Kapitola desátá: VLÁDKYNĚ NOCI

     Obrovský měsíční kotouč vypadal, jako by visel v pokroucených suchých haluzích dubu: připomínal mrtvolně bledou tvář. Přes jeho zářivou plochu se mihl třepotavý stín netopýra. Hořce to tu páchlo tlením a trouchnivinou. Odněkud zdálky dolehlo zběsilé vytí psů: to Janovi připomnělo otázku, kterou si často kladl při svých nočních obchůzkách doma v Údolí: čím měsíc tolik dráždí psy a vlky k bolestnému lkaní?
   Duběna se zachvěla a ustrašeně se ohlédla.
 „Nemysli si, že utečeš,“ špitla, „jí nikdo neuteče. Čím rychleji utíkáš, tím rychleji tě dostihne!“
    Nechala Jana uprostřed křižovatky a chvatně snímala z kmene dubu věnce ptačích pařátů. Vzápětí je začala pečlivě rozkládat do pravidelných obrazců na počátky cest. Přitom rychle mumlala:
 „Stůj při nás, královno noci, bohyně cest a křižovatek, ty věčná s hadem, ty věčná s hadem a měsícem, ty, která děsíš živé i mrtvé, ty, která piješ krev nenarozených, ty, která přinášíš světlo, ty, která přinášíš světlo černější než tmu… Světlo černější než tmu…“  
   Vztyčila se a rozpřáhla ruce, otočila je dlaněmi proti měsíci, zvrátila hlavu, prameny havraních vlasů ji sklouzly po zádech a zaplály stříbrným ohněm. Na východištích všech tří cest vyrazily ze země malé modré plaménky. Duběna bolestně vzdychla, otřásla se a pak rychle uchopila koště. V tu chvíli se znovu ohlédla po Janovi. Zaváhala. Pomalu šla k němu, jakoby přitahována nějakou silou proti své vůli. Zvedla ruku a chvějícími se prsty zlehka pohladila Janovu tvář.
    „Strašně závidím té, která obsadila tvé srdce,“ řekla tiše. Odvrátila se, udělala dva kroky, ale opět ji něco zastavilo. Otočila hlavu přes rameno. V očích měla zvláštní lesk. „Slyšíš? Kvílení psů ohlašuje Hekátin příchod. Blíží se. Neujde jí nikdo živý. Můžeš přežít jedině jako mrtvý. Víc nesmím říct. Pamatuj si to a - odpusť!“
    Koštětem zametla kolem sebe magický kruh a zmizela v sršícím roji jisker.
    Jan zůstal sám. Díval se do tváře měsíce a přemýšlel o této nekonečné noci, ve které se neustále střídala naděje s beznadějí, neodvratná blízkost smrti s úžasnou úlevou, když smrt prošla těsně kolem a minula ho. Připadalo mu, jako by od včerejšího podvečera zestárl o desítky let.
    Znovu se ozvali psi: tentokrát opět mnohem blíž. Nebylo to jen obyčejné vytí: zněl v něm chroptivý dech ohařů běžících neomylně po čerstvé stopě.
    V Janovi se náhle probudil vzdor. Že bych neunikl? Nejsem beránek, abych pokorně čekal, až mě ostříhají! Přežít jako mrtvý… Co je to za nesmysl? Když budu mrtvý, nepřežiju!
     Vrátil se k dubu a sáhl do vykotlané dutiny: Mušketa, sekera i tlumok byly na svém místě. Vzal věci k sobě. Sekeru podržel v pravici, díval se, jak se třpytí v měsíčním světle, jak ostře vystupují tajemné znaky vyryté do její oceli. Měl pocit, že mu to dodává sílu.
     Překročil modré plaménky a pustil se nazdařbůh jednou z cest. Neušel ještě ani deset kroků, když se ze tmy vyřítili psi. Příšerní psi, možno-li je vůbec nazvat tímto jménem. Ani v tom nejděsivějším snu nespatřil Jan takové obludy. Žádný z nich nebyl menší než vzrostlé tele, místo očí jim žhnuly dva rudé uhlíky, z nozder se jim valil dým a mezi obrovskými vyceněnými tesáky místo jazyka šlehal plamen. Jejich tlapy se v divokém letu ani nedotýkaly země a dlouhá zeleně světélkující srst na nich při každém skoku divoce vlála. Jejich zběsilý řev naplnil povětří jak burácení hromu. Hnali se v Janových stopách s čenichy skloněnými k zemi: čerstvý pach člověčiny je zřejmě rozběsňoval k nepříčetnosti. Jejich tvar se při každém skoku proměňoval, jak u bouřkových mraků hnaných vichřicí.
