MALÁ UKÁZKA Z CHYSTANÉHO ROMÁNU

Světlo v kapli náhle pohaslo. To měsíc se skryl za věží – a pak po jejím válcovém těle projel stříbrný blesk. Puklina se rozzářila. Osamělý paprsek letěl jak jiskřivý šíp a dotkl se rozšklebené masky v okně. Z úst kamenného skřeta vystříkl proud světla.

   V tu chvíli se temnoty kolem hradu rozezněly mnohohlasým vytím. Bylo slyšet dusot stovek běžících tlap a sípavý dech blížících se šelem, jejich světélkující těla proskakovala přes zřícené hradební zdi, skrze střílny a okna jak děsivý, nezadržitelný příval. Největší z vlkodlaků vběhl s dunivým řevem obloukem brány přímo do nádvoří.

  Jan okamžitě pomyslel na dívku nahoře v komnatě a na její smrtelnou hrůzu, když k ní doléhají ty hrůzné zvuky noci. Nedbal už na nic, nevnímal Gnómovy výkřiky, proklouzl oknem zpátky na nádvoří, pohledem hledal schodiště a zachvěl se, když spatřil zběsilého vlka, ženoucího se mohutnými skoky nahoru ke svatební komnatě. Zalícil a s bušícím srdcem ho sledoval hlavní muškety, věděl, že při rychlosti té šelmy musí mířit kousek před ní, poslat jí kulku do cesty, aby se s ní střetla na osudné křižovatce života a smrti. Práskla rána a skrze dým Jan viděl, jak vlk udělal přemet ve vzduchu a sletěl do kopřiv pod schody, jak se tam zmítá a svými drápy se snaží vyrvat kulku, která mu uvízla v husté hřívě pod krkem, viděl, jak ten vlk sám sobě rozsápává hrdlo.

 Dál nečekal a rychle sypal nový střelný prach, ruka se mu třásla, další stříbrná kulka mu div nevyklouzla z prstů, když ji nabijákem zasouval do hlavně. Jedním okem přitom šilhal na nádvoří a okamžitě zjistil, že onen obrovský vlkodlak z padacího mostu se teď žene přímo k němu. Jan horečně křesal. Proboha! Proč puška nespouští? Je dost prachu na pánvičce?  

   Vlkodlak už byl od něj jen pár kroků, už Jana ovanul jeho smrdutý dech a planoucí oči šelmy jako by zaujímaly všechen prostor noci…

  Prásk! Stříbrná kulka zasáhla vlkodlaka do rozevřené tlamy. Nadmul se, zběsile zařval a pak vybuchl modrým plamenem.

 Jan okamžitě znovu nabíjel. Připadalo mu, že ho ovládá nějaká zběsilá horečka, byl zalitý potem a třásl se zimou. Vlkodlaci však zřejmě pochopili, že Jan má proti nim účinnou zbraň, stáhli ocasy mezi nohy a s kňučením couvali z dosahu muškety, ukrývaly se za haldy zříceného zdiva a do pustých místností v přízemí paláce. Z temna stínů zuřivě a nenávistně svítily jejich oči.

  Teprve teď začínal Jan zase slyšet a do vědomí mu pronikalo jakési pištění… Ne, to je rozčilený hlas trpaslíka.

  „Zatraceně, u všech vousů!“ křičel Gnóm, který teď stál v jednom z oblouků okenní kružby, „zpátky, Jene, zpátky! Naletěl jsi jim! Vtrhli sem jenom proto, aby odlákali tvoji pozornost, aby jejich pán mohl nerušeně vyjít! Pojď rychle zpátky! Hrobka se otvírá!“

  Jan střelhbitě vklouzl oknem do kaple. Už zdaleka viděl, že těžká mramorová deska, se kterou se marně pokoušel pohnout, leží teď odhozena vedle temného čtvercového otvoru, ze kterého se line odporný zápach.

