BLACKWOODSKÁ BESTIE

 Právě jsem se vracel ze dvora, když mě v temné chodbičce před kuchyní zastihlo pronikavé ženské zaječení. Kopl jsem do nedovřených dveří a jediným skokem vpadl do narudlého světla, proudícího sem západními okny. Vzápětí jsem si uvědomil svou chybu, protože jsem tam stál oslněný a tudíž bezbranný. Trvalo hodnou chvíli, než jsem se rozkoukal natolik, abych začal vedle kamen, na nichž klokotala vařící se povidla, rozeznávat květovanou zástěru své sestry Mary. Ta čtyřicetiletá stará panna, protivně pedantská a hysterická, přede mnou couvala s výhrůžně pozdviženým pohrabáčem a její ústa se po kapřím způsobu bezhlesně otvírala. Třesoucími se prsty ukazovala za má záda, do chodbičky, odkud jsem právě přišel.

 ,,Byl tam!" vyrazila ze sebe, když konečně popadla dech. ,,Stál u schodů na půdu, přikrčenej jako šelma před skokem! Díval se upřeně sem do kuchyně a oči mu svítily!"

,,Neblázni," řekl jsem se snahou o chlácholivý tón, ,,nesmíš tolik poslouchat televizi. Moc se do těch jejich zpráv vžíváš a vidíš pak blackwoodskou bestii za každým rohem."

 Malá hlavička na tenkém krku se zamítavě zavrtěla. Dovedl jsem si živě představit, jak by její krček křupnul pod prsty blacwoodského vraha... Už i já podléhám té sugesci!

 ,,Viděla jsem ho," trvala Mary na svém, ,,nejspíš tě slyšel přicházet a schoval se na půdu. Až odejdeš, vrátí se... Nesmíš odejít, Johne, nesmíš mě tu nechat! Až zůstanu sama, vrátí se... Jsem na řadě, tuším to, vyhlídl si mě..."

 Měl jsem tisíc chutí zařvat na ni: Tak dost té hysterie! Ale neudělal jsem to, ani tentokrát jsem se neodvážil, jenom jsem zaťal zuby do rtů, sklopil hlavu a řekl jako vždy tiše a pokorně: ,,Dobře, Mary, zajdeme se tedy společně podívat na půdu, aby ses přesvědčila, že tam nikdo není."

 ,,Buď opatrný," špitla a vtiskla mi do ruky pohrabáč.

Bylo to směšné gesto, ale podařilo se mi zachovat vážný výraz. Z police jsem vzal elektrickou svítilnu a zvolna stoupal po vrzajících schodech do království pavouků. Mary se mi držela těsně za zády a nedůvěřivě vyhlížela přes mé rameno, když jsem světelným kuželem sjížděl po hromadách zatuchlého sena, které tu pro své králíky shromáždil ještě nebožtík dědeček.

 ,,Tak kde máš toho démona?"

 ,,Možná se schoval... zahrabal do sena..."

 Zarazil jsem na několika místech pohrabáč do sesedlé hmoty. Vyvalil se oblak prachu.

 ,,Tak co?"

 Pokrčila rameny. Zdálo se, že se trochu zklidnila, ale přesvědčena nebyla. Pomalu se vracela k otvoru v prknech podlahy, kterým sem ústily strmé schůdky. Svítil jsem jí na cestu, aby nešlápla vedle - a najednou se mě zmocnil zvláštní pocit nejistoty. V seně za mými zády něco zaharašilo. Že by myš? Polil mě ledový pot; jako bych mezi lopatkami ucítil upřený, uhrančivý pohled skrytých očí. Celý můj mozek naplnila jediná myšlenka: v příští vteřině se stane něco strašného! Prudce jsem se obrátil...

 V téže chvíli se od schodů ozval děsivý výkřik a pak temné žuchnutí, pád těžkého předmětu, který se hlučně kutálel po stupních dolů.

