Tajemství říčky Kamenice

Kraj romantiků

Spí v doupatech tam draků starý rod

hřmí balvan v sráz

a přes něj příval vod…

(J. W. Goethe: Balady).

Už kousek za Mělníkem začíná pozoruhodná krajina pískovcových skal a roklí, která pak vrcholí impozantními scenériemi v „bráně Čech“, kolem kaňonu Labe u Děčína a v hluboce zařízlých údolích jeho bočních přítoků. Davy novodobých poutníků směřují k ojedinělému evropskému unikátu, Pravčické bráně, nebo trpělivě čekají v Hřensku u přístaviště loděk na říčce Kamenici, aby se nechali provézt soutěskou mezi romantickými skalami. A není divu; vždyť tenhle kout Čech, jehož „génius loci“ byl po staletí utvářen soubojem člověka s drsnou divočinou a na jehož svérázně podobě se podílelo obyvatelstvo lužickosrbské, saské a české, vypadá téměř neskutečně, jako by vystoupil z dávných mýtů. Proto kromě turistů čím dál víc láká naše i zahraniční filmaře, natáčející filmové pohádky a dobrodružná dramata v oblíbeném žánru fantasy.

Zachovalost krajiny je dána její obtížnou přístupností; ještě na počátku 19. století se tady nacházelo několik „bílých míst“, kam téměř nevstoupila lidská noha. Teprve romantismus vzbudil v lidech touhu po setkávání se skutečnou „divočinou“. Švýcarský malíř a mědirytec Adrian Zingg, jenž byl na sklonku 18. století profesorem na drážďanské akademii, procestoval spolu se svým přítelem Antonem Graffem oblast Labských pískovců a zachytil je v řadě grafik a leptů. Tato díla nejsou sice s odstupem času považována za příliš umělecky hodnotná, mají však úžasný dokumentační význam. Divoká rozervanost zdejší krajiny připomněla švýcarským malířům některé scenérie v jejich rodném kraji, v pohoří alpské Jury, a proto začali říkat, že se tady „cítí jako doma“. Jejich přátelé a žáci, možná zprvu s jistou humornou nadsázkou, začali proto jejich milovanou a často zobrazovanou krajinu označovat jako Saské Švýcarsko. Název se kupodivu ujal jako jakási „reklamní nálepka“ pro počínající turistický ruch, podporovaný tehdy především hostinskými a majiteli nově zakládaných penzionů.

Návazně vzniklo i České Švýcarsko, jak se začalo říkat pokračování Labských pískovců za českou hranici. Byla to země chudých sklářů, dřevorubců, kameníků, pastevců a proslulých pašeráků; život tady býval tvrdý, úrodné půdy málo a možností k obživě ještě méně.

Hledání génia loci

Poslední šlechtičtí majitelé, rod Kinských na Českokamenicku a rod Clary – Aldringenů, jimž patřilo panství děčínské, pochopili, že i drsná krása krajiny má svoji hodnotu, uvědomili si ekonomický význam rychle se rozrůstajícího turistického ruchu a plně ho podpořili. Budovali nové cesty k nejkrásnějším přírodním partiím, vyhlídkám a skalním branám, stavěli hotely, penziony, altány a rozhledny. V roce 1890 nechal Edmund Clary – Aldringen zpřístupnit dolní část soutěsky říčky Kamenice, vylámat průchody a zbudovat zavěšené ochozy na skalách a přikázal využít starých přehrad, používaných kdysi ke splavování dřeva, k výletním plavbám na lodičkách. Ve třicátých letech 19. století byl po Labi na trase Děčín – Drážďany zahájen provoz výletních parníků, roku 1851 vyjel po nové železniční trase Drážďany – Podmokly první vlak, přivážející též dychtivé výletníky.

Divoké, romantické Českosaské Švýcarsko okouzlilo během času řadu umělců. Ve svém cestopisu jej líčí proslulý pohádkář Hans Christian Andersen, inspiraci tu našli básník Goethe i hudebník Wagner, své obrazy tu maloval Gaspar David Fridrich.