     Jan na okamžik strnul hrůzou, pak pozvedl sekeru, ale vzápětí si uvědomil, že zbraní lze těžko bojovat se záhrobními stíny.
    Psi byli blíž a blíž, už ho ovanul jejich pach, nasládlý pach rozkladu a hniloby. Příšerný zápach! - pomyslel si Jan a náhle se mu jako blesk mihl hlavou nápad. Horečně zalovil v ruksaku. Tady někde musí být ta lahvička! Vztekle vyhazoval ubrousky plné drobečků ze snědených placek: určitě propadla až někam na dno… Konečně! Lahvička s Mrtvou vodou z Obřího dolu! Chvatně vytahoval zátku: roztřesené prsty ho nechtěly poslouchat. První z ďábelských psů vítězně zaryčel a vznesl se k poslednímu skoku. Jan prudce vychrstl páchnoucí vodu proti němu -- a pes ho minul, dopadl mezi trnité keře, ale nepohnul ani větévkou, protáhl se houštinou v podobě dlouhého zeleného plamene a opět se zhmotnil na cestě za Janovými zády.
    Jan zvedl láhev nad hlavu, zadržel dech a obrátil ji dnem vzhůru. Cítil, jak mu ohavně mastná tekutina stéká po vlasech, po obličeji, jak mu promáčí košili i kalhoty. Při doteku s kůží pálila jak oheň a když se musel znovu nadechnout, zvedl se mu žaludek. Páchnu hůř, než půl roku stará mrtvola, pomyslel si. Ale zřejmě to bylo účinné.
     Příšerní psi si ho přestali všímat, lhostejně ho míjeli, kroužili kolem zlomeného dubu, proplétali se houštinami a za neustálého skučení pročichávali celé okolí. Zřejmě je mátlo, kam se jim tak náhle ztratila ta živá stopa.
     Za dubem se začala chvět jakási tajemná záře, šedá pára se plazila z houštin, tvář měsíce zmlhavěla a utvořila se kolem ní duhová kola. Hned nato se přihnala hejna přízraků, které vyrůstaly přímo ze země a teď se honily nad Janovou hlavou a vydávaly podivné zvuky připomínající smích. Jan se točil kolem dokola a chvílemi se mu v té beztvaré změti podařilo zahlédnout tvář, ruku nebo dlouhý zahnutý prst, který se vymrštil k němu, jakoby ho chtěl uchvátit, ale pak opět ucukl zpátky. Míhaly se tam ženské tvary, smyslné a pružné, pomíjivé a neuchopitelné: rozevláté vlasy, jiskřící oči, ústa otevřená dokořán v bezhlesých výkřicích. S pronikavými skřeky zakroužilo nad zlomeným dubem hejno temných ptáků mnohem větších než orel: měli však netopýří křídla a lidské tváře.
     Několik obrovských postav z řídké mlhy, v hrubých rysech podobných člověku, se přiblížilo k Janovi. Citelně se ochladilo, na větvích keřů se začalo srážet bílé jíní.
    Ale Jan už jim nevěnoval pozornost, protože pochopil, že to nejdůležitější se děje pod zlomeným dubem. Modrá záře nabyla na intenzitě, všechna ostatní zjevení v její blízkosti vybledla. Dub vypadal v tom osvětlení jako podivný zmrzačený stařec a vrhal tři stíny: na každou z cest jeden.
     A pak jako by se ty stíny slily dohromady a zhmotnily. Stála tam postava s bledou ženskou tváří: jedno oko měla zlatavě modré a druhé krvavě žluté. To modré se vlídně usmívalo, to žluté hledělo chmurně a nenávistně. Ve tváři byl výraz bezbřehého smutku a v sevřených koutcích úst trpká ironie. Její vlasy byly šedé stářím a plné ledových krystalků: zpomaleně a majestátně jí vlály kolem hlavy.