 ,,Mary!" vykřikl jsem polekaně a vrhl se ke schodišti. Ležela na jeho úpatí na dlážkách chodbičky s bezmocně rozhozenýma rukama a hlavou zvrácenou nazad v nepřirozeném úhlu.

Tak smrt si ji přece našla... Šlápla do prázdna a zřítila se. Že bych to zavinil prudkým odkloněním světla? Nebo do ní v oné nestřežené chvíli někdo strčil?

 Půda za mnou byla plná horečného šustění a divných vzdechů. Necítil jsem se dobře, seběhl jsem schody, jako bych prchal, zdaleka jsem se vyhnul sestřinu bezvládnému tělu a spěchal jsem k sousedům zavolat záchranku.

 Zděšeně na mě zírali: taková zakřiknutá rodinná skupinka, všichni namačkáni do jednoho houfu jak pro pamětní fotografii. Za zády jim zářila obrazovka televize. ,,Blackwoodský netvor stále uniká," říkal právě hlasatel rozechvěle pochmurným hlasem, ,,ačkoliv policie za pomoci vojska a dobrovolníků pročesává celé blackwoodské polesí. Z rybníka u Dolních Splavů byla dnes dopoledne vylovena mrtvola mladé ženy, což je už jedenáctá oběť netvora..." Pak ukazovali fotografii té dívky a věcí, které prý měla podle svědectví rodičů onoho osudného rána při sobě. I když jsem právě hovořil s dispečinkem a líčil jim sestřinu nehodu, nedalo mi to, abych koutkem oka nesledoval obrazovku. I pod maskou smrti měla dívčina tvář zvláštní půvab, který mě rozechvěl. Připadala mi povědomá... Neznal jsem ji? Snad někdy dávno... v dětství... A její kabelku, hnědou, koženou kabelku s ozdobnou bronzovou sponou, tu už jsem také určitě viděl...

 Neměl jsem čas o tom přemýšlet, musel jsem dispečerovi záchranné služby diktovat adresu a vylíčit mu, jakými odbočkami se dostane na naši samotu v lesích.

****

 Sestru odvezli; ještě slabě dýchala, ale lékař řekl, že jí nedává příliš naděje. Sanitka zmizela ve tmě mlhavé noci.

Slyšel jsem, jak u sousedů, jejichž střecha prosvítala za hustými stromy starého ovocného sadu, zavírají okenice, zamykají všechny dveře a vypouštějí do zahrady obrovské dogy. Strach tu prostoduchou rodinku neúprosně svírá do svých kleští. Pověstná blackwoodská mlha uléhá na celý kraj jako pohřební rubáš páchnoucí vlhkou hlínou...

 Dolehla na mě nekonečná osamělost a tesknota. Vlastně mě nikdo nemá rád... Až na otce, jenže ten si netroufne říct jediné slůvko na mou obranu, je tvrdě pod pantoflem, matka a sestra Mary mají hlavní slovo a on se těch ženských bojí... Proč se jim někdy nevzepře a nepřijde mě navštívit?

 Marně jsem se převaloval na posteli: spánek stále nepřicházel a noc za okny ožívala desítkami tajemných zvuků. Sousedův pes začal úzkostlivě výt, jeho plačtivý nářek se táhle nesl nad lesem. V trámu spustil červotoč, znělo to jak tikání hodinek. Ano, můj čas je odměřován...

 Pak zaskřípěly schody na půdu. Jeden, druhý... Někdo po nich opatrně vystupuje... Rázem jsem se posadil na posteli. Tak přece! Nebohá Mary měla pravdu. Teď odvahu. Měl bych se vyplížit z domu a zavolat policii... Ale odkud? K zabedněným sousedům se nedotluču, ti by mě nechali roztrhat svými psy, raději by mě nechali pojít před svým prahem, než by otevřeli dveře! A do nejbližší vesnice je to sedm kilometrů lesem!

