žítek, Žito jako by spojovalo vládce Šumavy s další důležitou obilninou, pěstovanou v podhůří. Nemá snad Morava tajného krále Ječmínka a Čechy tajného krále Žítka?

 Původ Žídkova jména však můžeme hledat ještě hlouběji v minulosti. Podle kolegy Jiřího Svobody je to zkomolenina původního keltského pojmenování Aes shied, což znamená Mocnost hory, Vládce hory. Na keltské osídlení a zřejmě i významnou svatyni upomínají pověsti o hradě obrů, který kdysi stával na jednom z výběžků Boubína. Kronikář Hájek ho považoval za druhé nejdůležitější sídlo „moravského krále Markvarta“ (čímž míní sjednotitele germánských kmenů Markomanů a Kvádů, vojevůdce Marobuda).

 Také nad starou keltskou obchodní stanicí Křemží u Českého Krumlova se zdvíhá vrch s podivným názvem Kluk. Na něm má svou základnu démonická bytost, kterou bychom mohli popsat jako nejmladšího z přízračných králů země. Má prý skutečně podobu malého chlapce, kluka, a tak není divu, že má poněkud rošťácké sklony. Kdysi se prý v chlapecké podobě osobně zjevil rytíři Smilovi z Křemže. Ovšem v případě Kluka opravdu zdání klame; tenhle holobradý výrostek se vyznačuje neobyčejnou silou, a když se rozzlobí, dokáže rozpoutat stejně smrtonosnou bouři a vichřici jako jeho vousatí příbuzní z jiných krajů. Většinou ale pospává v nitru hory. A proč o něm vyprávím v souvislosti s blanickými rytíři? Protože je to svérázný vlastenecký bojovník - samotář; nemá žádnou družinu a necvičí si vojsko duchů, ale až zazní signál k poslední bitvě a blaničtí rytíři i jejich pomocné sbory ze všech koutů Čech vyjedou, probudí se i Kluk, vytrhne ze země staletý dub i s kořeny, hodí si ho jako kyj přes rameno a vydá se na pomoc ku Praze. A spolu s blanickými hrdiny požene nepřítele až za řeku Rýn…

 Podivná pověst by mohla mít skutečně dávné kořeny. Možná, že pozdější lidové vypravěče zmátlo slovo „kluk“, jehož původnímu významu už nerozuměli. Ve staročeštině se jím označovalo holé, stromů a porostů zbavené místo v lesích (vyklučené!). V přeneseném významu pak neopeřený šíp a také mladík, jenž má holé tváře, protože mu ještě nerostou vousy. Kluk tedy mohl být ten, kdo „klučí lesy“, čili rozpoutává vichřice a způsobuje vývraty. A vůbec nemusel vypadat jako malý chlapec!

 Jeho jméno také zajímavě souzní se staroanglickým Pukem, což byl škodolibý a hravý skřítek, jenž mátl cesty a způsoboval tak poutníkům bloudění, zamotával koňské postraňky a cuchával koním hřívu a dívkám ve spánku vlasy. Podobu malého chlapce v dlouhé bílé košili míval také český poledníček (považovaný někdy za syna polednice). Ten v pravé poledne vycházel z lesa a volal na lidi jménem. Když se někdo chtěl přesvědčit, proč ho volá, a vstoupil za ním do lesního stínu, poledníček dotyčného vodil po lese až do úmoru a zamotal mu všechny cesty zpátky. Na Podbrdsku a Příbramsku bylo podobně obávané takzvané bouřkové dítě, které s pláčem chodívalo za bouře krajinou. Když se některá naivní soucitná duše nechala napálit a zmoklé děcko pozvala do chalupy, do seníku, pod vůz, pod strom či do jiného úkrytu, zle se mu odvděčilo. Zavolalo na svého otce, ohnivého draka, a ten v podobě blesku do onoho místa udeřil, vše spálil na uhel a dobrodinci se odvděčil tím, že ho zabil. A bouřkové dítě se přitom radostně smálo, tleskalo ručkami a pokračovalo pak v další smrtonosné pouti lijákem, vichřicí a hromobitím…

 Ale to jsme trochu odbočili od mesiášské jízdy hrdinů. Severní hranice Čech je zabezpečena vojskem spícím v dračí skále Klapý pod hradem Házmburkem u Litoměřic, jiná jednotka čeká na svou chvíli v památném čedičovém vrchu v podobě radlice – v Ralsku u Mimoně.

