Setkání na sopce

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

Země se otřásla a ze dna vysychajícího jezera náhle s ohlušujícím duněním vyrazil sloup páry a ohně, stříkající láva se klikatila směrem k nebi, jako by vzlétaly tisíce ohnivých hadů, horký popel se snášel k zemi jako šedivý déšť promíšený žhavými balvany. Skupina lovců, vyzbrojených pazourkovými oštěpy, v hrůze prchala… Pověst o vzteku strašlivých bohů se bude v tomhle západním koutu Čech vyprávět další tisíce let…

Vydali jsme se do krajiny, která ještě stále vypouští z hlubin žhavý dračí dech. Půvabná pověst, jejíž kořeny se mi nepodařilo dohledat, vypráví o rodu trpaslíků, kteří v podzemí ohřívali vodu pro svého krále. Byli však nepozorní, jednoho dne jim přehřátý kotel vybuchl a jeho trosky způsobily zkázu v celém kraji.

 Ještě více se mi líbí příběh o trpasličím městě Dyleni, jehož obyvatelé, omámeni chtivostí drahých kovů, kutali příliš hluboko, až tam, kde to měli zakázáno, a pochopitelně, jak už každý čtenář Tolkiena správně tuší, probudili tam strašlivou sílu z hlubin věků, smrtonosného ohnivého démona. Ten se strašlivým řevem vyrazil ven a zničil pyšné trpasličí město, spálil ho na prach a popel. Jen nemnohým se podařilo uniknout; ty zachránila mocná vodní víla Agara, ukryla je na pevné skále v ohybu (ohebu, ochebu) své říční paže. Ti se pak nazývali Agařini synové, Agarové, Egerové.

 Jejich nové město Eger vzrůstalo, až se stalo jádrem městské republiky Egerland, která měla vlastní parlament, vojsko a mincovnu. Podléhalo jí padesát hradů. Posléze se Eger stal i sídlem mocného císaře, který sem přišel z ostrova Sicílie v doprovodu mouřenínů, čarodějů, sokolníků a polonahých tanečnic. Císař Fridrich II. nechal z dračího popele postavit hrozivou černou věž, která měla pro příště odradit veškeré zlo, a za ní ukryl bílou věž s dvoupatrovou svatyní, kam umístil z orientu dovezený mramorový hadí sloup …

 Pěkný fantazy příběh, že? Možná by vás ani nenapadlo, že jen s mírnou licencí vypráví o skutečných událostech. Tu černou věž i hadí sloup si můžete prohlédnout na egerském hradě. My Češi tomu městu říkáme Cheb. Ale pojďme se podívat na místo, kde došlo k oné bájné katastrofě.

Hora z popele

Komorní (tedy do vladařského majetku patřící) hůrka je nenápadný zalesněný pahoreček při cestě z Chebu do Františkových Lázní. Na jeho úpatí se v posledních letech rozrostlo typické vilkové sídliště s několika luxusními penzióny. Kdo by řekl, že stojíme před nejzachovalejší českou sopkou? A dokonce sopkou nejmladší, protože k jejímu výbuchu došlo zhruba před 80 000 lety, což je z geologického hlediska včera. Tehdy se v celé oblasti rozkládalo mělké jezero, v němž probublávala spousta minerálních pramenů, a ty ho postupně zanášely solemi. Zbytek pravěkého jezerního dna se dnes nazývá Soos, a můžeme tam pozorovat miniaturní „bahenní sopky“, které neustále prskají a plivají, jak se jimi dere na povrch oxid uhličitý.

 Hlubokým zemským zlomem, na němž leží i nedaleké Františkovy Lázně, pronikla před milióny let minerální voda až do „krbu“ se žhavým magmatem. Dovedeme si živě představit, co se dělo dál. Je zvláštní, jak pravdivě onu událost popsala pověst, která mluví o přetopeném trpasličím kotli. Gigantický výbuch roztrhl dno jezera a navršil kužel pemzy a popela, přes který pak přetekla tuhnoucí láva. Kdybyste chtěli vidět, jak vypadala Komorní hůrka v činnosti, zajeďte se podívat na sopku Stromboli v Tyrhénském moři. Ta vybuchuje podobným způsobem. Komorní hůrka má ještě o něco mladší sestřičku Železnou hůrku, která leží na stejné tektonické trhlině, nedaleko hranice s Bavorskem.

