2. etapa: Anfas (pohled zpředu) - léta s avantgardním divadelním souborem

Podzim 1979 – Poetická vinárna VIOLA v Praze na Národní třídě. V této proslulé „Mekce“ tehdejší české poezie jsme uvedli představení NA SNY SE NESAHÁ, což bylo pásmo z tvorby nejmladší básnické generace, scházející se „poloilegálně“ pod křídly Literárního klubu při Okresním kulturním středisku Praha- západ, v Salmovské ulici nad Karlovým náměstím (na besedy tam k nám přicházeli i takové osobnosti jako Hrabal, Suchý, Mucha aj.).  Scénář jsem napsal já, režíroval profesionální režisér (jenž měl z politických důvodů zákaz vykonávat svou profesi) Miloš Švarc. Účinkovali Hana Glasová, Eva Hanušová, Pavel Černoch a já. Hudbu vybral a složil Miloš Lešikar, na kytaru hrál společně s Vlastou Sobotou. Šlo o skutečný generační manifest, gesto odporu k „normalizované“ přízemní společnosti. Vystoupení mělo značný divácký ohlas, stalo se téměř legendou.

Přes léto roku 1979 jsem se v OKS Praha – západ snažil režírovat vlastní zpracování Hrubínovy hry KRÁSKA A ZVÍŘE, pojaté jako symbolické pohybové divadlo, propojené hudbou a písničkami, které složil a hrál syn Hanky Glasové. Jména dalších účinkujících (kromě Hanky Glasové) si už nepamatuji (mladý hoch a dívka), ale zajímavá byla účast politicky zavrženého básníka Jaroslava Lipanského v roli Otce. Jako hlavní scénické prvky jsem vymyslel dlouhý pruh červené látky a rudou růži. Pravidelně jsme zkoušeli, ale nakonec k plánovanému vystoupení na festivalu v Hrubínových Lešanech nedošlo – už ani nevím proč. Možná se ti mladí pohádali…

V letech 1979-81 jsem napsal detektivku z vesnického prostředí (věnoval jsem jí své ženě Jaroslavě, která měla ráda detektivky). Název už si přesně nepamatuji, snad ROKLE SMRTI. Pachatelem záhadných vražd je dobrácky vyhlížející soused zahrádkář, který tají děsivou minulost ještě z války, kdy byl konfidentem gestapa. V roli detektiva vystupuje student na prázdninách. Na poslední chvíli zachrání svoji tetičku, kterou zprvu podezíral a která se má stát další obětí „lesního fantoma“.

 Volným pokračováním bylo další prázdninové dobrodružství stejného hrdiny, tentokrát u moře v Chorvatsku, kde odhalí pikle zlotřilého kapitána, který na opuštěném ostrůvku ukládá nebezpečný odpad. Název jsem zapomněl. Oba strojopisy dlouho ležely; až někdy v roce 1995 jsem je nabídl nakladateli Malému pro jeho sešitovou edici. Byl jimi nadšen, ovšem krátce nato zkrachoval a originály se ztratily.

Na podzim roku 1979 mě spoluúčinkující z Violy, kteří byli členy amatérského souboru Anfas, zlákali ke spolupráci. Napřed jsme zkoušeli pásmo Pavla Černocha ze středověké žákovské poezie, ale nakonec jsem dostal roli žida Perelese, krále Haralda a několika dalších postav v inscenaci Vladimíra a Evy Zajícových HURÁ NA VIKING! – příběhu věčného boje o moc v tragikomických variacích na staré severské ságy.  Bylo to pohybové divadlo, vycházející z poznatků Martince a Grotowského, založené na gestu, náznaku, mnohoznačném používání rekvizity. Výpravu tvořily různé pruhy látek a praktikábly, kostýmy jsme si šili sami (brnění Vikingů byla například ze síťových pytlů na brambory). Scénáře psali, režírovali a výtvarně vše koncipovali vedoucí souboru - Eva a Vladimír Zajícovi.

 Tak začalo období mé intenzivní spolupráce se souborem ANFAS, jehož formálním zřizovatelem bylo sice Kulturní středisko v Černošicích, ale domovskou scénou byla Malostranská baráčnická rychta, kde se odehrávaly premiéry, a odkud jsme vyjížděli „do světa“. Běžně se hrálo kolem třiceti repríz každé inscenace!

1979: Literární klub při OKS Praha – západ vydal sborník povídek a veršů amatérských autorů JEDEN Z PODVEČERŮ (redigovala Hana Glasová). Zařazena byla i moje povídka HODINY, oceněná čestným uznáním v soutěži (o starém muži, kterému se v den smrti jeho ženy zastavily hodiny).

