1. DĚJSTVÍ

Toto je příběh triviálního spisovatele Karla Maye.
Příběh člověka mezi nebem a peklem duše.
Cesta do hlubin, z nichž se rodí velké Příběhy a velké Ideály.
Cesta do míst, kde hudba řekne víc než slovo.

------------------------------------------
1. DĚJSTVÍ

Tma ožívá zlověstným pohybem, jak hejno supů se slétají ze všech stran kolportéři s čerstvými výtisky novin a vykřikují:

Senzační zpráva! Temná minulost doktora Karla Maye! Bývalý kriminálník kazí naši mládež!

Senzační zpráva!…. Jen čtěte a žasněte!…
Leccos se stává…  U nás i ve světě…
Senzační zpráva!… Z novin krev kape…
Bulvární supové nesou
vám snídani na kanape!

Ten zhroucený muž v županu, který si marně zacpává uši, aby unikl přívalu agresivních výkřiků - to je spisovatel Karel May. Starý a psychicky nemocný muž. Potácí se a zoufale blekotá:

K. May:  Jsou to pomluvy. To všechno jsou pomluvy! Já…

1. Kolportér:  Je zloděj a lhář!
2. kolportér: Zvrhlík a žhář!

K. May: Obhájím se! Dejte mi čas!
 
Jak mefistotelský stín se za ním vynořuje Lebius, pochybný novinář, o kterém ještě uslyšíme, a chechtá se po způsobu operních ďáblů-

Lebius: Ty bys chtěl čas, zloději hodinek? Chachacha- chá...

K. May nemá kam uniknout, děsivé přízraky kolem něj krouží, temní démoni bez tváří se vynořují z hlubin a přidávají se k tomu zlověstnému sboru.  Uštvaný spisovatel je odhání rukama jak dotěrné vosy, prodírá se skrze jejich shluky ke spásnému světlu -- k malé bludičce daleko v temnotách… Je to hořící svíčka. Drobný, osaměle blikající plamének. Jakmile k němu May pronikne, přízraky najednou mizí. Karel May zůstává sám, obklopen tmou a mrazivým tichem. Chvíli strnule hledí do plaménku, pak pokračuje ve svém vnitřním monologu--

K. May: ...už brzy zhasne...a nastane tma. Stejná tma, jako byla na počátku, před stvořením světa. Před stvořením mého světa. Až do svých šesti let jsem byl slepý. Neduživé dítě chudých tkalců z hraničních hor. Miloval jsem vánoce. Ne kvůli dárkům, nikdy jsem nic nedostal.
Ale byl to čas babiččiných pohádek…

Tma se prozařuje tajemným modrým svitem a vzpomínka vyvolává dávný obraz. Ano, je to vlastně lidový Betlém, ale trochu podivný. Tam, kde bývá obvykle Boži rodina s Jezulátkem, sedí na nízké stoličce u babiččiných nohou asi desetiletý chlapec a poslouchá, co mu babička předčítá z veliké, staré knihy. Chlapec má zavřené oči'- dívá se do jiného světa… Kdesi vysoko nahoře září stříbrná, dvanácticípá hvězda a pod ní zpívá chór andělů, podbarvující babiččin naléhavý hlas --

Babička:
Daleko od bídných močálů Ardistanu
daleko, daleko jsou hory andělů
daleko a přece blízko
mnozí z nás to tuší
a přesto se nikdo neodváží jít
bojí se strašlivé
Kovárny duší!

Daleko od bídy chlévů a chatrčí
tam v záři ledovců leží zem vysněná
daleko a přece blízko
mnozí z vás to tuší
a přesto se nikdo neodváží jít
bojí se strašlivé
Kovárny duší!

Daleko od hrůzy pekla a řetězů
daleko, daleko je země Džinistán
daleko a přece blízko
ta cesta hrdinům sluší
musíš teď, chlapče, sám po ní jít
překonat strašlivou
Kovárnu duší!

Starý spisovatel Karel May s nostalgickým úsměvem pozoruje dávný obraz svého dětství - jenže ani v té prvotní vzpomínce nenajde bezpečný úkryt před zlobou okolního světa. Za každým Betlémem se skrývá Herodes, připravený vraždit Neviňátka.
V tomto případě je to rozzuřený Otec, máchající roztřepeným tkalcovským provazem. Andělé se poděšeně rozprchnou, Babička se pokusí chlapce bránit, ale Otec ji prudce odstrčí a vrhne se na syna, aby ho nemilosrdně seřezal. Přitom křičí--
 
Otec: Já z tebe toho ďábla vytluču! Já z tebe udělám slušnýho člověka! Jak si to vůbec představuješ?
Všichni se pro tebe obětujeme, všichni si utrhujeme od huby, jen abys mohl studovat v semináři, aby z tebe jednou byl pan učitel!
A čím se nám synáček odvděčí? Ukradne svíčky a je za to vyloučen! Taková hanba!

Chlapec vzlyká, ale řekne vzdorovitě:
Byly to jen zbytky svíček!
Stejně je vyhazují!
Chtěl jsem udělat babičce radost.
Nemá na to, aby si koupila svíčky do svého Betléma.
Udělal jsem
spravedlivou
věc!

Otec: Ty tu nejsi od toho, abys posuzoval, co je spravedlivé!

Starý spisovatel se trpce pousměje:  V á n o c e…

Zažene tu vzpomínku, ale vzápětí se mu vybavuje jiná. Slyší opilecký zpěv z vesnické hospůdky v Erstenhallu, do kterého se dost originálně mísí nostalgická melodie harmonia, na němž kdosi hraje „Stille Nacht“ spolu s klinkáním zvonku z kostelíka, zvoucího na půlnoční. Zdá se, že ty zvuky jej neodolatelně vábí. Odhodí župan a s ním jako by ze sebe shodil tíhu let.

Je mu opět dvacet a jde zimní nocí k rodné vsi. Žlutá světla okének horalských chalup teple září. Trochu nepoeticky naruší tu idylu pár výstřelů, které prásknou někde za lesem. Vzápětí přeběhne přes silnici několik mužů v širokých kloboucích a s pytli na ramenou. Krčí se, kryjí se za keříky a bázlivě se ohlížejí do míst, kde se ozývala střelba. Karel May si jich však nevšímá. Je pohroužen do svých myšlenek.

K. May: Deset let po té příhodě s ukradenými svíčkami jsem se už považoval za dospělého. V kapse mě hřál čerstvý učitelský diplom a dětské hořkosti se zdály být navždy zapomenuty

Právě ve chvíli, kdy se May blíží k hospodě, vyvleče hostinský Sam Howkins přede dveře blábolícího a vzpouzejícího se opilce. Kopancem do zadku ho pošle do noci a houkne za ním --

Sam:  Šťastný a veselý!

Zdaleka znovu dolehne střelba. Sam se zaposlouchá.

Sam: Ani o vánocích si financové nedají pokoj!

Najednou se polekaně otočí, když ucítí, že se někdo zastavil za jeho zády. Posvítí lucernou Mayovi do tváře. Pak ho pozná a přátelsky se zašklebí--

Sam: To je mladý May, jestli se nemýlím, hihihi… Jen račte dál, pane učiteli!

