2. obraz - LONDÝNSKÁ ULICE

(před namalovaným prospektem ožívá ruch ranní ulice Londýna z poloviny 19. století i s jeho rázovitými figurkami:)

Flašinetář – maskovaný agent: (vypitým hlasem zpívá jako odrhovačku)

 Před sto lety byl svět plný snů…

Student Paul: (povšimne si, že kolem jde významná osobnost) Á, náš slavný a kousavý G. B. Shaw! Kampak, pane spisovateli, tak brzy po ránu?

Shaw: Do parlamentu. Řeknu jim tam otevřeně…

Flašinetář (pokračuje v přerušované písni):

… každý vedl plno krásných řečí…

(Z druhé strany ulice přichází další osobnost, která se v těch časech vyskytovala v Londýně, Karel Marx)

 Karel Marx: Když mě finančně podpoříte, vydám knihu o tom, jak škodlivé jsou peníze.

Shaw: Nějaký židovský lichvář?

Student Mick: Ne, to je pan Karel Marx…

Student Paul: … nadějný ekonom.

Flašinetář: (zpívá) … s optimismem do budoucích dnů…

(Bohémská tlupa „zlaté mládeže“ se teprve za svítání vrací z bujarého večírku, mají škrabošky, rozhazují konfety, pijí z láhví, výskají. Na ozdobeném trakaři vezou básníka Shelleyho, jenž hrdě stojí v rudém plášti romantika a na obličeji má masku nějaké směšné obludy)

1. dáma: (pohoršena) Hrůza!

Shelley: (recituje, při čemž strhne svou masku a hledí na ni jako Hamlet na lebku)

Hrůza rdousí jen slabé,

však silné rozechvívá slastným vzrušením

nad odpoutanými silami pekla!

Studenti (tleskají): Bravo! Bravo Shelley! (přitom bezděčně porazí květinářku a ta rozsype na zem svazečky fialek. Navztekaně je sbírá.)

Flašinetář: … všechno bude jednou mnohem větší.

(Shelleyová vyskočí ke svému muži  na vozík a obejme ho, jako by ho chtěla chránit před tím zdivočelým davem)

1. dáma: (ještě víc pohoršena) Že se nestydí, takhle veřejně!

Květinářka Líza : (sbírá své květiny) Se ženeš trdlo, čum na cestu! T‘ má móresy, dva pugéty fjalek zdupčený do bláta! Kdopa mi to teď zacáluje?

 (obrátí se s otázkou na Marxe, ale ten pokrčí rameny a rychle vycouvá. Zato G. B. Shaw je Lízou zaujat a nabídne jí bankovku)

Líza: Neurážejte slušnou holku penězma!

(ale přitom bankovku chtivě popadne a schová ji za výstřih)

2. dáma (věnuje zatím pozornost manželům Shelleovým): V jejich domě prý celou noc pijí a peleší se na podlaze. A to si říkají umělci!

1. dáma: Sodoma a Gomora! A ona prý také píše.

2. dáma: Co taková husička může psát? Leda tak veršíky do památníčků.

Student Martin: Jaké je to, paní Shelleyová, být manželkou velkého básníka? Můžete nám o něm říci pár slov?

Shelleyová: Miluje nebezpečí. Svobodu. A mne!

(snaží se Shelleyho odvést)

Shelley: Kam jdeme, Mary?

(Hudební akcent. Z druhé strany ulice přivádí jiná Mary, mladá dívka - a jak brzy poznáme, hlavní ženská postava z románu paní Shelleyové - svého slepého otce. Jsou poprvé v Londýně, Mary se nejistě rozhlíží.)

Otec: Kam jdeme, Mary?

Mary: (se obrátí k hloučku studentů, který zde zůstal po Shelleyho vystoupení) Pánové zde studují?

(Studenti se k ní otočí. Jeden obdivně hvízdne.)

Student Paul: Probíráme zrovna s kolegy geometrii, slečno. (Prohlíží si bezostyšně shora dolů její postavu) Některé křivky mají vskutku vzrušující průběh…

Student Miky:  Některé průsečíky jsou neodolatelné.

