3. DĚJSTVÍ

 Klára sedí nad rozevřenou knihou a hlasitě vzlyká. Je obklopena bizarním prostředím, je to cosi mezi pracovnou, secesní ložnicí a muzeem. Všude plno trofejí, luků, šípů, indiánských čelenek, medvědích kožešin a preparovaných bizoních hlav. Na čestném místě visí henryovka a puška s pažbou pobitou stříbrnými hřeby, pod nimi kožená trapperská halena, zdobená na švech třásněmi.
 Najednou zazvoní telefon. Klára si osuší slzy a bere sluchátko.

Klára: Villa Shatterhand… Ne, pan doktor May opravdu nemůže… dokončuje nový román a termíny přednášek má obsazeny až do poloviny příštího roku… Nezlobte se, je nám líto… nashledanou.

 Během jejího telefonátu vchází listonoš, zdvořile čeká s uctivým úsměvem.
Pak řekne: Myslím, že bychom u vás měli zřídit poštovní pobočku.
  A vysype na stůl pytel dopisů.

Klára: Čím dál větší záplava.
Dívá se na jednu z obálek
--Vidím, že už nepotřebujeme ani adresu. - (Čte z obálky)- Mister Shatterhand, Německo.

Listonoš stojí pořád nad ní a rozpačitě se usmívá. Klára si to najednou uvědomí.
 Klára: Jé, promiňte… –(a začne hledat v tobolce zpropitné).

Listonoš: Ne… nechte to… leda… kdybych mohl prosit… Mistrovu fotografii. Podepsanou!

Klára: Samozřejmě.
 --Podá mu fotografii a listonoš potěšen odchází.

 Klára rozlepuje obálky, zběžně pročítá dopisy, nad některými se pobaveně usmívá, nad jinými nevěřícně kroutí hlavou.
  Vchází Karel May, má na sobě župan, je pobledlý s kruhy pod očima.

Klára: Radostná zpráva, Mistře! Vinnetoua už bylo prodáno přes milion výtisků! Byl přeložen do francouzštiny a italštiny…

May si mumlá sám pro sebe: Pohádka o ztracené duši…

Klára: Jste nějaký smutný, Mistře. Práce se vám nedařila?

May:   Nedařila… Jako by nade mnou ležela zlověstná předtucha. Slyšel jsem smích démonů. Už pět let mi mé přízraky daly pokoj. Nepustím je k sobě, nechci si jich všímat… Ale je těžké psát, když mi skučí za zády…

Klára: Jste přetažený, měl byste si odpočinout. Lidé nám píší úžasné věci…(Vybírá z dopisů, aby ho rozptýlila a odvedla od chmurných myšlenek). Píší nám učitelé, že udělují vaši fotografii žákům jako odměnu za dobré známky a vzorné chování. Pěvecké sdružení, dámský, střelecký, čtenářský a pivní spolek žádají, jestli smějí nést vaše jméno… Vděčná matka píše, že její syn byl četbou Vinnetoua tak uchvácen a zapálen, že se nadobro vzdal myšlenky na sebevraždu! A tady—(čte z dopisu)--Sotva budete věřit, jak ti chudí, prostí lidé poslouchají, když jim večer, po celodenní dřině, předčítám z vašich úžasných cestopisů. Troufám si tvrdit, že už tu nežije žádný zlý člověk. -- To sděluje jedna učitelka z "osamělých Dolomitů". A jiný manželský pár přiznává: Od té doby, co čteme vaše díla, už nepatříme k sociálním demokratům! -- No, a pak jako obvykle několik desítek nabídek k sňatku… - (To dodá jaksi znechuceně a rychle zmíněný štůsek odhodí stranou).

May  ji poslouchal jen roztržitě. Má v hlavě docela jiné myšlenky:
  Co moje manželka, neozvala se?

Klára:  Jen prostřednictvím svého advokáta. Pokud přistoupí k vašemu návrhu na rozvod, bude požadovat maximální odškodné.

May:  Ještě ji mám odškodnit za to, jak mi ublížila? Nechápu to!

Klára si zhluboka povzdechne: Ani já to nechápu. Tolik žen by bylo šťastných, kdyby našlo jen malé místečko ve vašem srdci…

Někdo klepe. Klára hned nasadí "úřední tvář":  Dále.

  Vstoupí podivný host v dlouhém koženém kabátě a s kloboukem staženým do očí. Na prahu se pátravě rozhlédne, jestli snad není sledován, a pak rychle vklouzne dovnitř. Tváří se spiklenecky. Jeho tvář poznáme i v tomto "revolucionářském" převleku. Je to zase on, pořád ten samý ďábel, který  chodí i v podobě policisty, šerifa a podivného domovníka, pokušitel a spřadač pavoučích sítí. Tentokrát má jméno Lebius.

