Rok 2001 - 2002 - PRVNÍ "OPRAVDICKÁ" KNIHA, TAJEMNÁ MÍSTA A BEROUNŠTÍ NAKLADATELÉ

Rok 2001, kdy jsem oslavil své padesátiny, byl vskutku přelomovým. Právě on se stal mezníkem v mé spisovatelské kariéře. Vyšly mi první „opravdické“ knihy! (Doposud to byly jen sešity a magazínové brožurky, které se prodávaly v trafikách s novinami a ne v knihkupectvích!). Rozjednánu jsem měl knížku právě u Meszároše v jeho ústeckém nakladatelství, z čehož vyplynula rozmrzelost v redakci Fantastických fakt. Měli mi za zlé, že jsem své sebrané materiály dal ke konkurenci a musel jsem použít velkou diplomacii, abych si to „vyžehlil“.
 Mezitím jsem se v Kublově seznámil s Kamilem Machartem, který v tu dobu vydával v Berouně regionální noviny. Uvažoval, že by tam otiskoval můj cyklus o záhadách z Berounska. Pak nás, někdy na podzim roku 2000 pozvali na svoji samotu v lese Na Kamenci, kde pořádali velkou zahradní párty. My jsme měli starosti s vnučkou Majdou, a tak jsme se s Evou vymlouvali, že nepřijdeme. Kamil nás však přesvědčoval, že je to škoda, že by mě rád představil jednomu berounskému nakladateli. A tak jsme se nechali přemluvit, přišli jsme tam pozdě, a už jenom mezi dveřmi jsme zastihli odcházejícího pana Kroppa s manželkou a vyměnili jsme si navštívenky.
  Viléma Kroppa jsem pak navštívil v jejich knihkupectví v Berouně a dohodli jsme se.
 V únoru roku 2001 vyšla v berounském NAKLADATELSTVÍ U RADNICE knížka TAJEMNÁ TVÁŘ KRAJINY (Mezi Berounkou a Brdy). Měla malý kapesní formát a tvrdé desky, uvnitř archivní ilustrace, na titulních stranách kapitol umístil Kropp (kdysi legendární fotoreportér z deníku Práce) své černobílé fotografie krajinných motivů. Grafický návrh a barevnou obálku dělal Kamil Machart. (Později kvůli obchodním sporům jeho spolupráce s Nakladatelstvím U radnice skončila). Kamil použil na desky knížky převládající zelenou barvu, což pak vedlo k barevnému rozlišování celé postupně vznikající „kapesní řady“. První díl začal být označován jako „zelený“.
 V textu jsem zvolil polohu na pomezí beletrie a literatury faktu – vyprávění o tajemství krasových jeskyň, mýtech ohně a vody a skrytém životě kamenů vycházelo nejen z údajů vyčtených v odborné literatuře, ale především z mých subjektivních zážitků v krajině a ze vzpomínek na dětství. Mnohé úvodní statě kapitol byly zpracovány formou historických povídek.
 Slavnostně mi tuhle knížku v Berouně pokřtil Josef Fousek, na křest přišla spousta lidí, podpisoval jsem jeden výtisk za druhým a u mého stolku stála dlouhá fronta, přišli i spolupracovníci z Fantastických fakt a z Astra. Místní novináři se mnou dělali rozhovory, byl jsem jako v transu a měl jsem horečku. Zdá se to divné, když už jsem toho tolik vydal, ale držet v ruce skutečnou knížku, to bylo něco jiného, to bylo splnění dávného snu!
 Knížka měla na Berounsku obrovský úspěch, vyšel ještě dotisk. Dostal jsem za ni 16. tisíc korun, což mi připadalo dost (Železný dával 12 tisíc). Ale fakt je, že to byl pokus a nikdo si nebyl jist, jestli se na ní neprodělá.
 Ještě jeden křest této knihy jsme uspořádali v rámci Dne Fantastických fakt v Městské knihovně v Praze, kde mi ji křtila vodou ze studánky spisovatelka a upíroložka Jenny Nowak.

Červen 2001 – V nakladatelství AOS PUBLISHING v Ústí nad Labem mi vyšla knížka KDO PŘICHÁZÍ V HODINĚ VLKŮ (s podtitulem Draci, obři a další příšery za našimi humny). Upravil a rozšířil jsem do ní články z Magazínů záhad o různých podivných a bájných tvorech, za nimiž se však mohou skrývat vzpomínky na skutečná zvířata či vyhynulé lidské rasy. Kniha byla v měkkých deskách, s obálkou od paní Meszárošové a s několika vloženými obrazovými přílohami, kam jsem shromáždil obrázky z různých knih a výstřižků a také (odvážně!) několik vlastních kresbiček!
 
