NOC ČARODĚJNIC
Křižovatka pod starým zlomeným dubem s rozloženými obětinami. Tančící plamínky, vytí podsvětní smečky a mrtvolný puch ohlašují všem nebohým smrtelníkům, že se blíží strašlivá Hekáta, vládkyně noci. Jako hvězdy vlasatice prší nebem hořící košťata; to se slétají čarodějnice na své oblíbené vrchy. Keltský svátek slunečního boha Belena, beltain, magická noc, kdy dobytek i lidé prochází mezi dvěma hořícími hranicemi, aby v nich čistý oheň spálil veškeré zlo uplynulé zimy. Mladí skáčou přes oheň, někteří mystici chodí bosi po žhavém popelu; nejen fakíři v Indii, ale i v Bulharsku existuje zvláštní společenství „bohyň“, které ovládají toto starodávné umění. Povětří předmájové noci se ovšem také rozechvívá tušenou vibrací lásky a rozkvetlé třešňové stromy omamují milence svou vůní. Která dívka nebude teď políbena, ta bude celý rok litovat…
I v mé paměti je svátek čarodějnic spojen s mnoha sugestivními obrazy. Třeba, jak jsem se jednou o půlnoci vracel s partou rozdováděných dívek od ohně z hradu Točníku. Začala padat zvláštní bílá mlha, skrze kterou svítil měsíc – a najednou nás všechny přešel smích, protože strání proti nám kráčela vysoká kostnatá postava, a s každým krokem jako by rostla do nadlidských rozměrů. Děvčata začala ječet a tiskla se ke mně ze všech stran, což bylo na jedno stranu příjemné, ale na druhou stranu… Ten blížící se přízrak mě přece jen trochu zneklidňoval. Nebudu vás déle napínat; ukázalo se, že je to vykotlaný strom, vystupující jako černá silueta z prozářené mlhy. Ve skutečnosti se nepohyboval, to my jsme přicházeli k němu!
Nebo vzpomínám na velkolepý oheň čarodějnic zapálený na úbočí posvátné hory Velízu, nad loukou U servaného Jana. Tehdy jsem se nahoru vydal se čtyřletou vnučkou Majdou. Na zpáteční cestě nás zastihla hrozná bouřka. Tma, která padla na les, byla takřka absolutní a já si příliš pozdě vzpomněl, že jsem si měl vzít baterku. Vysadil jsem si Majdu na ramena a potácel se mezi kmeny stromů; vždycky jsem počkal, až se zableskne, a v blikající fialové záři hledal další cestu. Tak jsme tápali s kopce dolů, zamotali jsme se v nějakém křoví a definitivně ztratili známou vyšlapanou pěšinku. Do toho se spustil liják, padající voda hučela ve větvích a crčela nám za krk. V ulicích Kublova jsme se vynořili jako promáčení vodníci; Majda se radovala, že kolem nás skáčou žabičky, které zřejmě vylezly ze všech skrýší, aby také slavily sabat. Kupodivu, než jsme došli domů, bylo po bouřce.
Nejmagičtější však pro mě byly ty letošní čarodějky. Pozvala nás Simona Paulišinová, majitelka pozoruhodně rekonstruovaného mlýna pod hradem Okoří. Tentokrát jsme se nesešli ve mlýnici, ale na terasovité zahradě pod monumentálními kamennými zdmi hradu. Bylo tu připravené vyzděné ohniště, obklopené křesly a lavicemi; občerstvení, které každý z hostů přinesl, zaplnilo dlouhý stůl; srdce se smálo na vybrané lahůdky: smažené řízečky, speciální salát, slaný dort z několika druhů sýrů, klobásky a pruty k opékání nad ohněm…
Na stromě seděla velkolepá čarodějnice, vyrobená ze slámy a látek jednou sochařkou. Skoro škoda takovou krásu pálit! Každý z hostů si přinesl na papírku napsané, co by chtěl ze svého života vymazat, co by chtěl spálit a jako kouř pustit po větru. I já napsal pár tajných vět za sebe a Evu, a ruličku jsem přivázal k ostatním vzkazům na tělo čarodějnice.