 Zpotil jsem se úzkostí, ale přesto jsem vstal, oblékl košili a kalhoty a s bušícím srdcem zamířil ke schodům na půdu. Něco mě tam táhlo, bylo to nepotlačitelné nutkání, mrazivě slastná touha poznat pravou tvář blacwoodské hrůzy. V duchu jsem počítal schody: výstup v naprosté tmě mi připadal přímo nekonečný. Konečně jsem byl nahoře. Zadržel jsem dech a snažil se něco rozeznat proti šedavé ploše dvou malých okének ve štítu, jimiž na půdu padalo trochu bledého světla. A vskutku jsem po chvíli spíš vytušil než viděl nejasnou siluetu nehnutě stojící, nahrbené postavy. Zmocnilo se mě tušení, že vím, kdo to tam stojí a ztrnule mě pozoruje, kdo mě sem přitáhl magickou silou svého pohledu, téhož pohledu, který navečer srazil protivnou a panovačnou Mary se schodů.

 ,,Co tu děláš?" zeptal jsem se rozechvěle.

 Odpověděl mi jen hluboký povzdech.

 ,,Co je?" naléhal jsem, ,,co se stalo? Přišel jsi mi něco říct?"

 ,,Odpusť mi," odpověděl stín horečným šeptem, ,,odpusť mi, synku, provedl jsem hrozné věci... Zabil jsem hodně lidí... Nemohl jsem jinak, nedalo se to vydržet, všichni mě jen zneužívali... i Mary... myslela, že nám může po matčině smrti poroučet, že automaticky přebírá rodinnou vládu... "

 Šokovalo mě to, byl jsem hluboce otřesen a na pokraji mdloby. Bezvládně jsem se sesul do sena. Šustění stébel mi prozradilo, že otec usedá na dosah ruky ode mne. Ucítil jsem závan jeho dechu.

 ,,To znamená..." vykoktal jsem, ,,že... že blackwoodská bestie..."

 ,,... jsem já," řekl otec se zvláštním smutkem v hlase. ,,Jsem ztracen, synku, vím to, není pro mě záchrany ani odpuštění... Kruh kolem mne se stahuje. Už brzy mě dopadnou... Přijmi to jako oběť, kterou jsem přinesl tobě, abych tě vysvobodil..."

 ,,Ale dívka z rybníka, co ta má společného s námi?"

 ,,Copak už jsi na ni zapomněl? Byla to přece nejlepší kamarádka tvé bývalé ženy! To ona ji lákávala do města na diskotéky, ponoukala ji proti tobě, kryla její schůzky s milenci..."

 ,,Dost už, prosím tě! Nepřipomínej mi to!" Vlna hořkosti mi sevřela hrdlo a vehnala slzy do očí. Bylo mi líto otce, že se dokázal vzchopit tak pozdě a bylo mi líto sebe...

 Otec se zvedl, letmo mě pohladil po tváři, bylo to jak závan chladivého vzduchu v té dusné noci, a chvatně odcházel. Schody skřípěly jeden za druhým, zvuk kroků se nezadržitelně vzdaloval a cvakání červotoče v trámu připomínalo zběsile zrychlené hodinky...

 Najednou jsem sebou trhl a prudce otevřel oči. Půdním okénkem na mne padalo šedé světlo kalného jitra. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem vlastně usnul. Nebyl snad rozhovor s otcem pouhým snem? Zneklidnilo mě to... Ano, mám pocuchané nervy, jsem přetažený, přecitlivělý a zmocňuje se mě chorobná obrazotvornost. Měl bych si odpočinout, odjet někam daleko z tohoto kraje lesů a vřesovišť, z kraje blackwoodské bestie... Třeba k moři, jednotvárný hukot příboje je nesmírně uklidňující... Otec by přece nebyl schopen tak hrůzných činů! Je to bázlivý dobrák: malý, plešatý, s pěkně zaobleným bříškem a nejistě mrkajícíma očima pod skly silných brýlí. Jak jsem mu mohl něco takového přisoudit? Směšné! Opravdu nejbláznivější sen, jaký se mi kdy zdál!