May vejde do hospody. Nostalgický návrat do míst, kde jakoby se zastavil čas.
 Všichni hosté zmlknou a zvědavě ho očumují. May se dojatě rozhlíží.

May: Po deseti letech zase doma. Nic se tu nezměnilo… vůbec nic…

Sedne si ke stolu.

May: Nemáš, Same, něco k jídlu?

Sam:  Byli by tam výborní utopenci.

May:  Tak sem s nima!

Chlapi se pochechtávají - už předem vědí, co přijde. Tohle je Samův oblíbený vtípek. Hostinský přinese za ocásek velkou krysu a položí ji před Maye na talíř.

Sam: Utopila se mi v pivu.

Všichni řvou smíchy, až padají ze židlí.

Pouze jeden z hostů, drobný kulhavý mužík v lesnickém zamračeně vstane a dopajdá k Mayově židli.

Hobble Frank:  Nevšímejte si jich, pane učiteli. Je to banda tupých decibelů! Dejte si se mnou. Domácí jalovcová… Moje vlastní výroba!
(Přisedne vedle Maye a dá mu zavdat ze své láhve).
My impotenti musíme držet při sobě!

May:  Zřejmě jste chtěl říct inteligenti?

Frank:  Nesnažte se mě opravovat, jako tadyhle náš hostinskej Sam Howkins! To bych se opravdu mohl naštvat a být na vás kompresivní. Já studoval skoro dva roky na gymnáziu, milej pane, já byl i v Americe a rudoši mě tam postřelili tak, že mám památku nadosmrti!
(Poklepe na svou chromou nohu.)
Teď tady dělám lesníka a řeknu vám, pane učiteli, že financové tu často práskají po pašerácích tak zuřivě, že si připadám jak na Divokým západě. Ale jinak se to nedá srovnávat! Jedině Amerika je tou pravou zemí svobody. Nemít tu zchromlou hnátu, hned bych se tam vrátil. Po celejch Skalistejch horách byste se na mě doptal. Stačilo by říct, jestli si vzpomínají na Hobble Franka. Vás, mladý muži, je v tomhle zapadákově škoda. Jeďte do Ameriky!
Jedině tam můžete něco dokázat!

Tam na Divokým západě
si westman v sedle píská
pořád je v dobrý náladě
a vždycky něco získá.

Hobble Frankovo bájení o Americe už znají místní štamgasti nazpaměť a jako všechno je i tohle pro ně důvodem k náramné legraci. Bujaře se přidají k jeho zpěvu a začnou parodovat Divoký západ. Cválají na košťatech jako na koních, střílejí z holí a deštníků, rozsypou drobné  mince, které hospodský s láteřením sbírá, když se zpívá o zlatě, jeden si udělá sukni z ubrusu, kroutí zadkem a předvádí holku "co je kus".
Frank se tváří dotčeně. Karel May je jenom pobaveně pozoruje.

Sbor:
 Chlapi tam nosí pušku
a mají přesnou mušku.
Střelí si občas bizona
či prezidenta Wilsona,
pár Indiánů bokem
co hnali se útokem.

Sam:
Tam na Divokým západě
jen hrdinové žijou
a holdujou tam svobodě
od rána whisky pijou.

Sbor:
Pak kolem sebe kouknou,
na kamaráda houknou:

1. host:
Same, seber to zlato,
mně nestojí to za to.
Zbytečně se tu válí
oči mě od něj pálí.

Sbor:
Tam na Divokým západě
jsou chlapi jako brus
a dovádějí v přírodě
s holkama, co jsou kus.

Sam přináší pánev, nadzvedne pokličku a vůně rázem všechny přiláká.

Sam:
Pak do sedel a ádijé!
Zlomené srdce přežije-
zhojíš ho šunkou s vejci.

2. host:
Kolem se pasou bejci,
Nad Rocky Mountains sa blýska,
ale kovboj si výská!

Sbor:  Juchúúúú!!!

Všichni se hladově vrhnou na Samovu štědrovečerní večeři, žerou a ani se nenamáhají Mayovi třeba jen ze zdvořilosti nabídnout. Frank nad nimi kroutí hlavou a dolévá "panu učiteli" jalovcovou. Zvenčí najednou dolehne koleda, zpívaná dětskými hlásky. May si začíná také pobrukovat tu dávnou Melodii…

Frank: Jeďte do Ameriky. Tady vás nečeká žádná budoucnost, pane učiteli.
Jen se na tu bandu podívejte…

Koleda zní stále hlasitěji.

May:  A co jejich děti? Mají se spokojit se stejným osudem?
Kdo jim řekne něco o cti, statečnosti a opravdovosti?
Potřebují učitele.
Být učitelem je krásné… je to poslání….
Být milovaným, obdivovaným učitelem a dát dětem příklad poctivého života,
vyvést je z toho bahna kolem nás k lepším časům, ke slunci,
na vrchol hory,
kde jsou jen hnízda hrdých orlů…

Chlapec vběhne do hospody a křičí: Pozor, chlupatý!

Nastává zmatek, protože nikdo v hospodě nemá čisté svědomí. Jeden se snaží  vylézt oknem, druhý schovat pod stůl, všichni si navzájem překážejí, srážejí se  snaží se schovat věci, které jim zřejmě neříkají "pane" -- včetně svých kabátů  a částí oblečení. Muzikantovi upadne houslové pouzdro a sypou se z něj pašované cigarety, jiný rychle tahá ze svého batohu láhve a strká je do různých skrýší. Dokonce i Hobble Frank schová svou láhev jalovcové pod stůl.
Jedině Karel May zůstává klidně sedět a opovržlivě sleduje to horečné hemžení.

Do hospodského sálu vejdou důstojným krokem dva policisté. Rozhlédnou se.
 Každý se ustrašeně krčí před jejich pohledem. Pak policisté zamíří rovnou k Mayovi --

1. policista: Pan Karel May?

May:  Ano… to jsem já…

1. policista: Váš spolubydlící vás obvinil z krádeže kapesních hodinek. Máte je při sobě?

May je vyveden z míry tím nehorázným obviněním:  Krádeže… to přece… to není možné…

2. policista:  Vzal jste mu ty hodinky nebo ne?
 
 Osazenstvo hospody si oddychlo, že nejde o ně a teď se výborně baví. May to vidí a je tím čím dál víc vyveden z míry -- dostává se už skoro do hysterie.

May: Nevzal! Nic jsem nevzal!

1. policista ho zkušeným hmatem sevře a druhý ho prohledá. Po chvíli z jedné Mayovy kapsy vítězoslavně vytáhne hodinky na stříbrném řetízku.

2. policista: A co je tohle?

May je tím nálezem sám překvapen: Nevím… já… půjčoval jsem si je… asi jsem je zapomněl vyndat z kapsy, když jsem pospíchal na vlak… pospíchal jsem domů, víte, na vánoce… vánoce jsou nejkrásnější doma…

1. policista: Obvinění z krádeže se potvrdilo. Zatýkám vás jménem zákona!

Policisté odvádějí zdeptaného Maye mezi sebou.

1. host: Chtěl ze sebe dělat něco extra a podívejte -- je to zloděj!

