NEJŽHAVĚJŠÍ NOVINKA - MŮJ HISTORICKÝ ROMÁN PAST NA KRÁLOVNU

Můj nový historický román je již v edičním plánu Alpressu, vyjde poslední týden v říjnu. Podívejte se, jak vypadá obálka této žhavé novinky na stránkách nakladatelství. Můžete si přečíst redakční anotaci. A hlavně - už teď si knihu můžete objednat a dostat ji poštou na dobírku s výhodnou slevou. Stačí kliknout ZDE!

Těm z vás, kteří nejsou čtenáři romantických ženských příběhů, na něž je spíše zaměřena stručná anotace v edičním plánu nakladatelství Alpress, poslouží k informaci tento článek, který jsem včera napsal pro reklamní oddělení zmíněného nakladatelství:

Smyslná a kacířská královna?

 O Žofi Bavorské, druhé ženě krále Václava IV., máme většinou zkreslené představy. Pro historiky je jen jakousi epizodní figurkou v pozadí hektických událostí přelomu 14. a 15. století. Také romány či filmy ji líčí buď jako naivní a rozmařilou krásku, nebo naopak jako vážnou a zbožnou paní, která chodí do Betlémské kaple poslouchat kázání Mistra Jana Husa. Jaká byla tato královna ve skutečnosti?

 Z útržkovitých zpráv, roztroušených v různých dobových dokumentech, vyplývá, že šlo o mimořádně vzdělanou a inteligentní ženu, kterou již v raném mládí poznamenal problematický vztah k rodičům. Její otec, vévoda Jan Mnichovský z rodu Wittelsbachů ji dal na vychování ke svému bratru Fridrichovi, jenž vládl na bavorském hradě Landshutu a proslul jako vynikající diplomat, intrikán a svatební dohazovač. Strýc Fridrich patrně moc dobře věděl, proč s sebou vzal sice teprve třináctiletou, ale velmi půvabnou a chytrou Žofii na diplomatickou cestu do Čech. Potřeboval totiž získat krále Václava IV. jako spojence proti svazu rýnských měst. Doufal, že přítomnost půvabné dívky naladí českého krále příznivěji. A dopadlo to lépe, než očekával: čerstvý vdovec Václav se do mladičké bavorské vévodkyně zamiloval. Svatba se konala hned následujícího roku.

 Mladá královna se nám jeví jako renesanční milovnice života, vášnivá tanečnice (zachovala se skandální zpráva o tom, jak během hostiny na Karlštejně tančila s rakouským vyslancem na stole), milovnice knih (společnou „svatební“ bibli si nechal královský pár vyzdobit eroticky dráždivými obrázky nahého krále a královny!) podporovatelka umění, ale i schopná manažerka, která pozvedla k prosperitě svá věnná města a neváhala vést „soukromou válku“ s odbojnými šlechtici a v neposlední řadě podporovatelka charity a sociální pomoci vdovám, sirotkům a starým lidem. Mnohdy ve skrytu držela otěže vlády za psychicky labilního krále Václava IV. Snažila se ho smířit s arcibiskupem Janem z Jenštejna i s českou šlechtou, jenže to bylo nad její síly. Později se stala oddanou stoupenkou Mistra Jana Husa, dokonce se kvůli tomu rozešla ve zlém se svojí rodinou. Po Husově upálení právě ji považoval papež za  „nejnebezpečnější kacířku v Čechách“. Její příklon ke katolíkům a králi Zikmundovi považují „ideologičtí vykladači husitství“ za zradu. Ona však své ideály nezradila; pouze rázně odmítla husitský extremismus, spojený s násilím a ničením. Po smrti svého muže převzala vládu jako „vladařka“ a měla za úkol zastavit chaos v zemi. Postavila proti husitským radikálům silné vojsko a dokázala je přinutit, aby opustili Prahu. Dá se říct, že byla jediná, kdo „porazil Žižku“.

  Život této vzdělané, ambiciózní a krásné ženy byl vskutku plný šokujících protikladů. Musela se vyrovnat s podivným vztahem k otci, strýci a manželovi, popletla hlavu mnoha mužům (za její tajné milence byli považováni hofmistr Jíra z Roztok, nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka a dokonce i švagr Zikmund, nemluvě o zvlášť důvěrném vztahu s Janem Husem) a její vítězství byla vykoupena mnoha prohrami.

