14. obraz - FINÁLE

(Mary a Frankenstein leží na horské louce hlavami k sobě, proplétají si navzájem prsty vztyčených rukou)

Mary: (zpívá)

Ten tvor beznaděj v očích měl,

když na mě zblízka pohleděl.

Byl prázdný jako nepopsaný list,

jak kniha kterou nikdo nechce číst.

Měl v duši poušť a v srdci mráz

a ztratil pro něj smysl čas.

Frankenstein: (zpívá)

Nemysli na něj, lásko má,

byl to jen sen,

zlý sen se zdá

a vím už, co strach překoná.

Oba: (zpívají)

Láska je Mysem naděje,

sluncem, co nás zahřeje,

hvězdou a střelkou kompasu,

znamením v poušti bez času,

plamenem, který nezhasíná…

Shelleyová: (se objevu ve světelném kuželu, sedí ve svém starodávném křesle a dopisuje do deníku poslední stránky příběhu, zpívá:-)

Láska je růže trnů plná,

bolestná trýzeň, sladká vlna,

která nás k ránu potopí…

Tajný agent: (svým příchodem k Shelleyové přeruší její píseň. Tentokrát má na sobě parádní policejní uniformu) Promiňte, paní Shelleyová, ale váš muž Percy Shelley… dnes ráno… plachetnice se zvrhla ve velkém větru… utonul… (pozdvihne v ruce kus pomačkaného, vlhkého papíru) Tohle jsme u něj našli v kapse. (čte) Život je zlý sen, ze kterého nás probudí teprve smrt.

Shelleyová: (upustí knihu na zem, zdrceně vstává, jde kupředu na okraj jeviště, zamyšleně a užasle opakuje:-) Život je zlý sen, ze kterého nás probudí teprve smrt.

(Po schodištích, provazištích, z propadel a ze škvír mezi kulisami vylézají, plazí se a šplhají kulisáci ve žlutých kombinézách, jako by to byli nějaké podivné larvy, zárodky podivných bytostí. Obklopují všechny postavy příběhu, bizarně tančí a zpívají:)

Tajný agent: (zpívá)

Před sto lety byl svět plný snů,

každý vedl plno krásných řečí:

s optimismem do budoucích dnů,

všechno jednou bude mnohem větší!

Všichni:

Větší láska! Větší stroje!

Větší síla! Větší zdroje!

Věčné zřídlo nepokoje!

Touha má a touha tvoje!

Kouzelná a nekonečná,

plná nové naděje.

1. kulisák: Mechanická!

2. kulisák: Dramatická!

3. kulisák: Železem nás zahřeje!

(Natáhnou si přes obličeje latexové masky, které „vygumují“ jejich individuální tváře. Všichni se stávají davovým, mnohokrát naklonovaným Netvorem. Shromáždí se do podivné skrumáže těl, z níž na různé strany jako větve stromu trčí ruce s roztaženými prsty. Odjíždějí na točně do hloubky scény, mizí v bílém kouři, s posledními gradujícími údery hudby doznívá jekot, dětské žvatlaní, smích batolat a výkřiky: Noví lidé! Lepší lidé!

Najednou nastane hrobové ticho, všechno zmizelo, jako by to odvál vítr, jehož skučení postupně a neustále sílí. Mizí i kulisy a pomocné konstrukce, veškeré výkryty se roztáhnou a odhalí prázdný mechanismus jeviště, ozářený studeným modrým světlem. Frankenstein stojí sám uprostřed té rozlehlé prostory a dívá se upřeně na diváky. Pak se s povzdechem otočí a zvolna odchází do hloubky scény, pomalu se stmívá…)