     Z modré řízy, halící její tělo, se zdvíhalo šest rukou: držela v nich černé a zlaté klíče k neznámým branám, dýky, ze kterých kanul jed a krev, a také kroutící se Hady Pokušitele.Jednu ruku však měla vztyčenou nad hlavou a třímala v ní pochodeň, hořící modrým plamenem. Jak se plamen zmítal, vystřeloval střídavě do okolního prostoru oslnivé světlo a neproniknutelnou tmu.
   Jan se zachvěl, když se obě Hekátiny oči upřely na něj. V tu chvíli vytí a kvílení přízraků utichlo.
    Hekáta promluvila, aniž pohnula ústy. „Vidím Sekeru Strážců!“ zazněl její hlas, podobný hukotu větru v jarních kopcích. „Poslední, která chybí v mém doprovodu. Tvůj děd i otec mi unikli a mnozí doufali, že i ty…“
     Najednou se zarazila a naklonila pochodeň blíž k Janovi. Záblesk strašlivé tmy se mu propaloval až do mozku, ale držel oči otevřené, soustředil se na to, aby nemrkl, protože chápal, že je to nějaká zkouška a že mrtví zaručeně nemrkají.
    „Podivné,“ řekla po chvíli, „ páchneš smrtí, ale jsi nezvykle hmotný. Zemřel jsi teprve této noci?“
     Jan mlčky přikývl. Nechtěl promluvit, aby ho nezradil hlas: tušil, že mrtví jistě mluví úplně jinak.
     „Podlehl jsi svodům smyslnosti! Májová noc je nebezpečná pro mladé muže s velkými touhami! Všichni, kdo jdou za mnou, někoho zradili a někoho zklamali. Mám všechny Velké Strážce! Mám všechny bývalé i budoucí čarodějky! Mám vojáky, šlechtice a krále, mám chudáky, kteří se je ve své bláhovosti snaží napodobit! Nesoudím je, jenom vládnu cestám. Je mi líto, že ještě nikdo nepoznal tajemství cest. Od věků do věků musím bloudit se svými klíči a nemám komu odemknout. Až to jednou někdo dokáže, vrátí se na moji tvář úsměv. Nevěřím však ve svůj úsměv! Jestliže jsi padl, pak i Údolí za Lesem, ta naivní a prostoduchá krajinka, bude náležet mocnému Gidžichovi. To on se stává vládcem světa. Temný Pán si myslí, že Gidžicha ovládá, ale jak děsně se mýlí! I jemu se nakonec vymkne z rukou, vždyť Gidžich roste každý den. Také ty, Jene z rodu Strážců, ses zasloužil o jeho vzrůst! Hledal jsi cestu? Hledal jsi špatně, protože nevíš, že ke zničení Gidžicha vede  č t v r t á  ze tří cest! Ale teď už jsi můj a budeš chodit se mnou po mých cestách!“
     Máchla pochodní, mlhy se roztrhly a ke kořenům starého dubu dopadl jiskřivý svazek měsíčních paprsků: byla to světelná cesta, stoupající šikmo vzhůru k bledému úplňku.
    Vkročila na ni a rychle se vzdalovala, každým krokem byla menší a menší. Vyjící smečka psů ji předběhla a zmizela v temnotách, jen jejich štěkot ještě chvíli bloudil po okolních kopcích. Změť duchů následovala svou chladnou paní: strkali se navzájem a v zuřivé zlobě se drali vzhůru. Téměř na konci přízračného průvodu Jan rozeznal podobu jakéhosi krále se všemi odznaky moci: jeho žezlo však stále měnilo tvar a koruna se mu roztékala na skráních rozežrána zeleným slizem. Za ním pak v řadě kráčelo devět temných duchů. V rukou třímali sekery Velkých Strážců: zbraně byly matné a pokryté rzí.
     Poslední z přízračných Strážců se zastavil kousek nad zemí, ohlédl se k Janovi a pokynul mu, aby se zařadil za něj.  
    Jan nerozhodně přešlápl. Zaskočilo ho to: předpokládal, že se za zády duchů nenápadně vytratí a ukryje se do stínu dubu.
     „Proč váháš?“ zahřměl z výšin Hekátin hlas.