 Vstal jsem, vytřepal jsem si stébla z šatů a vlasů a sešel jsem dolů do kuchyně.

 Domovní dveře byly dokořán a protivně vlhká mlha se tlačila do nitra domu. Copak jsem nechal večer otevřeno? Vyhlédl jsem přes louku k lesu. Kmeny stromů matně prosvítající mlhou obkličovaly dům jako zástup duchů. Pes u sousedů srdceryvně vyl. Takhle prý naříká zvíře, které cítí blízkost smrti...

 Rychle jsem zavřel a otočil klíčem v zámku. Přistoupil jsem ke kamnům, abych zatopil a uvařil si trochu kávy. V hrnci ještě páchla připálená povidla, poslední památka na sestru Mary. Vtom můj pohled padl na předmět ležící na stole. Užasle jsem přistoupil blíž. Byla to hnědá, kožená kabelka s ozdobnou bronzovou sponou. Nevěřícně jsem se jí dotkl. Vsadil bych se, že tu ještě včera nebyla. Odkud ji tedy znám? No ovšem, z televize, ukazovali ji jako jeden z předmětů, o které byla oloupena zavražděná dívka! Opatrně jsem kabelku vzal do rukou a otevřel ji. Uvnitř jsem našel nějaké šminky, zrcátko, peněženku s trochou drobných, průkazku na jméno Lydie Smithová... Ano, moje žena vždy říkávala, že jede za Lydií. Ale také to může být jen náhodná shoda jmen... Ne, tohle není náhoda, otec tu nechal kabelku jako důkaz, protože zná mou povahu, ví, že ráno budu pochybovat o všem, co se dělo v noci.

 Když jsem kabelku zavíral, všiml jsem si několika tmavých skvrn na její zadní straně. Krev! Pocítil jsem lehkou nevolnost. Už od dětství se mi dělává špatně při pohledu na krev. Co teď? Co dělat? Leží na mně strašlivá odpovědnost, mám v rukou životy mnoha lidí. Jen já vím, kdo je blacwoodská bestie, jen já mohu zastavit to šílené vraždění... Ano, šílené, teď už jsem nepochyboval o tom, že otec se zřejmě zbláznil, nevydržel celoživotní psychický nápor a nějaká pojistka v jeho vědomí povolila. Je mou povinností zabránit dalším hrůzám, dopravit ho do ústavu pro duševně choré... A najednou jsem si nečekaně ostře uvědomil, kdo bude další obětí. Samozřejmě, teď je na řadě moje bývalá žena, která mnou opovrhla a nechala se se mnou rozvést kvůli nafintěnému majiteli hotelu... Otec je už jistě na cestě, aby dovršil pomstu a vysvobodil mě z duchovního útlaku žen. Musím si pospíšit, abych ho předešel!

 Navlékl jsem holínky a starý gumák a vyrazil do sychravého rána. Z druhého konce lesa ke mně dolehl štěkot psů větřících stopu, výkřiky a strohé povely. Mlází tam praskalo pod množstvím prodírajících se těl. Rojnice pronásledovatelů se stahuje, kruh se uzavírá. Honí ho. Ale ještě jim uniká. Ještě má v plánu poslední oběť.

 Přidal jsem do kroku. Konečně se pod kopcem ukázaly prejzové střechy městečka a kousek stranou za parkem a hřbitovem bíle prosvítal hustým stromovím lesní hotýlek U sv. Huberta.

 Sotva jsem vešel do hotelové recepce, okamžitě jsem zaregistroval záblesk těch krásných zlatavých vlasů.

 ,,Kamilo!" zavolal jsem polohlasně.

Otočila se ke mně a její velké oči se ještě víc rozšířily údivem.

 ,,Johne... Co ty tady?"

 ,,Musím s tebou, Kamilo, nutně mluvit mezi čtyřma očima."

Pousmála se. Z jejího úsměvu mi zamrazilo v zádech.

 ,,Jestli si myslíš, že se dáme znova dohromady, tak tě předem upozorňuju, že taková snaha je marná."