1980 – divadlo ANFAS, Eva a Vladimír Zajícovi: N-TÁ ODMOCNINA 1. PÁDU

Podle Shakespeara a Ludvíka Součka. Bylo to o tom, jak hru Makbeth inscenují chovanci blázince – a nakonec zjistí, že „muž, jenž se nezrodil z ženy“ je vlastně robot. Já převzal roli šlechtice Rosse.

1980 – začal v ANFASU nácvik nové hry THESEUS, napsané Evou a Vladimírem Zajícovými na motivy řeckých bájí. Stylizované pohybové divadlo, významnou roli měl chór, měli jsme černé řízy a v rukou dřevěné tyče. Zkoušelo se každý pátek ve třídě školy Na Santošce, kde Eva učila výtvarnou výchovu a dějepis. Hlavní roli Thesea hrál sedmnáctiletý gymnazista Aleš Procházka, který později vystudoval DAMU a stal se významným hercem divadla Na Palmovce, v televizi a v dabingu. Moje role: zrádný Theseův přítel Menesthénes a další figury. Zpíval jsem bojovou píseň MODRÁ JE KRÉTA, jejíž notu jsem si sám vymyslel. Bylo to prý sugestivní a strašné…

V roce 1980 jsem v Lidové škole umění v Libčicích nad Vltavou (kde jsem tehdy bydlel) vystoupil ve VEČERU HUDBY A POEZIE s Ortenovou básní KARINĚ, zpracovanou jako melodram. Já recitoval a na klavír mě doprovázela autorka tohoto melodramu, učitelka hudby Hodková.

V roce 1981 jsem se již prosadil v souboru ANFAS dramaturgicky a scénáristicky. Navrhl jsem hru o Karlu Hynku Máchovi a spolu s Vladimírem Zajícem jsem ji napsal pod názvem HOREČKA ANEB MODELOVÁNÍ. Byl to „sled pohybově zvukových obrazů“ modelujících životní postoje K. H. Máchy v protikladu k J. K. Tylovi. Hrál jsem básníka K. H. Máchu, v černém širáku a bílém plášti „rudě podšitém“, který jsem si sám nesmírně pracně šil na šicím stroji (manželka Jaroslava mi s tím nehodlala pomáhat). Poprvé a naposledy jsem si užil postavy milovníka a romantického rozervance! Moji milenku Lori hrála Ivana Říhová (dnes Valentová), „rozumného“ J. K. Tyla hrál Miloš Lešikar.

Někdy v téže době jsem napsal vizuálně hudební kompozici pro pohybové divadlo, dramatizaci pohádky TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA, pojaté jako pohanský mýtus o návratu Slunce. Poslal jsem ji do nějaké krajské soutěže, ale neuspěl jsem.

V roce 1980 – 1984 postupně vznikalo rozsáhlé dílo PROVAZNÍCI, rodinná sága, založená z převážné části na vyprávění mého dědečka z matčiny strany, cerhovického Františka Schöna. Ponoření do „magického realismu“ dávných časů mi poskytlo úlevu, odreagování ze zoufalého životního pocitu. Zaplňoval jsem jím dlouhé nudné hodiny v kanceláři na ONV Praha – západ, kde jsem pracoval na odboru kultury. Příběh tří generací provaznického rodu, situovaný do let 1860 – 1930, se přes konkrétní místopis odehrával především v krajině mé fantazie. Četl ho redaktor Horáček ve Středočeském nakladatelství a prohlásil, že je to fascinující, prozrazuje to talent, ale je toho moc. Sám jsem si později až příliš sebekriticky poznamenal: „Strašná přemíra materiálu, přebujelé, přesymbolizované, ukecané…“ Básník Lipanský však byl četbou Provazníků nadšen. Dědeček, s nímž jsem konzultoval různé odborné výrazy, techniku výrobu provázků a jeho svérázně absurdní příhody, umřel, aniž by z románu přečetl jedinou řádku. To mě dost mrzelo. Na druhou stranu bych se možná před ním styděl, jak jsem ty jeho příhody „pokazil“. Některé pasáže jsem dokonce psal ve vlaku z Libčic do Prahy. Bylo to pro mne zjevení, jakási extáze, najednou jsem objevil literární styl, jakým jsem ještě nikdy předtím nepsal. Začal jsem se také hlouběji zajímat o folklór. Druhý díl románu zůstal nedokončený… 

Roku 1982 jsem na námět Jiřího Holuba napsal pro divadlo ANFAS scénář MOKRÉ DUŠE. Byla to cimrmanovská přednáška s názornými rekonstrukcemi, diapozitivy a filmovými dokumenty, v níž dva „odborníci“ líčí svoje pátrání po záhadě, proč se v kokořínském údolí ztrácejí duše ze zaparkovaných automobilů. Nakonec odhalí nečekanou souvislost s utopencem ze třicetileté války, lochneskou příšerou a kokořínským vodníkem. Vyřádili jsme se při natáčení na Kokoříně, kde jsme inscenovali výpravu speciální expedice do Skotska k jezeru Lochnes. Režíroval Karel Ludvík, já jsem hrál jednoho z dvojice badatelů, druhým byl J. Holub.