Sbor:
My jsme jen zloději vobyčejný
skromnýmu řemeslu vždycky věrný,
von je pan učitel, chce lepší časy,
vzal na to hodinky -- půjde do basy!

May je prudce vstrčen do těsné vězeňské cely se zamřížovaným okénkem.
V hlavě mu dosud zní škodolibý smích těch, které chtěl povznést z ubohosti jejich živoření někam výš… Bouchnutí vězeňských dveří a cvakání klíče v jejich zámku se rozléhá zlověstnou ozvěnou. May se zoufale rozhlíží po těsném prostoru, v němž se octl. Cožpak odtud opravdu není úniku?
Začne chodit sem tam jako lev v kleci. Tři kroky ode zdi ke zdi-- tam a zpátky.
Jeho beznaděj narůstá, hrozí ho zavalit jak příšerná černá lavina.
Vrhne se tváří dolů na tvrdý kavalec, zacpává si uši před přívalem disharmonických zvuků… Ale najednou z té úzkostné změti vyrůstá melodie křehká jak křišťál, jak krůpěj rosy na ranní louce, jak zvonivý třpyt vánoční hvězdy, jako vzpomínka na babičku a její vyprávění o Kovárně Duší… ano, ta cesta hrdinům sluší… jen hrdinům… tam na Divokém západě je dosud svoboda, jedině tam….
May přestává vnímat těsný prostor své cely. Jeho duše ji opouští, ta je volná, tu nelze spoutat…
 Vždyť to, co vypadalo jako deka pohozená na kavalci, je vlastně kožená zálesácká halena, zdobená na švech třásněmi. Obléká ji -- je stejný a přesto už jiný.
I hospoda, do které teď vchází, je sice obdobou ernstenthallské hospody, kde byl tak trapně ponížen -- ale v jeho představách je saloonem na Divokém západě. Štamgasté teď na sobě mají trapperské a kovbojské oblečení, Hobble Frank se pyšní širokým sombrerem zdobeným pavím perem. Sam Hawkins dolévá všem ze soudku nesoucím výrazný nápis WHISKY. Všichni pijí, hrají karty, baví se drsně a chlapsky.
Sam najednou zaregistruje Mayův příchod, vzhlédne k příchozímu a zakření se--

Sam: Nějaký greenhorn, jestli se nemýlím, hihihi…

Trappeři, kovbojové, dřevorubci a zlatokopové teď na Maye upřou posměšnou pozornost. Vše jako by se opakovalo -- ale v jiné rovině. May s klidem dojde ke stolu a sedne si--

May:  Nemáš tam něco k jídlu, Same?

Sam:   Pro zálesáky bizoní řízek, ale pro greenhorny jen výborný utopence!

Všichni řvou smíchy, až padají ze židlí.
Jeden z hostů popojde k Mayovi.

1. host: Vaše vázanka se mi nelíbí, cizinče!
(Vytáhne z pochvy nůž a ušmikne Mayovi vázanku.)

May nehne ani brvou a dál se přívětivě usmívá: Ještě něco se vám nelíbí, westmene?

1. host: Váš obličej, cizinče. Potřeboval by trochu opláchnout!
(Chrstne Mayovi do tváře obsah sklenice).

Všeobecné veselí dosahuje vrcholu.

 Jen Hobble Frank se nesměje s ostatními. Zamračí se, popadne pušku a rozčileně kulhá k Mayovi, postaví se vyzývavě za jeho židli a okřikne rozdováděný spolek:
Jste banda zatracenejch decibelů! Jestli ještě někdo na toho chudáka sáhne, tak pozná –(významně pozvedne pušku)-- jak moje Líza dovede bejt kousavá!

May položí dlaň na hlaveň jeho pušky a stáhne ji dolů: Děkuji vám, příteli, ale to není třeba. Tím, že ze mne dělají hlupáka, jenom dokazují svoji hloupost.

Vtom se dveře rozlétnou dokořán a dovnitř vtrhne šerif se svým pomocníkem.
  Ano, není divu, že jsou nám nějak povědomí. Mají tváře oněch policistů, kteří Maye zatýkali tehdy na Štědrý večer…
Všichni hosté se ustrašeně stáhnou -- i Hobble Frank nejistě ustoupí do kouta.

 Šerif míří na Maye coltem, jeho pomocník winchestrovkou.

Šerif: Konečně tě máme, lotře!

May dál klidně sedí za stolem a přívětivě se usmívá:  Mohu slyšet, z čeho jsem obviněn?

Šerif:  Nesnaž se nás obelstít! Tvoje účast na přepadení dostavníku je prokázaná! Pár důvěryhodných svědků tě vidělo na místě činu a choval ses tam velice podezřele!

May: Zato vaši muži, šerife, se tam chovali jak stádo bizonů a podupali všechny stopy. Naštěstí jsem tam byl dřív než oni a zjistil jsem, že přepadení je dílem tří banditů. Z místa činu prchali směrem na západ a podle všech známek se stavěli zrovna v téhle hospodě. Jestli vám, šerife, skutečně jde o potrestání viníků, neměl byste mě zbytečně zdržovat. Předpokládám, že ještě dnes večer ty lupiče dopadnu…

Šerif: Dost keců! Zatýkám tě jménem zákona!
(Zamíří na něj zblízka revolverem a pokývne na pomocníka)--
Nasaď mu želízka, Joe!

Pomocník s pouty pokročí k Mayovi. Ten však náhle vyskočí, muže zákona skolí jedinou ranou pěsti, pak přeskočí stůl a než se šerif stačí vzpamatovat, vyrazí mu colt a pověsí ho za kšandy na lustr.

Hospoda zašumí úžasem. Ozvou se překvapené výkřiky: Smrtící pěst!

Frank: Slyšel jsem jen o jediném člověku, který by něco podobného dokázal. O jeho hrdinných činech se vypráví u všech táborových ohňů…

Sam:
Když v kraji kojoti vyjí
i měsíc pobledne strachy:
banditi v saloonu pijí,
po kapsách krvavý prachy.

Frank:
Najednou mezi ně vstoupí
s očima jak ostrý nůž.
Kdyby nebyli hloupí,
poznají, kdo je ten muž!

Sam:
Pistoli z pouzdra šéf táhne,
to nemá příchozí rád.
Přes bar si pro něj sáhne,
pošle ho na chvíli spát.

Sbor:
To je ten, co vstoupil do legend.
To je muž pravý, silný a zdravý,
to je Old Shatterhand!

Frank:
Tam u Rio Pecos není moc zdrávo
a kostry vroubí leckterou z cest.
On ranou do nosu zajistil právo,
zajatým lidem navrátil čest.

Sbor:
To je ten, co vstoupil do legend.
To je muž pravý, silný a zdravý,
to je Old Shatterhand!

May: Nechtěl jsem na sebe zbytečně upozorňovat. Ale máte pravdu.
Já jsem Old Shatterhand!

Sam nešťastně:  A já hlupák ho nazval greenhornem!

May: Odpouštím ti, příteli.