  Lebius: Jestli se nemýlím, tak Mistr osobně! To mám štěstí, že jsem vás zastihl.

May si ho pátravě prohlíží: Neznáme my se odněkud?

Lebius: Možná...

 May: Co chcete?

Lebius se znovu pátravě ohlédne, pak jeho pohled utkví na Kláře: Rád bych s vámi mezi čtyřma očima, Mistře…

Klára: Uvařím zatím kávu.
--Odejde s výrazem, který jasně říká, že ten host se jí ani trochu nelíbí.

 Sotva zůstanou o samotě, Lebius to na Maye "rozbalí" ve velkém stylu operetního intrikána.

 Lebius:
  Rudolf Lebius, znáte mne dozajista,
proslulý novinář a socialista,
vždy váš pokorný obdivovatel,
i když živ z článků za pakatel.
Vzhlížím k vám s úctou, tak jako mnozí,
jenom já ale vím, co vám teď hrozí!

Nakladatel Münchmayer je na tom opět bídně,
dostal dlužní upomínky z Berlína i Vídně.
Rozhodl se věcem čelit odvážně a rázně:
vydat knihu s vaším jménem bez studu a bázně!

May zděšen:  Snad ne Lesní Růžičku?!

Lebius:
Lesní Růžičku v úpravě zvláštní,
perverzní objekt oplzlých vášní.
Ta kniha určitě vyvolá bouři,   
sám víte, jací jsou cenzoři kňouři.

Lesní Růžička, zhýralá Múza,
podepsán Karel May -- to bude hrůza!
Plivne si na vás kdejaký vůl!
Ale ten Münchmayer má zlatý důl!

May: Dost! Nechci to poslouchat!

Lebius: Děsíte se? Ale já vás nepřišel děsit, pane doktore… Čeho že jste to vlastně doktor? -- Ach, ano, součást uměleckého jména! To chápu, já kdysi také napsal seriál článků o mostech s titulem inženýr před svým jménem, aby to vypadalo věrohodněji… Jsme přece profesionální lháři, kolego, a rozumíme si...
 (Spiklenecky mrkne).

 May:    Nechápu, v čem bychom si měli rozumět.

Lebius: Zkrátka, přišel jsem vás zachránit. Nejlepší obranou je včasný protiútok. V řadě vlivných novin důkladně odrovnám Münchmayera jako šiřitele pornografie a morálně škodlivého braku. Zaručuju vám, že ten chlap si už v branži ani neškrtne. Ten se půjde rovnou oběsit! Za celou tu kampaň požaduju celkem směšnou částku… řekněme takových… deset tisíc marek.

May je krajně rozčilen: Já si mám předplatit zničení člověka? Co si o mně myslíte? Ať už mi jakkoliv ublížil, takovou špinavost mu neprovedu. Mám naštěstí schovanou starou smlouvu, kde jsou jednoznačně stanoveny podmínky, za kterých smí Münchmayer vydávat mé práce. Když tuto smlouvu poruší, můžu se s ním naprosto řádně soudit podle zákona a práva!

Lebius: Vy se oháníte zákonem a právem? Vy, pane May? To bych nečekal, zejména od vás bych to nečekal.

May: Co tím chcete říct?

Lebius: Brzy budete trpce litovat, že jste nepřijal moji nabídku. Ale už bude pozdě!
  (Vztekle odejde).

 May se celý třese. Rozhovor ho psychicky vyčerpal, nablízku už opět tuší zlověstné démony… Ale ještě se jim brání, ještě jim hodlá vzdorovat racionální činností. Vrhne se na hromady papírů na svém stole, překládá je, převrací složky, horečně listuje v rukopisech, vysype obsah zásuvek, posléze začne vyhazovat prádlo ze šatníků a je čím dál zoufalejší--věc, kterou tak úporně hledá, nemůže najít…

 Klára vejde s konvicí kávy na podnose a překvapeně se nad tou spouští zastaví.

May: Kláro, nevíte kam jsem mohl založit tu starou smlouvu s Münchmayerem?

Klára je v rozpacích: Obávám se… že… že si ji odnesla vaše manželka.


