NA LOVU BLUDIČEK

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

Namodrale zářící koule se vznášely v mlze kolem nich, míhaly se v podivně přízračném, těkavém reji, kroužily kolem sebe, seskupovaly se a opět se rozprskly do všech stran, jako když se po úderu rozstříkne voda. Některé najednou zhasly, aby se vzápětí rozsvítily o pár metrů dál. Zdálo se, že jsou plně zaujaty samy sebou a svým přízračným tancem, ale přesto se stahovaly blíž a blíž k vyděšené skupině poutníků. A bylo možno zaslechnout zvláštní zvuky, které zněly někdy jako vzdechy a jindy jako tenké kvílení, rychlý šepot nebo tiché chichotání dětského hlásku…

 Tato pasáž z mé povídky Mrtvý luh (která před pár lety vyšla v knižní příloze Pevnosti) zachycuje typické chování bludiček, oněch tajemných světélek z močálů, hřbitovů a vlhkých lesů. Učitelé nám na základní škole s oblibou vykládali, jak si pověrčiví vesničané vytvořili zlověstnou bytost z hořících bahenních plynů či světélkujících plísní na trouchnivém dřevě. Jenže tohle racionální tvrzení, kterému dodnes většina lidí věří, není vůbec tak jednoznačné. Prostudoval jsem desítky záznamů o setkáních s bludičkami – a objevil jsem v nich překvapivě shodné rysy. Základní podmínkou jejich výskytu je patrně zvýšená vlhkost vzduchu a nízká teplota, jen mírně nad nulou. Marně byste čekali na bludičky ve žhavém létě, jejich rojení nastává časně zjara a v pozdním podzimu. Není divu, že dušičkové mlhy přispívají k jejich strašidelnosti, že vesničané v nich viděli duše utopenců či novorozenců, kteří zemřeli dříve, než je někdo stačil pokřtít. Bludičky vábí lidi do močálů a jezer, kde najdou mokrý hrob – ale nejen to! Dovedou být pěkně agresivní. Stačí vykřiknout a hned se na vás vrhnou a zbijí vás tak krutě, že i vy málem vypustíte duši. Je to jen pohádková nadsázka? A co přísně tajný spis Státní bezpečnosti, uložený v archivu ministerstva vnitra, v němž je prý popsáno, jak v polovině padesátých let zmasakrovaly bludičky na Šumavě vědeckou výpravu? Existuje tenhle dokument, nebo jde o pouhou fikci? Nezbývá, než se vydat na místo činu.

Cesta do divočiny

Horská říčka Křemelná běží ze severních svahů hory Pancíř, meandruje a klikatí se jako had pod Hadím vrchem, stahuje vodu z podezřele zelených rašelinišť a poté se postupně propadá mezi stále strmější balvanité stráně, až posléze mizí na dně kaňonu, který patří k nejhlubším na Šumavě. Kousek od Čeňkovy pily se Křemelná vlévá do mohutnější sestry Vydry a společně pak vytvářejí řeku Otavu.

 Díky obtížné schůdnosti oblasti nad soutokem tady zůstala zachována unikátní, lidskými zásahy nenarušená příroda. Vstup je turistům zakázán, do kaňonu můžete jen nahlédnout v doprovodu průvodce ze správy národního parku. Je to náročný sestup příkrým srázem, po vlhkých, kluzkých balvanech a s přelézáním padlých stromů. Vládne tu tajemné ticho, rušené jen jednotvárným šuměním vody, která skáče a pění se v divokých peřejích.

 Za doby totality byl přístup do údolí Křemelné také zakázán, ovšem z trochu jiných důvodů. Rozkládalo se tu nejen hraniční pásmo, ale i speciální vojenský výcvikový prostor. Kdo ví, co se tu všechno dělo? Jen trosky chalup z vysídlených vsí působily jako strašidelná kulisa. Natáčel se v nich proslulý Kachyňův film Král Šumavy, „komunistický western“, který dodnes přes veškerou ideologii působí mrazivou atmosférou přírodních scenérií, utápějících se v šedivé mlze.

 Podle místních legend se právě v padesátých letech, v době kdy zde vládli vojáci, stalo v oblasti Křemelné něco hrůzného a nevysvětlitelného, co muselo být utajeno, aby to nezpůsobilo paniku.

Světla smrti

Jednoho mlhavého podzimního rána se na silničku před linkový autobus vpotácel podivný muž a bezvládně se zhroutil. Řidič v poslední chvíli dupl na brzdu, ale nadávky na opilého blbce mu zamrzly na jazyku, když zjistil, že dotyčný je zmlácený a smrtelně popálený. Po dopravení nešťastníka do nemocnice se ukázalo, že je to vojenský specialista přes radiolokaci. Případ byl ututlán a nesmělo se o něm mluvit. Přesto se mezi horaly mluvilo. Všechno prý začalo tím, že místní hajný spatřil v mokřinách nad říčkou podivná světla a upozornil na ně vojáky. Ti tam vyslali skupinu specialistů – ta však byla zdecimována, všichni zahynuli krutou smrtí, jediný muž, jenž unikl zhoubě, a kterého našel řidič na silnici, se z šoku nikdy nevzpamatoval, skončil prý v ústavu pro duševně choré, pořád blekotal něco o bludičkách a dostával hysterický záchvat pokaždé, když někdo v noci rozsvítil baterku.

 Podle jedné z hypotéz šlo o nějaký neblahý pokus s elektromagnetickými pastmi, které měly být políčeny na lidi, prchající potají přes hranice. Pokus, který se nezdařil a dopadl pro experimentátory tragicky. Jiní však říkají, že výzkumný tým se skutečně střetl s agresivními bludičkami.

 O „světýlkách na Křemelné“ existuje spousta místních pověstí; zdá se, že právě podél této říčky se vyskytovaly velice často a v nebývalém množství. Jednou prý honily sedláka, který na ně neprozřetelně zakřičel – bludičky totiž nesnášejí hlasité zvuky, ty je dokáží přímo rozběsnit! Hnaly ho až k chalupě, a když se uvnitř zavřel, vztekle bušily do dveří i okenic. Sedlák potom všem sousedům ukazoval hluboké zuhelnatělé rýhy vypálené v domovních dveřích.

Kde se bludičky skrývají?

Prodíráme se houštinami a smekáme se přes ztrouchnivělé kmeny, mlha houstne a zdá se být podivně lepkavá. Trochu toužíme bludičku konečně spatřit, ale současně nás mrazí z představy, co uděláme, jestli se na nás vrhne…

 Všude kolem se povaluje spousta rozkládající se biologické hmoty. Ta zřejmě bude základem vzniku těkavých světélek. Uvolňující se fosforové výpary chemicky reagují s vodní párou a vytvářejí takzvanou luminiscenční oxidaci. Takhle nám vznik tajemných světélek nad močály vysvětlil jeden přítel chemik. Ovšem tento druh bludiček nemůže nikoho napadnout, natož zmlátit nebo popálit. Agresivnější by mohl být nějaký plasmatický výboj, příbuzný vědecky uznávaných, i když také těžko postižitelných kulových blesků. Ten by mohl reagovat na bioelektrické pole člověka, a pokud má dotyčný nešťastník opačný nápoj než bludička, ta je k němu přitahována jako magnet, honí ho, až ho dohoní, vášnivě se k němu „přisaje“ a vybije se. Patrně je vám jasné, že takové milování s bludičkou může mít fatální následky.

 A tak jsme nakonec rádi, že jsme při naší výpravě žádnou bludičku nepotkali. Docela nám stačila ta tajemná atmosféra baladických šumavských lesů.