 Karel May je vyrušen ze své krásné vize, dveře cely se otvírají a on musí opustit vězení. Najednou je zase nejistý a rozpačitý v tom ošidném, nepřátelském světě--

May: Odpustili mi… Odpustili mi zbytek trestu za dobré chování. Ani nevím, jak jsem se choval. Byl jsem po celou dobu v nějakém snu, v nepřetržitém vzrušení a transu…

Váhavě se vrací k domovu, zaslechne opilecký zpěv z hospody a obloukem se tomu nebezpečnému místu vyhne. Dlouho váhá, než vezme za kliku dveří rodného domu.  Vtom se dveře sami otevřou a stojí mezi nimi Matka.

Matka je překvapena, když ho tak nenadále spatří: Ty?

May: Ano, já… Nemáš radost?

Matka: Z čeho, prosím tě?

May: Jsem doma, mami! Jsem doma!

Matka s povzdechem: Pojď dál. Sedni si. Máš hlad?

Trpně se nechá políbit a hned uhne, zabývá se nějakými maličkosti, bezúčelně přendává nádobí, jen aby se něčím zaměstnala a nemusela stát svému synovi tváří v tvář.
May si sedne ke stolu. Je rozpačité ticho.

May: Otec jel se zbožím? Kdy se vrátí?

Matka: Radši se neptej. Nechce tě vidět, nemáš mu vůbec chodit na oči! Nediv se. Zdrtil ho nevděk syna, do kterého vkládal takové naděje. Ta ostuda! Sousedi se na nás koukají přes prsty. A pošklebují se-- Znáš je!
(Najednou hodí na stůl před Maye velkou úřední obálku.)
Tady to máš! ´Úředně potvrzené! Doživotní zákaz vykonávat učitelské povolání! Co teď budeš dělat, Karle? Jak se uživíš?

May zdrceně skládá hlavu do dlaní: Nevím… nevím…
(Po chvíli vzhlédne.)
 Co babička?

Matka: Zemřela, když jsi byl ve vězení.

May rozčileně vstane, už matku nevnímá, ta zdrcující zpráva ho zcela vyvedla z míry. Babička, jeho jediné útočiště, strážkyně jeho nejtajnějšího světa už není. Je konec Pohádek! Navždy!
 Jak náměsíčný odchází k babiččině opuštěné židli, bere do ruky starou, ohmatanou knihu, ze které mu babička jako chlapci předčítala, rozevře zažloutlé stránky a v duchu opět slyší tu tajemnou melodii, zpěv, který ho láká jak prchavá bludička do tajemného neznáma…
Jenže do té křišťálově čisté písně najednou pronikají disharmonické tóny. Z temných koutů se vynořují přízraky bez tváří. Zlá, skučící zjevení, která se po něm sápou, kvílí mu do uší. Marně před nimi prchá, snaží se je odehnat---

Démoni:
Nikoho nepřesvědčíš o své pravdě!
Jsi zloděj!
Jsi kriminálník!
Jsi vyvrhel!
Jediná radost, která ti zbývá, je radost z pomsty!

May prchá jak štvanec z rodného domu, prchá přes pole a lesem, klopýtá ve vánici, nakonec padá tváří k zemi a oběma rukama si chrání hlavu proti děsivé smršti. Do kvílení větru a démonů zaznívá stále silněji dunění bubnů.

Ze všech stran se sem řítí do půl těla svlečení Apači s hořícími pochodněmi.
Tančí divoký válečný tanec, provázený rytmickými skřeky.

 Karel May se pomalu zdvíhá na kolena a užasle je pozoruje.

Přískoky od keře ke keři se sem plíží Hobble Frank v zálesáckém odění a se svou starou puškou Lízou v ruce.
 
Frank: Kryjte se, mister! Schovejte hlavu! Jestli vás zahlídnou, nastane proklatě rezistentní simulace! Tohle jsou totiž Apači! Nejhorší sebranka z celýho západu! Slovo Apač je nadávka, znamená to něco jako lotr nebo násilník. Nazvali je tak jejich sousedi a jistě měli proč. To je zcela bez infůze! Když se na vás vyřítí ze svých hor, zapomenete rázem na všechny modlitbičky, které vás pan farář v kubismu naučil. Jsou jako hurikán. Smetou všechno, co jim stojí v cestě!

May se postaví a vykřikne: Já jim rozumím! Moc dobře té jejich nenávisti rozumím!
Jsou to moji bratři!

Frank se ho snaží strhnout zpátky do úkrytu, zuřivě s ním zápolí: Kryjte se, mister! Copak jste se zbláznil? Copak vás už omrzel život?

Apači se s pochodněmi v rukou rozbíhají do všech stran, --ale vzápětí celý obzor vzplane míhavou rudou září.

May je v extázi, ve zvláštním horečném vytržení. Opojeně křičí: Hoří!… Hoří!…Vidíš to, Franku? Všechno hoří!   

Frank: Všechny ranče a farmy od Mescallerských hor až dolů k Rio Pecos jsou v jednom plameni. To je dílo Apačů! Armáda už proti nim chystá odvetnou výpravu…

May:    A pravda nikoho nezajímá! Spravedlnost nikoho nezajímá!
J e n   p o m s t a  !

Sbor démonů:  Pomsta… pomsta… pomsta….

Plameny hasnou, bubny tichnou, vše se propadá do tmy. Karel May je náhle sám a chvěje se chladem. Je zmaten, nejistě se rozhlíží, volá: Franku! Hobble Franku! Kde jsi? Kam jsi zmizel? Proč jsi mi to nedopověděl? Jak to tenkrát dopadlo s těmi Apači?

Ale sviští jenom vítr, který přináší ozvěnu vzdalujícího se, škodolibého pokřikování: Pomsta… pomsta… pomsta…


Karel May zdrceně dorazí zpátky domů a posadí se ve světnici za stolem s hlavou v dlaních. Za okny svítá. Na stole dosud hoří svíčka. May na ni tupě zírá, jako by v tom mrňavém plaménku bylo zkoncentrováno všechno, co zbylo ze strašlivého požáru.
Do světnice vstoupí Matka a zděsí se.

Matka: Proboha, ty? Viděl tě někdo?

May: Ne.

Matka: Jak to vypadáš? To je hrůza… Jdi honem pryč, rychle, rychle! Nebo tě chytí! Jestli tě znova zavřou, nepřežiju to!

May: Chytit mě… proč? Co se stalo?
 
Matka: Jako bys nevěděl! Proč děláš takové věci? Co tě posedlo?

May: Nechápu…

Matka: Viděli tě! V noci na polích… v lese… a pak k ránu u toho statku, když začal hořet…

May: Snad si nemyslíš, že…

Matka: Ano, myslím si to. Musím si to myslet a otec taky. Všichni ve vsi si to myslí… Proboha, nesmějí tě chytit! Hlavně ne tady, doma! Jdi, jdi už, než lidé začnou vstávat a uvidí tě. Jdi a nevracej se domů, dokud se to nepromlčí! Neříkej mi, kde budeš, nechci to vědět… neumím lhát…
(Bojuje s touhou syna obejmout, pozadu od něj couvá, pak s pláčem uteče.)

May pomalu vstane od stolu a v pěsti uhasí plamének svíčky.

 Vše se mi z rukou vymyká
vším se má duše zalyká
z obrazu zůstal jenom rám
noc bez konce a já jsem sám.

Vše prázdnota je pouhá
v blátě spí věčná touha
o duše ďábel bude hrát….