Jekot pouťových frkaček, řehtaček, píšťal a klaksonů. Dryáčnická atmosféra,
  Veliký cirkus právě začíná!
  Ze všech stran se řítí kolportéři s balíky novin, jak vosy slétající se na hnijící hrušku:--
Zvláštní vydání! Zvláštní vydání!
Temná minulost Karla Maye!
Legendární lupič kazí svými spisky naši mládež!
Náš idol ztrávil sedm let v žalářích!
Autor pornografického románu ve školních knihovnách!
Falešný doktor je zkrachovalým učitelem!
Soudní spisy zloděje, podvodníka a žháře Karla Maye na pokračování v našem listě! Zvláštní vydání!

 Senzační zpráva… jen čtěte a žasněte
.leccos se stává… u nás i ve světě…
 Senzační zpráva… z novin krev kape…
 bulvární supové nesou
 vám snídani na kanape!

Karel May, starý a psychicky nemocný muž se bezmocně potácí v zuřivé smršti lidské zloby:--
Jsou to pomluvy! To všechno jsou pomluvy. Já…
  Ze všech stran se na něj řítí výtisky novin jak děsivé sněžení, hrozí ho zavalit, strašlivý nepořádek zaplňuje jeho pracovnu, ale vlastně už to přestává být pracovna, je to chaotický prostor rozpadající se mysli, je to šílená surrealistická vidina.
Démoni vylézají ze zásuvek jeho psacího stolu a sborově skřehotají:
 Je zloděj a lhář!
 Zvrhlík a žhář!

May: Obhájím se! Dejte mi čas!

Ďábel přilétá na obrovském hodinovém kyvadle jak na houpačce. Je to Lebius, je to policista, je to zlotřilý šerif, je to podivný domovník Münchmayerův --
  ale teď je v ďábelském "civilu"-- v obrovském, krvavě rudém plášti, který za ním při každém zhoupnutí vlaje jak velikánský prapor--chechtá se:

  Ty bys… chtěl čas… zloději… hodinek…

Před Mayem se zjevuje obrovská varhaní klaviatura. Z kláves trčí zabodané šípy a z poraněného nástroje odkapává krev…

May:
 Jako by na dně města
 Varhany někdo ladil
 Děsí mě ospalá gesta
 Hráčů, na něž jsem vsadil

 Jako by můra bledá
 Pletla zlé předivo
 Nade mnou kovář zvedá
 Své strašné kladivo…


Démoni:  Na kovadlinu s ním!   N a   k o v a d l i n u  !

 Karel May se prodírá skrz shluky démonů, kteří s ním cloumají, tahají ho za vlasy, povalí ho na klaviaturu varhan, drží ho tam jak na skřipci, za ruce a za nohy… a hodinové kyvadlo k němu klesá, při každém zhoupnutí je blíž, je to jak scéna z Poeova horroru Jáma a kyvadlo…
 A v téhle hrůzné chvíli Karel May pochopí, že obávaným Kovářem v Kovárně duší je Čas… věčný rytmus vracejícího se kyvadla… Kyvadla, které člověka rozdrtí na prach, ale něco z něj při svém zhoupnutí vynese vzhůru…

  A v jeho opuštěné, zdevastované pracovně nešťastně bloudí Klára, něco zvedne, má snahu začít uklízet, ale nedokáže se přinutit k cílevědomé činnosti, všechno jí padá z rukou. Všude se válí zmuchlané noviny a potrhané rukopisy.
 Na stole pronikavě řinčí telefon.
 Někdo neustále buší na dveře.
 Klára křikne na lidi, dobývající se sem zvenčí: Pan May je nemocen! Nepřijímá žádné návštěvy!

Hlasy venku pod okny:
 Má strach? Bojí se vylézt na světlo? Z čeho si postavil tuhle přepychovou villu? Ty milióny jsou z našich kapes!

Listonoš poněkud nejistě vstoupí, řekne téměř ustrašeně: Pošta….
  (Vysype na stůl pytel dopisů).

 Klára se na tu hromadu zdrceně dívá: Ani to nechci číst. Samé soudní obsílky a sprosté anonymy.

Listonoš je v čím dál větších rozpacích: Víte... je mi to trapné... ale... učitel našel mezi synovými učebnicemi Vinnetoua a dal mu za to zhoršenou známku z mravů...
--(Vytáhne z kabely ohmatanou knihu a položí ji na stůl).

 Klára trpce: Takže jste nám ji přišel vrátit?

Listonoš: Ne, to ne! Chtěl bych, aby nám do ní pan May napsal věnování!