 Mnozí nadšenci, když stanou na Komorní hůrce nad rozlehlou jámou se strmými okraji, se domnívají, že nahlížejí do sopečného kráteru. Omyl! Tohle je obyčejný lom, v němž se po celá staletí dobýval všestranně využitelný sopečný popel. Právě sem ho vychrlily výbuchy a navršily ho do desítek metrů vysokého hřbetu. Kdyby tu tehdy stálo město, byl by z něj předchůdce Pompejí. Ke skutečným zbytkům kráteru nás dovede pěšinka, stoupající přes vrchol kužele na jeho odvrácenou stranu. Tady spatříme, jak z lesem porostlého svahu vystupuje stěna drolivých černých sopečných tufů - a o něco níž tvrdý val ztuhlé lávy. Ano, konečně jsme v nitru kráteru, jehož zbytek byl, bohužel, v minulých staletích také odlámán těžbou. Do výplně sopouchu je vytesána podobizna německého básníka a učence Johana Wolfganga Goetha, kterého prý Komorní hůrka doslova fascinovala.

Souboj krumpáčem

 Takhle se dá nazvat vyvrcholení sporu, do kterého se dostal Goethe jako představitel „neptunistů“ (tedy těch, kteří věřili, že horniny vznikají jen vlivem mořského boha Neptuna, tedy usazováním v mořích - a sopky jsou vlastně podzemní požáry uhelných slojí) a hrabětem Kašparem Šternberkem, jenž byl vyznavačem „plutonistů“ (přívrženců Pluta, krále podsvětních ohňů, kteří věřili, že sopkami unikají látky ze žhavého jádra země a horniny vznikají jejich tuhnutím). Byl to zápas stejně nemilosrdný, jako mezi přívrženci Sparty a Slávie – a hrozící stejným výbuchem, jako kdysi Komorní hůrka. Hrabě Štenberk se nakonec nechal vyprovokovat, obětoval nemalé peníze, najal horníky a nechal roku 1834 do nitra Komorní hůrky razit několik štol. Podařilo se najít sopouch vyplněný ztuhlou lávou a spor tím byl jednoznačně rozřešen ve prospěch „plutonistů“. Škoda, že až po Goethově smrti, takže hrabě Šternberk se nemohl kochat pokořením soupeře. Ostatně, asi by se nekochal, na rozdíl od zmíněných klubových fanoušků to byli gentlemani, takže by si patrně podali ruku a připili si šampaňským na další úspěchy. Hrabě ještě nechal na památku tohoto mezníku v dějinách vědy upravit ústí jedné boční štoly. Chodba vede z vyzděného portálu strmě dolů a pak končí. Je uzavřená, ve světle baterky jsem spatřil cihlovou vyzdívku. Škoda, že jsou štoly do nitra sopky zavalené, dnes by to mohla být turistická atrakce.

Na shledanou v příští sezóně…

Čekáme na auto na okraji pravěkého vulkánu, nedaleko Šternberkovy štoly, rozprávíme s bodrým mužem, který tady krmí drůbež; v létě mívá v chalupě prodej suvenýrů, neboť Komorní hůrka je oblíbena mezi turisty, zejména německými. Užívají si pocitu, že stojí na skutečné sopce a rádi si kupují kousky lávy, tufu nebo unikátní sopečné pumy, což jsou sklovitě natavené balvany, jimiž kdysi sopka ostřelovala celé okolí. Nacházejí se tady i kousky o průměru přes půl metru. Nechtěl bych takovou pumou dostat do hlavy!

  Teď v lednu je ovšem daleko do turistické sezóny. Zafučí ledový vítr a žene nám do tváří sněhovou krupici. Rádi nasedáme do vyhřátého auta, vracíme se, abychom zpracovali filmové úlovky do dalších dílů dokumentárních seriálů Tajemná místa a Magazín záhad. Na televizním kanále Kino Svět se na ně můžete podívat v průběhu celého nadcházejícího roku. Zatím se loučím s věrnými čtenáři této rubriky – ale doufám, že se brzy opět při nějaké příležitosti setkáme.