ZÁHADA ČERTOVY BRÁZDY

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

ZÁHADA ČERTOVY BRÁZDY

Když se prodereme houštím, ocitneme se na okraji podivného úvozu se sráznými stěnami a plochým dnem, na němž se mezi ostřicí lesknou četné kaluže. Rokle se táhne lesem do dálky, mírně zatáčí a ztrácí se v zelenavém přítmí. Když do ní sestoupíme, ovane nás vlhký chlad a sevře nás mrazivá úzkost. Jako bychom ucítili síru pekelnou. Je zřejmé, že rohatý démon nebude daleko…

 Za dávných časů prý poustevník Prokop mocnou duchovní silou přemohl čerta, zkrotil ho, zapřáhl ho do pluhu, poháněl ho křížem a vyorával s ním hlubokou brázdu přes kopce a údolí, přes skály i mokřiny. Brázdu, která po několik staletí naplňovala obyvatele okolních vsí úžasem a bázní.

 Jak to ďábelské dílo vypadá? Docela impozantně: je to příkop o průměrné šířce kolem 14 m, s rovným dnem a šikmo se svažujícími stěnami, zahloubený 2 až 6 m pod úroveň terénu. Kdysi se táhl v délce 21 km přes kopce a údolí, jen s mírnými zatáčkami, ale v podstatě téměř po přímce. Čertova brázda by mohla být světovou atrakcí, jednou z největších pravěkých staveb v Evropě – kdyby se o ní vědělo a kdyby se jí přikládal potřebný význam!

 Jenže legendární Čertova brázda už, bohužel, v původním rozsahu neexistuje. Po dlouhá desetiletí byla zavážena, zaorávána, v některých úsecích na její trase vznikly dodnes užívané okresní silnice.  

Zbytky pravěké dálnice

 Turisticky nejznámější je dnes vyústění brázdy na Sázavě, nad rušnou silnicí do Uhlířských Janovic. Stojí tu kaplička s obrázkem sv. Prokopa a čerta. Nedaleko ní spatříme svérázný pomníček v podobě starého železného pluhu. Pěšinka sleduje potůček do hustě zarostlé rokle. Tahle rokle je ovšem přírodní a nic nám neřekne o původní podobě brázdy, která kdysi vedla o kus dál, přímo přes místo, kde dnes stojí rekreační chalupa.

Jediný relativně zachovaný úsek, jenž dává určitou představu, jak brázda kdysi mohla vypadat, najdeme nedaleko Sázavy, severovýchodně od vsi Mělníka, v lese před Moštickou hájovnou. Je dlouhý asi 360 m – poté narazíme na částečně rekultivovanou a zarůstající skládku skláren Kavalier, která příkop zaplnila až po okraj. A za skládkou, dlouhou přes 150 m,  je už jenom rovné, zorané pole. Pouze ve svahu za tímto polem, kde se říká Na hrbech, naznačuje další směr trasy „podezřelá“, stromy zarostlá proláklina.

 Dalším ze zachovalých úseků Čertovy brázdy je také vedena přístupová cesta na vrchol Lipské hory, k památníku osudné „bitvy u Lipan“, jež tady ukončila mocenskou nadvládu radikálních husitů. Brázda sehrála v bitvě svojí neblahou úlohu, neboť znemožnila ústup táborským a sirotčím vozům. Podle pověsti po jejím dně tekla po bitvě krev až do Sázavy, aby tam žalovala u hrobu sv. Prokopa na zradu, kvůli níž zahynul jeho jmenovec Prokop Holý.

 Ještě v 19. století chodívala brázdou náboženská procesí, modlící se za déšť. Také četná starověká pohřebiště a studánky, lemující její trasu, svědčí o tom, že byla považována za „posvátnou stezku mrtvých“.

 Tradici „cesty vedoucí do podsvětí“ si ještě silněji uvědomíme na opačném konci brázdy, v údajném Prokopově rodišti Chotouni, kde se nad jejím vyústěním tyčí mohutná, přes 4 m vysoká knížecí mohyla – bohužel již dávno vykradená – pocházející z doby bylanské (cca 700 let př. n. l.). Podle pověsti je tato mohyla hromadou hlíny, oškrábané sv. Prokopem z radlice, když tady dokončil svou práci a čerta propustil.

 Vznik Čertovy brázdy měl však zřejmě zcela praktické důvody. Vozil se po ní vzácný krystalický vápenec, těžený na vrchu Bílý kámen nad Sázavou; z tohoto nerostu se v oblasti dnešního Kolína ve velkém vyráběly vysoce ceněné leštěné náramky, které, jak svědčí archeologické nálezy, se staly obrovskou „módou“ po celé pravěké Evropě. Možná se také věřilo, že mají nějakou magickou sílu. Díky sázavskému vápenci zdejší komunita velice zbohatla. Aby vozy s těžkým nákladem bílého kamene snáze zdolávaly členitý terén, upravili pro ně speciální cestu. Můžeme proto Čertovu brázdu směle nazvat „pravěkou dálnicí“.

Otisky čertova spáru

Je zajímavé, že v legendách se čert stal Prokopovým služebníkem, světec ho vodí na řetěze jako věrného psa. Dokonce prý svému pánu pomáhal stavět sázavský klášter. Není to zvláštní? Ne, není, je to zcela přirozené, protože čert je zcela jiná bytost než ďábel. Ďábel je černě oděný anděl, intelektuální odpůrce boha. Naproti tomu čert je divoký anarchista, nezkrocená a chaotická přírodní síla, napůl lidská a napůl zvířecí, příbuzný starověkých satyrů a silénů. Badatelé se pozastavují i nad souvislostí slova „čert“ se staročeským výrazem „črt“, jenž znamenal čáru.  Slovem „čerta“ se označovala hranice, „čersti“ bylo vytínat průsek v lese. „Črtat“ znamenalo rýsovat, kreslit – ale také orat! A kdo je tedy vlastně čert? V původním staroslovanském významu nemá nic společného s křesťanským ďáblem; je to démonická bytost, která „črtá v krajině“,  čili z nahodilého rozmaru či z přebytku bujné síly neustále předělává tvářnost země. Však víme, jak jsou čerti v pohádkách pracovití: hloubí údolí, mění koryta řek, staví mosty, zdi a hrady, přenášejí na zádech balvany a celé skály. Tahle okolnost mi v souvislosti s „Čertovou brázdou“ připadá velice důležitá.

V sázavské krajině dokonce čert zanechal na věčnou památku svoji stopu. Na břehu potoka pod Čeřenicemi najdeme u dřevěné lávky plochý Čertův kámen. Při vyšším stavu vody se stává ostrůvkem. Do jeho povrchu je otištěn čertův spár. Tvoří ho soustava čtyř pravidelných kapkovitých prohlubní. V dobách sucha prý polévaly vesnické dívky tento kámen vodou, aby přivolaly déšť. Ten se měl dostavit do tří dnů. Magickou účinnost rituálu jsem si bezděky ověřil. Čertovu stopu jsme totiž našli zanesenou blátem a listím; abychom ji mohli vyfotografovat, vyčistil jsem ji a umyl vodou, nabranou z potoka. Nenapadlo mě, co tím způsobím! Ačkoliv bylo vyprahlé, slunečné léto, tři dny nato se spustil vytrvalý déšť a zcela nám znemožnil další natáčení.

 Z čertem si není radno zahrávat!