Po roce 1991 - čas prvních literárních úspěchů

Jarní období roku 1991 jsem trávil v Žebráku u rodičů, kde jsem na svém starém psacím stroji Consul začal psát fantastickou pohádku KOUZELNÝ MEČ ABADDON. Všechno vzniklo tím, že jsem redaktorce rozhlasových Hajajů navrhl další cyklus pohádek, v němž by dvojice dětí vstupovala do pohádkových knížek jako do reálných krajin se skutečnými postavami. Jí se ten nápad líbil. Začal jsem psát – a najednou jsem zjistil, že to nebude cyklus jednotlivých epizod, ale román. V té době jsem se začal hodně zajímat o scifi a fantasy, četl jsem Tolkiena, sledoval časopis Ikarii a dokonce navštěvoval workshop, tvůrčí dílnu při tomto časopise, vedenou Evou Hauserovou. Pro svoji fantasy- pohádku jsem vymyslel systém kouzelných písmen, pomocí nichž se Pavla (opět jsem to začal psát pro dceru Pavlu, se kterou jsem se ale teď po rozvodu méně vídal; snad v tom tedy byla i nějaká nostalgie) a její malý kamarád Jenda dostávají do pohádkových příběhů, mohou jimi pozměňovat děj nebo si přivolávat různé pomůcky. Vymyslel jsem k tomu i deskovou hru s pravidly, která dobře fungovala. Spojení románu a přiložené hry mi připadalo zajímavé a atraktivní. Hotový text jsem nabídl Albatrosu a několika dalším nakladatelstvím. Všichni ho odmítli, že by to bylo příliš náročné, neznámý autor by se mohl prodávat až po masivní reklamní kampani a v dnešní době na to nejsou peníze. Zájem projevilo jen jedno pražské nakladatelství (název??) vydávající hlavně komiksy. Sešel jsem se s redaktorem, text byl zredigován a titul uveden v edičním plánu na rok 1992. Dokonce byla pro ilustrování navržena malířka Vilgusová. Jenže nakladatelství mezitím z finančních důvodů ukončilo vydávání knih a zaměřilo se na zdravotnické časopisy. Od těch dob jsem text příležitostně nabízel, ale vždycky marně. Dokonce jsem uvažoval o vydání vlastním nákladem…
 Stejně problematické bylo v té době napsané scifi VZPOURA MRTVÝCH, dost morbidní příběh, který byl psán zručně, ale měl v sobě něco křečovitého. Jeden vydavatel mi napsal, že je to spíš než povídka použitelný scénář pro temný, děsivý komiks.
 
A přesto jsem na sklonku roku 1991 konečně zažil literární úspěch! Ve scifi měsíčníku EXALTIKON, vydávaném frenštátským nakladatelstvím Polaris, mi přijali k otištění delší povídku VĚK BAHNA. Je to příběh z mýtických dob, kdy po potopě světa je země plná zasychajícího bahna a hrdina Utan se svým poloopičím přítelem Endukem hledá svého otce v zanikajícím světě bájné civilizace Titánů. Na obálce časopisu byla dokonce ilustrace k mé povídce, znázorňující Utana v boji s obludným ještěrem Hydrou. Teprve po letech jsem se dozvěděl, jak zásadní vliv měla tato povídka na mnohé začínající české (a dokonce slovenské!) spisovatele. Stala se jakousi klasikou. Dokonce je citována v teoretické publikaci I. Vágnera SVĚT POSTMODERNISMU jako příklad žánru fantasy.

Na podzim 1991 vyšla v detektivním měsíčníku KNOCT-AUT moje povídka VOLÁNÍ O POMOC. Byl to horror o dívce, která přespí v tajemném domě a zmizí ze zamčeného pokoje. V poslední chvíli ji zachrání dva vojáci, kteří byli v té polistopadové době nasazováni do Prahy jako hlídky pořádkové služby. Na ten nápad jsem přišel při pohledu na velice nízký strop mého ateliéru v Celetné ulici a prkennou podlahu. Co kdyby pod tou podlahou byl nějaký prostor?
 Tato povídka prošla ještě mnoha proměnami…

A toho podzimu začalo již plně profesionální studio BÁRTFILM točit v koprodukci s čs. televizí. Byla to groteska JEN POČKEJ, ZAJÍCI, o skřetovitém seladonovi, který pronásleduje po Praze půvabnou dívku (G.Fillipi). Zahrál jsem si tam roličku slepce. Epizodku dámy v kavárně si zahrála i moje nová manželka Eva Zajícová.
 Film se příliš nedařil a Pavel Bárta upadl do „tvůrčí krize“. Nastaly neshody s televizní produkcí a navržené přepracování nebylo dokončeno. Posléze byl projekt zastaven…

