Čertovou brázdou až k Poli slunečního býka

Včera visel nad pražskými střechami obrovský, magický měsíc. Upozornil jsem na něj Evu, když jsme se vraceli tramvají ze Staroměstského náměstí, kde jsme byli navštívit dávného kolegu, někdejšího šéfredaktora časopisu "Fantastická fakta" Vladimíra Mátla. Vlastně to byla taková malá oslava; otevřeli jsme šampaňské na počest toho, že mu bylo uděleno čestné uznání nadace E. F. Kische. Dostal ho od asociace autorů literatury faktu za knížku "Krajinou druidů".

 Ale abych se vrátil k tomu fascinujícímu úplňku; vypadal jako tajemný měsíc z fantasy filmů; dovedl jsem si představit proti jeho bledému kotouči siluetu vyjícího vlka... Vlkodlaci v Praze skutečně řádili: ohromeně jsem zíral na rozbité sochy na renesanční kašně uprostřed Uhelného trhu. Kolem byly natažené šňůry, dívčí postava byla bez hlavy, drobná kamená tříšt se táhla až na chodník a mezi těmi zlomky se na dlažbě černaly skvrny od krve. Dech hororu zavál z potemnělých ulic. Dnes jsem se dozvěděl, že to byl výsledek veselého řádění party opilých mladíků, kteří se k ránu vraceli z vinárny. V jejich čele byl syn bývalého primátora Béma. Rozkurážený vandal nejen, že zničil sochu, ale málem přitom zahynul. Padající kolos mu přerazil obě ruce...

 Ano, ten měsíc opravdu nebyl obyčejný, přiblížil se totiž k zemi nejblíž za posledních 19 let a zrovna v tu chvíli je úplněk - a co víc, první jarní úplněk! Mágové už jistě zbystřili pozornost. Nastává doba, kdy se uvolňují nebývalé síly. Japonsko a Lybie plní televizní zpravodajství. A není se co divit, když si uvědomíme všechny uvedené souvislosti.

Doba je hektická...  Vybavil jsem si nedávné pondělní ráno v pražském parku Grébovce (bylo to přesně 7. března), kde jsem měl sraz s redaktorem Petrem Petříčkem. Dělal se mnou rozhovor pro Podbrdské noviny a přijel kvůli tomu až z Hořovic. Udělali jsme pár fotek, pózoval jsem před viničním altánem, na schodech ve vinici (už tam vinař pilně stříhal révu; tahle krásná vinice je poslední, která zůstala v pražských Vršovicích na stráni nad potokem Botičem; druhá, o něco větší je v Tróji; víc už z legendárních pražských vinic nezbylo), a pak mě také vyfotil před oprýskanou zdí s prázdným výklenkem pro sochu. To ráno bylo zvláštní, takové klidné, trochu mrazivé a přesto už jarně modré.

 Druhého dne, v úterý, jsem navečer vyjel autobusem městské dopravy až do Únětic. Měl jsem tam domluvenou přednášku na téma „Kamenné otazníky české historie“. V hospodě Sokolovna se sešlo pár nadšenců; pořadatelem byl proslulý fotograf, autor jedinečné obrazové knihy o mystických a posvátných kamenech Evropy. Skoro jsem se styděl za své amatérské snímky, které jsem tam promítal. Ale posluchači byli strženi a fascinováni vzrušující problematikou kamenných koulí či evropských pyramid a obřích mohyl. Večer měl velmi příjemnou atmosféru. Dokonce mi na cestovné vybrali do klobouku!

 Ve čtvrtek 10. března jsem čekal na Smíchově u pumpy na auto rozhlasového dramaturga. Po chvíli se vynořil z bufetu i Standa Motl s kelímkem horké kávy v ruce a nahrávačem přes rameno. Nasedli jsme a vyjeli směrem na Sázavu. V městečku Sázava na nás čekal šéf místního informačního střediska a nadšený historický badatel Milan Štědra. Ten nás zavedl k místu, kde je ještě dobře zřetelná trasa legendární Čertovy brázdy. Bylo to jen kousek za obcí Mělníkem, ve směru k Moštické hájovně. Zaparkovali jsme na okraji louky; nad námi se ve svahu tyčil kousek úvozu. Mluvili jsme za chůze do mikrofonu, takže tam bude zachyceno i autentické zvukové pozadí, včetně šveholení ptáků a hukotu přelétávajícího letadla;  pan Štědra vyprávěl, jak spolu s archeologem Bernátem prošli před pár lety celou historickou trasou toho tajemného, a bohužel už téměř zcela zaniklého úvozu, a nově ho zmapovali. Gigantičnost téhle „dálnice pravěku“ jsme si nejlépe uvědomili, když nás náš průvodce zavedl podél malého, drátěnkou ohrazeného lesíku, za nímž se skrývá část brázdy zcela zasypaná skelnou drtí, střepy a struskou ze skláren Kavalier Sázava. Skládka je už dnes rekultivovaná, čili úplně zarovnaná s terénem a osázená lesními stromky. Zřejmě ráj pro budoucí archeology!