 V druhé půli večera inscenoval na téma Ukradené duše Vladimír Zajíc pantomimu, v níž vystoupily dvě Evy – Zajícová a Krejčoková.

Někdy v tomto období jsem pracoval na dvou literárních projektech. Zneklidňující sen mě inspiroval ke scifi příběhu LIKVIDÁTOŘI, o specialistech, posílaných udělat pořádek do zamořené zóny, kde se dějí podivné věci, neboť nejen předměty, ale i živočichové a dokonce zapomenutí lidé se tam mutací proměňují v něco jiného. Příběh jsem nedokončil.

 Nedokončený zůstal i pokus o historickou novelu z mýtických slovanských časů, kde hrdina vypráví, jak to doopravdy bylo s luckou válkou a bitvou na Turském poli…

Počátkem roku 1983 – divadlo ANFAS- Eva a Vladimír Zajícovi: ŠTVANEC NA HLAVNÍ TŘÍDĚ SVĚTA. Šlo o dramatizaci Šolochovova románu Tichý Don, v té době dost odvážné téma o problému lidského údělu v bláznivém světě ideologií a násilím prosazovaných „pravd“. Kozácké drama z ruské revoluce jsme hráli na kulatém dřevěném stole uprostřed diváků. Na konci hlavní hrdina zahodil bílou, zelenou i rudou (!) vlajku a rozdával lidem chleba. To bylo bráno jako provokace nebo špatné ideové pochopení revoluce. Kvůli tomu jsme nikdy nevyhráli, ačkoliv jsme byli na všech možných přehlídkách a festivalech. Moje role – hrdinův nejmladší, trochu prostoduchý bratr Miška.

K vánocům 1983 se ANFAS rozhodl obnovit tradiční vánoční hry. Napsal jsem scénář zcela nové verze KOLEDNÍ HRY VÁNOČNÍ podle různých lidových her a zvyků. Hudbu s použitím lidových koled secvičil Miloš Lešikar. Režie a výtvarné pojetí Zajícovi. Zahrál jsem si sedláka, druhého pastýře a krále Kašpara. Hra se s mírnými úpravami hrála až do roku 1986, vždy ve vánočním období.

Na počátku roku 1985 vyšla publikace OKRES PRAHA-ZÁPAD (K 40. výročí osvobození Sovětskou armádou!), kterou jsem zpracovával v rámci svého zaměstnání na odboru kultury ONV (dokonce mi bylo povoleno psát několik dní doma, abych na to měl klid!!!). Byla to strašná pakárna! Vyžíval jsem se především ve staré historii (Levý Hradec, Turské pole aj.) a v líčení přírodních krás - a také jsem si prosadil speciální turistickou přílohu s popisem všech pamětihodných míst; tu jsem si udělal podle sebe a s chutí. Ale povinné líčení novější historie, to byl horor, prostě sbírka povinných frází (když jsem jenom podotkl, že při zakládání družstev se vyskytly problémy, musel jsem to na příkaz ideologického tajemníka strany škrtnout). Pak mě všichni chválili, že mám schopnosti zkušeného novináře - a jako honorář jsem na okresním výboru dostal kávu a k tomu dva kousky dortu! Byl jsem rád, že na titulu ani v tiráži neuvedli mé jméno.

  Mnohem zajímavější byly brožurky (takzvané metodické materiály pro ochotnické divadlo), které jsme redakčně připravovali s Vladimírem Zajícem. Vyšly tam teoretické práce o divadle (Grotovský, Brook, Císař aj.), které tou dobou nesměly vyjít ani v Divadelním ústavu, takže významní profesionálové si k nám pro tyto materiály chodili. Také jsem zpracoval samostatnou brožurku s popisem historie a činnosti všech amatérských divadelních souborů na okrese Praha - západ.

V roce 1985 jsem pro ANFAS navrhl téma Jan Hus a napsal scénář LÉČBA OHNĚM – o konfliktu pravdy mezi Husem, Jeronýmem a Pálčem. Vladimír Zajíc spolu s Evou použil některých motivů a scén z mé hry, ale přepsali ji do nového příběhu, nazvaného KOTEL: skupina potulných středověkých herců uvízne mezi tábory znepřátelených vojsk na pláni u Lipan a snaží se jim hrát hru o počátcích jejich konfliktu, ale také o vlastní život a vlastní pravdu. Zkoušel jsem postavu Pálče, ale nakonec jsem již nehrál, protože jsem v roce 1986 nastoupil jako dramaturg v Semaforu, a nezbývalo mi už dost času na jiné aktivity.

Fotografickou galerii z mých vystoupení v divadle Anfas si můžete prohlédnout ZDE.