Závidím řekám, že mohou téct...

Je to opravdu zvláštní - v posledních dnech jako bych žil ve znamení vody. Nejen, že každou chvíli zabubnuje na střešní okno kublovské chalupy prudký déšť; také žhavé slunce se na nebi honí s mrazivě vydechujícími mraky, takže střídám tričko s teplou bundou. Navíc v den cyrilometodějského svátku mě pro sebe zabral televizní štáb z ČT 2. Točí vlastivědný seriál o zázračných a pověstmi opředených studánkách. Dvacetiminutové části se mají začít vysílat od září, vždy v sobotu odpoledne v rámci Křesťanského magazínu. Bylo kolem toho trochu zmatků, protože produkce to dojednávala přes moji berounskou vydavatelku paní Holečkovou, ta mě doporučila, že umím o tajemných věcech hezky vyprávět :-) - a pak jsem řešil problém dopravy. Celou sobotu jsem "promarnil" v Berouně čekáním, až pro mě přijede televizní vozidlo. Průtrž mračen je zdržela ve Svatém Jánu pod Skalou. Nakonec natáčení proběhlo až následujícího dne, kdy mě odvezli z Kublova autem až k pověstné krasové studánce na Kodě nad Srbskem. Pohovořil jsem o "kódování", čili zaklínání, čarování pomocí symbolů - a také o unikátním kodském mlýně. Rybníček se krásně zelenal pod prastarou lípou a vlasatý moderátor v roli užaslého poutníka ochutnával výbornou pramenitou vodu. Já jsem povídal u stavidla (připadal jsem si skoro jako vodník z Lucerny :-). Přeprchlo jen krátce, dokonce navečer vysvitlo slunce.

 Dalšího dne mi zavolal pan Hájek, který točí soukromé video o historii obce Hředle. Přijel za mnou do Kublova a na zahradě před chatičkou jsme natočili mé povídání nad knížkou NEBESKÁ STAVIDLA SE OTEVŘELA. Vyprávěl jsem o legendární povodní, která se v květnu roku 1872 prohnala berounskem a nešťastnou vesničku Hředle doslova smetla z povrchu zemského. V té vsi utonulo tehdy 29 lidí. Několik se jich zachránilo ve větvích staré hrušně, která se pak stala symbolem obce.

 Vodní léto plyne dál - a já ke svému údivu zjišťuji, že také v románě u Ludvíkovi Jagellonském, který právě píšu, se všechno točí kolem vody. Začíná dramatickou plavbou po Dunaji, pokračuje cestou k Vltavě a končí královou smrtí v bahnitém potoce po nešťastné bitvě s Turky u Moháče. Až mě mrazí, když při studiu historických podkladů poznávám, jak mnoho má tehdejší doba společného s dneškem. Vlastně půjde o dost aktuální příběh.

Na skok jsem teď v Praze, ale brzy zase vyrazím do Kublova. Svádíme tam boj s vosami, prolézají vytrvale škvírou ve stropě z půdičky pod střechou, kde si zřejmě zbudovaly hnízdo, a zlověstně bzučí na okenních sklech. Je to neúprosný boj; zatím je více padlých na straně vos :-) Už ale máme vypracovanou techniku, pomocí níž se nebezpečné škvíry ucpou. Radostný pohled je z balkónu na pastvinu, kde se dančí stádo rozrostlo o čtyři malé koloušky, také mufloni už mají impozantní rohy a dokonce spolu svádějí zápasy - zatím spíše jen laškovné.

 Zato ze zdravotního stavu mé sestry Marušky na mě padají deprese. Její bezmoc mě dojímá. Pokud zrovna nespí, dívá se na mě beze slova tázavýma očima. Odcházím raději do soukromé galerie v přízemí a prohlížím si její obrazy. Je v nich veliká krása a touha. Při pohledu na její působivé krajiny jako bych v duchu slyšel slova slavné písně Naďy Urbánkové, napsaná smrtelně nemocným Jirkou Grossmannem: "Bílému mráčku volnost závidím..."