Student Martin:  Některé body jsou určeny k tomu, aby se staly středem světa.

Mary: Pak budete možná znát pana Frankensteina. Pobývá na zdejší univerzitě už třetím rokem.

Student Paul: Lepší otázku nemáte, slečno?

Mary: Proč mi nechcete odpovědět? Snad se mu, proboha, nepřihodilo nic zlého?

Student Paul (začne zpívat a přitom zatáhne překvapenou Mary do tance):

Ale ne,

to vůbec ne!

Vyhlíží prý kulturně.

Na těle má všechny svaly,

ani velký, ani malý.

On je řádný, on je fajn,

on je zkrátka Frankestein!

Student Mick (převezme Mary z jeho náruče):

Ale ne,

to vůbec ne!

Nemá máslo na hlavě.

Tvrdý klobouk, nikdy bos,

černý fráček jako kos.

On je řádný, on je fajn,

on je zkrátka Frankenstein!

Student Martin (pokračujeme ve valčíčku s Mary):

Ale ne,

to vůbec ne!

Chodí spát až v poledne.

Mívá sice divné spolky,

ale nevězí v tom holky.

On je řádný, on je fajn,

on je zkrátka Frankenstein!

Všichni studenti: (si Mary podávají v kruhu a pějí sborem):

Ale ne,

to vůbec ne!

Nenajdeš ho v hospodě.

Pije vodu bez důvodu,

nechodívá do průvodu,

nosí pěknou hůl.

On je zkrátka…

Frankenstein!

Otec: Ano, ano, vždycky to byl hodný, tichý chlapec. Jistě celé noci leží v knihách. Kdepak bydlí, mládenci?

(Studenti se po sobě rozpačitě podívají, vyměňují si úšklebky, odpovídají rytmizovaně)

Student Paul: Nevíme…

Student Martin: Neřekl to…

Student Mick: Skrývá se…

Student Martin: Je tajnůstkář…

Student Mick: Je tak trochu… (významným gestem si poklepe na čelo) podivín.

Student Paul: (se k Mary důvěrně nakloní, jako by ji chtěl líbat) Pozor na něj, slečno. Zabývá se určitě černou magií. Byl prý viděn o půlnoci na hřbitově.

Mary: (ucukne před ústy, která by ji chtěla líbat) To snad ne!

Otec: Asi šel navštívit hrob nebožky matky. Vždycky to byl hodný chlapec. Moc hodný chlapec…

Student Martin: Snad náš profesor biologie, doktor Bernstein by věděl… pane profesore!

(Profesor prochází právě kolem zabrán do rozhovoru s Clervalem – tázavě se otočí)

Student Martin: Tito venkované hledají Frankensteina.

Otec: (dotčen, že byl označen za venkovana) Jsem jeho otec.

Profesor: (se hrne k otci a bouřlivě mu tiskne ruku) Gratuluji vám k takovému synovi, pane! Nejlepší z mých žáků! Oslnivý talent! Frankenstein, pane, to je jméno, které mi zvučí nadějí. Jeho myšlení je tak pregnantní, tak hluboké, tak pronikavě analytické a přitom syntetizující, že mnohdy sám nepostačím držet krok s jeho úvahami. Má před sebou velikou budoucnost… velikou…

(Clerval se mezitím s obdivem zadíval na Mary. Mary k němu vzhlédne, jejich pohledy se střetnou – Mary rychle uhne pohledem a hledá spásu u profesora)

Mary: A kde ho teď najdeme, pane profesore?

Profesor: (nečekaně zaražen ve své oslavné tirádě) Nevím… tohle, bohužel, nevím…

Clerval: (se chopí příležitosti) Jmenuji se Clerval a jsem Frankensteinovým přítelem. Nebude-li vám moje společnost na obtíž, rád vás doprovodím k jeho příbytku.

Otec: (s uspokojením) Konečně pravý anglický gentleman!