Moravu chrání divize ve vrchu Hostýně. Ta prý je tam ukryta od časů tatarských válek (ale podle mého názoru mnohem dřív, už od dob keltského hradiště) a pokyn k útoku na nepřátele „země moravské“ jí bude vydán od Matky Boží Bleskovládné. Tehdy se prý v čele jednotek objeví i král Ječmínek a na jeho prsou bude ohnivě plát zlatá hvězda… Jízdní jednotka vyspává i v Babí Hoře u Čejkovic. Polskou hranici hlídá jednotka v posvátném vrchu Slezska Čantoryji, kdysi pověstném pohanskými modlami. Další skupinou je vojsko u Opavy, zakleté ve vrchu Hanuši nad řekou Moravicí.

 Alois Jirásek a historici počátku 20. století se domnívali, že původ pověstí o spícím rytířském vojsku je na východě, v přední Asii, odkud se za křižáckých válek rozšířily na západ. Připadá mi však nesporně zajímavé, že se především vyskytují na území, které bylo původně obydleno Kelty a Germány. Jde patrně o společné indoevropské tradice národů, u nichž byl pěstován kult hrdinů, uzavřených v prastarých mohylách. A tak na území Německa a Francie najdeme mnoho hor, kde podle pověsti sní svůj tisíciletý sen rytíři Karla Velikého nebo Fridricha Barbarrossy (Rudobradého). Poláci si vypravují o vojsku Boleslava Velikého, jež je ukryto pod Vysokými Tatrami.

Sitno – slovenský „Blaník“

 Na jednom místě se však musím zastavit podrobněji. Je to legendární slovenská hora Sitno. Její typický plochý hřbet se sráznými svahy se zdvíhá nad lesnatými kopci Štiavnických vrchů, jižně od města Bánské Štiavnice. Podle legendy je v jejím nitru také uzavřeno mýtické vojsko, tito hrdinové však byli odesláni „do jiného světa“ za trest. Alespoň to říká pověst, která tvrdí, že v dobách Velké Moravy, kdy se zde rozkládalo Pribinovo knížectví, se na vrcholu hory pustila do nemilosrdného zápasu vojska dvou bratrů, Tyra a Želibora, usilujících o nadvládu nad krajem. Jejich bratrovražedný boj rozhořčil mocného velekněze Nákona; když nepomohlo jeho napomínání ani prosby, pozdvihl svou čarodějnou hůl k nebesům a obě vojska proklel, vyzval horu, aby je pohltila a neotevřela se dřív, dokud slovenský národ nebude volat o pomoc proti mocným nepřátelům; teprve v této poslední osudové bitvě dostanou bojovníci příležitost odčinit svůj hřích.

Možná vás teď také napadlo, že je vám ten příběh nějak povědomý. Vybaví se vám Tolkienův román Pán prstenů, kde zavržený král Aragorn se vydá do podsvětních síní, aby odtud vyvedl prokleté duchy vojáků, kteří kdysi zradili svého pána, a kteří mohou svou kletbu zlomit, když pomohou v boji proti temným silám Mordoru.

 Nejsem si ovšem jist, jestli zmiňovaná verze pověsti o sitenských rytířích nevznikla v dobách slovenského národního obrození, vždyť mezi velké milovníky této hory patřil například Ján Kollár. Snad byla tehdy upravena v duchu slovanského vlastenectví, ale její základ je typicky keltský. Místo žrece Nákona si můžeme představit nějaké mocného druida, jenž začaruje do skály zápasící keltské klany. Po druidových slovech se prý zablesklo, skála pukla, vychrlila plameny a dým, a obě vojska pozřela. Od té chvíle stojí válečníci v plné zbroji v podzemních síních u svých osedlaných koní, s nohou ve třmenu, připraveni okamžitě vyrazit, ale nepohnou se, proměněni v kámen. Jen jednou za sedm let (magické číslo luny) na okamžik procitnou a ptají se: „Už je čas?“ Starý strážce, stojící u vchodu, vystoupí na vrchol Sitna, rozhlédne se na všechny strany, a pak se vrátí se slovy: „Ještě ne.“  Podle jiné verze sestupuje naopak k úpatí hory, na břeh jezera, které se právě proto nazývá „Počúvadlo“, neboť rytíř u něj naslouchá, jestli mu voda nevyřídí důležitý vzkaz. Když se tak nestane, vrátí se do hory a skála se zavře na dalších sedm let.

