ČERVENÁ PANNA Z HRADU OKOŘE

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

ČERVENÁ PANNA Z HRADU OKOŘE

 „Na hradě Okoři, světla už nehoří, bílá paní šla už dávno spát…“ Slova staré trampské písně se mi vybavila při pohledu na rozsáhlé zříceniny romantického hradu, které se nad námi zlověstně vztyčily v šeru zimního večera – a po zádech mi přejel mráz. Opravdu se mi to jen nezdálo? Ne, zrak mě neklamal; dvě zachovalá okénka v nepřístupném vrcholu pobořené věže náhle zazářila do tmy krvavě rudým svitem!

 Před tisíciletími se tady, severozápadně od Prahy, uprostřed mísovitě prohloubeného údolí Zákolanského potoka zvedala z močálu temná čedičová skála, připomínající spícího draka. Její neobvyklost vábila pozornost našich předků; na jejím hřbetě se zřejmě nacházel obětní oltář pohanské svatyně, který byl později nahrazen křesťanským křížem a posléze poutní kaplí. I ta byla nakonec pohlcena, zmizela uvnitř monumentálního gotického hradu…

 Důvod, proč se roku 1356 rozhodl bohatý pražský konšel Jan Rokycanský vystavět na okořské skále tak mohutnou pevnost, je dost záhadný. Později se v držení hradu vystřídalo mnoho šlechtických majitelů, posledním byl neblaze proslulý a z okna pražského hradu vyhozený Hynek Bořita z Martinic. Tento fanatický katolík odkázal hrad ve své závěti jezuitskému řádu. Okoř se stala rekreačním sídlem jezuitů, jakýmsi jejich „školicím střediskem“ a vlastně mystickou „pevností Kristových vojáků“. Tušili snad jezuité, jaké síly nad Okoří vládnou?

Přízraky v zazděné kapli

Nejtypičtějším symbolem Okoře je hranolová věž, největší stavba tohoto typu v celých Čechách. Skrývá se v ní jedno překvapivé tajemství; zvenčí vidíme jen strohý čtyřstěn, ale když vstoupíme dovnitř, spatříme, že do jeho základny je zazděn šestihran. Jsou to zbytky presbyteria (oltářního prostoru) původní gotické kaple. Ta je starší než hrad, původně prý stála volně na nejvyšší plošině skaliska. Stavitelé hradu potřebovali tento strategicky významný bod opevnit velkou věží, ale netroufli si překážející kapli zbourat, a tak ji do věže prostě zazdili. To je sám o sobě dost velký unikát. Říká se, že v prostoru bývalé kaple se vnímavých lidí zmocňuje zvláštní, mrazivě povznášející pocit. Něco na tom bude, sám jsem tu zažil cosi neobvyklého, když jsme o svatojakubské noci zapálili v okořské kapli svíčky a naslouchali hlasům hradních duchů. Možná to byla jen náhoda, ale najednou se v tichu rozlehl zpěv jakéhosi nočního ptáka…

 Překvapivé informace jsem objevil v archivu roztockého muzea, v zápiscích učitele Karla Procházky, jenž na sklonku 19. stol. zaznamenal vyprávění okořských pamětníků. Mimo jiné píše, že hradní kapli, poškozenou za třicetileté války, nechali jezuité opravit a 29. července 1675 byla znovu slavnostně vysvěcena. Těsně před tím však došlo k podivné události. Nějaké desetileté děvče, které si hrálo na předhradí, zaslechlo z hradu velebný zpěv, a když popošlo blíž, spatřilo v okně kaple sedět půvabnou dívku v červené říze. Děvče běželo zděšeně domů, vyprávělo zážitek rodičům a vedlo matku k hradu, ukazovalo prstíkem na ono okno, ale tam už nikdo nebyl, všude ticho – a co je zvlášť překvapivé, kaple byla zamčená a klíč měl u sebe jen kastelán.

 Na hradech se celkem běžně vyskytuje ochránkyně rodu, takzvaná „bílá paní“, neboť bílá bývala barvou smrti a vybledlého světa duchů… Červené zjevení je však zcela netypické; říza „červené panny“ patrně symbolizuje oheň, krev a sexuální plodivou sílu. Soudilo se, že by mohlo jít o zjevení sv. Máří Magdalény, jíž byla kaple zasvěcena, nebo o ducha panny Juliány, dcery hradního správce, kterou její otec zabil i s jejím milencem, když se pokusili společně uprchnout. O tragické lásce Vnislava a Juliány z hradu Okoře se dokonce zpívala populární jarmareční píseň.

 Skeptici hledají neduchařské vysvětlení. Co když děvče zahlédlo někoho, kdo vstoupil do uzavřené kaple tajnou chodbou, aby tam vykonal rituál, který měl zůstat skrytý před veřejností?

 Je zvláštní, jak rychle začal hrad chátrat, když byla za josefínských reforem v roce 1787 kaple zrušena. Krátce nato udeřil za bouře do Velké věže blesk, ta šikmo pukla a její západní část se zřítila, kdežto ta východní, nad oltářním prostorem, zůstala stát dodnes. Jako by ji držela nějaká tajemná síla.

Škrtící duch v hradním sklepení

 Do nitra hradní skály je vylámána studna a několik schodišť tu sestupuje do hlubokých sklepů. Nejstrašidelnější je ovšem docela malinký sklípek na úpatí útesu, do něhož se lze dostat pouze z areálu soukromého hradního mlýna. Přebývá prý v něm prokletý duch, jenž se nevítaným návštěvníkům okamžitě sápe po hrdle a začíná je škrtit. Ověřil jsem si to na vlastní kůži; jako by na mne v té úzké skalní prostoře, kam se vlézá v předklonu nízkým tunýlkem, něco shora padlo, jakási nesmírná tíha mi spočinula na ramenou a nemohl jsem se pořádně nadechnout. Snad tady působí hmota skalního masivu ve spojení s vodním pramenem, který prýští ve sklepní studánce.

 Podle zápisků Štěpána Kopanského z 19. století vede z okořských sklepů tajná chodba až do bývalého jezuitského statku na zámku v Tuchoměřicích. Jezuitský řád v ní měl ukrýt před svým zrušením úžasné poklady. Písmák Kopanský si zaznamenal, že kostelník s místním mlynářem jednou pronikli do tajemné podzemní síně pod hradem a spatřili tam pekelného psa, jenž se na ně sápal, štěkal, oči mi červeně svítily, ale nebyl živý, nýbrž pouhá „štátue“ (což znamená socha, loutka, figurína). Je to výmysl, nebo skutečnost?

 Každopádně jsem alespoň odhalil tajemství červené panny. Neboť tu krvavou záři v oknech na vrcholu rozpadlé věže, v nichž bych při troše fantazie mohl vidět sedící postavu, způsobily paprsky zapadajícího slunce, skrytého za zříceninou a prosvítajícího otvory ve zdech.