Rozhovor o K. J. Ernenovi, baladách, mystice a věcech nadpřirozených...

Rozhovor s novinářem Petrem Koutským pro časopis Záhady života

Pane Dvořáku, kromě dalších úseků české historie jste se zabýval také životem Karla Jaromíra Erbena – slavného právníka, básníka a spisovatele, který se proslavil především svou sbírkou balad Kytice. O Erbenově zvláštním a nelehkém životě jste dokonce nedávno napsal román Vřeteno osudu. Co bylo podle Vás pro Erbenův život charakteristické a jaké tajemství s ním souvisejí? (prosím o delší rozvedení otázky o tajemstvích Erbenova života, jinak stačí odpovědi poměrně stručné)

Erbena máme díky školní výuce v povědomí jako suchého úředníka, neúnavného archiváře, obětavého sběratele lidových písní a pohádek a také nemocného introverta, se kterým nebyla příliš velká zábava. Jeho Kytice vypadá v těchto souvislostech jako šokující zjevení. A přesto je to základní dílo české poezie, které navíc zlidovělo a stále další generace se k němu vrací. Rytmická melodičnost jeho veršů byla dána tím, že byl vynikající hudebník a dlouhá léta si přivydělával výukou hry na klavír, a krátce před smrtí dokonce skládal libreto k opeře s pohádkovým námětem. A mytická osudovost jeho balad vychází z jeho složitého vnitřního světa. Musel vést neustálý zápas o živobytí, zajištění rodiny, vyrovnávat se se smrtí dětí a manželky, a také s vlastní těžkou plicní chorobou, často nevěděl, jestli své dílo dokáže dokončit, jestli bude příští měsíc ještě naživu. Jistotu proto nacházel v mytických kořenech národa, ve „věčných pravdách“, v neodvratné spravedlnosti osudu. Také se však říkávalo, že má podivné, zvrhlé choutky, že ho fascinují takové věci, jako třeba zazdívání panen a dětí do středověkých hradů.

Ve své knize se zmiňujete o zvláštních – leckdy děsivých snech a vizích, které údajně doprovázely celý jeho život a měly mystický nádech. Zakládá se tato informace v knize na skutečných Erbenových vzpomínkách, nebo jde pouze o spisovatelskou licenci?

Právě tato stránka Erbenovy osobnosti byla pro mne rozhodujícím impulsem, proč jsem se do románu pustil. Dochovalo se několik zlomků neúplných Erbenových deníků, do nichž si zapisoval své sny a zážitky, a to je vskutku chvílemi přímo hororová četba, když tam například sugestivně líčí příšernou tvář stařeny, snad smrtky, snad čarodějnice, která se za ním ohlédla u hřbitova, nebo sen, v němž viděl jakéhosi křížence opice a člověka, jenž v potrhaných cárech oděvu a s řehtavými skřeky běhá po čtyřech lesem. Samozřejmě, že jsem neopomněl všechny ty morbidní Erbenovy sny zařadit do svého románu.

Co během těchto stavů měl – podle dostupných pramenů, Erben například prožívat?

Většinou své záznamy končí slovy: „Vzbudil jsem se ve smrtelném potu.“ „Probudil mě hlas zvonů a obešel mě mráz“. Svědčí to o tom, že měl ze svých snů strach, proto si také některé zapisoval, a věřil, že je v nich zašifrováno nějaké varování z „jiného světa“.

Další a neméně zajímavá informace ve Vaší knize mluví o tom, že Karel Jaromír Erben byl jakoby celý život propojen se svým mrtvým bratrem Janem. V případě Jana šlo o Karlovo dvojče, které však zemřelo již necelé dva měsíce po jejich narození. U živých dvojčat zaručeně existuje jakési psychické i mentální propojení. Ale co u dvojčete, které zemřelo? Předpokládám, že v tomto případě jde pouze o fiktivní příběh. Nebo tomu tak nebylo?

Vůbec nejde o fikci, Karlovo dvojče Jan skutečně zemřelo, ačkoliv se tento chlapec zdál být zprvu silnější a životaschopnější. A Karel měl po většinu života pocit, že je svému dvojčeti, svému druhému já něco dlužen, že musí pracovat i za něj a dokázat i to, co by jistě dokázal bratr, kdyby zůstal naživu, že je přes něj napojen na svět zemřelých a současně jsou jeho činy mrtvým bratrem sledovány a hodnoceny. Navíc se oba narodili na Dušičky a bratr Jan zemřel o Vánocích, kdy se slaví narození Syna Božího. Není divu, že v tom Karel viděl nějakou symboliku.