    Jan udělal dva kroky dopředu: doufal, že tento náznak vládkyni noci uklidní. Dostal se však přímo do měsíční dráhy a náhlý příval světla ho oslnil. V tu chvíli se prostor nad ním rozburácel děsivým jekotem: ve změti překrývajících se hlasů bylo posléze možno rozeznat jednotlivé výkřiky: „Měsíční paprsek ho neunese! Je hmotný! Je živý! J e   ž i v ý ! J e   ž i v ý !“
     „Podvedl jsi mě!“ hlas Hekáty duněl a země se chvěla, kmen starého dubu se rozestoupil a rozštípl vedví, obrovská suchá větev se s praskotem zřítila dolů.
     „Máš štěstí, Jene z rodu Strážců!“ volala Hekáta, „neboť jakmile jednou vstoupím na paprsek, nemohu se vrátit. Ale za rok od této chvíle, o příští májové noci si tě najdu, ať budeš na kterékoli z cest!“
     To zlé z Hekátiných očí se upřelo na Jana a vyšlehl z něj rudý blesk. Jan padl naznak jak podťatý strom a obestřela ho mrákotná temnota.                  
   
                                                          o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o      

     Probudil se chladem a po paměti sahal po nějaké pokrývce. Když nic takového nenahmatal, s námahou zvedl svá těžká a napuchlá víčka a podíval se na svět. První, co spatřil, byly tisíce měňavých duhových perel: chvěly se na trnitých větvích i na svěží zeleni právě rozpuklých lístků a padaly dolů s jemným cinkáním. Už dávno nepamatoval tak krásné rosné jitro. Měl dojem, že se probouzí z nějakého zlého snu. Svěží vláha mu stékala po tvářích a smývala z nich zbytky mrtvolného puchu.
     Žiju! - uvědomil si a srdce se mu rozbušilo radostí. Nadzvedl se na lokti a zahleděl se na starý dub. Celá jeho proschlá polovina se odlomila a zřítila se do houštin. Nad křižovatkou zůstal jen podivně ohlodaný černý pařez plný trouchniviny: z jeho boku však trčela jedna zdravá hladká větev a ševelila mladými listy. Usadil se na ní nějaký nenápadný šedý ptáček a rozezpíval se jásavými trylky. Nad kopec vystupovalo obrovské červené slunce a zvolna zlátlo: po modrém nebi ubíhaly vzhůru řady drobných, růžovobílých beránků.   Ždiblavé mráčky! Tak jim říkal Gnóm…
    Vzpomínka na trpaslíka rázem zvedla Jana na nohy. Posbíral své věci a chvatně se pustil do strmé stráně vápencového kopce, stejnou cestou, kudy už jednou prošel za mnohem horších okolností: v dešti kulí, střílených po něm královskými jezdci. Kopec však od té doby jakoby zázrakem ztratil svou strohou suchopárnost: pukliny skal se pokryly žlutými koulemi tařicových květů, trnkové keře zmizely pod bílou záplavou plnou včelího bzukotu.
     Byl první májový den a Země se konečně probudila.
     Trochu zadýchán překonal Jan náhorní planinu a blížil se ke známé rokli. Najednou zaslechl něco, co ho přinutilo vrhnout se nosem do trávy. Tam dole zařehtal kůň!
    Po břiše se Jan doplazil až k okraji srázu a opatrně vysunul hlavu za jedním z rozkvetlých keřů. Jeho pohled klouzal po špičaté střeše a vychladlém komíně, po stěně obrostlé břečťanem až ke dveřím chalupy. Byly dokořán: vyražený zámek visel na jediném hřebu a kýval se sem tam jako kyvadlo odměřující čas. Z temna domu se ozývaly vzteklé výkřiky a řinkot rozbíjených věcí: poté se ven vypotácel pastýř. Měl roztrženou košili a ve vousech krev. Nechápavě zamžoural do ostrého ranního slunce. Jeho mohutné, chlupaté ruce byly spoutány železnými okovy.
     Za ním vyšli dva muži královské stráže a surovými kopanci ho hnali před sebou k potoku, kde čekal zbytek hlídky v sedlech. Černí koně stáli v mělké, rychle proudící vodě a netrpělivě pošvihávali dlouhými ocasy, občas některý odfrkl, přešlápl, hrábl kopytem, podkova křísla o kámen. Muži na jejich hřbetech však byli ztrnulí a zachmuření.