 Možná je zvláštní, že v pověsti Sitno chrlí plameny a dým; co mohli naši dávní předci vědět o tom, že jeho vrcholová plošina je vypreparovaným lávovým nitrem pravěké sopky?

 Legenda o sitenských rytířích má ovšem další překvapivé souvislosti. Na vrcholové plošině nám zbytky valů a četné archeologické nálezy dosvědčují existenci rozsáhlého hradiště, které se rozkládalo na ploše 16 hektarů. V době bronzové bylo nejvýše položeným sídlem takzvané lužické kultury (1009 m. n. m.). Lidé zde sídlili takřka nepřetržitě od roku 1200 př. n. l. až do počátku nového letopočtu. Tedy i v době keltské. Nové oživení hradiště nastalo v 11. století, kdy se na Sitně opevnili Slované. Ve 13. století byl na zbytcích valů, u jediné cesty, která stoupala na náhorní plošinu z východní strany, zbudován kamenný středověký hrad. Zdá se, že od pravěku až do středověku se tu vládci snažili chránit cenná rudná naleziště. Nezvykle vysoko položené hradiště bylo především důlním a hutnickým centrem, nesloužilo tedy k běžnému obývání.

 Navzdory této zdánlivě prozaické činnosti je hora Sitno odjakživa objektem posvátné úcty. Zpívá se o ní v lidových písních, vypráví v pohádkách. Kromě zmiňovaných spících rytířů se do něj umísťuje sídlo dosud nezrozených duší a brána do pekla. Ano, je to typická hora „sidhe“, skrytý palác Dananů či elfů.

 Lidové pověsti vyprávějí, že za dávných časů na Sitně sídlili obři. Ti odešli teprve tehdy, když lidé v podhůří začali stavět kostely, neboť nesnášeli zvuk zvonů. Zůstala po nich gigantická stavba, známá jako Val obrů. Základ té pozoruhodné hradby tvořily dřevěné kůly s bedněním, mezi něž byla upěchována zemina promíšená kamením, čelo valu bylo zřejmě obezděno nasucho kladenými kameny, které se už většinou sesuly do nepravidelných hromad. Nahoře mohla být ještě palisáda a dřevěné věže. Val byl vysoký 6 až 8 metrů a místy široký až 16 metrů. Doposud byl vystopován v délce kolem 80 kilometrů. Původně se tato slovenská obdoba britského Hadriánova valu nebo čínské zdi táhla od Sitna přes hřbety Štiavnických vrchů, Pečenice, Dudince, Dolné Semerovce, až k řece Ipel‘. Nalezena byla i západnější větev valu a dokonce i třetí větev, která běžela od Žarnovice až k místu, kde do Dunaje ústí řeka Hron. Předpokládá se, že pokračuje i na maďarském území a také severním směrem do Polska. Někteří badatelé soudí, že by mohlo jít o římskou hraniční linii, předsunutou za válek s Markomany daleko před Dunaj, jiní uvažují o protipovodňových hrázích nebo obranném valu proti Maďarům z dob Velké Moravy. Nikdo ale doopravdy neví, kdo je původcem té gigantické stavby. Jisté je jen její velké stáří, vždyť poprvé je připomínána již v pozemkové listině ze 13. století, kde je označována latinskými slovy „Fossa giganteum“. Místy je zemina valu spečená, což je patrně pozůstatek velkých požárů, při nichž byly jeho palisády a věže záměrně podpáleny.

 Kdo ví, jestli tu nemáme co do činění s velkolepým dílem Keltů, vždyť kamenné stavby z jejich časů byly archeologicky doloženy například na hradišti Závist u Zbraslavi, nedaleko Prahy, kde se vědcům podařilo vykopat pozoruhodné kamenné zdi, tvořící terasy, vyplněné sutí. Pomocí systému vyzděných komor vytvořili keltští „architekti“ zhruba třímetrové kamenné podstavce pro obětní oltáře a dřevěné chrámy, stojící na nich jako na umělých plošinách; přístup vzhůru byl po šikmých rampách. Odborníci se shodují v názoru, že keltská svatyně na Závisti se zřejmě inspirovala vzorem řecké akropole v Athénách.

 Na hradišti Závist byl také zbudován několikakilometrový val, který přeťal údolí potoka a spojil dvě protilehlá hradiště; potok protékal obranou zdí skrze speciální zamřížovanou bránu.