 Ve svém románu, napsaném formou fiktivní Žofiiny zpovědi, se zkušený autor Otomar Dvořák pokusil o vylíčení jejího života od dětství a romantického období dospívání, kdy byl strýcův hrad Landshut centrem rytířské kultury a umění „pěvců lásky“ minnesängrů, přes tajemnou atmosféru křivoklátských lesů, kde mladičká Žofie poznává vášnivého lovce Václava, až po hektický život v centru země, v gotické Praze, kde je zatažena do zrádné sítě dvorských intrik. Vztah královských manželů málem končí rozkolem – ale vražedný pokus otrávit krále Václava, je opět sblíží. Manželé k sobě najdou cestu, založenou na hlubším vzájemném pochopení.

 Tento „happy end“  byl ovšem jen dočasný, a proto autor pracuje na další knize, která bude volným pokračováním Žofiiných osudů, a dovede je až k oněm posledním rokům, které trávila uprostřed bouře husitských válek jako exulantka v Prešpurku (dnešní Bratislavě).

 V životním příběhu královny Žofie Bavorské se Otomar Dvořák snaží odhalit, co této ženě pomohlo překonat na křehké bárce osudu ono rozbouřené moře intrik, zrad, zákeřných vražd, šílenství, nepochopení a válek. Předpokládá, že to byla především její nezměrná vůle, s níž se snažila vybudovat své království lásky a štěstí. A nejen pro sebe, ale i pro českou zemi.

"Past na královnu" je můj první román, vyprávěný z hlediska ženy. Samozřejmě, že jsem ho konzultoval s manželkou (a také třináctiletou vnučkou, abych zachytil věrohodný způsob Žofiina uvažování v době jejího dospívání). V rodině a mezi přáteli román o Žofii žertem označujeme jako "červenou knihovnu". Ale je to trochu svérázná "červená knihovna". Posuďte sami - celý příběh se otvírá tímto, poněkud šokujícím prologem:

Zbrojnoš jediným kopnutím rozrazil nízké dveře, za nimiž se ozývaly ty nelidské zvuky, to strašné vrčení, vytí a nářek. Vběhl dovnitř v předklonu s kopím napřaženým, rychle se rozhlédl, čekaje, že spatří snad samotného satanáše nebo alespoň vlkodlaka, jenž za dnešní úplňkové noci vnikl oknem do komnaty. Doba byla nanejvýš příhodná pro mocnosti pekelné; vždyť právě před chvíli odbila magická půlnoc, oddělující starý rok od nového. První, co zbrojnoš spatřil, byly rozervané závěsy lůžka a na nich krev… Panebože, všude krev… tolik krve!… Prudce se otočil a uviděl krále. Stál tam, bledší než oživlá mrtvola, s očima vytřeštěnýma a s rukou vztaženou před sebe, jako by chtěl zastavit nějakou neviditelnou sílu. A v druhé ruce, bezmocně svěšené podél těla, svíral lovecký tesák, po jehož matně pableskující čepeli stékaly temně rudé krůpěje.

 „Já ji zabil,“ opakoval král hlasem plným bezmezné hrůzy, „já ji zabil… já ji zabil…“

Zbrojnoš opatrně pokročil až k loži, špičkou kopí odhrnul stranou cáry zkrvavených závěsů – a zachvěl se. Ležela tam nahá, s rukama bezmocně rozhozenýma, zakloněná hlava jí visela přes okraj lůžka a dlouhé vlasy padaly k podlaze jako medový vodopád. Rozkmitaný plamen louče, zaražené v držáku na stěně, vrhal na její útlé tělo mámivý rej světel a stínů. A její hrdlo… Panebože!

 Temné zavrčení zbrojnoše varovalo v poslední chvíli; nepřemýšlel, na to nebyl čas, v otočce bodl kopím za sebe a zasáhl cosi těžkého, co právě letělo vzduchem směrem k němu. Teprve pak to spatřil; dvě zeleně žhoucí, nepříčetně zuřivé oči a blýskavé tesáky pod nazdviženými pysky, po nichž stékala krvavá slina. Zbytek skvrnitého těla se ztrácel v šeru. Byl to jen mžik, jen prchavý obraz, jenž se přesto vpálí hluboko do duše…