Kapitola osmá: DUBĚNA

  V několika minutách překonali zbrázděnou náhorní planinu a pod nohama se jim nečekaně otevřela hluboká rokle. Potok se tu zařezával do bílých vápenců a na jeho protějším břehu, přilepeno jak vlaštovčí hnízdo k ochranné skále, stálo jakési roubené stavení se špičatou doškovou střechou. Z boku se k němu napojoval o něco nižší seník, chlév a nakonec úplně nízká, podlouhlá kůlna -- vlastně spíš přístřešek zcela zaplněný hranicí nařezaného dřeva. Z bachratého kamenného komína stoupal úzký proužek modravého kouře, který v Janovi vzbuzoval slastnou představu tepla, poklidu a pohody.
    „Jako kdyby se sem přestěhovala naše Chalupa,“ vydechl okouzleně, „možná trochu primitivnější a zanedbanější - ale přesto kousek domova.“      Trpaslík nasál pach kouře a znepokojeně odfrkl: „Nelíbí se mi to.“
    „Co se ti nelíbí? Cítím jalovec. Babička ho pálívala před velkými svátky, aby krásně provoněl světnici.“
    „Proč tady žijí tak o samotě?“
    „ Možná aby měli klid…“
    Na další dohady nezbýval čas: chrastění uvolněných kamenů na opačné straně kopce svědčilo o tom, že pěší pronásledovatelé se už také derou srázem k hřebeni. Navíc se teď někde za zákrutem potoka ozval dusot kopyt. Jezdci zřejmě objíždějí kopec dokola, aby prchajícím odřízli cestu.
    Jan déle neváhal: pustil se strmým svahem dolů, klouzal a smekal se, nakonec částečně sjel po zadku a částečně se skutálel až na břeh potoka. Přebrodil se na druhou stranu- voda mu naštěstí sahala sotva ke kolenům, ale byla strašně ledová - a z posledních sil dopadl celým tělem na dveře, zoufale do nich bušil pěstmi, protože už slyšel, jak se zlověstně rytmický tepot kopyt rozléhá roklí a sílí… sílí…  
    Dveře se otevřely a z temného otvoru vypluly jiskrné oči lemované vodopádem havraních vlasů. Zkoumavě se upřely na Janovu tvář: četly z ní vyčerpání a úzkost.
    „Prosím vás,“ vydechl Jan, „ moc vás prosím…“
    Ruka se štíhlými prsty ho chytila za rameno a chvatně ho vtáhla dovnitř. Ocitl se v teplém šeru.
    „Jdi dozadu,“ zaslechl šepot, „vpravo jsou schody na půdu… nezakopni, nedělej rámus a mlč…“
    Hmatal rukou podél stěny, až ucítil prázdno a položil nohu na dřevěný schod. Zvenku zaznělo zaržání koně, dusot a zařinčení železa.
     Žena stála mezi pootevřenými dveřmi, její silueta se ostře rýsovala v pruhu oslnivého světla. Jednou rukou se nedbale opřela o dveřní rám a pohodila hlavou. Vlasy kolem ní zavlály jak temná drapérie.  
    „Copak k nám přivádí vzácné hosty?“ zazněl její hluboký, sametově zbarvený hlas. Bylo v něm možno vycítit skrytý ironický podtón.
    „Vběhl sem do rokle jeden drzý spratek!“ poznával Jan hlas velitele hlídky, „darebák, který se staví proti královské moci!“
    Žena se zasmála: její smích byl melodický a vzrušující. „Opravdu vás dokáže rozčílit takový ubohoučký mladíček? Bylo mi ho skoro líto, když jsem ho viděla klopýtat kolem potoka. Myslím, že daleko nedoběhne.“
    „Snad jsi na něj nedostala chuť, Duběno?“ zachechtal se velitel. „Takže kolem potoka, říkáš? Rád bych se zdržel, ale to víš, služba je služba… No, škoda. Večer bude tvůj muž doma, co?“
     „Myslím,“ protahovala mazlivě slova, „že bude hodně tvrdě spát. Přijde udřený z pastviny a snad ani neví, že kouzelná předmájová noc se má zasvětit lásce…“
     „Já bych věděl, co potřebuješ!“
     „Ano,“ opakovala a hlas jí klesal do temných hloubek, „ ty bys určitě věděl...“ Naklonila hlavu až těsně k jeho tváři a špitla: „Před půlnocí na seníku…“
    „Jako obvykle!“
   Výskl na koně, hřmotící kavalkáda se dala do pohybu a zvuk kopyt postupně slábl, ztrácel se v dálce.