V roce 2001 vyšly jako vázaná kniha u Železného Utajené dějiny Čech (autoři Česal, Dvořák, Mátl, ilustrace Utěšil).

Při oslavě narozenin Aleše Česala jsem rozprávěl s malířem Aloisem Křesalou a ten mi řekl, že vydavatel, pro něhož dělá ilustrace, shání nějaké šikovné české autory, kteří by byli ochotni napsat dobrodružné fantasy příběhy z cyklu o barbaru Conanovi. Byl jsem pro, dal mi kontakt. Ty příběhy jsem znal, ale půjčil jsem si je, abych je znovu přečetl a „chytil styl“. Stejně jsem ho tak úplně nechytil, psal jsem to po svém a jinak. Vydavatel Plášil mi poskytl nějaké materiály z internetu, ale byly v angličtině. Přeložila mi je naše známá Romana. Dlouho jsem nevěděl, o čem by to mělo být, ale pak jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi zkoušel začít jakousi povídku o dolech, kde pracují otroci, které osvobodí hraničář s obrovským inteligentním psem. Pak jsem si uvědomil, že ti Cimmeřané, z jejich rodu Conan pocházel, byli vlastně Keltové. A pro zpestření jsem přidal obludy z afrických močálů, o nichž mi vyprávěl cestovatel Mareš...
 Na podzim roku 2001 tedy vyšel v nakladatelství VIKING (Stanislav Plášil) pod mým tradičním pseudonymem PAUL. O. COURTIER fantasy román CONAN A DĚDICTVÍ ATLANTIDY. Vyprávěl o tom, jak se legendární hrdina vrací na čas do rodné Cimmerie, kde má pracovat jako velitel ochrany dolů. Zjistí však, že baron, který si ho najal, je podivný šílenec v moci temných sil a postaví se do čela vzpoury proti němu, sblíží se také smečkou vlkodlaků, vedených krásnou čarodějkou Rowanou a musí naplnit odkaz svého otce kováře a bojovat proti kamennému obru...
 Kniha byla brožovaná s barevnou obálkou a vnitřními ilustracemi (perovkami) od Aloise Křesaly. Obálka se velmi líbila. V Ikarii vyšla negativní recenze (další blábol o Conanovi!), jiní však chválili. Klub Conanovců přijal knihu celkem příznivě, i když konstatovali, že Howard to není...
Kniha se dostala na páté místo v žebříčku prodejnosti.

Na podzim roku 2001 vydal V. Kropp v berounském NAKLADATELSTVÍ U RADNICE volné pokračování „malé řady“ (knih kapesního formátu). Knížka (tentokrát „modrá“) se jmenovala TAJEMNÉ STOPY MINULOSTI (mezi Brdy a Berounkou) a byla volným pokračováním Tajemné tváře krajiny. Rozvíjel jsem tu témata, která se do prvního dílu již nevešla (rozsah byl totiž striktně dán a dokonce jsem musel některé pěkné pasáže z prvního dílu oželet a vyškrtnout; např. povídku o vrchu Bacíně.) Tentokrát jsem se tedy zaměřil na „tajné chodby“ a poklady, podivné stavby, posvátné stromy, duchy a „neuvěřitelná“ zvířata. Na konci knihy byl, stejně jako v prvním dílu, místopisný přehled zmiňovaných památek i s jejich stručnou historií. Předěly kapitol tvořily Kroppovy černobílé fotografie – až na jednu barevnou, kterou dal na obálku, laděnou do modré barvy. Použil K. Machartem navržené grafické schéma v úpravě Jindřišky Málkové.
Kniha měla na Berounsku opět značný čtenářský ohlas. Slavnostně ji pokřtili Vláďa Mátl a Aleš Česal jako redaktoři Fantastických fakt, pak následovala autogramiáda a hojně navštívená beseda o záhadách. Přijela se podívat i dcera Pavla.