     Pastýř k nim usouženě vzhlédl. „Já nic nevím!“ vykřikl plačtivě, „já jsem nevinen!“
    „Lotře!“ zasykl zbrojnoš za jeho zády a ranou pěsti ho srazil na kolena, „zabití našeho velitele tě přijde draho! Kde máš svou ženu? Mluv!“
    „Nevím… opravdu nevím… já nic nevím…“  
    „Jen počkej,“ řekl jiný muž z hlídky, „on ti kat v mučírně rozváže jazyk! Možná pak řekneš i to, proč jste mu vyřízli srdce. Nějaké čáry, co?“
   „Nechte mě… já nic nevím… pasu kozy… platím daň… a žena se mi toulá…“
   Zbrojnoši ho se vzteklými úsměšky přehodili jako žok přes volného velitelova koně, ruce mu pod koňským břichem svázali s nohama a v řadě vyjeli údolím podél potoka. Tři z nich však ještě zatočili k chalupě a s chechtotem naházeli na doškovou střechu hořící pochodně. Proschlá sláma v mžiku vzplála. Jezdci vhodili ještě pár zapálených loučí do otevřených dveří a oken, pak pobodli své koně a tryskem se pustili potokem za ostatními: kopyta rozstřikovala celé gejsíry vody a slunce v ní vytvořilo oblouk duhy.
     Chalupa hořela, oheň zlověstně hučel a praskal.
     Teprve teď se Jan probral z ustrnutí. Po celou dobu myslel na to, jak zachránit chudáka pastýře: bylo mu však jasné, že útok na takovou přesilu by byl naprosto beznadějný. Nyní si však uvědomil mnohem děsivější okolnost: G n ó m!!
     Sotva královská jízda zmizela za zátočinou rokle, rozběhl se dolů. Uprostřed potoka mu poprvé dýchl do tváře ten strašlivý žár. Zdálo se, že k domu nebude možné se přiblížit: vír žhavého vzduchu strhával se střechy celé kusy hořící slámy a rozhazoval je po širém okolí.   Jan svlékl plášť a namočil ho v potoce: mokrou látkou si obalil hlavu a zakryl ústa. Pronikl až ke dveřím, jimiž se valil ven hustý černý kouř a slzícíma očima nahlédl dovnitř. Jindy temná síňka byla teď ozářena třaslavým svitem, dřevěné schody na půdu plály jediným plamenem. Tudy se nedalo projít.
     Jan se vrhl k oknům. Škvířící se břečťan spadl se stěny a svíjel se na zemi jak klubka hadů: Jan se do něj pustil mocnými rozmachy sekery, jediným úderem vyrazil okenní křídlo. Proti němu vyšlehl z nitra domu plamen. Zmocnilo se ho na okamžik zoufalství, ale pak zaťal zuby a vrhl se do ohně, celou horní polovinu těla vsunul okénkem do místnosti, oslepen a zpola udušen kouřem po paměti hmatal do prostoru mezi okny, kde si pamatoval polici s onou baňkou a úpěnlivě doufal, že ji Duběna během noci nepřenesla jinam. Konečně pod prsty ucítil nějaké sklo, bylo horké, ale nedbal, pevně ho sevřel a vytáhl ven.
     Koutkem oka zahlédl, jak se k němu shora podél stěny řítí hořící trám, sekerou ho odrazil stranou, uskočil, zakopl, upadl: nádobu však pevně svíral v náručí.  
   Klopýtal potokem, kašlal a dávil, ale už byl v bezpečí, už šplhal srázem zpátky, už byl nahoře…
    Podíval se na svůj úlovek. Nažloutlý kořen stál uprostřed baňky zdravý a neporušený: jen špičky červených listů byly trochu spečené. Doufal, že to nebude pro trpaslíka nic vážného…   Ohlušující praskot za jeho zády ho donutil k ohlédnutí.
   Krov chalupy se právě propadl, zhroutil se dovnitř a k nebi vyrazil sloup jisker. Z hukotu ohně jakoby zazníval táhlý nářek. Ano, ten hlas poznával!
    „Hekáto, mocná vládkyně, proč mě voláš k sobě?“ lkala Duběna, „já jsem tě nepodvedla, věř mi, já ne!“
    Další část domu se s rachotem zřítila a z vířících jisker vystupovala podoba nahé ženy, rostla do nadživotní velikosti, protahovala se do délky, nakláněla se přes potok a šedá ruka toho přízraku se vztahovala k Janovi…  
    Ale pak se jí zmocnil náhlý poryv větru a ona s kvílením odlétala k západu.