    „Tak pojď,“ ucítil Jan lehký dotek na svém rameni.
     Před ním se skřípavě otevřely nějaké další dveře a objevila se místnost ozářená podvečerním sluncem, jehož růžové paprsky padaly dovnitř dvojicí malých okének, hustě obrostlých stálezeleným břečťanem. Zadní stěnu srubu nahrazovala šikmá bělavá skála. K ní byl přistavěn krb z mohutných kvádrů, v němž vesele plápolal oheň.
     „Zbavila jsem se jich rychleji, než jsem čekala,“ řekla žena a půvabným pohybem pokynula k nízkým stoličkám bez opěradel, rozestavěným poblíž ohniště. Na každé byl prostřen kus nějaké šedočerné kožešiny.
    „Odpočiň si. Hned připravím něco k jídlu.“
    „Odporné místo,“ reptal potichu trpaslík, ukrytý za Janovým límcem, „tady se mi vůbec, ale vůbec nelíbí!“  
    Jan trpaslíka nevnímal.
    „Děkuji, paní,“ řekl a málem se posadil mimo stoličku, protože nemohl odtrhnout pohled od podmanivých očí hostitelky, od jejích lehce se chvějících rtů, které odhalovaly řádku perleťově lesklých zoubků, od fascinujícího vlnění jejích předlouhých vlasů, jež odhazovala z obličeje trhnutím hlavy, od dmoucích se ňader, štíhlého pasu a tanečně se vlnících boků.
    Usmála se na něj a spiklenecky přimhouřila jedno oko.   „Říkej mi Duběno… tak, jako všichni tady.“
    „Pomohla jste mi. A přitom mě ani neznáte.“
    „Když někoho honí královská hlídka, je to nejlepší vysvědčení o jeho poctivosti,“ Zkoumavě na něj pohlédla. „Možná jsi zaslechl, jak jsem s nimi mluvila a myslíš si o mně kdoví co… Ale to je jen taková hra, kterou s nimi musím hrát, aby mě nechali na pokoji.“
    Vyklouzla z místnosti a toho hned využil trpaslík.
   „Okamžitě se zvedni a pojď pryč!“ ozval se rozhořčeně.
   „Snad se alespoň najíme, ne?“ namítl Jan. „ Víš přece, že z babiččiných placek nám už nezbyl ani drobeček.“
    „V tomhle domě bych nejedl, ani kdybych měl ten největší hlad!“
     Duběna se objevila mezi dveřmi s vábně kouřící mísou v rukou. „Mluvíš sám se sebou?“ zeptala se a v hlase jí zazněla podivná nejistota.  
   „Možná jsem si… jen tak… povzdechl nahlas…“
  Vrhla po něm zkoumavý pohled, ale pak se opět usmála. „Trochu jarní polévky z mladých kopřiv tě určitě zahřeje a posílí.“
    Položila před něj na stůl vonící mísu spolu s dřevěnou lžící.
   Jan neodolal. Polévka byla nezvykle nazelenalá, ale velice lahodná.
   Duběna se zatvářila omluvně.
   „Chléb ani maso nemám, když budeš mít chuť, dám ti kozí sýr nebo uvařím pár vajec.“    
   Usedla naproti Janovi a dívala se, jak hltavě jí. Její ústa se usmívala, ale oči zůstávaly vážné, pozorné a soustředěné: propalovaly se do Jana jako dva uhlíky. Něco ho nutilo zvednout oči od polévky a setkat se s jejím pohledem: v tu chvíli mu přejel po zádech zvláštní, slastný mráz, takové krátké zatrnutí, jako by se o něj pokoušela mdloba. Lžíce se mu v ruce zachvěla a rozbryndal polévku po stole.  
    „Promiňte,“ vykoktal a zrudl až po kořínky vlasů.
    „To nic.“   
    „Mysli na svůj úkol! Mysli na své poslání!“ zaburácel mu přímo v hlavě trpaslíkův rozzlobený hlas.
 V tu chvíli jako by se opojná pavučina na okamžik roztrhla. Jan nedojedl a chvatně vstal.