Je to krajina věčné inspirace. I mne už dávno vábila, ale pořád jsem zvažoval, jak proniknout k její „skryté duši“, jak nahlédnout do jejího života bez „turistického pozlátka“. Teprve v loňském roce jsme s paní Holečkovou šťastnou souhrou náhod objevili zasvěceného průvodce. Uchvátily nás totiž poetické fotografie Václava Sojky. Zjistili jsme, že tento skromný muž pracuje ve správě Národního parku České Švýcarsko, kde má na starosti propagaci a styk s veřejností, působí jako strážce a provádí parkem tematické exkurze, zabývá se ochrannou vzácných zvířat, především zdejší populace sokola stěhovavého – a zejména sleduje zdejší přírodu už mnoho let pozorným objektivem svého fotoaparátu. Jeho snímky najdeme nejen v propagačních materiálech Národního parku České Švýcarsko, ale i v desítce knižních publikací a také v kalendáři, který správa parku každoročně vydává. Svými snímky se stal proslulým doma i v cizině. Pořádá samostatné fotografické výstavy; za fotografii Růžovského vrchu, čnějícího z raní červánkové mlhy, získal zlatou medaili Sdružení evropských profesionálních fotografů. A publikace „Národní park České Švýcarsko“ na níž se podílel s bývalým ředitelem parku Zdenkem Patzeltem, dostala v roce 2004 cenu „Nejkrásnější kniha roku“.

Ihned nás s paní Holečkovou napadlo, že tohle je ten pravý člověk pro naše záměry! Na první společné poradě jsme se rozhodli, že i říčka Kamenice by si zasloužila vstoupit do řady knížek, které nakladatelství MH věnuje zajímavým tokům. Ve svých knihách sledujeme řeky, říčky a potoky od pramene k ústí, neboť jsme se přesvědčili, že cesta vody určuje ráz krajiny a charakter lidí, kteří podél ní žijí, že je přirozenou spojnicí mezi minulostí a budoucností.

Započněme tedy naši objevnou cestu u pramene Kamenice. 

---------

---------

Rozloučení s Kamenicí

Došli jsme od pramene až k ústí říčky, viděli jsme nejen její zrození z prosakujících pramínků v mechové roklině pod lužickou horou Jedlová - ale také její zánik v Hřensku, kde po 35,6 km dlouhém plynutí rozpouští své vody v majestátně se valícím toku Labe. Během našich návštěv jsme říčku Kamenici důvěrněji poznali, dokonce ve třech ročních obdobích; abychom však zcela pochopili tajemného ducha Českého Švýcarska, museli bychom se sem vracet častěji, museli bychom se ponořit do zdejších příslovečných mlh, které čas od času pokrývají krajinu a vlní se mezi skalními útesy, jako by se do všech soutěsek, roklin a údolí vrátilo alespoň na okamžik dávné, pravěké moře. Stoupající slunce zbarví páry do růžova a fialova a vypadá to jako zrození světa, jako ona posvátná chvíle, kdy Bůh řekl: „Budiž světlo!“, oddělil den od noci a zemi od vod, a viděl, že je to dobré.

„Skalní krajina je neuchopitelná v bezpočtu svých proměnlivých tváří,“ řekl nám Václav Sojka. „Mám ji rád po letní bouřce, kdy se z lesních roklí valí pára. Z ptačího nadhledu, z některé ze skalních vyhlídek je to monumentální divadlo. Ale když pak sestoupíte na dno rokle, ocitnete se v bílém prázdnu, z něhož se vynořují temné stíny obrů a draků, cítíte na zátylku vlhký, mrazivý dech lesa, vládne naprosté ticho, zvuky vašich kroků jako by byly tlumeny vrstvou vaty, to ticho je plné vyčkávání, je to jako ze strašidelné pohádky… Pořídil jsem pár fotek, kterým diváci říkají poetické či náladové, ale je nutné se na zachycená místa pořád vracet, neboť čím víc je poznáváte, tím víc zjišťujete, jak málo o nich víte. Je to cesta, která pokračuje do nekonečna. Proč jsou některé fotografie tak působivé? Za těmi snímky je totiž tajemství věčnosti. I smrt tam číhá…

Vyvolil jsem si život mezi skalami,

 zvábila mě ptačí stezka, nikdo o mně neví.

 Co podle vás leží za mým dvorem?

 Bílá oblaka halí temné skály.

 Kolik let tu asi jsem? Tolikrát jsem viděl, jak se jaro mění v zimu.

 Vyřiďte lidem, žijícím v přepychu a v bohatství,

 že s marnou slávou vyjít neumím.

 (Chan – Šan, legendární čínský básník a poustevník, jenž žil v 7. století)

Text Otomar Dvořák, doslov Václav Cílek, fotografie Václav Sojka, reportážní foto a popisky k fotografiím Marie Holečková, vydalo nakl. MH Beroun v listopadu 2017, 85 stran, široký formát, mnoho barevných  fotografií v textu, také celostránkových a dvoustránkových. 

Možno objednat na adrese: Nakladatelství MH, Máchova 789, 266 01 Beroun, tel. 311 611 393 nebo 603 830 296; e-mail: nakladatelstvi-mh@seznam.cz