Karel May procitá na podlaze, zpola zasypán závějí zmuchlaných novin. Neví, co se s ním dělo, nedůvěřivě si prohlíží své ruce, mumlá:
Jsem celý… ještě pořád jsem celý… nedokázali mě překovat… něco mě zachránilo…nějaká mocná síla v poslední chvíli zaplašila démony… co to mohlo být?

Pomalu a namáhavě vstává, či lépe řečeno plazí se po svém psacím stole vzhůru, zkusí udělat jeden vratký krok, pak druhý… jde to, ještě se udrží na nohou. Jeho trofeje zavěšené na čestném místě nad krbem zůstaly nedotčeny.
Opatrně sundává trapperskou halenu, obléká se do ní, vztáhne ruku k pušce-- zaváhá, ale pak od pušky couvne.
 Je noc, Klára spí, ve svícnu nad krbem hoří svíčka jak bludička ztracená v nedozírné temnotě…
May se nejistě ohlédne:
 Až do svých šesti let jsem byl slepý... Ale přesto jsem tehdy často vídal nádherné Modré světlo…

 Odněkud zhůry dopadá chvějivá záře. May už déle neváhá a jde za ní, stoupá tam, kde u blikající hraničky sedí na zkřížených nohách nehnutě Vinnetou.
Mocný náčelník se nedívá na Karla, jeho pohled je upřen do plamenů. Ale přesto svého bratra osloví, jako by už dávno předpokládal, že stojí za ním--

Vinnetou: Mé srdce se raduje, že se s tebou opět shledává, bratře. Prožili jsme spolu mnohá dobrodružství, ale čas se nachýlil a blíží se chvíle účtování. Obzor zatáhla temná mračna, mezi kmeny Siouxů, Komančů a Mescalleských Apačů obchází ďábel a našeptává jim: Chopte se zbraní a pobijte všechny bílé muže! Jak jsou bláhoví!

 Svoboda nikdy nevzejde z krve.
 Štěstí je křehký pohár na vysoké skále.
 Nedá se sestřelit, nedá se srazit šípem.
 Musíš jen šplhat, trpělivě šplhat
 Šplhat se k němu s důvěrou a láskou.

 Stará pověst vypráví, že blažený věk přijde
 až mladý orel potřikrát obletí Posvátnou horu
 a přinese dolů svému lidu mocná kouzla předků.
 Však nebude to obyčejný orel!
 To z vrcholu Posvátné hory vzlétne
 zpola pták a zpola člověk!

Chvíli je ticho rušené jen poklidným praskotem ohně.
Pak ještě Vinnetou dodá:
  Nevíme, jak rozumět té legendě, ale všichni doufáme v její naplnění.

May: Ano… hory andělů… Džinistán, bájná země mé babičky! Jdu tam celý život. Někdy si myslím, že už jsem docela blízko, udělám ještě jeden krok --
- A zřítím se do propasti!
 Jsem už unaven, bojím se, že nedojdu.
 Pomůžeš mi, bratře?

Vinnetou vstane:
 Pojď. Zavedu tě k Posvátné hoře. Znám tajnou stezku.
Přísahal jsem, že ji neprozradím nikomu z bledých tváří.
Ale ty jsi můj bratr. Ty jsi já-- a já jsem ty.
  Pro nás neplatí stará tabu.

A Vinnetou vede Karla, Maye--který je teď už opět naplno Old Shatterhandem-- obtížnou, úzkou stezkou. Přelézají balvany, přeskakují propasti.
Noc nad nimi leží, jak těžký tmavomodrý příkrov.
Najednou však obzor zrůžoví předzvěstí svítání. Vrchol hory se tyčí jak černý kužel proti zářící obloze.
Vinnetou se zastaví a ukáže rukou k obzoru:
 Pohleď, bratře. Vychází slunce.
Pořád stejné a pořád stejně úchvatné…

 Zlatý pták oko otvírá
 Nad zemí mávne perutí
 Jeho hlas z výšin zaznívá
 K novému dni noc přinutí

 Tam, kde se v horách bouře rodí
 Kde kámen sní svůj věčný sen
 Tam přístav je slunečních lodí
 Zamčený klíčem tajných jmen

 Tam, kde se v horách duha klene
 Kde stříbrem zvoní vodopád
 Je brána země zaslíbené
 V níž mohou si jen děti hrát

 Tam žijí prý Sluneční lidé
 Duchové mocných souhvězdí
 Tam žijí prý Sluneční lidé
 A znají cestu ke štěstí

 Zlatý pták oko otvírá
 Nad zemí mávne perutí
 Jeho hlas z výšin zaznívá
 K novému dni noc přinutí


  Proti záři vycházejícího slunce se vztyčí temná silueta s rohatou býčí hlavou.
Sestupuje k nim. Je to šaman v obřadní masce. Zdraví pozdviženou dlaní.
Vinnetou a Old Shatterhand pozdrav opětují.