Podobným centrem moci mohlo být kdysi Sitno – a hořkost z jeho pádu, ke kterému došlo vzájemným mocenským zápasem klanových vůdců, se mohla promítnout do pověsti o prokletých bojovnících, navěky odsouzených držet stráž uvnitř hory.

Krvavá pradlena a bosorka z Babie hory

Ve starých keltských mýtech vystupuje královna duchů Morrígan, nazývaná též Pradlena u brodu. Čekává u říčního brodu na muže kráčející do bitvy. Vypadá jako vysoká kostnatá stařena se zcuchanými šedivými vlasy a s rudě planoucíma očima, která ve vodě máchá zakrvácené košile. Irskému králi, který se jí při jednom válečném tažení odvážil položit otázku, co to dělá, odpověděla: „Mou prací je obcházet všechny potoky a řeky a smývat jejich vodou hříchy lidí.“ Pak ukázala na hromadu zohavených těl u svých nohou a zaskřehotala: „To jsou tvoji bojovníci, králi! Jen se podívej, jak budou vypadat ještě dnes, dřív, než slunce zapadne! A až dnešní bitva skončí, takhle budeš vypadat i ty!“ – a ze své příšerné hromady zvedla za vlasy uťatou hlavu. Král si s hrůzou uvědomil, že je to jeho vlastní hlava…

 Netřeba snad dodávat, že proroctví se do všech důsledků naplnilo.

 O stejné bytosti, přejmenované na Walburgis, si vyprávěli němečtí obyvatelé severočeského města Kadaně. Podle místních pověstí tato děsivá démonka prala za bouřlivých nocí na říčním jezu pod Kadaní krvavé košile. Krev z jejího prádla zbarvila vždy celou řeku Ohři doruda. Teprve převozníkova dcera zjevení úspěšně zahnala pomocí jetelového čtyřlístku.

 Je zajímavé, že okolí Ohře je dávným sídlištěm Keltů, kteří dokonce dali této řece jméno (Původně Agara, což znamená hbitá, bystrá). Že by tady pověst o Krvavé pradleně Morrígan přežila až do 19. století, kdy byla zapsána sběrateli foklóru?

 Morrígan byla opravdu nejmocnější bohyní, neboť si vybrala za milence Dagdu, patriarchu Tuatha de Dannonů. Pokoušela se dokonce svést hrdinu Cúchulainna, který je jakousi irskou obdobou řeckého siláka Hérakla, a když ji odmítl, stala se jeho nesmiřitelnou nepřítelkyní. Je vskutku zvláštní, že Keltové navzdory své bojovnosti žili v jakémsi matriarchátu, že matky, královny a válečnice byly často rozhodujícími postavami jejich dějin.

 Plodnost a smrt jsou u nich rubem a lícem téže mince. Temnou stránku plodné trojice Matron (Vznešených paní) tvoří tři zlověstné bohyně smrti Morrígan, Badh a Macha. Ty se dovedly proměnit ve vrány nebo krkavce a v této podobě kroužily nad bitevními poli. Komu usedly na rameno, nebo zblízka zakrákaly do uší, ten vzápětí obdržel od nepřítele smrtelnou ránu.

 V podobě tří čarodějnic (stryg) se tyto dávné keltské bohyně objevují na skotském vřesovišti ve známé Shakespearově tragédii Macbeth. Přilétají na bojiště, aby se živily na tělech padlých, a vítěznému hrdinovi prorokují úspěch, jenž ovšem bude počátkem jeho zkázy.

 Na keltskou Morrígan si vždycky vzpomenu při pohledu na impozantní Babiu horu, která se zdvíhá z hřebene Oravských Beskyd na slovensko – polském pomezí. Za svoji posvátnou horu ji pokládají Slováci i Poláci; prochází přes ni rozvodí mezi Vislou a Dunajem.

