Skryjská jezírka - cesta do pravěku

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

CESTA DO PRAVĚKU

Dnes, v době digitálních triků, si ani nedovedeme představit, jak fascinovaně jsme jako kluci zírali na filmové plátno, kde v proslulém Zemanově filmu skupinka našich vrstevníků zažívala neuvěřitelné dobrodružství. Po zádech nám běhal slastný mráz, když jsme v duchu spolu s nimi vplouvali na pramici do tajemné skalní soutěsky, u jejíhož vchodu jako znamení našli zkamenělinu trilobita – a tahle vodní cesta je zavedla proti proudu času až do milióny let vzdáleného pravěkého světa… Měl jsem nedávno podobný pocit, když jsem se vydal v tropicky žhavém letním dni podél Zbirožského potoka…

První pozdrav pravěku, který jako by nás přenesl do časů kromaňonců a neandrtálců, nás čekal hned na počátku cesty, poblíž Podmokelského mlýna, kde jsme nechali zaparkované auto. Ze stínu lesa se ozývalo zurčení meandrujícího potoka a skřeky krkavců, poletujících nad planinkou pokrytou desítkami bizarních kamenných věžiček, větších i menších. Pohanské obětiště? Svým způsobem to obětiště nepochybně je. Stavění „kamenných mužíčků“ se stalo v poslední době mezi turisty velkou módou. A přitom je to jeden z nejstarších zvyků, jímž se zanechával vzkaz dalším pocestným (tudy jsem prošel, tato cesta je schůdná!), ale také se jím uctívalo božstvo, vládnoucí nad oním místem. Uvědomil jsem si, že záleží jen na vůli skalních bohů, jestli nám dovolí projít bránou času a pro jistotu jsem také navršil na sebe tři ploché kameny…

Na dně prvohorního moře

 Napřed bych měl prozradit, kde vlastně svou „cestu do pravěku“ podnikáme. Je to středočeská oblast Křivoklátské a Zbirožské pahorkatiny, dodnes velmi lesnatá, dávné loviště českých knížat a králů. Rozkládá se na obou březích řeky Mže, která je nyní nazývána Berounka. Zbirožský potok je jedním z jejích přítoků. A právě v místech, kde se potok blíží ke vsi Skryje, se „skrývá“ tajemná brána. Jako předzvěst se napřed nad potokem objeví strmé stráně, pokryté spoustou kamení, které jako by „stékalo“ až do koryta, kde tvoří peřeje. Tomuto jevu se říká „kamenné moře“ – a zní to jako slovní hříčka, když si uvědomím, že právě spolu s potokem skutečně vstupuji na dno bývalého moře. Před takový pěti sty čtyřiceti milióny lety bychom tady kráčeli zelenavým šerem, v němž se pohupovaly stvoly podivných hub, a kde v bělavém bahně hledali potravu všežraví drobní obrněnci.

 Toto období se nazývá prvohory, je to čas prvních mnohobuněčných organismů – a sám jeho počátek je označován jako kambrium. Možná netušíte, že ten název vymyslel anglický geolog Sedgwick, jenž tyto horniny poprvé zkoumal v severním Walesu, kterému se latinsky říká Cambria. Naši milovníci Keltů se jistě zaradují, když jim prozradím, že skály v srdci dávné Bohemie jsou pojmenovány podle bojovného keltského kmene Cambriů!

 V prostoru mezi dnešními Skryjemi a Týřovicemi se rozkládal mělký, prosluněný záliv, jenž poskytoval ideální prostředí pro život desítek druhů mořských živočichů; nespornými králi těchto vod však byli podivní tvorové s článkovaným hřbetním krunýřem. Místní obyvatelé je dobře znali, při těžbě se jim jejich tělíčka vylupovala z břidličných a pískovcových kamenů jako jádra z ořechů. Říkali jim „kamenní ráčci“ a kdysi je používali jako magické talismany. Skryjští a týřovičtí kluci je počátkem 19. století nabízeli výletníkům ke koupi jako unikátní suvenýr ze zdejšího kraje. Zvrat nastal, když do Skryj přišel vyměřovat koněspřežnou železnici francouzský inženýr Joachim Barrande. Při terénním výzkumu se mu dostaly do rukou zdejší zkameněliny – a uchvátily ho. Začal je sbírat, třídit podle druhů, popisovat, kreslit… Skryjské „kamenné ráčky“ nazval podle typického dělení těla „trojdílní“ – latinsky „trilobiti“.

V soutěsce zkamenělého času

Potok se před námi náhle propadá do úzké pukliny mezi vysokými útesy. Zdá se, že jsme opravdu získali přízeň skalních bohů a ti nám dovolí vstoupit do míst, kam běžně nelze proniknout. Letošní mimořádné sucho způsobilo, že tam, kde jindy burácí zpěněná peřej, teď zurčí jen několik stružek mezi kameny. S kamerou a stativem slézáme po skalních výstupcích, přeskakujeme z kamene na kámen. Zjišťujeme, že potok ostře zahýbá kolem skalního sloupu, na jehož vrcholu se téměř v rozporu s fyzikálními zákony drží mohutná borovice, a pak se vrhá smělým skokem z dvoumetrového stupně do tajemného jezírka.

 Skryjské jezírko je mezi turisty pojmem, lidé sem chodí, aby se nadechli jeho zvláštní atmosféry. Amfiteátr kolmých skalních stěn ho uzavírá ze tří stran, vypadá to jako divadelní scéna určená pro nějaký pohádkový příběh. Ve slunečním svitu se nad vodou vznáší lehká pára, skrz níž jako zlaté šípy padají sluneční paprsky. Kdyby se z průzračné hladiny vynořil drak nebo pravěký ještěr vůbec bych se nepodivil. Zatím se však zpola vyschlým jezírkem míhají jen skvrnitá těla velikánských pstruhů. Ze štěrku na dně, které je dnes díky suchu částečně obnaženo, bylo před lety vyhrabáno několik kusů zkamenělého dřeva, památka na pralesy, které se tu rozkládaly před „pouhými“ dvěma sty milióny lety. Na příkrém vrchu nad levým břehem, nesoucím doposud příznačné jméno Čihátko, prozrazují zbytky valů strážní stanoviště z doby halštatské. Na výstupku skály nad vodopádem si všimneme železného kříže s Kristem, snad je to památka na nějakou tragickou nehodu z minulých staletí.

 Ve Skryjském jezírku jako by se zvolna ukládaly všechny vrstvy času. Vzpomněl jsem si na závěr Zemanova filmu, na chlapce, kteří na pláži v burácejícím příboji kambrického moře najdou živého trilobita a porovnávají ho s tím zkamenělým, který je sem přivedl. Na konci cesty nacházejí její začátek…