Jak se rodí historický román

Velmi úporně se prodírám vytištěnými stránkami z internetu, haldami dějepisných knížek, louskám archaický jazyk Františka Palackého i živě čtivé vyprávění Hory - Hořejše v jeho Toulkách českou minulostí. Všude, jako posedlý lovec hledám datumy! To, co jsem kdysi na dějepisu nejvíc nenáviděl. Jenže data jsou jakousi kostrou, na kterou teprve přijde navěsit maso příběhu. Na velké archy, nadepsané vždy v levém rohu příslušným letopočtem, si řadím probíhající události, vztahy a věk osob, které se právě setkaly. Teprve, když si člověk udělá tyhle svodky, tak spatří nečekané souvislosti mezi jevy, které se v dějepise běžně do souvislostí nedávají. K tomu ještě nasávám atmosféru doby, prohlížím reprodukce obrazů a architektury. Úmorná práce... Ale v mlze tam někde vpředu už problikává jiskřička, záblesky situací, jako náhodně zachycené scény z filmu, který zatím běží někde, kde nejsem, ale když se ty dveře do sálu pootevřou, tak občas něco zahlédnu...

 Chtěl bych se vyvarovat těžkopádnosti klasických historických románů, mělo by to být živé, emocionální a akční. Královna Žofie je hrdinkou velkého formátu a zaslouží si to. Teď se blíží ta nejhorší chvíle, kdy budu mít podklady nashromážděné a bude nutné napsat první větu, kterou se otevře první kapitola budoucího románu. Než ji dokážu napsat, protrpím se těžkými duševními mukami. Říkám tomu "porodní bolesti" a manželka v takových chvílích raději odjíždí na venkov, sázet na zahrádku zeleninu, protože při pohledu na mně by jí zbytečně stoupal tlak.

 Tak jsem vám sdělil, čím se právě zabývám - a vracím se zpátky k rozloženým kronikám a letopočtům. Odhaduji, že se jimi budu probírat ještě tak týden.