Při návštěvě u nevlastní dcery Heleny na Hluboké jsem si u nich listoval v knížce indiánských pověstí a zaujaly mě legendy andských Araukánů. Podle legend o tajemné hoře Trompul jsem napsal povídku UPÍŘÍ HORA. Ale nepodařilo se ji vydat. Ani mně se úplně nelíbila, něco v ní vázlo. Ani jsem jí nebyl schopný dopsat. Rozbil se mi při ní psací stroj (ten stařičký, zakoupený za můj první honorář!) Pak jsem se pokoušel pro Exaltikon napsat fantasy povídku DRAČÍ OKO o pirátovi, jenž doprovází podivného čaroděje do nitra vyprahlé pouště, a v opuštěné oáze tam svedou souboj s démonem smrti. V redakci časopisu jim to připadalo příliš přímočaré a popisné. Na počátku roku 1992 jsem napsal biblický příběh o stvoření světa v podobě scifi SNY BOHŮ, kde Stvořitel je starý vědec, který se s dvojicí asistentů zachránil s planety zničené válkou. Na Zemi se pokusí z místních lidoopů vyklonovat rozumné tvory, kteří by převzali kulturní dědictví jejich nešťastně zaniklé planety. Experiment se mu však vymkne z rukou kvůli neblahému zásahu jednoho z asistentů a nastane „peklo“, vrcholící „potopou světa“- Povídku jsem poslal do soutěže o cenu Karla Čapka. Postoupila do nejužšího výběru, ale žádnou cenu nezískala.

V lednu roku 1992 byl v Čechách natáčen koprodukční německý válečný film STALINGRAD. Asistenta režie dělal Milan Šteindler, ten mě doporučil do roličky pobočníka generála wermachtu.

Někdy na jaře roku 1992 jsem cestoval znovu do Ostravy k natáčení dílka, které jsme připravovali již od loňského roku. Aleš Jurda z ostravského studia čs. televize chtěl využít mých schopností a navrhl, abych napsal nějakou scénku do tehdy uváděného cyklu Četba na dobrou noc. Vymyslel jsem četbu z Váchalova Krvavého románu, při níž se posluchač natolik do slyšeného vžívá, až se sám stane součástí příběhu. Jurda do role posluchače doporučil Jiřího Wimmera. Společně jsme se párkrát sešli ve Wimmerově ateliéru u Malostranského náměstí a dávali dohromady různé nápady a gagy. Dramaturgii se nezdál ten text povídky; byl příliš parodisticky nadsazený. Ani můj pokus o jakýsi úryvek z romantického gotického románu nebyl to pravé. Problém nastal s režisérem; měl to dělat Jiří Ciesler, ale když jsme se s ním po několika marných pokusech konečně sešli, zjistili jsme, že je totálně opilý a zcela nepoužitelný. Wimmera tehdy napadlo pozvat režiséra Petra Novotného z Hudebního divadla v Karlíně (já ho znal ještě z dob Semaforu, později se proslavil svojí režií muzikálů Bídníci a především Jesuz Christ Superstar)). Ukázalo se, že to byl dobrý tip. Při společné konzultaci s režisérem Novotným jsme se shodli na tom, že já, jako děsivý upírský předčítač, který nakonec vystoupí z obrazovky do Wimmerova pokoje, budu číst torzo jakéhosi horroru, který sám napíšu a který bude vypadat jako něco stylově současného a amerického, jako by to napsal třeba King. A na závěr jsem jako pointu dal skutečné úryvky z děsivých pohádek Boženy Němcové. A tak vznikla a během dvou dnů byla v ostravském studiu natočena strašidelná komedie s televizním divákem (J. Wimmer), televizním démonem (já), jezevčíkem (Betynka) a černobílým televizorem -  HORROR ANEB ČETBA NA DOBROU NOC.  Je to skutečně zdařilá hříčka, která si vysloužila hodně chvály od diváků i odborníků (repríza byla v roce 1993, inscenace získala cenu FITES).  
  Na úspěšný počin jsem se snažil navázat a napsal jsem další díl „četby na dobrou noc“ o „totálním čtenáři“, který přijde do bytu starších manželů, sedne si tam a čte a oni se ho nemohou zbavit. Časem rezignují, berou ho jako kus nábytku, stírají z něj prach. Zkusí se odstěhovat, ale stěhováci toho chlapa i s židlí a knihou v ruce přinesou za nimi do nového bytu. Třetí část měla být o návštěvě u věštce. Ale nakonec z realizace těchto pokračování sešlo.

Roku 1992 jsem do Ostravy nabízel dramatizaci své povídky Hvězdní pavouci, ale dramaturg usoudil, že téma zážitků z padesátých let je teď pro lidi nezajímavé a neaktuální. Pro mezinárodní scénáristickou soutěž jsem napsal scénář celovečerního hraného filmu HAD MĚĎÁK, podle své povídky. Pokusil jsem se zachytit myšlení desetiletého chlapce, ovlivněné a deformované dobovou komunistickou ideologií, která se kloubí s touhou po dobrodružství a s první „zakázanou“ láskou ke starší svérázné dívce a končí hořkým pocitem zrady. Scénář v soutěži neuspěl.