Píseň zůstane nedokončena, jako by byla v půli přervána výstřelem, který náhle hlasitě zahřmí---

 May překvapeně vzhlédne. Tma noci se rozzářila, za vrcholem skály vychází slunce, a proti němu jako silueta stojí Indián s pozdviženou puškou, ze které právě vypálil do vzduchu. Její pažba je pobita stříbrnými hřeby. Indián je zřejmě mocný náčelník, červená šerpa, jíž má převázány dlouhé vlasy, svědčí o tom, že je příslušníkem kmene Apačů.
Zděšení hosté vybíhají před saloon, který stojí právě pod onou skálou.

Náčelník--později bude zván Vinnetou: Vaše nařčení jsou nespravedlivá!
Apači nemají nic společného s tím hrozným požárem. Odkládám zbraň a sestupuji k vám. Promluvme si, jak se mezi opravdovými muži sluší. Pravda sama vyjde najevo. Jsem náčelník Apačů Inn-nu-woh!

Indián odkládá pušku a sestupuje k hospodě.
Do čela zmateného hloučku bělochů se prodere šerif, v patách se svým věrným noshledem - pomocníkem šerifa.

Šerif: Klid. Nechte to na mně. Dovedu jednat s rudochy.

Pokročí náčelníkovi vstříc a demonstrativně odkládá všechny své zbraně.
Pomocník dělá všechno podle něj.
Setkávají se na půli cesty ke skále. Vinnetou je zdraví. Opětují pozdrav, pokročí k němu s napřaženou rukou -- a levičkou zatím sáhnou pod košile a vytrhnou z tajné kapsy skryté pistole. Z bezprostřední blízkosti míří bezbrannému náčelníkovi do tváře a zpupně se chechtají--

Šerif: A máme tě, lotře! Teď si odpykáš své zločiny! Kde se ukryla ta vaše apačská banda? Mluv!

Vinnetou: Se zrádnými kojoty bojovník nemluví.

Náčelník Vinetou vytrhne z opasku nůž, rychle se rozhlédne -- a zjistí, že ostatní chlapi ho zatím půlkruhem obstoupili a všichni mají v rukou pušky. S pohrdavým výrazem odhodí nůž a zabodne ho do země. V tu chvíli se na něj zálesáci vrhnou jako roj včel, cloumají s ním, omotají ho provazy a přiváží ho ke sloupku verandy před hospodou. Vinnetou pohrdavě mlčí a dívá se přes jejich hlavy do dálky.

Šerif si zajatce škodolibě prohlíží: Necháme ho tu pár dní o hladu a žízni. Však on změkne.

Zálesáci se vracejí do hospody, u zajatce nechají jen hlídku. Ten chlap sedí s puškou na klíně a pošklebuje se přivázanému Indiánovi.
            
Karel May na sebe rozhodným gestem navléká koženou zálesáckou halenu a stává se Old Shatterhandem. Plíží se k hospodě, kryje se za výstupky, balvany a keříky, rychle přebíhá nekryté prostory, místy leze po kolenou a po břiše.
Konečně se ocitne přímo za sloupkem, ke kterému je přivázán Indián. Sebere kamínek a hodí ho za záda hlídky. Chlap polekaně vyskočí, okamžitě se otočí a zkoumá prostor za sebou s puškou připravenou k výstřelu.

Hlídka: Je tam někdo?… Slyšel jsem tě! Vylez, nehraj si se mnou, sakra!

Old Shatterhand se mezitím vztyčí do kleku a rychle nožem přeřezává Apačova pouta. Ovšem dříve, než ho osvobodí, strhne z Vinnetouova krku náhrdelník z medvědích drápů a schová si ho.
Jakmile Indián zjistí, že pouta povolila, hbitě zmizí v noční tmě.
Old Shatterhand se přitiskne k zemi.

Hlídka: Utíká! Pozor!
(Vystřelí z pušky za prchajícím.)

Vypukne poplach, všichni vybíhají s lucernami, do zmatené, bezhlavé střelby znějí výkřiky trapperů:  Tamhle běží! Ne, tamhle! Zatraceně! Dostal jsem ho!
Kdepak, vedle! Už je pryč…

Old Shatterhand vstane ze svého úkrytu a nahlas volá: Co se to tu děje?

Všichni na něj podezíravě koukají, jen Hobble Frank se k němu řítí a radostně ho vítá, cloumá mu pravicí, div mu ji nevykloubí.

 Frank: Rád vás vidím, mister, ani nevíte, jak rád vás vidím! Zatracená věc! Proč jste nepřišel jen o chvilku dřív? Vám by se taková věc stát nemohla, ale tahle banda decibelů je naprosto neschopná uhlídat jediného Indiána!
 
Old Shatterhand: Chcete snad, Franku, říct, že vám utekl nějaký Indián?

Frank:  No, právě, teď jste na to kápl jako deus ex machina jak říkáme my latiníci. Byl to důležitý rukojmí, přímo náčelník a jeho útěk může mít nedozírné následky. Jistě přivede celou hordu pomstychtivých Apačů!

Old Shatterhand: Sami jste si to zavařili! Vzít do zajetí náčelníka!

Sam: A k tomu vyjednávače, jestli se nemýlím…

Old Shatterhand: A k tomu dokonce vyjednávače, který odložil zbraň! To je porušení všech poctivých pravidel Západu!

Trappeři reptají: Nějaký greenhorn nás bude poučovat!

 Frank je zpraží pohledem: Copak nepoznáváte Old Shatterhanda?

Old Shatterhand! - - (vydechnou užasle zálesáci a všichni o pár kroků bázlivě ustoupí)

Old Shatterhand se jen pousměje. Pak řekne učitelským tónem:
Nikdo z vás si nevšiml, jak neuměle byli zabití osadníci skalpováni?

Sam nadzvedne paruku a rozpačitě se poškrábe na pleši:  To je pravda, hihihi, na mé hlavě odvedli Komančové mnohem čistší práci!

Old Shatterhand: Někdo se snažil předstírat útok Indiánů, aby proti nim popudil bílé farmáře. Aby tím zakryl své nekalé záměry. Vsadím se, že za vypálením ranče stojí stejní lidé, kteří nedávno přepadli dostavník a oloupili v něm jednoho učitele o zlaté hodinky! Sledují tím nějaký záměr, který mi zatím není zcela jasný. Ale já jsem jim na stopě a oni dříve či později udělají chybu!

V tu chvíli se šerif a jeho pomocník pokoušejí nenápadně vyklouznout z hospody. Old Shatterhand si jich všimne--

Old Shatterhand: Kampak tak nakvap, pánové?

Šerif: Služební povinnosti… už jsme se moc zdrželi…

Pomocník: ...služební povinnosti…

Šerif: Mám tam celý štos nevyřízených zatykačů…

Pomocník: ...zatykačů...

Vtom se ozve pronikavý jekot útočících Indiánů.

Výkřiky trapperů: Apači! Apači jsou tu! Zachraň se, kdo můžeš!

Nastane zmatek, do kterého se ze všech stran vřítí válečně pomalovaní Apači.
V několika okamžicích zdecimují osazenstvo hospody a zlomí jeho chabý odpor.
Jenom šerifovi s pomocníkem se podaří uprchnout.