     „Děkuji za všechno, ale už musím… musím jít…“
    Duběna udiveně zvedla obočí: „Co tak najednou? Nelíbí se ti tu?“
    Jan naprázdno polkl a sklopil hlavu. Začínal se bát Duběnina pohledu. Byla v něm jakási hrůzně krásná síla, jakou dosud nikdy nepoznal.  
   „Já vím,“ řekla s laskavou chápavostí, „každý máme svá tajemství. Ne, neboj se, nebudu vyzvídat, kam tolik spěcháš. Řeknu ti jen jedno: královská hlídka právě pročesává celé okolí. Ať vyjdeš na kteroukoli stranu, padneš jim do rukou. Nezbývá ti, než počkat, až je to přestane bavit, až vychladne jejich vztek, až odtáhnou jinam, až mysl jejich velitele zaujmou během dnešní noci docela jiné věci… Ano, ano…“ v hlase se jí objevilo jen stěží potlačované vzrušení, „ až přejde dnešní noc, bude všechno jiné! Dnešní noc je tajemná a mocná, otvírá ohnivým klíčem poklady Země! Pouze uvnitř mého domu jsi v bezpečí, nikde jinde!“   Najednou se zarazila, panenky jejích očí se podivně rozšířily a objevil se v nich duhový lesk.
     „Jsi tu opravdu sám?“ zeptala se a zaznělo to skoro zlověstně.
    Naštěstí se právě v té chvíli dveře hřmotně rozlétly a dovnitř vpadl mohutný chlap v rozhalené košili z hrubého domácího plátna, kterou měl přepásánu koženým řemenem. Tvář se mu skoro ztrácela v hřívě zcuchaných mastných vlasů, splývajících s divokým plnovousem. Také jeho hruď byla chlupatá a čpěl z něj pronikavý kozí pach. Jeho temné oči se divoce blýskaly. Zamračil se, když spatřil Jana. „Co je zas tohle?“ zavrčel.
    „Klid, můj drahý,“ přivinula se Duběna k němu a laškovně mu zabořila prsty do vousů,
 „královští chtěli ulovit dalšího chudáka. Schovala jsem ho, než zase odtáhnou.“
    „Královští!“ zaryčel muž a vztekle nakopl jednu ze stoliček. Jan sotva stačil uskočit, stolička zasvištěla kolem něj a s třeskem se odrazila od krbové římsy.
   „Královští,“ opakoval muž zlomeně a z očí mu vytryskly slzy, koulely se mu po tvářích a uvízly ve vousech jak rosné krůpěje. Hlasitě vzlykl. „Chytili tři nejlepší kusy z mého stáda… Dokonce Tulačku, tu černou s bílou lysinkou… zabili je a upekli přímo na pastvině… musel jsem se na to dívat… jsou horší než vlci, stokrát horší!“
    „No, tak,“ pohladila ho Duběna po zcuchaných vousech, „buď rád, že platíš tak nízkou daň. Jiní v téhle zemi jsou na tom daleko hůř než ty…“
    „Ale za jakou cenu!“ zařval pastýř, vymrštil se a přeskočil stůl, „ Za jakou cenu, ty děvko!“ Chytil misku s Janovou nedojedenou polévkou a hodil ji po Duběně.
    Ta se škodolibým smíchem hbitě uhnula a miska se rozbila o stěnu.
    Pastýř opět zaměřil svou pozornost na Jana, který vyjukaně couvl do kouta. Dění, jehož byl právě svědkem, ho dočista vyvedlo z míry. Milují se ti dva nebo nenávidí? Najednou si uvědomil, jak málo toho ví o lidech: zná je mnohem méně než les.
    „A ty, holobrádku,“ naklonil se chlap k němu a ovanul ho svým dechem páchnoucím po cibuli, „ty se nevymlouvej na královské, když jsem tě přistihl ve svém domě. Moc dobře vím, co tě sem vábí. Jestli hned nezmizíš, pověsím tě do komína a nechám tě vyudit!“
   „Vždyť už je na odchodu,“ ozvala se Duběna chlácholivě z protějších nízkých dvířek, odkud v předklonu vynášela nějaký velký džbán. „Ve svém rozčilení jsi, miláčku, dočista zapomněl, že je předmájová noc. Schovala jsem pro tuhle příležitost loňské trnkové víno. Je tak trpké až sládne. Pojď, seškrábej voskovou zátku, než toho mladého vyprovodím ze dveří. Vypijeme ho spolu a bude nám dobře. Viď, že nám bude dobře?“
  Vnutila mu džbán do rukou a zlehka ho políbila do houštiny vousů. Hromotluk se rozpačitě pousmál.