Šaman: Co přivádí velkého náčelníka Apačů na Posvátnou horu?

Vinnetou: Celé noci slýchám válečné bubny. Moji rudí bratři tančí zlé tance na posvátné půdě. Chci je zadržet, dokud je čas.

Šaman: A koho to přivádíš s sebou?

Vinnetou: To je můj bratr Old Shatterhand.

Šaman:  Z r á d č e  !
 Vytrhne zpod obřadního pláště dlouhou dýku a vrazí ji Vinnetouovi do prsou.

 Vinnetou se zapotácí, přitiskne si pravici k hrudi, mezi prsty mu vytryskne krev.

 Old Shatterhand zděšeně: Vinnetou!

Vrhne se kupředu, aby svému bratrovi pomohl, ale z úkrytů za balvany vyskáče plno válečně pomalovaných Indiánů a strhnou Old Shatterhanda k zemi.
Zoufale se zmítá, snaží se vytrhnout z jejich sevření--

Vinnetou: Vydrž, bratře! Jdu ti na pomoc!
 Potácí se směrem k Old Shatterhandovi, ale několik Indiánů ho dostihne a přirazí ho kopími ke skále.
Vinnetou tam zůstane s rozpaženýma rukama--  připomíná ukřižovaného….

 Old Shatterhand-May: N e  !


Klára: Mistře! Co je vám, Mistře! Křičíte ze spaní. Máte zlé sny?

May se namáhavě nadzdvihne na lokti -- s překvapením zjišťuje, že leží sice tak, jak ho rozvášnění Apači srazili, ale nikoliv na Posvátné hoře, ale ve své pracovně v hromadě papírů. Strnule zírá na místo, kde Vinnetou zemřel za svého bratra. Třesoucí se rukou ukáže před sebe--

May: Tam… co je tam…

Klára: Nic. Co by tam mělo být?
(Sklání se nad Mayem a dává mu obklad na čelo).

May:  To jste vy, Kláro?

Klára: Ano, já...

May ji pohladí po ruce, kterou mu přikládala obklad: Jste tak obětavá, Kláro. Nevím, jak se vám odvděčím… Moje hanba padá i na vás. Měla byste odejít a veřejně se ode mne distancovat. Už nebudu potřebovat sekretářku…

Načež Klára řekne stydlivě: Já vás nikdy neopustím, Mistře.

May se na ni překvapeně podívá, jako by teprve teď doopravdy uviděl:
  Ale váš osobní život...

Klára: Můj život má smysl jenom ve spojení s vaším…

May odhodí obklad z čela a vzrušeně vstává: K l á r o !

Klára chce rychle zmizet, ale on ji chytí za ruku a přitáhne ji k sobě.
 
May: Kláro… jak jsem mohl být tak slepý…

 Ty jediná
 mě zůstáváš
 a je to trochu zvláštní.

 Tak maličká,
 tak ztracená,
 tak stranou velkých vášní.

Klára:
 Ty ve snech dlíš
 a netušíš,
 že na dně jiskra bývá

 Pojď tedy blíž,
 ať uvidíš,
 co se v mých očích skrývá.

 Chci s tebou jít,
 tvou ruku mít
 a nedbat běd i strázní.


May:
 Ve slunci žít,
 vše pochopit,
 už netrápit se bázní.


Oba:
 Láska nás doprovází
 přes moře lží a frází,
 i ty ji znáš --
 jen přejít most
 a poznat, co ti schází!

May s Klárou se drží za ruce a dívají se jeden druhému do očí, je to okamžik poznání… Ne už opojná euforie stříbrného větru jako tenkrát s Emmou, spíš pokojný jas podzimního slunce, oddanost a něha…
  Ta chvíle nemůže skončit jinak, než dlouhým polibkem.

 A pak se Klára jemně vymaní z Mayova náručí -- a začne organizovat.

Klára: Odjedeme do Ameriky. Celý život o tom, Karle, sníš. Musíš poznat zemi svého Vinnetoua. Příroda, ticho, prostí lidé nezkažení naší civilizací… Možná najdeme i Vinnetouovu horu a tam… pod bezedným hvězdným nebem… To bude jak z románu, z toho nejkrásnějšího románu!
 Jdu sehnat jízdenky!
 
Odchvátá, celá rozevlátá a rozpálená radostným vzrušením.