V několika Erbenových dílech, včetně jeho nejslavnější Kytice, lze najít lidový folklór, zabývající se velmi temnými, až doslova hororovými příběhy. Většina z balad v Kytici pak mají navíc i jistý paranormální podtext (Svatební košile, Kytice, Dceřina kletba, Lilie, Věštkyně a další). Co podle Vás vedlo Erbena k tomu, že do svých děl promítal natolik ponurá a mysteriózní témata? Souvisela s tím nějak Erbenova povaha a jeho ne vždy snadný život, nebo snad jeho přátelství s bratry Grimmovými, jejichž pohádky si také nezadají se současnými filmovými horory?

Jak už jsme říkali, spojily se tu prvky Erbenova osobního života s dobovými tendencemi romantismu, což bylo hnutí mládeže, která chtěla prosadit sílu osobnosti, velkolepost zápasu s osudem, hrdinské a gigantické činy, zachycení vášně, lásky a hrůzy, kterou nelze oddělit od krásy, něhy a dojetí. Je zajímavé, že Erben, ačkoliv romantickému zájmu o mýty, báje, balady, morbidity, loupežníky, popraviště, hřbitovy a ponuré hradní zříceniny také podléhal, byl k faustovským zápasům s ďáblem skeptický. Obdivoval Máchu a současně ho nesnášel. Málo se ví, že Erbenova balada Záhořovo lože vznikla jako polemika s Máchovým Májem a je psaná v trochu máchovském stylu. V Kytici najdeme jen upravenou a velmi uhlazenou verzi Záhořova lože. Ovšem původní Záhoř, kterého Erben psal jako student po těžkém záchvatu s chrlením krve, na hranici mezi životem a smrtí, a kterého nikdy nedokončil a nikdy nepublikoval, a v němž si vyřizoval i účty s otcem a se svojí představou, že otce zabil, to je tedy síla, troufám si říct, že jde o nejmorbidnější verše v české poezii, které vrcholí vylézáním ropuch očima lidské lebky a rozvěšováním střev po větvích lesních stromů…

Ví se, kdy a za jakých okolností dostal Erben nápad na sepsání Kytice? Inspiroval se při psaní balad stylem bratří Grimmů?

Dílo bratří Grimů samozřejmě dobře znal, ale také oni vycházeli z folklórního podání, kde jsou příběhy velmi drsné a morbidní. Podobné varianty hororových pohádek, bájí a zpívaných balad existovaly i v Čechách, najdeme je i ve sbírkách jeho současnice a problematické přítelkyně Boženy Němcové. Básně se sbírky Kytice vznikaly postupně, v rozmezí dvaceti let, a napřed je Erben tiskl v literárních přílohách tehdejších novin. Je pravda, že je mnohokrát upravoval, než dosáhly konečné verze, jak ji známe z knihy.

Balada Svatební košile – možná nejtemnější příběh z celé Erbenovy sbírky, pojednává o dívce, kterou její nemrtvý milenec chce odtáhnout na hřbitov. Erben se v tomto případě měl inspirovat skutečným příběhem, který se traduje o konkrétní lokalitě v Čechách. Zatímco někteří záhadologové umisťují podivný hřbitov ze Svatební košile do zaniklé obce Byšičky, jiné prameny uvádějí, že se měl Erben inspirovat příběhem ze severočeské Krupky, a další ho umisťují do šumavských Velhartic. Jak to podle Vás bylo? Byšičky ležely nejblíže Erbenovu rodišti Miletínu, jde tedy o jasného favorita?

Stručný záznam vampýrské pověsti, vážící se přímo ke kostelu v Byšičkách, se zachoval v Erbenově pozůstalosti, svým způsobem ho však mohla k jednotlivým detailům inspirovat i další místa, která na svých cestách poznal. Skoro se dá říct, že příběh „svatebních košil“ se vyskytuje v různých variantách ve folklóru celé Evropy. Ovšem když půjdete od Byšického rybníka se stoletým dubem na hrázi přes dlouhé louky k pahorku s Byšickým kostelíkem, jenž se zvedá jako mystický maják proti obzoru, tak vám bude jasné, že Svatební košile se nemohly odehrávat nikde jinde!