    „A ty pojď,“ vystrčila Jana před sebou do temné síňky. Po několika krocích ho však zadržela a špitla mu do ucha: „Tady nahoru, po schodech na půdu!“
    „Ale… to přece… co když…“
    „Nemysli na něj, brzy se opije a usne. A tebe, chlapče, by bylo škoda pro vojáky. Tady tě nikdo hledat nebude, věř mi… Tady tě nikdo  n e n a j d e !“
    Jan cítil její vlasy: nevoněly heřmánkem tak jako u Modroočky, ale skořicí, pepřem a čímsi sladce omamným. Jejich prameny ho zašimraly na tváři, jak mu špitala do ucha. Připadalo mu to tajemné a krásné, hlavou mu táhly zmatené a závratné představy. Ani si neuvědomoval, jak vystupuje nahoru stupeň za stupněm, dokonce ani necítil, jak ho trpaslík usilovně štípe do kůže za krkem. Gnóm se neodvažoval vzhledem k těsné blízkosti Duběny promluvit, aby se neprozradil.
     Čtvercovým otvorem v podlaze vstoupili na půdu, táhnoucí se nad celým domem. Řady došků po obou stranách strmě stoupaly k hřebenovému trámu. Mezerami mezi nimi pronikalo dovnitř krvavé světlo červánků, v němž vířilo plno prachových zrnek a vytvářelo tak dojem vzrušeného chvění uprostřed nehybnosti. Ten prostor ve své podivné vznešenosti připomínal slaměnou katedrálu.
     Jan se pohledem vrátil ke své průvodkyni -- a zjistil, že je sám. Opustila ho tiše a nenápadně. Ačkoli v její přítomnosti cítil podivnou obavu z něčeho neznámého, teď prudce zatoužil, aby se vrátila. Zdrceně usedl do sena, které tu ještě zbylo ze zimních zásob.
    „U všech vousů starýho Kručinky!“ vykřikl trpaslík, seskočil na podlahu a začal si rozcvičovat ztuhlé klouby, „celou dobu jsem se neodvážil ani pohnout, protože ona mě tušila, ona věděla, že jsem nablízku! Tohle bude ošklivá hra pro starého Gnóma a myslím, že se do rána pěkně zapotím.“
     „Co proti ní pořád máš? Je na nás hodná a... a je krásná…“
     „Můj děda říkával: Neznám nic lahodnějšího, než je med- a neznám nic strašnějšího, než do něj spadnout! Za těch tři sta let jsem měl moc málo času na ženské, přesto jsem se starým Kručinkou vedl spor o takzvaném Smrtelném mámení, které má pět stupňů, neboli pět 'Ú'. Za prvé Ustrnutí, za druhé Učarování, za třetí Uhranutí, za čtvrté Uřknutí a konečně za páté Umoření…“  
   „Dneska nemám náladu na tvoje teorie!“ přerušil ho Jan ostře.
   Gnóm se na něj překvapeně podíval, zamračil se, naštvaně vrazil ruce do kapes kožených kalhotek a rázně vykročil k půdnímu otvoru. Ale nevydržel to, aby se ještě neotočil. „Každý rozumný trpaslík by už dávno byl nejmíň deset mil daleko od tohohle prokletého domu! Nevíš, proč tady zůstávám?“
    „Nevím,“ řekl Jan škodolibě, svalil se do sena, zadíval se do tmavnoucího prostoru pod trámy a začal si tiše pobrukovat: „Já letím k cíli  na křídlech závrati, všechno co míjím,   nikdy už neztratím...“
     „Kručinko,“ zaúpěl trpaslík. „Starej Kručinko, ty tu hrůzu vidíš! Jak já si oddechnu, jestli uslyším první ranní kohoutí kokrhání! Moira ho varovala - a už je to tady! Kdyby si ten mezek nechal poradit! V tomhle je dočista po svém otci. Někdy je to k užitku a někdy ne. Ale jestli ho neuhlídám, nebudu smět babičce na oči! To je konec, Gnóme, tohle je tvůj konec!“   
   Ještě jednou se podíval po zasněném Janovi, ale ten si ho ani nevšiml. Trpaslík si povzdechl a tiše zmizel ve vstupním otvoru.  