Než se řádně setmělo, prozkoumali jsme okolí; Simona nám ukázala magický kámen, na němž se dobíjí energií, i negativní místo ve sklípku, kde patrně podřimuje nějaký zlý duch. Také nám odemkla soukromou branku do hradu, a tak jsme mohli obdivovat rozervané zdi a odkousnutou Velkou věž v narudlém večerním přísvitu. Navzdory předchozím deštivým dnům se počasí nečekaně vydařilo.
S prvními hvězdami jsme zapálili oheň a já vyprávěl o tradicích svátku, o keltských druidech, o patronce čarodějnic Hekátě a německé paní Holdě, o lidových zvycích s mákem a trním.
Když byla noc nejhlubší, vyzbrojili jsme se svítilnami čelovkami, a vydali se opět vzhůru do hradu. Noc na Okoři měla výjimečnou atmosféru; nad zubatými siluetami zdí jen střecha hvězdného nebe. Vešli jsme po schůdcích až do přízemí věže, do bývalé kaple, všichni zhasli a nechali jsme hořet jen tři svíčky. Vyprávěl jsem o tajemném zjevení zdejší červené paní, která se v 18. století ukázala ve věžním okně dívce z podhradí, připomněl jsem legendu o nevinně vězněné dívce, která oknem cely vyhodila svůj věneček. Ten dopadl na holou skálu, ale navzdory tomu z něj vyrostl nádherný keř planých růží. Poutníci si ho ukazovali po desítky let, dnes ale už nevíme, kde přesně rostl. Vyzval jsem všechny, aby vnímali ticho a naslouchali, co jim hrad říká. Pak jsme zhasili i svíčky a stáli mlčky ve tmě pod hvězdami. Později jsme se shodli na tom, že mnozí z nás cítili zvláštní chvění, nostalgii, pohodu a hluboký klid. Jako by se zastavil čas… A najednou, z ničeho nic začal kdesi nad námi ve zříceninách zpívat nějaký noční pták, nevím, jestli to byl slavík, lesní skřivan nebo jiný druh, jenž se s oblibou ozývá za tmy. Zvláštní, táhlé, spíše mollové trylky se nesly ozvěnou mezi prastarými zdmi. Neuvěřitelný zážitek, z něhož běhala po zádech slastná husí kůže!
Nakonec mě ještě čekalo rituální poslání; sejmul jsem ze stromu zavěšenou figurínu čarodějnice, pronesl jsem prosbu, aby s sebou odnesla vše co nás tíží a zrodila pro nás v plamenech jako bájný fénix nový čas. Pak jsem ji i se zavěšenými lístečky s prosbami hodil do ohniště. Plameny s hukotem vyšlehly vzhůru. Ale pouze oko fotoaparátu dokázalo zachytit, co se doopravdy stalo. Eva tomu nemohla uvěřit, posílala svůj přístroj dokola, aby se každý podíval, co se tam ukázalo. Šlehající plameny totiž vytvořily tvar lidské postavy, s výrazně zúženým krkem a obdélnou hlavou. Vypadala jako mladá, nakrátko ostříhaná dívka, přesně jako ty upalované nebožačky, jak je známe z filmů, jako Johanka z Arcu. Trochu se to také tvarem podobalo stínovému duchovi, kterého kdysi kolega Standa Motl vyfotil v jihlavském podzemí. A druhý snímek, zmáčknutý na jiném fotoaparátu o vteřinu později, ukazoval už oheň v další proměně, ve tvaru vzlétajícího dráčka, jenž mává křídly vztyčen na zadních nohách…
Cosi se možná stalo, cosi magického, něčeho jsme se dotkli a navázali komunikaci. Byla to dobrá síla a zanechává v nás i s odstupem času příjemný pocit. Mohu vás ujistit, že okořské čarodějnice jsou přátelské a vstřícné, pokud se k nim chováte uctivě.
Myslím, že tato oslava čarodějné noci byla v mém životě jedinečná a už se těžko může někdy opakovat.
Vyhledávání
Vytvořeno službou Webnode