 Naštěstí se hned za skládkou zachoval kousek oné rokle v téměř původní podobě. Zůstali jsme stát v úžasu; navzdory tisícileté erozi jsou boční stěny, porostlé stromky a keři, pořád pěkně strmé; ploché dno pokrývala tráva a zamrzlé kaluže. V duchu jsem si představoval karavany mezků i vozů, putující tudy se vzácným nákladem sázavského šperkařského krystalického vápence a později alpské soli, a to již v době bronzové a raně železné. Vybavil jsem si středověké mnichy, vydávající se tudy k sázavským brodům bojovat s ďáblem pohanství, i zpívající procesí za déšť v době barokní. Docela chápu, že v očích pověrčivého venkovana mohl takovou rýhu, táhnoucí se dvacet kilometrů krajinou, vyorat jedině čert zapřažený do pluhu svatým Prokopem. Pověděli jsme s panem Štědrou redaktorovi Motlovi pár teorií o vzniku Čertovy brázdy a její úloze v dějinách tohoto kraje. I o tom, jakou úlohu sehrála v osudné bitvě u Lipan. Tohle všechno uslyšíte v dalším pokračování rozhlasového seriálu STOPY, FAKTA, TAJEMSTVÍ. Na fotografie z naší expedice se můžete podívat ZDE.

 Také jsme se s redaktorem Motlem dohodli na dalších zajímavých tématech: např. o krvavé paní karlštejnské, o záhadném původu spisovatelky Boženy Němcové, aj.

 Minulou sobotu odpoledne jsem se po letech sešel s dalším bývalým kolegou z „Fantastických fakt“ – s Alešem Česalem. On je teď pracovníkem Národního muzea a pozval nás s dalšími kolegy (Medkem, Vrbenskou, Koláčkem, Šiškou)na doprovodnou akci, pořádanou v rámci výstavy „Staré pověsti české“. Navzdory krásnému jarnímu (a prvnímu teplému) dni se v přednáškovém sále bývalé budovy Národního shromáždění (a pozdější Svobodné Evropy) sešlo téměř sedmdesát lidí! Poznal jsem mnohé známé tváře; ano, také někteří z vás, kteří teď tohle čtete, tam byli. Někteří nadšenci dokonce přijeli hodně zdaleka, čehož si obzvlášť cením. Znovu jsem si při svém vyprávění oživil ony časy, kdy jsem zkoumal Turské pole u Kralup a shledával tam stopy mytického slunečního býka; svoji přednášku jsem zahájil dramatickou četbou scény, v níž líčím, jak se schyluje k legendární osudové bitvě, do níž se zapojí nejen lidé, zvířata a ptáci, ale také čarodějnice, strigy a pohanští bohové. Jako honorář za přednášku jsme od Aleše dostali rodokmen praotce Čecha a dvě volné vstupenky na jednu návštěvu v muzeu.

 Hektický březen jsem v tyto dny dovršil nejen úmorným vyplňováním daňových formulářů, ale také korekturami nového vydání „Císaře alchymistů“ (ano, i tenhle můj román se, doplněn několika zajímavými obrázky, chystá v režii Kameela Macharta zaútočit na trh s e-knihami!), ale také dopisováním zakázkové knížky o Kostelci u Kladrub, kde byla nádherně zrekonstruována kaple, postavená podle návrhů geniálního architekta Jana Santiniho – Aichla. A kromě toho jsem se ještě zbláznil a rozhodl se poslat do „Filmové nadace RWE a Barrandov Studia“ synopsi filmového scénáře. Zatím neprozradím jakého, ale myslím, že pokud by tenhle tah vyšel, tak by to byla přelomová událost nejen v mojí tvorbě, ale možná i v žánru českého historického filmu. No, uvidíme, jsem spíše skeptický a velké naděje si nedělám.

  Začátkem  dubna asi trochu vypadnu z tvůrčího tempa. Čeká mě malá operace; na nemocničním lůžku jistě přijdu na „jiné myšlenky“. Tak mi držte palce.