 Old Shatterhand kosí útočící Indiány pěstí a volá: Zastavte ten nesmyslný boj! Zastavte! Nechte toho běsnění!

Vinnetou se probije až k němu, stane mu tváří v tvář a pohrdlivě si ho změří:
Bledá tvář skučí strachem?

Old Shatterhand: Nebojím se tě, náčelníku! Ale zlo je jinde, než ho hledáme… J i n d e…

Vinnetou hbitě proklouzne pod  zálesákovou vztaženou rukou a nečekanou ranou tomahawku srazí Old Shatterhanda k zemi.

Apači tančí na bojišti posetém těly nepřátel vítězný tanec.


Karel May procitá z toho tísnivého snu a najednou si opět uvědomuje, že byl jenom obrazem hrozné skutečnosti. Je opět v těsné cele, zámek za ním zapadl. Tentokrát už to není jenom náhodný prohřešek.
Vyskočí na pryčnu a zoufale zacloumá mřížemi okénka: Ne… já nechci… nechci…

Z temných koutů cely se vynořují beztvaré přízraky, démoni z hlubin podvědomí, skučí, tahají ho za oděv a za vlasy, chechtají se:
Bídný červe.
Lotře! Hříšníku! Jsi na dně!
Jak jsi mohl toužit po horách andělů? Kde bereš tu smělost?
Budeš zatracen… navěky zatracen…
Nehraj si na spravedlivého! Spravedlnost není!
Jen Kovárna duší… Kovárna duší…
Na kovadlinu s ním!
  N a   k o v a d l i n u  !

A vlečou ho, natahují ho na pryčnu jako na skřipec, někteří ho drží za ruce a jiní za nohy… Najednou ta pryčna vypadá v krvavém přísvitu podivného světla, které sem padá odkudsi shůry, opravdu jako obrovská kovadlina. Cela se zachvěje duněním těžkých, blížících se kroků. Zdá se, že přichází nějaký obr, mystický kovář rozhrnující svými rameny oblaka, na stěně se odráží stín gigantického kladiva, které se pomalu rozmachuje…

V tu chvíli skřípne klíč v zámku, dveře cely se otevřou a dovnitř padne dlouhý pruh jasného, zlatého slunečního světla. V něm stojí drobný, sympaticky působící muž s kněžským kolárkem. Rozpačitě se usměje:

Farář: Nevzbudil jsem vás?

May oslněn mžourá do světla a protírá si oči. Přízraky zmizely.
Myslím, že jsem ani nespal, jenom… vlastně nic…

Farář: Pane May, doslechl jsem se, že jste bývalý učitel.

May: Ano… bývalý…

Farář:  V tom případě byste měl mít určité hudební vzdělání. Rád bych se vás zeptal: umíte hrát na varhany?

May:   Učil jsem se to…

Farář:  Výborně. Byl byste ochoten hrát při mších ve vězeňské kapli?

May:   Já… ovšem… samozřejmě… jistě… rád…

Farář mu s úsměvem pokyne ke dveřím cely, May vychází, jde před ním, nejistý a zmatený.
Píšťaly varhan mu připadají jak suky čedičové skály, stoupající k nebesům. Zkamenělá symfonie -- jen ji probudit! Najednou má pocit, jako by z boku vrůstala do skály obrovská klaviatura. Nesměle se jí dotkne -- a celý prostor se rozezní mohutným, velebným akordem. Shora padá modré světlo… Ano, to sestupují Modří andělé, andělé slepých dětí a nesou hvězdu s tajemným jménem Sitár.
Zpívají křehkou píseň o prchavosti snů,
o bájných krajinách, které jsou na dosah
a přesto neuchopitelné….
Najednou vše končí a May s farářem tam stojí v ustrnulém tichu.
Konečně se farář vzpamatuje a řekne užasle:
 
Farář: Co jste to hrál? Tuhle skladbu neznám.

May:  Ani dost dobře nevím… Byla to… taková… taková improvizace… Vzpomínka na moji babičku. Na její krásné pohádky…

Farář: Proč jste tady? Vy, takový citlivý a inteligentní mladý muž! Čtyři roky žaláře je dost tvrdý trest a znám mnohé, kteří běhají po svobodě a možná by si ho zasloužili víc než vy… Jestlipak víte, že chytli toho žháře? Byl to nějaký příbuzný, který rodině statkáře záviděl zděděný majetek. Ke všemu se přiznal. Kdybyste na svou hlavu nenakupil tolik podvodů, provokací, lží a krádeží, mohl jste být propuštěn. Jenže takhle… Za pokus o útěk vám naopak zostřili trest. Spravedlnost bývá nedůtklivá, když má dojem, že si z ní někdo tropí posměch…

May:  Sám to nechápu. Spravedlnost je pro mě něco posvátného, co sídlí na vysoké hoře nad bídným močálem našich životů. Snad Bůh…

Farář: Ano, Bůh… Modlitba vám nepřináší úlevu?

May:  B ů h   m l č í . Jen občas zahlédnu odlesk, jak kolem proletí anděl: - mívá babiččinu tvář… Od chvíle, kdy jsem byl poprvé tak ponížen a nazván sprostým zlodějem, mě pronásledují démoni. Křičí mi v hlavě, nedovolí mi ve dne pracovat a v noci spát. Nutí mě dělat hrozné věci…
Ano, jsou chvíle, kdy se cítím silný, zdává se mi, že procházím divokými prériemi a horami Ameriky, té svobodné země, o které tak poutavě dovede vyprávět náš lesník Frank. Pociťuji soucit s rudokožci. Jsou krutí a obávaní, ale jen proto, že je ta naše slavná civilizace tak neúprosně drtí! Tak neúprosně jako mne!
V duchu s nimi bojuji za jejich svobodu a prožívám úžasná dobrodružství…

Farář: Ty příběhy vám dodávají víc sebedůvěry?

May: Jsem v nich takový, jaký bych chtěl být.

Farář: Buďte takový!
Zkuste své příběhy napsat, přinesu vám papír a pero. Vám se uleví a jiným to možná pomůže. Ti, kdo jsou na dně, potřebují naději…

Tam za Krušnými horami je Bohemia,
žijí tam Češi po dlouhá staletí,
hovoří německy, a přesto mají ještě svůj jazyk,
mají i svého bájného hrdinu
světce Václava, který byl zavražděn,
knížete, jehož duch přebývá v tajemné hoře,
až bude těm Čechům nejhůř, vyjede ven
v čele pradávných statečných rytířů
a všechny nepřátele slavně pokoří.

Tam za Krušnými horami je Bohemia
a jeden český jezuita mi tam vyprávěl
jak na misijní cestě v Americe
pochopil zvláštní a úžasnou věc.
Když v prériích kázal o svatém Václavu,
řekli mu rudoši, že už ho dávno znají,
že v Rocky Mountains, v Posvátné hoře
navěky přebývá v tajemném kruhu
obklopen dvanácti náčelníky.  

Až bude nejhůř,
až tráva bude plakat krvavou rosou,
vyjede z hory na černém hřebci,
který je bratrem severních větrů
a v čele všech mocných náčelníků
zažene bledé tváře zpátky do moře.