 ,,Počkej, prosím tě, vyslechni mě," řekl jsem chvatně, když jsem viděl, jak se odvrací, listuje v knize hostů a předstírá naléhavou práci. ,,Stala se strašná věc a já o tom musím někomu vyprávět, nebo se z toho zblázním. Nikoho už tady kromě tebe neznám..."

 Vypadal jsem asi dost hrozně, protože její úsměv se vytratil.

 ,,Co je s tebou? Jsi nemocný?"

 ,,Ne, ale... něco mi hrozí... mně i tobě... vlastně tě chci varovat..." Ačkoliv jsem tlumil hlas, pár hostů od baru se po nás zvídavě ohlédlo. Znepokojilo mě to. ,,Pojď jinam... pojď ven, jenom na chvilku... tady se nedá mluvit..."

 Zkoumavě se na mě dívala. Pak pokývla.

 ,,Hned jsem zpátky," řekla kolegyni v recepci.

 Zase jsem po letech šel těsně vedle ní, vnímal typickou vůni jejího těla, která mi připomínala zrající jablka. Vzrušovalo mě to a zároveň naplňovalo úzkostí. Ohlédl jsem se po temně zelené stěně vzrostlých tújí, oddělujících v těchto místech park od hřbitova. Otec už je blízko. Cítil jsem ho ve všech pórech. Rozechvěl jsem se podivnou zimnicí.

 ,,Tak co mi chceš říct," ozvala se Kamila, ,,mám málo času!"

 ,,Dívala ses včera na televizi?" odpověděl jsem otázkou.

 ,,Ne... neměla jsem čas..."

 ,,Děláš chybu. Na některé věci by si člověk měl čas udělat. Ukazovali utopenou dívku, další oběť blackwoodské bestie. Poznal jsem ji. Byla to Lydie."

 Zastavila se a zděšeně vytřeštila oči.

,,A také naši Mary potkalo neštěstí," pokračoval jsem, ,,spadla se schodů, ale nebyla to náhoda. Blackwoodská bestie byla v té chvíli velice blízko."

 Cítil jsem, jak se Kamila zachvěla.

 ,,Kdybys netrávila dny a noci v posteli toho floutka," říkal jsem jí neúprosně a možná trochu tvrdě, ,,poznala bys, co se děje kolem, všimla by sis, že umírají ženy, které měly něco společného s naší rodinou. Že jejich smrt má logiku. A že podle téhle logiky jsi teď na řadě ty!"

 Zděšeně mě chytla za ruku. ,,Jak... jak to můžeš vědět?" vykoktala.

 Vychutnával jsem vzácný okamžik převahy. Táhl jsem ji za sebou skrz branku hřbitova a dál cestičkou mezi hroby.

 ,,Pochopil jsem, Kamilo... Dneska v noci jsem všechno pochopil... a přišel jsem tě varovat... Pojď dál, tady za ten náhrobek, tady nebudeme vidět... mám strach, aby nás támhle z té aleje někdo nesledoval..."

 Najednou jsem ztuhl. Můj těkající pohled se střetl s pohledem otcových očí. Mžoural na nás přes své dioptrie ze vzdálenosti necelých dvou metrů. Křečovitě jsem Kamile sevřel ruku.

 ,,To je on," vydechl jsem, ,,to on je blackwoodská bestie, to on vraždí a šíří hrůzu po celém polesí - a všechno jen kvůli tomu, aby mě vysvobodil z područí žen!"

 Vytřeštila oči. ,,Jak by mohl, když je..."

 Prudce jsem jí ucpal dlaní ústa.

 ,,Máš smůlu, Kamilo, dostihl tě... Je tady a chce tě zabít... a já ho musím poslechnout, já to musím udělat za něj, protože on už nemůže..."

 Zaklesl jsem jí prsty kolem krku a vší silou stiskl. Začala chroptět...

 A otec se na nás upřeně díval z fotografie na svém náhrobku.

***********************