  Trpaslík už stál nad otvorem a opatrně nahlížel dolů.

  „Posvítit! Potřebuji tam posvítit!“ V ruce držel nějaký smotek, připraven vhodit ho dovnitř.  

  Jan horečně přemýšlel, kde sehnat světlo. Sáhl do ruksaku, po paměti v něm lovil. Mezi prsty něco zachrastilo. Sušené byliny! Plnou hrst jich chvatně vyhodil na podlahu.

  „Už zase plýtváš!“ zaúpěl trpaslík.

   Jan nedbal, doplnil hromádku ještě trochou střelného prachu a vykřesal jiskru. Miniaturní ohníček syčivě vzplál a Jan ho botou shrnul dolů. Hořící listy při svém pádu ozářily nevelkou komoru, uprostřed které stála na kamenném podstavci bohatě zdobená rakev. Její odhozené víko se povalovalo opodál. Rakev byla prázdná a v hrobce nikdo nebyl. Ohníček zhasl a Jan s Gnómem užasle zírali do nastalé tmy.

  Tu se kdesi z výšin kaple ozvalo škodolibé zachechtání, mrazivý hlas se ozvěnou tříštil mezi pustými stěnami. Vlkodlaci venku opět začali výt. Kružbou okna se propletl třepotavý stín netopýra a ztratil se ve tmě.

  Trpaslík už podruhé za dnešní noc vztekle praštil čepičkou. „Takhle mě doběhnout!“ křičel, „mě, Gnóma, o kterém už starý Kručinka řekl… ále, nakonec je stejně úplně jedno co řekl. Rychle k nevěstě! Není dost silná, aby dlouho odolávala!“

  Jan okamžitě vyrazil ven. 

 „Počkej!“ křičel trpaslík, „a co já?“ Když zjistil, že Jan nevidí a neslyší, rozběhl se na svých krátkých šmajdavých nožičkách za ním. Najednou se zastavil a pleskl se do čela: „Čepička! Gnóme, Gnóme, ztrácíš ke stáru nervy. To se ti za tři sta let nestalo, abys někde zapomněl čepičku! To je ostuda!“ A rychle se pro ni vrátil.

   Jan bral mezitím schody po třech a bez dechu vrazil do komnaty. První, co uslyšel, byl vemlouvavý, vášnivý a přesto mrazící hlas: „Pij, lásko. Je to krev našich nepřátel. Kéž je nenávidíme tak, jak oni nenávidí nás!“

  Pak spatřil vlnící se kouli bělostných krajek, kolem níž se ovíjelo cosi černého. Štíhlá a vysoká postava s vlající černou pláštěnkou zdobenou stříbrnými ornamenty a v černém baretu se sokolím perem objímala omdlévající dívku dlouhou rukou kolem pasu, zatímco druhou jí k ústům nakláněla pohár.

  „Ne!“ vykřikl Jan.

  Hrabě k němu vzhlédl: měl úzkou, křídově bílou tvář, která však nepostrádala určitou mužnou krásu. Zpod huňatého obočí žlutě bleskly planoucí oči. Dívka v té chvíli udělala prudký, sebeobranný pohyb a vyražený pohár třeskl o podlahu. Temná kaluž se rozšplíchla až k Janovým nohám. Ucítil nasládlý pach krve.

   Hrabě zavrčel jak podrážděná šelma, obrovskou silou přitiskl dívku k sobě a mžiknutím oka s ní prolétl do ložnice.

  Jan se rozběhl za nimi, uklouzl po rozlité krvi, upadl a bolestivě si narazil koleno. Odvedle zazněl bolestný nářek dívky a zuřivý hlas: „Nikdo nemá právo bránit mi v mé svatební noci! Nikdo na světě nemá právo brát mi to, co mi bylo kdysi přislíbeno! Ani smrt ne!!“

  Jan se dopotácel do nízkých dvířek a proti oslnivě zářícímu měsíčnímu kotouči, který jako by v té chvíli nahrazoval zadní zřícenou stěnu, viděl siluetu svatebního lože. Hrabě klečel nad nevěstou, tiskl ji mezi zpuchřelé pokrývky a strhával z ní bělostné cáry šatů, škubal je na kusy a s chechtotem házel do prázdného prostoru noci, kde se jich zmocňoval roj radostně pištících netopýrů a roznášel je jako triumfální výzdobu na nejnepřístupnější vrcholky věží a zdí.