Říkají mu Vinnetou. To jméno by se dalo přeložit jako Duch spravedlivého vítězství. Kdysi dávno prý skutečně žil, byl velice moudrým náčelníkem, ale jeho bratři ho úkladně zavraždili…

May: Já ho také znám… Ve svých snech mu říkám Inn-nu-woch, náčelník Apačů…  Ale vy jste, otče Petro, přišel na jeho pravé jméno. Vinnetou…
 V i n n e t o u  !

V tom kraji vodopádů,
do nichž se hvězdy noří,
když noc přejímá vládu
ve tmách tam oheň hoří.

V záři plamenů sedí
muž s ušlechtilou tváří.
Do hlubin srdcí hledí,
oči mu tiše září.
                
Takhle ho často vídám
v temnotách za noci.
Ten obraz v sobě hlídám
pro chvíle bezmoci.


 Píseň přejímá sbor Apačů, ale zpívá ji ve svém jazyce--v apačtině.
Indiáni přicházejí ze všech stran, jsou to Mayovi Apači a odvádějí jeho mysl k novým dobrodružstvím. Ano, vlastně jejich poslední setkání dopadlo dost nešťastně a ve vzduchu zůstala hořká pachuť nedorozumění a křivdy.
 Old Shatterhand se svými přáteli Hobble Frankem a Samem Howkinsem skončili u mučednických kůlů, slunce na ně praží, pot jim stéká po tvářích a situace se zdá být dost beznadějná. I ta slavnostní píseň Indiánů a pomalovaný šaman v rohaté bizoní masce nepůsobí nijak povzbudivě.
 Dav Indiánů se najednou uctivě rozestupuje. Středem zástupu přichází náčelník Vinnetou. Několik kroků za ním jde jeho sestra Nšo-či.
 Vinnetou dlouho mlčky pozoruje Old Shatterhanda. Jako by ho zkoumal a hodnotil. Jako by se mu snažil proniknout až na dno duše…
Pak konečně promluví:
  Bílí muži se dopustili velké proradnosti, za kterou zasluhují smrt. Jenže my nevíme, jestli právě tihle jsou oněmi vůdci, kteří to všechno způsobili. Není tu nestranného svědka. Nechť tedy rozhodne sám Manitou! Old Shatterhand a Vinnetou spolu budou zápasit. Jestli Old Shatterhand zvítězí v poctivém boji, smí i se svými druhy volně odejít a nikdo jim v tom nesmí bránit. V opačném případě zemřou. Howg, domluvil jsem!

Old Shatterhand: Souhlasím.

Sam: Náš život v rukou greenhorna, jestli se nemýlím, hihihi… Začíná mi svrbět skalp a nemůžu se podrbat! To jsou muka!

Frank: Vypadá to proklatě dekompromisně!

Old Shatterhand a Vinnetou jsou oba připoutáni za levou ruku ke kůlu, takže  mohou chodit jen v kruhu. Oba dostanou do pravé ruky nůž.
 Zápas probíhá s mnoha dramatickými zvraty. Old Shatterhandovi se podaří vyrazit náčelníkovi nůž z ruky. Aby neměl výhodu, zabodne ten svůj do  kůlu. Vinnetou toho okamžiku využije a zaklesne mu kolem krku smyčku poutajícího je provazu. Málem ho uškrtí a Old Shatterhand jen s vypětím všech sil unikne ze smrtícího sevření.
 Indiáni --ale i Frank a Sam u kůlů-- živě reagují, trnou a fandí.
 Nakonec se Old Shatterhandovi podaří přiblížit dostatečně blízko k Vinnetouovi a srazit ho ranou své pověstné pěsti.
 Apači rozčileně křičí a výhrůžně mávají zbraněmi.

Old Shatterhand:  Váš náčelník není mrtev! Je jenom omráčen a brzy se probudí!

Šaman: Zvítězil jsi. Pravidla byla dodržena. –
Vezme nůž a přeřízne pouta zajatců.

 Zálesáci odcházejí.
 Nšo-či se za nimi dívá. Zatím se držela v pozadí se skromností, která přísluší indiánským dívkám, když řeší své spory bojovníci. Ale je zvláštní, že do Mayovy vize poprvé vstupuje žena. Je v ní něco z babiččiny mystiky, ale také rodící se erotická touha. Představa trávy, čechrané větrem, dlouhých ženských vlasů a pádících koní s vlající hřívou… šrámkovský Stříbrný vítr… Nšo-či zpívá na vrcholu kopce:
Moře trávy se vlní a zpívá
Ukrytá harfa prastarých snů
Často se ráno k obzoru díváš
Vyhlížíš lásku za větrných dnů

Vítr se vrací z dalekých plání
Ten hořký vítr, co smutek tvůj zná
Divoký vítr nese tvá přání
Nese je tam, kde skryta jsem já.

  Ty o mně nevíš, Charlie
  Ty na mě zapomínáš
  Ty chodíš jak slepý, Charlie
  Ty nevíš, co nablízku máš.

Jsem měkká a něžná prérijní tráva
Jsem bouře, v níž horce se blýská
Ten daleký vítr mě rozevlává
Ve chvílích, kdy se ti stýská.

 Ty o mně nevíš, Charlie
 Ty na mě zapomínáš
 Ty chodíš jak slepý, Charlie
 Ty nevíš, co nablízku máš.

Old  Shatterhand se vrací ze zajetí Apačů -- tak vidí Karel May sám sebe když se-- po kolikáté už! -- vrací domů z vězení. Opět trpí úzkostí, když se blíží k milovanému a přesto proklínanému rodnému domu. Jaké je jeho překvapení, když spatří na prahu dívku v prostém oblečení německé venkovanky, jejíž tvář mu připadá povědomá. Ano, ta dívka má tvář Vinnetouovy sestry Nšo-či. Hledí mu přímo do očí a usmívá se—
Emma: Vy si na mě, Karle, asi nepamatujete?

May: Já nevím… nejsem si jistý…

Naštěstí v tu chvíli do jejich rozpaků vstoupí Matka.

Matka: Ale, Karle, To je přece Emma! Emma, vnučka zubaře Pullmana! Taky neměla, chudák, v životě moc štěstí. Matka zemřela při jejím porodu a otce nikdo nezná. Starý Pullman ji vychovával, jak uměl. Byla na tom mnohem hůř než ty, ale nezatrpkla a nevyváděla žádné hlouposti. Měl by sis z ní vzít příklad!

May: Promiňte, slečno Emmo… nepoznal jsem vás… mám vás pořád v paměti jako malou copatou holčičku…

Emma :...ušmudlanou, uječenou dračici s věčně rozbitými koleny! Moc špatný příklad, paní Mayová!

 Tomu se všichni zasmějí a smíchem z nich definitivně spadne nejistota a rozpaky. May se obejme s Matkou.
 Matka ho vede do světnice a usadí ke stolu. Je to zcela jiné přivítání, než byla všechna předešlá. Jako by se něco zásadního změnilo.
 Emma jde za nimi, přináší květované hrnky s kafem, chová se tu jako doma.

 Matka zachytí Mayův tázavý pohled a řekne: Emma mi trochu vypomáhá v domácnosti. Jsem na všechno sama a nějak mi ubývají síly.