 Také Karel May jako by omládl. Je naplněn novou energií, je to poslední závěrečné vzepětí jeho duševních sil
. Odhodí župan a s ním jako by ze sebe shodil tíhu let…

Je mu opět dvacet a jde zimní nocí k rodné vsi. Žlutá světla okének horalských chalup teple září. Zní nostalgické tóny harmonia, na které kdosi hraje „Stille Nacht“.
Z dálky doléhá klinkání kostelního zvonu, zvoucího na půlnoční.
May okouzleně povzdechne: V á n o c e .. .
Zastaví se před hospodou, ale uvnitř je podivné ticho, za okny tma.
Marně buší na dveře.
 Hledáte někoho? - zeptá se podivný chlap. Z tváře omotané šálou mu kouká jen špička nosu.

May: Copak Sam Howkins nemá na Štědrý večer otevřeno?
 
Neznámý: Tady žádná hospoda není. Už dávno ne!

 May:  Mýlíte se, pane. Byl jsem pozván, mám tu sraz se starými kamarády, se Samem a  pajdavým lesníkem Hobble Frankem…

Neznámý se zachechtá: Ti přece už dávno spí!

May: Není ještě tak pozdě…

Neznámý: Je pozdě! Už deset let oba spí tam nahoře… na hřbitůvku pod lesem.

 May se zdrceně odvrací od hospody, udělá pár nerozhodných kroků zpátky, ale smích Neznámého ho zneklidňuje. Najednou se prudce otočí:
 Poslyšte, neznáme my se odněkud?

Neznámý už se hlasitě "ďábelsky" chechtá, zpustlá hospoda za jeho zády se najednou rozsvěcí a zaznívá odtamtud řízná veselá hudba, dusot a výskání tanečníků--
 
 Neznámý odhazuje masku, je to sám ďábel Lebius v krvavě rudém plášti, naskočí na velké hodinové kyvadlo jak na koně a odlétá…

May chvatně vběhne do hospody, jako by měl strach, aby mu opět nezhasla v temnotách zapomnění...
 
Uvnitř je saloon Divokého západu, přesně takový, jak si ho kdysi vysnil. Nic se tu nezměnilo. Trappeři, kovbojové, zlatokopové, pestrá společnost drsných chlapů, kteří bujaře tančí, houslista ždímá smyčec po strunách, Hobble Frank se točí se svojí jedinou milenkou, starou odřenou puškou Lízou, Sam Howkins roznáší whisky a občas si utěrkou utírá hojný pot pod svým snímacím skalpem.
 Je tu tak nahulíno, až to vytváří romantickou namodralou mlhu.
 Rázem je však tanec přerušen a všichni radostně vítají přicházejícího Old Shatterhanda.

Sam: No né, to jsou k nám hosti! Sám veliký Old Shatterhand, jestli se nemýlím, hihihi! Přijel jste na Vinnetouovy oslavy?

Old Shatterhand je překvapen: Vinnetouovy oslavy?

Frank: To je perverzní záležitost, mister…

Sam:  Chceš snad říct prekérní, jestli se nemýlím?

Frank: Když říkám perverzní, tak perverzní! Ty nebudeš mě, absolventa jednoho a půl ročníku gymnázia, poučovat!

Sam: Zkrátka a dobře, leccos se na našem Divokém západě za ta léta, co jste tu nebyl, změnilo, jestli se nemýlím.

Frank: Znepřátelené kmeny uzavřely preparátní mír, protože pochopily, že Vinnetou byl největším mužem, jakého kdy měly. A pocítily instantní potřebu tu velikost nějak zdůraznit. Takže Posvátnou horu přejmenovaly na Mount Vinnetou!

Old Shatterhand s úžasem opakuje: Mount Vinnetou…

Frank: Připadá mi, mister, že jste z toho trochu dislokován-- a to ještě zdaleka nevíte všechno! Na vrcholu Mount Vinnetou má být vztyčena obrovská Vinnetouova socha! Byla na to uspořádána veřejná sbírka, ustaven výbor, vyhlášena umělecká soutěž… Jo, a taky tam chtějí postavit hotel, lanovku a na Stříbrném jezeře přehradu s horor-elektrárnou…

Old Shatterhand: Snad hydroelektrárnou?

Frank: Ještě vy mě opravujte! Při vší úctě k vám, mister, bych se mohl rozčílit! Nejsem už nejmladší a trpím těžkou akumpresurou! Ta horor-elektrárna bude napájet obloukové lampy, které mají Vinnetouovu sochu celou noc osvětlovat...