  „Jak dlouho jsem toužil po tvém čerstvém těle,“ úpěl hrabě, „jak dlouho jsem trpěl hůř než zvíře, hůř než lačný vlk za lednových mrazů. Ale dnešní noc mi všechno vynahradí. Budeš má! Jenom má! Moje rakev je dost velká pro dva. Jak tiše a krásně se nám bude spolu spát… a celý svět nám bude lhostejný… i čas nám bude lhostejný…“

  Jan křečovitě svíral topůrko sekery, ale vtom se za ním ozval udýchaný trpaslíkův hlas:

 „Ne… sekeru ne… víš jakou má strašnou sílu? Jak snadno odhodil mramorovou desku? Rozmázl by tě na stěně jak dotěrnou mouchu! Zkus ho střelit stříbrnou kulí. Ale musíš přímo do srdce. Jedinou ranou přímo do srdce. Když se netrefíš, nebo ho zasáhneš kamkoliv jinam, je konec s ní, s tebou i se mnou.“

  Jan chvějícíma se rukama pozvedl mušketu, přiložil oko k hledí. Viděl jen cáry trhaných šatů, dvě zuřivě se zmítající těla. Sklopil hlaveň. „Nemůžu,“ zašeptal zdrceně, „netrefím se… nebo zasáhnu nevěstu…“

  „Musíš,“ sykal mu do ucha trpaslík, „teď už musíš. Když jsi došel až sem, nedá se couvnout. Odtud už cesta zpátky nevede. Buď ho střelíš do srdce, nebo zemřeš a my s tebou!“  

  Jan se zhluboka nadechl. Znovu pomalu zvedal hlaveň pušky. Dlaně měl mokré potem. Před očima jen zmatené míhání černé a bílé barvy. Na okamžik oči zavřel. Musím se uklidnit, říkal sám k sobě, klid a rovnoměrně dýchat. Babičko, mysli na mne… tatínku, ty víš, proč jsi zemřel, ale nevzal jsi nikoho s sebou… maminko, kde je tvá píseň… až zlý ortel bude oznámen, i slza zmrzne na kámen… Ne, ne… Modroočko, máš ještě mé jablko? Veď moji ruku, dívej se na mne z té dálky… myslím si, že se teď dívám tvýma očima…

 Prudce rozevřel víčka a zdálo se mu, že přízračný tunel zmodral, že zběsilý pohyb na lůžku vidí zpomaleně, že ve chvíli, kdy se strašlivý hrabě vztyčil, aby z naříkající dívky strhl poslední zbytek svatebních šatů, zazářil na levé půlce jeho hrudi tepající krvavý bod. “Ano, tam má srdce,“ opakoval si Jan skrze pevně sevřené zuby a v duchu viděl vlákno, které jako by vystupovalo z hlavně muškety a propojovalo ji s upírovým srdcem. A po tomhle vlákně poslal stříbrnou kulku.

  Vůbec neslyšel výstřel, jenom mu kolem tváře zavanul proužek kouře a ostře začpěl střelný prach. Upírovo tělo sebou škublo, hrabě se vztyčil a pomalu rozpřáhl ruce, pak bolestně zařval a jakousi neúprosnou silou byl pozadu vymrštěn do prázdna proti měsíci, rozplynul se v temnotě a jeho nářek dozníval jako zvuk kamene padajícího do nesmírně hluboké studny. Vlci na nádvoří začali úpěnlivě výt a postel vzplála modrými plameny.