V astrologickém knihkupectví na Smíchově jsem již v roce 2000 objevil za výlohou zajímavě vypadající knížky o tajemných místech Šumavy. Napsal je budějovický psychotronik a měřič dálkových linií ing. P. Kozák (znal jsem ho z natáčení Záhad a mystérií) a působivé fotografie k nim pořídila Marie Holečková, která, jak jsem zjistil, když jsem si knihu zakoupil, má vlastní nakladatelství v Berouně. Napadlo mě tenkrát, že Kozákovi napíšu a nabídnu mu spolupráci, ale pak jsem si to rozmyslel.
 V roce 2001 mi však Mátl volal, abych přišel do redakce Fantastických fakt, že je tam paní Holečková a ráda by mě poznala. Tak došlo k dalšímu osudovému setkání. Marie Holečková, nakladatelka a fotografka, byla nadšená mou knížkou Tajemná tvář krajiny a současně litovala, že o mně nevěděla dřív, že by takovou věc raději vydala ona a ne černobílou, ale na kříďáku s krásnými barevnými fotografiemi. Protože jsem však už Kroppovi slíbil, že napíšu další díl edice o tajemné tváři Berounska, přemýšlel jsem, co jiného bych mohl nabídnout Holečkové. A napadl mě další kraj, který poměrně dobře znám; oblast kolem Libčic nad Vltavou, kde jsem skoro deset let bydlel. Domluvili jsme se a hned v létě jsme s paní Holečkovou vyrazili do terénu. Ona fotografovala, já sledoval na mapách trasu a dělal itinerář cesty, zkoumal jsem, mluvil s lidmi a dělal si poznámky (a také pracovní fotky). V autě se na zadních sedadlech rozvaloval tlustý, páchnoucí pes, jenž se občas musel uskrovnit, když jsme přijali dalšího pasažéra - výtvarnici a ezoteričku Zuzanu Svobodovou, která se vciťovala do ducha jednotlivých míst a své vize pak popisovala a kreslila.
 Z našeho společného putování po Kralupsku vznikla hezká knížka. Vydalo ji berounské NAKLADATELSTVÍ MH na jaře roku 2002 a jmenovala se POLE SLUNEČNÍHO BÝKA. V tvrdých deskách, s fotografickou barevnou obálkou a spoustou barevných fotografií uvnitř. Vyšel jsem ze známé pověsti „o lucké válce“ a po jakési spirále jsme putovali po stopách býčích mýtů, které se koncentrovaly zejména severozápadně od Prahy, až do samotného středu, jímž bylo dějiště legendární bitvy, proslulé Turské pole s Tyrovou mohylou. Podklady o místních pověstech jsem studoval v knihovně Okresního muzea v zámečku v Roztokách.
 Je paradoxní, že tuto knihu považuji za jednu z nejhezčích, jakou jsme s Marií Holečkovou udělali – a přesto se dost špatně prodávala. Kralupsko je totiž zakletý „periferní“ kraj s podivnými lidmi… Až po několika letech si ji tam starousedlíci všimli a byli jsme pozváni na besedy v Úhonicích a Uněticích (tam dokonce venku u táboráku!) a v knihovně ve Velkých Přílepech.

Naše známá Sabina Langrová mě doporučila televizní dramaturgii, když sháněli do talk-show SAUNA muže, kteří by vyprávěli na téma „problémy s plešatostí“. Sešla se nás tam zajímavá sbírka, mluvil jsem o problémech i výhodách toho, když nemám vlasy, a také o svých filmových rolích, které jsem díky tomu získal. Setkal jsem se tam se zpěvákem Karlem Hálou.

V roce 2002 jsem v nakladatelství IŽ (u Ivana Železného) vedl jako odpovědný redaktor edici „Magazín záhad speciál“, což teď už byly normální brožované knížky, monotématické, vždy od jednoho autora. Představil jsem tu zajímavé osobnosti, třeba Ivana Mackerleho a zejména proslulého cestovatele Miloslava Stingla (Ostrovy mrtvých měst – ten název pro knížku jsem mu vymyslel a on s ním souhlasil). Sám jsem si v této edici v srpnu 2002 vydal brožurku SETKÁNÍ S TAJEMNEM, v níž jsem shrnul sedm napínavých, téměř detektivních případů, které jsem zkoumal pro televizní seriál Záhady a mystéria a z nichž se jen velice málo (nebo úplně jinak) dostalo na televizní obrazovku.  Doplnil jsem ji vlastními fotografiemi (černobílými, jen uprostřed knížky byla dvoustránková barevná příloha).

