Smečka přízračných psů

Spisovatel Jaroslav Mostecký mi popsal ještě jeden dost mrazivý zážitek:

K druhému případu. Stalo se to o rok, nebo dva dřív, než mnou popisované setkání s "divokou honbou". Bylo to v Jeseníkách, kousek od vrcholu hory Vozka. Já tehdy měl jeden velký koníček, chodil jsem mimo všechny turistické stezky proti proudu řek a potoků až k jejich pramenům. Skvělý zažitky při tom. Většinou sám, a tady jsem byl taky sám. Cestou z Koutů nad Desnou proti proudu jednoho ze dvou pramenných potoků řeky Desná. Jenže tehdy se spustila mlha, že se nedalo na krok vidět. Skála, po které jsem šel, byla za chvíli vlhká a kluzká a hrozilo každou chvíli, že někde uklouznu a zajedu nohou do nějaké skalní škvíry. Tam bych se nikoho nedovolal, a tak jsem to vzdal, protože v tom terénu se nedalo vrátit se, začal jsem na stoupat do svahu. Je to tam příkrý, a člověk si dost hrábne. Po nějaké době jsem se dostal až nahoru na takové vrcholové plato, porostlé trávou a mrtvými seschlými stromy. Svahy pod tím vrcholovým platem byly tehdy porostlé docela hustým lesem, dnes je to tam dost řídké. Zkrátím to. Vrátil jsem se zpátky o nějakých 100 metrů níž, kde sledovala vrstevnici malá pěšina. Tady jsem zažil něco, co nebudu vypisovat, a nemá to s fenoménem, o kterým píšu, nic společnýho, ale bylo to s odstupem času ještě děsivější…

 V dálce ve směru od vrcholu Vozky jsem zaslechl štěkání psů. Určitě to byli psi, někde jsem četl, že vlk neumí štěkat, jen vyje, a pokud je to pravda, pak to byli na tuty psi. V té chvíli jsem si toho moc nevšímal. Bylo to daleko. Pustil jsem se po té vrstevnicové stezce směrem zpátky do civilizace a chtěl jsem nakonec sešplhat zpátky dolů, až se dostanu nad místo, kde už byla dole v údolí cesta. Pořád bylo slyšet ty psy. A čím dál hlasitěji. Trvalo to tak hodinu a půl, terén byl dost těžký, a štěkot se pořád přibližoval. Přísahal bych, že běží po mé stopě. Docela jsem z toho znervozněl, mohli utéct z nějakého kotce myslivců, nebo třeba byli nějací zdivočelí.  Fakt jsem přidal do kroku. A oni se blížili, to se dalo poznat… Na několika místech je v těch místech svah a les přerušen takovým kamenopádem, jak se tam kdysi sesunulo vrcholové skalisko nebo možná kamenitý svah. Když jsem přelezl ten poslední, přísahal bych, že když se otočím, už už vyběhnou z lesa za mnou. Ten štěkot už byl strašně blízko. To už jsem fakt utíkal.

 Najednou jsem musel oběhnout takovou vyčnívající skalku a octl jsem se na zarostlé planince s nějakou boudou, snad loveckou chatou. Byla zamčená, ale vedle ní rostl strom. Bleskově jsem po něm vyšplhal (to jsem ještě neměl 110 kilo). Jak jsem byl na střeše, psi vyběhli na planinku taky. Rozběhli se po ní na všechny strany, a pak se vrátili a začali obíhat tu chatu, na jejíž střeše jsem byl. Všechno to jsem poznal podle štěkotu, protože nebyli vidět. Poznamenávám, že mlha v těhle místech už nebyla, klesla dolů do údolí, vzduch byl čistý. Přesto jsem mohl pouze sluchem sledovat, jak psi obíhají kolem, ale neviděl jsem je. V té chvíli jsem byl přesvědčen, že jsou to halucinace. Zůstal jsem tam nějakou dobu, než se obrátili a zase se štěkot ztratil ve směru, odkud se přihnali.

 Po nějaké době jsem slezl, na nic nečekal a přímo velice strmým svahem jsem se rozběhl dolů. Tam dole, tak kilometr a půl daleko, už byla taková pseudoasfaltka, využívaná jako turistická cesta a pro lesáky. Snad stokrát jsem spadl, než se mi to podařilo sestoupit až dolů. Přitom jsem je pořád slyšel. Štěkot se vzdaloval, ale pořád byl zřetelný. Dole na cestě jsem se očistil, a přestal věřit tomu, co jsem zažil. Navíc se za zátočinou vynořila nějaká rodinka, a svět byl najednou zase děsně realistickej. Než jsem zaslechl, jak ten chlapec od tý rodinky říká tátovi: "Slyšíš tati, ti psi jsou pořád slyšet." Zeptal jsem se jich. Slyšeli je celou dobu, co šli po té cestě. Ozývalo se to prý shora, tamodtud odkud jsem chvíli předtím seběhl já. Nevím, jestli to patří do kategorie "divoká honba", ale řeknu, že stačilo. Byl to velmi nepříjemný zážitek.

Nepochybně jde o zajímavou příhodu! Je tady samozřejmě možnost, že tam skutečně pohybovala nějaká smečka toulavých psů a že na kolegu působili přízračně vzhledem k jeho vyčerpání a úzkostnému psychickému stavu. Důležitá je také otázka, jestli se mu pobíhající psi ztráceli v mlze, nakolik byla ta mlha hustá, nebo je opravdu neviděl.  Přesto mi připadá zvláštní, že psi neopouštěli tu náhorní planinu. Možná tam měli "své loviště" a kolega bezděky narušil jejich výsostné území.