 Pověst vypráví, že na vrcholu Babie hory sídlí strašná bosorka, která se tu o filipojakubské noci (z 30. 4. na 1. 5.) schází se svými družkami; tři strašlivé baby vaří v kotli omamný nápoj z mnoha odporných přísad. Ano, jistě si vzpomínáte, že každá hora sidhe má svůj zázračný kotel; možná je tohle vaření na jarním ohni ve svátek Beltaimu symbolem obrozeného života. Pohádky o hrdinovi, který byl rozsekán a uvařen v kouzelném kotli, aby z něj vyšel znovuzrozený a ještě krásnější než předtím, mají nepochybně keltské kořeny. Kotel, který dokázal křísit mrtvé, byl největším pokladem Walesu. Jeden z těchto obřadních kotlů se nám naštěstí dochoval v celé kráse. Byl nalezen roku 1891 u městečka Gunderstrupu v Dánsku. Je vyroben ze stříbra a jeho tepaná výzdoba je patrně ovlivněna thráckými a řeckými výtvarnými vlivy. Na vyobrazeních na boku kotle spatříme tradiční keltské bohy v již pololidské podobě. Se zkříženýma nohama tu v jakési meditační poloze sedí bůh Cernunnos, korunovaný mohutným jelením parožím a obklopený svými poddanými, tedy zvířaty. Na druhé straně nádoby nás zaujme výjev, který nám ukazuje její symbolické použití: jakýsi obr tam ponořuje zabité náčelníky do kotle, aby je znovu oživil.

 Není patrně náhodné, že na Babie hoře najdeme místo zvané Diablova kuchyňa. V nedalekém údolí, kde vytéká minerální pramen Smradl‘avá voda, pozorovali prý pastýři často podivná světla, přímo ze země tam dokonce se sykotem vyšlehovaly zelené plameny, následované odporným puchem. Nesporný důkaz, že nablízku musí být nějaký vstup do pekla!

 Možná, že tyto výrony metanu a siřičitých plynů mohly přispět k magické pověsti hory.

Vypráví se tu zvláštní pověst; zdejší mocná bosorka prý chtěla, aby ji lidé z podhůří postavili schody do nebe, podle jiné verze velkou věž až do mraků, ze které by mohla vládnout celému světu. Zajala mnoho sedláků z okolí, které nutila vláčet obrovské balvany a vršit je na sebe. Hora utěšeně rostla a nebožáci, potící krev pod biči skřetů, bosorčiných pohůnků, si zoufali. Zachránil je až nějaký křesťanský misionář, který jim, ač byli pohané, poradil, aby stloukli dva kmeny do podoby kříže a vztyčili je na nejvyšší skále Babí hory. Když to bosorka spatřila, propadla zběsilé zuřivosti, metala blesky a skučela ve vichřici, ale nebylo jí to nic platné, nad vesničany ztratila veškerou moc, ti z hory uprchli a všichni se nechali od onoho potulného mnicha pokřtít. Říká se, že bosorka je na Babí hoře uvězněna dodnes a proto tato hora patří mezi největrnější a nejdeštivější a jako magnet přitahuje bouře.

 Dávné sídlo temné keltské matky, smrtonosné Morrígan na Babie hoře je skutečně bránou do Jiných světů. Během druhé světové války se do tajných síní sidhe podařilo bezděky nahlédnout jednomu partyzánskému veliteli, který prchal před německými vojáky. Úkryt našel v jeskyni na úpatí hory, kterou ve svých zápiscích, vydaných po letech v USA, nazývá „Babie“. Při průzkumu podzemních prostor narazil na podivnou, geometricky přesnou šachtu, jejíž stěny byly pokryty něčím, co připomínalo stříbřitý kov. Tato zmínka vzrušuje nejrůznější badatele, o záhadném útvaru, pokřtěném jako Měsíční šachta, už byly napsány desítky článků a knih. Nikdo ale neví, jestli jde o realitu, zvláštní sen člověka, jenž se dostal do nebezpečné, stresové situace, nebo dokonce o záměrnou mystifikaci a chytře napsanou scifi povídku. Mnoho let se pod Babiou horou podnikají marná pátrání. Po Měsíční šachtě jako by se země slehla. Kdo ví, jestli se hledá na správném místě. A jestlipak sem výzkumníci zkusili přijít o podzimním svátku Samhain a obětovat temným elfům a jejích královně Morrígan černého havrana?

 Připadá mi zajímavé, že Babiu horu rád navštěvoval polský biskup Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.; Poláci mu dokonce na jejím úbočí postavili pomníček.

 Je zkrátka nesporné, že posvátné hory zůstávají místem naděje, duchovní obrody, která je vyjádřena buď symbolem spícího vojska hrdinů, kteří vyjedou, až národ bude zdeptán beznadějí, nebo kotlem, v němž vše zaniká - a znovu se rodí.