Přes zimu 2001 – 2002 jsem pilně pracoval na projektu, který mi pan Kropp navrhl již při přípravě Tajemných stop. Šlo o velmi neobvyklý úkol – udělat novou verzi staré a těžko dostupné knihy, která vyšla roku 1872 jako zvláštní příloha časopisu Světozor a zachycovala dokumentární svědectví o zhoubné povodni, která v květnu roku 1872 zdevastovala povodí Litavky, Berounky a Vltavy. Zvláštní patinu dávaly této staré knize autentické rytiny, zachycující různá zákoutí poničených obcí. Kropp nechal zažloutlé a skvrnité kresby z původního originálu naskenovat a v počítači vyčistit. Já jsem zjistil, že ten dramatický materiál, shromážděný tehdy dr. Fr. Skrejšovským z článků, dopisů a autentických výpovědí svědků, bude nutno nějak nově a působivě uspořádat. Nikoho už dnes, kromě badatelů, nebudou zajímat tabulky s výčty škod a různé statistiky. Ty jsem vypustil, zato jsem se plně ponořil do líčení tragédie, která zvolna narůstá… Budoval jsem to, jako bych psal scénář k americkému katastrofickému filmu. Některé pasáže jsem přímo beletrizoval – dokument jsem střídal s „hranými“ scénami. Povídka náhle přecházela v úřední hlášení nebo dobový článek. Přidal jsem i některá svědectví z místních kronik, do původního Skrejšovského díla nezahrnutá.
 Kniha velkého formátu se spoustou ocelorytin (připomínajících tak trochu původní ilustrace s verneovek), kterou jsem nazval NEBESKÁ STAVIDLA SE OTEVŘELA... vyšla v březnu roku 2002.
 Zájem o knihu okamžitě projevil hydrologický ústav v Praze, pozvali mě na jejich zasedání v klubu techniky v Mánesu, aby mě tam představili, jeden z badatelů a současně vysokoškolský profesor přijel do Berouna na křest a besedu. Kupodivu tentokrát nepřišlo moc lidí. Proč asi? Nevhodná doba konání?
 Ve výroční den, 25. května 2002, kdy od tragické události uplynulo právě 130 let, jsme se zúčastnili slavností aktu ve vesnici Hředle, která tehdy, před sto třiceti lety, byla doslova smetena z povrchu země. Na návsi byl při té příležitosti odhalen obnovený obraz „hrušky zachránkyně“ na níž našlo kdysi spásu několik obyvatel (původní strom se již nedochoval). Zúčastnili se snad všichni obyvatelé obce, náves byla doslova plná a všichni chtěli moji podepsanou knížku. Kroppová prodávala na kapotě svého auta, rozbalovala jeden balík za druhým. Na místě se prodalo několik desítek výtisků; následovala autogramiáda a pak v hospodě beseda se čtenáři. Přijela se podívat i moje sestra Maruška se švagrem Jirkou.
  To jsme ještě nic netušili. Ještě jsme nevěděli, že je to osudová kniha...V srpnu 2002 přišla zhoubná povodeň a berounské náměstí zmizelo pod několika metry vody! Kroppovo knihkupectví bylo vyplaveno a veškerý uskladněný náklad knihy, vyprávějící o zhoubné povodni, se utopil! Zůstala z ní jen hromada rozmočeného papíru, promíchaného bahnem! Není to paradox? Tím pádem se naše kniha stala absolutně vzácnou, přímo sběratelskou relikvií, navíc obestřenou zlověstnou legendou. Ne nadarmo měla černé desky! A v jejím doslovu jsem už v lednu umístil prorocká slova, že nepočítáme s tím, kudy by se v podobných situacích mohla hnát vzbouřená voda, že do její možné cesty stavíme obydlí, továrny, sklady, což se nám jednou nemusí vyplatit. Kniha končí slovy: „Je dobré vědět, co bylo, abychom nebyli překvapeni tím, co bude!“ Až mě mrazilo, když jsem si tohle po katastrofické srpnové povodni znovu přečetl. Mnozí v žertu říkali, že jsem tu zkázu svou knihou přivolal. Ale já jsem přece lidi předem varoval!

