7. obraz - ALPSKÁ BOUŘE

 (Na vrcholcích Alp řádí bouře, ve vichru a za svitu blesků se po stezkách nad propastmi potácí Frankenstein, oděný jen dekou, kterou vzal z lůžka. Hovoří do hudby jako melodram:-)

Frankenstein: Zabil Clervala… jen tak mimochodem, jen tak, jako když se oženeš po mouše… on nemá svědomí… (hořce se zasměje) Pořád mu přisuzují lidská měřítka.

Jenže on je mimo vše lidské,

on je mimo dobro a zlo,

on je takový, jakého jsem ho chtěl…

(zpívá)

Jsem stínem jeho činů,

jsem svědkem při zločinu,

jsem vyvrhel a štvaný hráč,

co musí platit –

ale zač!!!

Jsem oběť, vrah i soudce.

Svět zůstal kdesi v hloubce.

Já nevděkem tu bičován

z vrcholku hory hledím sám

na bezútěšný úděl svůj.

Teď, Bože, při mě chvíli stůj,

jak v oné době, kdy jsi smýval

potopou svět a děsný příval

vyvrátil dílo nezdařené

do hloubky, do dna, do kořene!

Netvor:  (Objeví se v zákrutu stezky dole pod Frankensteinem. Čichá jako lovecký pes, jde neomylně po pánově stopě. Do pokračujícího rytmu Frankensteinovy písně skřehotá svůj naléhavý rap:)

Dej mi družku

mého těla,

dej mi ženu,

udělej ji

z masa

velkou jako já!

Dej mi ženu

strašnou,

silnou,

která se mě nezalekne,

která jako všechny ženy

bude ve mně pána ctít!

Frankenstein: Nesmím! Nemohu!

Netvor: (k němu zdola vzhlédne, spatří ho, a stupňuje naléhavost své žádosti:)

Dej mi družku

mého těla

z masa, kostí udělej ji,

půjde se mnou,

odejdeme,

kde jsou lesy, hory, pouště,

nebudem tě víckrát trápit,

budeš šťastný

a my také!

Frankenstein: Ne, ne, a stokrát ne! Neskočím ti na tuhle léčku! Rozmnožíte se, bude vás časem víc a víc, nový rod Netvorů zaplaví zemi a co potom proti vám zmůže ubohé lidstvo? Smetete ho, vyhubíte, protože není tak silné a odolné jako vy! Ne, nesmím dát tvému rodu tuhle příležitost. Jeden můj omyl už stačil způsobit dost hrůz a nesmím ho dál násobit.

Netvor: Mám stejné právo na štěstí jako lidé! Proč mi ho nechceš dopřát, proč?

Frankenstein: Pojď blíž. Pojď blíž a já ti všechno vysvětlím (láká Netvora k úpatí srázu a přitom se snaží uvolnit na hraně skály velký balvan)

Netvor: (se váhavě přibližuje pod skálu, přitom si mumlá) Mám právo. Mám. Mám stejné právo, mám, mám, mám…

Frankenstein: (je ve střehu) Jen pojď, pojď, ty mé nezdařené dítko… (opře se vší silou do balvanu a svrhne ho na Netvorovu hlavu)

Netvor: (Zachytí padající balvan rukama, ale je stržen jeho váhou, padá na záda, kutálí se s úpěním svahem dolů, balvan přitom pořád svírá v náruči, až s ním zmizí kdesi na dně propasti)

Frankenstein: (zůstal nachýlen nad hlubinou, dívá se dolů, těžce oddychuje, hudba, která po celou dobu zněla jako zvuková osnova scény, opět sílí a Frankenstein po chvíli začíná zpívat:)

Jsem oběť, vrah i soudce,

on zůstal kdesi v hloubce,

já úzkostí jak štvanec hnán,

konečně volný, přesto sám.

Je bezútěšný úděl můj,

teď, Bože, při mě chvíli stůj,

chvíli stůj, chvíli stůj,

jen chvíli…

Netvorův hlas se ozve z hlubin násoben ozvěnou: Frankensteine! Budeš litovat, Frankensteine! Budeš trpce litovat, žes mi nechtěl dopřát šťastný život!!!