Old Shatterhand: Dost! Dost, nechci víc slyšet!
 --Rychle odchází, skoro jako by prchal.

 Sam: Nějak ho to sebralo, jestli se nemýlím.

Old Shatterhand rázně stoupá po známé stezce na Posvátnou horu. Je to obtížný výstup, brzy se zadýchá a musí odpočívat… Že už by měl tak málo sil?
 V té chvíli, kdy se křečovitě drží skalního výstupku, mi najednou připadá, jako by zaslechl závan dávného Jarního větru… Vlnění trávy, Koňských hřív a předlouhých dívčích vlasů… Zmateně se rozhlíží. Mezi skalami se ozve trylek radostného ženského smíchu…

Old Shatterhand- nejistě, s úzkostí i nadějí:
 To jsi ty, Nšo-či? Tvůj duch se vrátil?

Ze skalní pukliny vystoupí mladá Indiánka a jde mu s úsměvem vstříc. Má tvář Kláry.

Klára - Rybana: Už na tebe čekáme, Charlie.

Old Shatterhand: Ty nejsi Nšo-či! A přesto jako bych…

Klára-Rybana se zasměje: Jsem Rybana, dcera náčelníka Apačů. Můj bratr by s tebou rád mluvil. Jsi jediný, kdo má právo vstoupit na Posvátnou horu.

Old Shatterhand: Já?... Vždyť právě kvůli mně musel Vinnetou…

Nedořekne a ustrnule se zadívá na Vinnetoua, který jako by vystoupil přímo ze skály. Má stejnou tvář, i když jeho oblečení je trochu odlišné.
 
Indián s úsměvem pozdvihne dlaň na pozdrav.

 Old Shatterhand: Řekni mi… Rybano...jak se jmenuje tvůj bratr?

Rybana: Vinnetou, jak jinak?

Old Shatterhand: To není možné! Vinnetou přece byl… právě tady… před mýma očima…

Vinnetou- Mladý orel:
 A přesto je to tak, Old Shatterhande. Mé jméno je Mladý orel, ale přijal jsem přízvisko Vinnetou. Založili jsme klan, v němž se scházejí mladí Indiáni ze všech kmenů -- i z těch kdysi nepřátelských -- a všichni přijímají nové jméno: Vinnetou! Jsou nás už stovky! Jako poznávací znamení nosíme tohle--
 (ukáže na dvanácticípou stříbrnou hvězdu na své hrudi)--

 Old Shatterhand užasle vydechne:
 Hvězda Sitár z pohádek mé babičky… hvězda slepých dětí, hvězda betlémská… Kdysi jsem ukradl svíčku, aby ji babička mohla rozzářit… a tím začal můj pád…

Rybana: Naštěstí máš anděly strážné, kteří tě nenechají padnout. Každý z nás, kdo nosí tuto hvězdu, má na jejím rubu napsáno jméno člověka, kterého osobně ochraňuje. Ten chráněný člověk to samozřejmě neví… a ani to nesmí vědět!

Old Shatterhand:  Jsem už snad v Horách andělů?

Rybana a Mladý orel se rozesmějí.

  Náhle je jejich rozhovor přerušen slavnostní patetickou hudbou. Za víření bubnů nastupují řady Indiánů v slavnostních krojích, s dlouhými péřovými čelenkami. Na skalní tribunu, ozdobenou květinovými girlandami vystupuje čestné předsednictvo ve společenských oblecích. Pánové mají fraky a cylindry, dámy velké večerní toalety. Číšník těm nahoře rozlévá šampaňské.
 A Old Shatterhand-Karel May s mrazivým úžasem zjišťuje, že hlavní osobou je tam nakladatel Münchmayer, do něhož je zavěšena oslnivá dáma Emma v šatech plných blýskavých flitrů. Pánové jí líbají ruku, ona rozdává úsměvy, zatímco Münchmayer rozdává skvostné, v kůži vázané knihy se zlatými ořízkami.

Münchmayer zrovna říká decentně tlumeným hlasem, jakým se mluvívá na pohřbech:
 Sebrané spisy velkého umělce Karla Maye, pánové račte nahlédnout, je to luxusní vydání, na ničem jsem nešetřil...

Emma ve stylu hvězd poskytujících inteview: Chci být věrnou ochránkyní jeho památky.

 Celá společnost najednou ustane ve svém štěbetání a potleskem vítá indiánského šamana v rohaté bizoní masce.
  Dav Indiánů dole pozdravuje šamana válečným pokřikem a máváním historickými zbraněmi.

