13. obraz - SLEPEC A NETVOR

(Ze tmy se rozsvěcuje pustá horská scenérie. Skučí vítr. Otec je sám, nejistě kolem sebe šátrá holí)

Otec: Je tu někdo? Je tu někdo? Já jsem se ztratil!

Netvor: (vystoupí ze stínu mezi skalami, plíživě se k otci přibližuje)

Otec: (ho zaslechne a rychle otočí hlavu jeho směrem)

Netvor: (se instinktivně přikrčí)

Otec: Moc vás prosím… Jsem slepý, zabloudil jsem a bojím se, abych někam nespadl. Mohl byste mě dovést do statku u jezera? Byl byste tak velice laskav?

Netvor: (se odváží ještě blíž a opatrně se otce dotkne)

Otec: (ucítí ruku na svém těle a pevně ji uchopí) Děkuji, děkuji vám.

Netvor: (zcela zmaten) Za co… není důvod…

Otec: Jen nebuďte tak skromný. Podaná ruka je mostem mezi lidmi.

Netvor: (drží otcovu ruku, zkoumá své pocity) Ruka… ruka je… teplá… hřeje…

Otec: Znáte trochu zdejší kraj, pane? Někde nablízku by měla začínat cesta značená kůly.

Netvor: Všechno znám. Všechno mám v hlavě od chvíle, kdy jsem vznikl. Značené cesty… vrstevnice… souřadnice… kóty… stupně… deklinace…

Otec: Zřejmě jste hodně studoval. Možná budete znát mého syna, býval nejlepším žákem na univerzitě – Frankenstein…

Netvor: (upustí otcovu ruku, jako by se spálil, prudce odskočí, zařve) Frankenstein!!!

Otec: Nějak vás to překvapilo?

Netvor: (pomalu se vzpamatovává, mumlá) Frankenstein, Frankenstein (začíná temný hudební motiv, jako by se z dáli blížila bouře, Netvor do něj rytmizovaně recituje:-)

Frankenstein je pro mne

Bůh i Zákon.

Za všechno, co znám,

vděčím jenom jemu.

To, čím jsem,

je jenom jeho zásluha.

Otec: Jaká to šťastná náhoda nás svedla dohromady!

Netvor: (pokračuje ve svém skuhravém rapování:)

Jaká to šťastná náhoda,

konečně se mu odvděčím.

Jen pojďte, když jste jeho otec,

jen pojďte, rád vás povedu.

(vezme otce za ruku a vede ho po stupních, cestách, lávkách a schodištích stále vzhůru)

Otec: Kudy to jdeme? Měli bychom sestupovat do údolí a místo toho šplháme stále výš a výš?

Netvor: (rapuje)

Jen bez obav, pane,

co se má stát, se stane.

Cíl není daleko,

znám k němu cesty nepoznané.

Otec: Promiňte, to nebylo z nedůvěry. Když jsem slepý, nezbývá mi, než spoléhat na dobrotu lidskou…

Netvor: Říkáte lidskou? Co je vlastně lidské?

Otec: Jste filosof. Vím, hory k tomu svádějí;

Jsou majestátné,

velebné

a drtí nás svou tíhou,

jako by se ptaly:

Kdo jsi, bídný červe? (klopýtne)

Netvor: Jen opatrně, jsou tu kameny.

Otec: (klesá vyčerpáním) Cesta je čím dál horší…

Netvor: Hory se mění před očima…

Otec:

To je mi utajeno, bohužel,

i do vaší tváře rád bych pohleděl,

musí být upřímná a prostá.

Netvor:

Buďte rád, že jste slepý,

je to vaše štěstí,

alespoň nakrátko

- vydržte, už tam budeme.

Otec: Ochladilo se. To jsme tak blízko ledovci? Ne, už se stmívá, viďte, a mrazivý večer stoupá z údolí. Zůstaňte u nás na noc, pane, buďte naším hostem. Kam byste šel, hory jsou v noci nebezpečné. Víte, slavíme zrovna svatbu, syn se žení, je tam jídlo a pití, i když hosté už odešli. Mé děti vás rády uvidí, až jim řeknu, jak jste se o mne postaral… protože takhle hodných lidí, jako jste vy, je na světě čím dál míň…

Netvor: Hodných? Co je to hodný?

Otec: Jste filosof. Nad každou vaší otázkou je nutno se zamyslet.

Netvor: (Dovedl otce na okraj nejvyššího útesu) Už jsme tady. Dál trefíte sám. (Nasměruje slepce směrem k propasti, kde cesta končí v prázdnu). Jen pořád rovně. Šťastnou cestu!

Otec: Jsem vaším dlužníkem. (udělá krok k propasti, ale ještě se otočí) Ale přece jen, příteli, nebuďte tak ostýchavý a skromný, a pojďte se mnou alespoň na večeři. Pojďte, musíte se v mém domě napít se mnou vína.

Netvor: Neměl byste zvát někoho, když ani nevíte, jak vypadá.

Otec: Na tom přece nezáleží. Teprve když jsem oslepl, získal jsem schopnost vidět v lidech víc než jejich klamný povrch.

Netvor: Vy si myslíte, že… že by mě mohl mít někdo rád?

Otec: Já už vás mám teď rád. Jsem šťastný, že jsem vás potkal.

Netvor: Vy jste šťastný, že jste mě potkal?

Otec: Ovšem. (A opět vykročí ke srázu)

Netvor: (ho v poslední chvíli zadrží) Počkejte! Počkejte, tudy jdu já. Váš dům je vpravo! (Odstrčí slepce stranou a sám se vrhne do prázdna. S táhlým jekem zmizí v hlubině. Po chvíli se ozve dunivé žuchnutí, rachot uvolněných, kutálejících se kamenů – a pak ticho.)

Otec: Proboha… Co to má znamenat? Pane! Kde jste? Snad jste někam… (holí najde konec cesty, zděšen klekne na kolena a ohmatává dlaní hranu nad propastí) proboha… pane…