Mohl podle Vás příběh ze Svatební košile vzniknout na základě nějaké dávné paranormální, nebo záhadné události? Lze odhadnout jaké?

Spíše je za ním už od pravěku tradovaný strach z návratu mrtvých, a také z toho, jak nebezpečné může být vyslovit nedomyšlené přání. Jak zlověstná může být láska, o níž prohlašujeme, že sahá až za hrob!

Prožil osobně Erben – podle svých vzpomínek, nějaký paranormální zážitek? Měl spatřit například někoho mrtvého?

Jeho vize jsou vždycky na pomezí snu a skutečnosti. On si jasně uvědomoval, že to, co viděl je pouhá vnitřní představa. Několikrát se mu ale stalo, že potkal podivné lidi, nebo přišel do zvláštního prostředí, a najednou si uvědomil, že je mu to povědomé, že to už kdysi spatřil ve snu.

Také v dalších baladách z Kytice se setkáváme s nepřátelským světem nadpřirozených bytostí, které trestají zlé lidské činy. Erben byl – kromě dalších profesí, vystudovaným právníkem. Promítla se do koncepce viny a trestu v baladách jeho profesní „deformace“, nebo zaměření?

To je dost dobře možné, byl velmi zaujatý myšlenkou spravedlnosti, a to jak právní, tak sociální, ale duchovní stav společnosti po porážce revoluce v 1848 ho těžce zklamal. Velmi kritická k morální ubohosti „vlastenců“ je závěrečná báseň z Kytice – Věštkyně. Ale také úvodní obraz mrtvé matky, na jejíž mohyle trhají opuštěné děti květy do kytice, byl ve své době chápán jako podobenství – ta zemřelá matka je česká země a my jsme ti sirotci.

Věřil podle Vašeho názoru Erben v jakýsi neviditelný svět, nebo dokonce v existenci záhrobí, čemuž by Kytice mohla nepřímo nasvědčovat?

Erben byl hluboce věřící křesťan a přátelil se s mnoha faráři, věřil tedy v církevní pojetí posmrtného života. Právě tak ale věděl, že mocné síly dávných mýtů nikdy nezmizely z lidské paměti, že bytosti vod, lesů a hřbitovů jsou stále přítomné a v lidové víře žijí v podivné symbióze s křesťanskými svatými.

Líbilo se Vám filmové zpracování Kytice od F. A. Brabce a proč?

Až na několik dílčích výhrad se mi líbilo, režisérovi se podařilo vytvořit baladickou atmosféru českého venkova. Paradoxně se mi v jeho filmu vůbec nelíbilo zpracování balady Svatební košile, ta vyzněla spíše jako parodie.

Ve Vodníkovi nebo Polednici je představen koncept zákeřných nelidských bytostí, číhajících na zbloudilé osoby. Jde podle Vás pouze o pohádkové příběhy, nebo v nich – kromě lidového folklóru, musíme hledat i něco víc – jakousi skrytou pravdu?

Vodník a polednice jsou bytosti z takzvaného rozhraní: vodník ovládá hranici živlů a polednice hranici času. V případě, že překročíme tuto hranici, je návrat obtížný, mnohdy zcela nemožný.

Příběhy sepsané Erbenem i bratry Grimmovými se staly vzorem pro množství spisovatelů i filmařů, žijících dlouho po nich. Mají jejich příběhy modernímu člověku, který leckdy nevěří v pohádky, ale spíše vědecký pokrok a peníze, dosud co nabídnout?

Myslím, že ano, právě uzrála doba, kdy opět hledáme své kořeny a spatřujeme je ve věčných pravidlech mýtů, které nepodléhají změnám, neboť lidské touhy a vášně mají svou podstatu stejnou dnes jako v pravěku. Erbenova Kytice je stále živá a nové generace se k ní vrací. Naposledy mě potěšil krátký absolventský hraný film mladého režiséra Pavla Soukupa „Lesapán“, v němž baladicky ztvárnil příběh střetu dnešního hajného a jeho dcerky s pradávným strážcem lesa Hejkalem a dedikoval ho K. J. Erbenovi. A do kin právě přišel hraný film „Polednice“, který opět zobrazuje psychologické téma ze současné vesnice pod zorným úhlem známé Erbenovy balady.