 Šaman zdraví obřadným gestem, pak odloží masku - a je to pro zdrceného Maye další šokující zjištění. Pod maskou šamana se po celou dobu skrýval Lebius, ďábel Lebius, byl to další z bezpočtu jeho lstivých převleků!
 
Lebius započne slavnostní projev:
 Bratři a sestry! Hlas se mi chvěje dojetím a radostí, že mi Velký Duch dopřál dožít se těchto let. Až dosud byla největší sochou na světě newyorská Socha svobody. Ale to je socha bílých. Náš Vinnetou bude větší. Náš Vinnetou bude největší na světě! Všichni nám budou závidět tento symbol hrdého, nepokořeného a nikdy neporaženého bojovníka…

-- A vtom se zdola ozve výkřik Mladého orla: Kterého jste si sami zabili!

Užaslý šum v davu.
Lebius je tou drzostí přímo konsternován.

Lebius: Mladý muži, jak se opovažujete rušit tak slavnostní chvíli!

Mladý orel: Vaše socha je falešná právě tak, jako vaše řeči!

Lebius:  Vyveďte toho drzouna!

Pomocník šerifa spolu s několika Indiány zajišťují pořadatelskou službu. Prodírají se davem k Mladému orlovi. Nastane vřava a potyčka.
 Old Shatterhand vykročí, aby přispěl Mladému orlovi na pomoc, ale Rybana ho zadrží:
 Počkej! Tvůj zápas skončil, Charlie. Teď už můžeš jenom přihlížet…

Mladému orlovi se podařilo zmizet pronásledovatelům v puklinách skal.

Lebius si odkašle a poněkud uklidněn pokračuje:
 A my konečně naplňujeme přání našeho velkého Vinnetoua a dál poneseme jeho nehynoucí odkaz ke světlým zítřkům… (--najednou ztuhne s ústy dokořán).

Kolem vrcholu posvátné hory Mount Vinnetou se vznáší rogalo, na kterém letí Mladý orel.

Mezi shromážděnými Indiány se ozvou užaslé výkřiky:
Mladý orel -- napůl pták a napůl člověk!
-- Krouží kolem vrcholu Posvátné hory!
--Přináší Velké kouzlo!
--Dávné proroctví se naplňuje! --

Lebius a s ním celý snobský a zbohatlický výbor zbaběle prchají a ztrácejí se v davu, který propukl v jásot.
 Old Shatterhand- teď už vlastně Karel May, protože jeho dvě JÁ konečně splynula-- klesá na kolena a s pohledem na kroužící rogalo okouzleně opakuje:
 Mladý orel… Vinnetou… Duch spravedlivého vítězství!

 A přesto ještě spatří poslední záblesk reálného světa, Kláru, která k němu radostně běží a nad hlavou vítězně mává dvěma lodními lístky

Klára: Karle! Dostala jsem dvě poslední jízdenky! Příští týden odplouváme z Hamburku...
   D o    A m e r i k y  !

May s úsměvem, aniž odtrhne oči od plachtícího rogala: Už je nebudu potřebovat.

 Jsem na konci, jsem na vrcholu hory
 a jenom orel může letět výš.
 Svět divný je a zmatený a chorý
 a přesto krásný, když ho odtud zříš!

Sbor:
 I když nám hrozí věčnej pád
 Je zbytečný se toho bát
 Musíme jednou překonat
 Mount Vinnetou, Mount Vinnetou…

 To je ta hora našich snů
 To je ta skála v moři dnů
 Měl štěstí ten, kdo zahlídnul
 Mount Vinnetou, Mount Vinnetou

 Jsme na konci, jsme na vrcholu hory
 a jenom orel může letět výš.
 Svět divný je a zmatený a chorý
 a přesto krásný když ho odtud zříš!
 
 Karel May je obklopen barevnou, vířící feerií svých postav a přeludů, které už nejsou nebezpečné, ale plné radosti, obklopují ho vírem hudby, spatří i babičkou obklopenou chórem Modrých andělů, která mu kyne odkudsi z oblak, kolem nichž proletá Mladý orel-Vinnetou na svém rogalu.
  Je to obrázek naivistického malíře, je to ještě bláznivější varianta jeho podivného Betléma z dětských let…
Kruh se uzavírá…

  A lidmi uštvaný spisovatel Karel May umírá v Klářině náruči,
 
May: ...dočkal jsem se, Kláro...došel jsem do hor Džinistánu...překonal jsem Kovárnu duší….
  Hlava mu bezvládně klesne, je mrtev, mizí ve víru svých postav, rozpouští se v nich, stává se jimi…

                 ----- k o n e c ----