 Tak se stalo, že další knížka, která měla vyjít u Kroppa v srpnu (a je tak datována v tiráži) vyšla kvůli povodním a následujícímu odstraňování škod až někdy v říjnu 2002. Bylo to pokračování „malé řady“ (kupodivu také ve „smuteční“ černé barvě vazby!) pod názvem TAJEMNÉ STÍNY LESŮ (Pytláci, loupežníci a poustevníci v Brdech a na Křivoklátsku). Zaměřil jsem se v ní na „mytologii lesa“, na tradici „Zelených mužů“, brdského ducha Fabiána, Divoké honby, loveckou magii, příběhy velkých šlechtických lovů i nemilosrdných, přímo westernových přestřelek hajných s pytláky, na tajemnou symboliku pohádky Zvířátka a Petrovští, lupiče Kubáky atd. Styl i grafická úprava (tentokrát si ji Kropp dělal sám) odpovídaly předcházejícím knihám série. K výtvarné výzdobě (včetně obálky) nebyly použity fotografie, ale – dle mého návrhu - reprodukce romantických lesních zátiší od Julia Mařáka.

Marie Holečková mi navrhla, jestli bych spolu s ní nechtěl zpracovat tajemná místa Rakovnicka. Měla tam nějaké přísliby finanční podpory od Městského kulturního střediska a odborné pomoci od muzea. Nebyl jsem si jist, moc jsem toho o této oblasti nevěděl; ale měl jsem k Rakovnicku nostalgický vztah z dob, kdy jsem tam jako student jezdil na chmelové brigády. V tomhle duchu jsem napsal jakýsi emotivní prolog... Pak jsem začal studovat odbornou literaturu (Aleš Česal mi půjčil Rakovnické pověsti) a najednou jsem zjistil, že to není jen ten chmel, že je to fascinující magická oblast! Vyjeli jsme opět s paní Holečkovou autem do terénu, někdy s námi jela Zuzana Svobodová. První návštěva byla na Kounovských kamenných řadách! A brzy jsem zjistil, že téma je tak obsáhlé, že se do jedné knížky nevejde. Tak vznikli STRÁŽCI POSVÁTNÝCH CEST –  vyšli v NAKLADATELSTVÍ MH v roce 2002 jako celobarevná fotografická knížka, popisující cestu od Zbečna, přes Křivoklát a Rakovník až na Jesenicko, tedy napříč okresem přibližně od východu k západu. Pověsti a dobrodružné povídky se v ní prolínají s faktografií, dějepisem, cestopisem, badatelskými úvahami a Zuzaninými mystickými vizemi.

Na podzim roku 2002 mi paní Holečková navrhla účast na besedě z historie Berounska, kde bych jako folklorista a záhadolog tvořil protiváhu racionálnímu archiváři Miloši Garkischovi, který pro ni napsal knížku o Berouně. Odpoledne byla přenáška v Pedagogické škole (kde učil její manžel malíř Žabinský), večer v Muzeu českého krasu. Účast byla překvapivě hojná. Lidem se beseda líbila a chtěli pokračování. Tak vznikl zhruba tři roky trvající cyklus besed, které jsme s M. Holečkovou moderovali; probrali jsme mýty, bitvy, pytláky, jídlo našich předků, archeologii, geologii, hudbu, astronomii atd. Pozvání přijaly i takové osobnosti jako astronom Grygar nebo historik Mahler, režisér Císařovský (jenž uvedl pásmo svých dokumentů), geolog a filosof Cílek, starosta města Besser, krajský hejtman Bendl a mnozí další. Také jsem v rámci těchto besed uváděl své nové knížky. Průměrně se zúčastňovalo kolem 60 lidí. Někdy však bylo tak narváno, že se nedostávalo židlí a lidé stáli kolem stěn. Vznikl jakýsi stálý klub. Mátl, který se jednou přijel podívat, byl fascinován, když historička popřela existenci tajných chodeb v Berouně, načež se začali hlásit lidé, kteří na různé chodby narazili na svých pozemcích, takže ředitel muzea nakonec přinesl mapu města a oni tam ty chodby zakreslovali…
 Na klub při muzeu navázala jakási cestovní kancelář – pořádali jsme zájezdy po tajemných místech, popisovaných v našich knihách, já měl většinou průvodní slovo, někdy jsme přizvali jiného odborníka, například keltologa a klimatologa J. Svobodu. Vrcholem byl dvoudenní zájezd do zahraničí, do oblasti menhirů v kraji Waldviertel a k německé pyramidě u Gmundu.

V téže době se ozval redaktor regionálního vysílání a natočil se mnou doma ve Vršovicích cyklus asi desetiminutových rozhlasových pořadů, v nichž jsem vyprávěl o různých tajemných místech (Tursko, Tetín, Koněprusy, Velíz...)