Keltský svátek zemřelých a předposlední z rodu provazníků...

Samhain - tak nazývali staří Keltové tajemné období na počátku zimy, kdy Smrt se zmocňuje vlády nad krajem a kdy se pod pláštěm mlh přibližují k lidským obydlím démoni lesů, tajemní elfové, skřeti a víly. Spolu s vichřicemi vyjíždí z dutých hor Divoká honba krvelačných přízraků... Pro mě je svátek "dušiček" spojen se silným, až bolestným vědomím pomíjivosti chvíle. Jak rád by člověk zadržel vše krásné, co prožil, jak rád by se znovu setkal s lidmi, kteří už nejsou na světě! Je to však stejně marné, jako chtít udržet vodu v dlaních...

 Letos pro mne dostal svátek mrtvých velmi zvláštní rozměr. Bratrstvo Keltů mě pozvalo na besedu v rámci svých pravidelných setkání v klubovně Unijjazu v Jindřišské ulici. Jen kousek od rušného centra, od pražského Václaváku, ale najednou jsem v opuštěném koutě pasáže vešel do dveří, které mi byly otevřeny po zazvonění bzučákem, a pak jsem stoupal dlouhým schodištěm, které na mne působilo jako typická scenérie z filmových hororů. Zvláštní pach zanedbanosti, opuštěná zaprášená patra, kde už zřejmě nežijí lidé, jen duchové. Jaké překvapení, když jsem v nejvyšším patře vstoupil do zajímavého klubu, kde v několika různých místnostech posedávali, bavili se a hráli deskové hry všelijací lidé, převážně mladí, ale také pár vrásčitých staříků, připomínajících mumie dávných druidů :-) Atmosféra byla skvělá, neformální, okolo fungovala hospoda a bar, ale to nijak zvlášť nerušilo. Přišla i kolegyně Koubková se synem Bolkem; škoda, že jsme nemohli předvést film o Blaníku, který dosud není sestříhaný. Vyprávěl jsem o bytostech dutých hor, o Blaníku, Řípu, Radhošti, ale také o starověkých mohylách, které se zachovaly na našem území, promítl jsem z počítače nějaké fotky a také film našeho studia J.O.P. o stradonickém hradišti. Snad duchové samhainu způsobili, že se film zasekl přesně v místě, kde s Pavlem Fišarem odhalujeme tajemnou podstatu pokladu Dukátového pole a propadání Prachova kříže. Nešlo to spustit, dokud jsem zmíněnou scénu nepřeskočil, pak film v pohodě běžel až do konce! Nezbývalo mi, než dopovědět, co se na oněch záběrech odehrávalo. Náhoda?

 Večer s Bratrstvem Keltů otevřel brány času; doma mě čekala telefonická zpráva od sestřenice, že zemřel strýc František, poslední představitel generace mých rodičů. Skončila poslední "kapitola" provazníků (kde strýc vystupuje v druhém dílu jako malý zvídavý chlapec pod jménem Jiřík). Tu knihu, kde se o něm píše, ještě četl, a moc se mu líbila.

 V úterý 5. listopadu jsme se vydali do Českých Budějovic na pohřeb. Komplikace s dopravou způsobily, že jsme málem přijeli pozdě, už odbíjela devátá hodina a my jsme ještě chvatně obíhali obřadní síň na hřbitově sv. Otýlie, kde jsme se dozvěděli, že obřad se koná v kapli. Sotva jsme vstoupili a položili na rakev kytici, začala mše. Farář se mi líbil, pojímal víru moderně, s nadhledem, ale přitom s hlubokou citovou vroucností. A mně během zpěvu Ave Maria táhly hlavou zasuté obrazy, ty ztracené chvíle dětských prázdnin u babičky v Cerhovicích, kam strýc přijížděl jako vyslanec rušného světa, oplýval humorem a svéráznými nápady... V duchu jsem viděl zahradu v záři srpnového slunce a nás dva, jak ležíme v trávě ve stínu pod stromy a rozprávíme o různých záhadách, jak se prodíráme lesem a sbíráme houby, jak jako natěrači, kteří brigádně nahazují babiččin domeček, svačíme na stole uprostřed dvora, mezi krákorajícími a loudícími slepicemi, a jíme ze společného  kastrůlku jemná míchaná vajíčka, nastavovaná mlékem a krupičkou... Lahůdka, jakou už jsem nikdy v životě nejedl, nevím jakou záhadnou alchymií babička to jídlo tvořila...

 V té hřbitovní kapli se mi vybavili všichni členové rodiny, babičky a dědové, máma a táta, mladší sestra... Všichni, kdo odešli na věčnost. Vzpomněl jsem si, jak strýc s mojí sestrou Maruškou konzultovali malířské techniky... Oba byli nadaní krajináři a Maruška přiměla strýce, aby i on vystavil pár obrázků na společné výstavě v Kublově pod horou Velízem. Později jsem si v jeho opuštěném pokojíku prohlížel poslední obrázky, které namaloval. Nostalgické břehy jihočeských rybníků, věčné zrcadlení vod...

 Asi bych měl dokončit svou Ságu provaznického rodu, ten třetí díl, k němuž jsem si do sešitu napsal poznámky při poslední strýcově návštěvě. Cítím to jako nesplacený dluh vůči předkům, ačkoliv čtenářský zájem o tuhle knížku je zcela zanedbatelný :-(

 Tenhle zápis do blogu mi připadá jako stužka na pohřebním věnci, ale nemůžu si pomoct, čas duchů oživuje staré vzpomínky. Sbohem, strýčku...