     Jan ležel na zádech: už nezpíval, písnička mu však dál doznívala v hlavě, vynořovala se další a další slova, o jejichž lahodném zvuku a podmanivém rytmu neměl nikdy předtím ani tušení. Připadal si pojednou silný, dospělý a zkušený. Omámil ho zvláštní pocit, že se propadá do víru divoce kolotajících jisker a zatočila se mu hlava. Pomyslel si, že tu iluzi vytvářejí prachová zrnka planoucí v podvečerním svitu a zavřel oči, aby se zbavil nepříjemného víření: přesto mu neunikl. Skrze zavřené oči viděl, jak z ohnivého sněžení vystupuje Duběna, jde pomalu k němu a její tělo se vlní smyslným pohybem podobným tanci. Má na sobě průsvitnou košili, která vlaje v neskutečném větru, i vlasy jí vlají a chvílemi zcela zakrývají tvář. Všemi smysly cítil, jak vedle něj uléhá do pronikavě vonícího sena a zachvěl se touhou i strachem. Je to sen, říkal si v duchu, pouhý sen, vždyť mám zavřené oči… A přesto viděl svou ruku, ruku, která jakoby ani nebyla jeho, která nezávisle na jeho vůli zpomaleně plula vzduchem… Nebo snad moje ruka poslouchá ještě jinou, skrytou vůli? Buď jak buď, ta nezávislá Janova ruka se vnořila do temných hlubin Duběniných vlasů a prudce obrátila její tvář k sobě…
    A najednou pocítil palčivou bolest a měl iluzi tříštícího se zrcadla, podoba Duběny pukala na tisíce úlomků, pukala jako led pod úderem sekery a v temné hlubině pluly oči… Slzící oči plné lásky a něhy… a pak z těch dálek rychle připlouval obraz Modroočky, která oběma rukama svírala jablko, křečovitě ho tiskla na prsa a zoufale vykřikla: „Ne!“  
   S trhnutím se probudil a pocítil nezměrnou úlevu, že to byl jen sen. Kolem už vládla noc a do půdní temnoty pronikalo jen pár bledých měsíčních paprsků. Pomalu bloudil očima po matných obrysech trámoví - a najednou zatajil dech hrůzou. Spatřil totiž jiskřící čepel širokého nože, jehož ostří se mu vznášelo jen nepatrný kousek nad hrdlem.Nůž svíral pastýř ve své chlupaté pěsti a v měsíčním šeru se leskly jeho krví podlité oči. Jan slyšel, jak vzteky skřípe zuby, a bylo mu víc než jasné, že v nejbližší vteřině ho ten chlap podřízne stejně, jako to dělává s kůzlaty ze svého stáda.
     Co teď? Co dělat!… Už bylo stejně na všechno pozdě: sebemenší Janův pohyb jedině urychlí jeho neodvratnou smrt! Takhle hloupě a nehrdinsky! - pomyslel si Jan. A tu si povšiml, že pastýřova ruka se začíná chvět, že jeho tělem probíhá jakási křeč. Najednou obr zařval jak poraněné zvíře a vší silou zabodl nůž do prkenné podlahy těsně vedle Janovy hlavy.
     „Žárlivý hlupáku!“ ozvalo se od vstupu na půdu a zaznělo to jako prásknutí bičem.
     Pastýř sebou škubl, schoulil se do klubíčka a zastřel si tvář rukama. Ramena se mu začala otřásat vzlyky.
     Duběna stála na schodech pod otvorem, takže její hlava vypadala, jako by vyrůstala přímo ze země. Upírala strnulý pohled na svého muže. Její oči byly obrovské a nemrkající, svítily vlastním vnitřním světlem, žhnuly jako dvě žluté lampičky.
  Pastýř s námahou povstal a potácel se ke schodům. Shrbeně proklouzl kolem své ženy dolů, ztratil se v temném propadle a hned za ním zmizela i Duběnina hlava. Na Jana ani jednou nepohlédla.