Emma: Máme i cukr! Koupila jsem ho pro tuhle slavnostní příležitost. Oslaďte si!
Nabízí na tácku homoli cukru a malou sekerku na jeho štípání.

Matka: Ale Emmo… to snad… to je trochu marnotratné…

Emma se zatváří na tu výtku dotčeně, podívá se na Maye, ale ten jejich spor nevnímá. Zaujala ho sekerka na cukr. Potěžkává ji v ruce, švihne s ní zkusmo do vzduchu-- je zřejmé, že si takhle nějak představuje indiánský tomahavk.
 A tak Emma řekne: Pan Karel se vrátil a vy byste mu nedopřála trochu sladkosti? A navíc se vrátil jako slavný…

Nedokončí to, protože v tu chvíli vejde Otec.
May povstane ze židle a s úzkostí pozoruje Otcovu zachmuřenou tvář. Stojí proti sobě jako dva protivníci.
Matka hledá oporu u Emmy, obě ženy se k sobě úzkostně tisknou.

 Otec najednou napřáhne k Mayovi pravici: Tak tě vítám doma, synu.

May podanou ruku dojatě stiskne: Tys mi odpustil!

Otec: Zdá se, že ses konečně našel. Život ti dal tvrdou lekci… možná z tebe dokonce něco bude.

Matce se ulevilo, přímo jí spadl kámen ze srdce a tak začne hned překotně, s radostí vykládat.
 Matka: Nakladatelé jsou nadšeni tvými povídkami, Karle, a chtějí další! Samozřejmě, že jsme jim neprozradili, že je píšeš ve vězení. Když k nám tuhle jeden z nakladatelů přijel a chtěl s tebou mluvit, řekli jsme mu, že jsi na cestách, že jezdíš po těch zemích, o kterých píšeš!

May: To jste udělali chytře.

Otec: A tady jsou honoráře.  Vysype na stůl hromádku mincí.

May je opojen radostí. Hned hromádku dělí na díly. Jeden dá Otci, druhý Matce a třetí oddělí pro Emmu.
 Ta je překvapena.

Emma: To nemohu vzít… jak bych si zasloužila… jsem pro vás cizí člověk…

May: Možná, že ne tak cizí… Jen berte, Třeba vás těch pár marek zachrání před pádem do močálu.

Emma chvíli váhá. Dívá se zblízka do Mayových očí. Pak po penězích prudce sáhne. Jejich ruce se při tom bezděky setkají…

Emma: Děkuji.
 --A políbí Maye zlehka na tvář.

 May ztrne -- dotkne se políbeného místa užasle konečky prstů, jako by tam ten polibek pořád cítil. V hlavě mu najednou opět zní vábivá melodie jarního větru…

  A křehkou atmosféru vzápětí rozbije hlučné rozražení dveří. Do světnice vtrhne 1. policista jak velká voda, bez zaklepání a na pozdrav jen něco zamručí. Hned bez okolků míří k Mayovi, jehož zasněný úsměv se rázem vytratil. Policista se tváří důležitě a povýšeně.

1. policista: Karel May? To jste vy, že? Jste přidělen pod můj policejní dozor. Budete se u mě denně hlásit! Nesmíte opouštět kraj, učinit žádné právní rozhodnutí a vstoupit do žádného zaměstnání, pokud vám to policie neschválí. Varuju vás, že sebemenší stížnost na vaše chování může být důvodem vašeho urychleného návratu do žaláře!

May se na policistu strnule dívá. Pak se ohlédne po Emmě a vidí její ustrašený výraz s jakým si rukou zakryla ústa. To v něm zřejmě probudí odvahu.
Vstane tak prudce, až porazí židli.
Rázně jde ke dveřím a otevře je dokořán.

May: Z m i z t e!

Policista je naprosto šokován: To… to je neslýchané… vy… vy nemáte právo mě vyhazovat! Nejste plnohodnotný občan! Jste kriminální živel! Uvědomte si to, laskavě!

May: V tom případě odcházím já!
A chvatně opustí rodný dům.

Matka se zmůže jen na zoufalý výkřik: Karle!

Emma se rozčileně rozhlédne po ostatních a pak vyběhne za ním.

Otec zdrceně skryje tvář do dlaní.

A policista podotkne škodolibě: Mám dojem, že si na svobodě dlouho nepobude.


 Karel May je vzrušen svým hrdinským činem -- přítomnost dívky ho vyprovokovala k činu, kterého by se jinak možná neodvážil. Ano, teď se skutečně cítí jako Old Shatterhand!

 Old Shattehand dohání Hobble Franka a Sama Howkinse, společně opouštějí apačský tábor, když vtom je zastaví dívčí výkřik--

 Nšo-či s tváří Emmy: Počkej!
Dobíhá k nim, zastaví se pár kroků před Old Shatterhandem a zhluboka oddychuje. Ve vztažené ruce drží náhrdelník z medvědích drápů.
 Tohle jsem našla mezi tvými věcmi. Jak jsi ten náhrdelník získal? Patříval mému bratru Vinnetouovi!

Old Shatterhand: Pak se zeptej raději svého bratra.

Nšo-či: Zeptala jsem se. A on mi řekl, že náhrdelník si ponechal na památku muž, který ho vysvobodil z pout.

Old Shatterhand: Proč se tedy ptáš, když to víš?

Nšo-či: Nechápu, proč jsi ten náhrdelník neukázal, proč jsi zatajil svůj statečný čin. Vinnetou je zdrcen z toho, že málem zabil svého zachránce.

Old Shatterhand: Byl jsem nařčen z podlosti a zbabělosti. Vypadalo by to, jako bych škemral o svůj život, jako bych se pomocí zásluh chtěl vyhnout boji. Chtěl jsem, aby Vinnetou pochopil, že o spravedlnost nežádám ze strachu.

Nšo-či k němu vzhlíží s obdivným úžasem: Old Shatterhand je velmi statečný muž. Přišla jsem tě poprosit: vrať se do našich vigvamů a buď naším hostem.

Old Shatterhand: Jak se jmenuješ?

Nšo-či: Nšo-či.

Old Shatterhand: Kvůli tobě, Nšo-či, se vrátím rád.

Indiánka ho vezme za ruku a odvádí ho s sebou.

 Frank se Samem po sobě mrknou a spiklenecky se pochechtávají.

Sam: Zakoukal se do ní, jestli se nemýlím, hihihi…

Frank: Jejich vzájemná indispozice je eminentně zřejmá!

Sam:
 Když bizoni zblbnou láskou,
ženou se jako diví,
pak zase tupě civí
jak nad prohranou sázkou.

Frank:
 Když bizoni zblbnou láskou,
čichají k tymiánu,
řvou večer a řvou k ránu
jak Hamlet nad otázkou.

Oba:
 Když bizoni zblbnou láskou
sežerou každej květ,
neb omámil je svět:
kráva je pro ně kráskou.

 Old Shatterhand a Nšo-či se spolu točí v jakémsi snovém oparu, vzájemně se utápějí v hlubinách svých očí, okolní svět jako by pro ně přestával existovat. Žijí jen pro svůj vzájemný sen a melodie jarního větru je unáší do dáli…