     Půda se opět ponořila do mlčenlivé strnulosti a v měsíčním svitu zvolna sněžil stříbrný prach. Jan se několikrát zhluboka nadechl, pak se omámeně posadil a snažil se nějak urovnat své zmatené myšlenky. Měl pocit, že nad ním právě přeplul temný mrak, že se málem stalo něco neodvolatelně osudného, ale už to snad má za sebou…   
    Ano, Gnóm měl asi pravdu. Kde vlastně trpaslík je? Proč Jana nevaroval před nebezpečím? Cožpak usnul? Ne, trpaslík na noční hlídce nikdy neusne. Že by se skutečně urazil a navždy odešel? Ale vždyť dal babičce slib…
  Jana náhle zaplavila vlna neklidu a úzkosti. Musím se po tom starém bručounovi podívat, řekl si. Vezmu ho a hned půjdeme pryč. Za noční tmy se nám snáz podaří proklouznout mezi hlídkami. Řeknu mu, že měl pravdu, že tohle místo je opravdu nepříjemné… Možná se mu i omluvím: to se mu bude líbit, to zas bude na koni, to se zas bude nesnesitelně naparovat a vychrlí nejmíň deset příhodných přísloví!
     Jan se sám pro sebe usmál při té představě.
     Vstal a váhavě se přiblížil k otvoru v podlaze. Dole byla tma. Naslouchal. Dům tonul v tichu. V podivně hlubokém tichu. Jan se až ulekl, když kdesi na hřebeni střechy nenadále zakřičel sýček. „ Půjď... půjď...“ znělo jeho tesklivé volání, jako by někam lákal, někam zval...   Jan opatrně došlápl na dřevěné stupně. Protivně zavrzaly. Zatajil dech. Ne, nikde se nic nehnulo. Chvatně seběhl dolů, hmatal poslepu podél stěny
   Nečekaně zakopl o tělo, ležící napříč chodbičkou: proboha, co je to? Dotkl se hrubého plátna košile, jel po něm, až ucítil pod bříšky prstů chlupaté předloktí… Pastýř?
  Sklonil ucho k ležícímu a zachytil chrčivé chrápání. Ano, uspala ho tak silně, že ani nestačil dojít do světnice. Vlastně mi už podruhé zachránila život, uvědomil si Jan. Jsem k ní nespravedlivý, když ji pořád z něčeho podezírám.
     Nerozhodně se zadíval do tmy. Pamatoval si, že hlavní světnice s krbem a skalní stěnou byla vpravo. Když tím směrem zaměřil svůj pohled, zpozoroval po chvíli, že pod dveřním prahem prosvítá úzký proužek bílého světla. Ona tedy ještě nespí… Čeká snad na velitele královské stráže, s kterým si tak koketně smlouvala schůzku? Při té představě pocítil Jan svíravou hořkost v krku a toužebně si přál, aby to nebyla pravda.
 „Dost!“ řekl tiše sám k sobě, „dost takových myšlenek nebo dopadnu jako chudák pastýř!“   Ale přesto po špičkách došel ke dveřím, sklonil se a se zatajeným dechem přiložil oko ke klíčové dírce.
    Spatřil cosi neskutečného a hrůzně tajemného. Světlo úplňku se řítilo dovnitř oběma okny, otevřenými dokořán, tvořilo dva oslnivě bílé sloupy, husté jako tekoucí mléko, které dopadaly do velké dřevěné kádě uprostřed místnosti. V kádi klečela Duběna. Byla zcela nahá a vášnivě nastavovala své tělo měsíčnímu světlu, koupala se v něm. Zvrátila hlavu dozadu a zmítala jí ze strany na stranu, zametala podlahu svými dlouhými vlasy a vydávala kvílivé skřeky. Rukou přitom hmatala kolem kádě, až našla připravený černý kelímek, vnořila do něj prsty a nabrala plnou hrst jedovatě zelené masti, kterou si začala horečně roztírat po prsou i po břiše.  
    „ Půjď... půjď...“ volal ze střechy sýček stále naléhavěji.
   V komíně zahučelo a do místnosti se krbem začala valit oblaka žlutého kouře.
     Jan zděšeně odskočil od dveří. Ke své smůle však narazil bokem do nějaké nádoby, snad velké máselnice, a než ji v temnotě chodbičky stačil zachytit, padla na zem s pronikavým třeskem.
 V tu chvíli věděl, že je zle.