CO SE SKRÝVÁ V PODZEMÍ VYŠEHRADU

 Paní Jana pomalu prošla vyšehradským hřbitovem a zastavila se blízko východní strany kostela. Soustředí se, vnímá skryté vyzařování z hlubin země. Pak ukáže rukou na trávník: ,,Tady to končí, v hloubce asi tři a půl metru…“

DEN ZKÁZY

Strmá skála, vystupující z hladiny řeky, korunovaná ozubenou zdí s obrannými věžemi, za níž se zdvíhaly k nebi tři mohutné chrámy, několik kaplí, rozlehlý královský palác, přepychové domy kanovníků a v pozadí pak nepravidelné shluky měšťanských budov - takto vypadal ještě na počátku patnáctého století pražský Vyšehrad. A pak přišla osudná chvíle... Na podzim roku 1420 dobyla Vyšehrad, věrný Zikmundovi, husitská vojska. Poté byl rozvášněným davem vydrancován. Výčet škod je opravdu zoufalý: všechny kostely byly vyloupeny a rozbořeny, některé až do základů, domy kněží vypáleny a rozvaleny, stejný osud postihl královský palác. Část hradeb na straně k Novému městu byla stržena. Na několik desetiletí se vyšehradský areál stal pustinou, rozlehlým zbořeništěm, v jehož děrách se skrývali pobudové a toulaví psi. Většině církevních hodnostářů, členů vyšehradské kapituly, která podléhala pouze papeži, se podařilo včas uprchnout. Některé cennosti si vzali s sebou. Naskýtá se otázka: neukryli někam to, co nemohli pobrat?

CHODBY, SKLEPY A POKLADY

Podle pověstí je vyšehradská skála provrtána bezpočtem dutin. Teď nemyslím kasematy ve zdech a náspech barokní pevnosti, i když ani ty nejsou ještě do důsledku prozkoumány, ale podzemí mnohem dávnější. Sklepy zbořených románských a gotických budov zůstaly hluboko pod zarovnanou sutí, právě tak jako tajné únikové štoly, krypty zaniklých kostelů (dodnes neznáme přesně místa, kde tyto kostely a kaple stály) a možná i přírodní dutiny. Do říše pohádek je odkazováno vyprávění o tajné zasvěcovací jeskyni indické sekty sad-bajů v nitru vyšehradské skály, o zlatém lvu, Libušině zlaté kolébce či dokonce svatém grálu. Ale co když se za fantasticky znějícími pověstmi skrývá racionální jádro?  Není divu, že jsem zahořel zvědavostí, když jsem se doslechl, že existují lidé, kteří narazili na stopu pokladu ve vyšehradském podzemí. Smluvili jsme si schůzku na Vyšehradě na jedno sobotní odpoledne. Paní Jana mi vyprávěla, jak tady před časem chodili s jejím kamarádem Luďkem a hledali nějaký nosný nápad pro přislíbený televizní scénář. A najednou ucítila, jak ji zachytil energetický vír! Paní Jana totiž dokáže vnímat různé energie, má pro ně vysokou citlivost. Nepotřebuje ani virguli (to je stejně jen pomůcka pro zviditelnění mikropohybů, jimiž reagují svaly citlivého člověka v proudu energie). Samozřejmě, že hned chtěla vědět, co může být zdrojem té silné pozitivní energie. Postupně obešla různé body v prostoru hřbitova a přilehlého parku a zmapovala průběh podzemních dutin. Zjistila, že centrum, z něhož se energetické víry šíří, je podivuhodným zářičem, který nevznikl jako přírodní jev, ale byl do těchto míst záměrně uložen lidmi. Jeho polohu si ověřila automatickou kresbou. Teď jsem absolvoval celou trasu od výchozího bodu, který se nachází poblíž oltářní apsidy chrámu sv. Petra a Pavla. Je překvapivé, že chodba by měla končit deset metrů od kostelní zdi. Ani paní Jana to nechápala, dokud se nedozvěděla, že při generální přestavbě chrámu na konci devatenáctého století byla celá budova posunuta. Kdysi tedy chodba zřejmě vyúsťovala uvnitř kostela v sakristii. ,,Tady začíná v hloubce 3,5 m," popisuje paní Jana situaci, jako by ji viděla na vlastní oči, ,,jsou tam zřejmě schody, protože dost strmě klesá do hloubky 7 m a tuto hloubku pak už zhruba dodržuje. Je to klenutý tunel, pouze 1 m široký." Je zajímavé, že přímo naproti údajnému vyústění chodby je zastřešený archeologický odkryv zbytků původního románského mostu, jímž se překračoval příkop mezi palácem a tehdejší basilikou (z let 1061 - 1092). Uvědomil jsem si, že právě tady, na dně někdejšího příkopu, jsme o ony tři a půl metru hlouběji, než okolní terén. Že by vstup do podzemní chodby souvisel s původním románským mostem? Ale vraťme se na její začátek. Sledovali jsme, jak  pokračuje hřbitovem a Jana nás ujišťovala, že vede částečně pod cestičkou a částečně pod hroby na pravé straně. Připomněla, že chodba už není souvisle průchodná, na několika místech ji přerušují závaly. Vyšli jsme brankou ze hřbitova a dostali jsme se do blízkosti pověstného Čertova sloupu. Tady, přímo uprostřed parkové cestičky, je prý jedno z nejsilnějších vyústění energetického víru. Ověřil jsem si, že když jsem zůstal stát na tomto bodě, skutečně jsem po chvíli ucítil, jako by mi něco stoupalo tělem vzhůru: takové příjemné, lechtivé brnění.

 JE TU SKRYTO NĚCO POSVÁTNÉHO

 Další body vystupující energie se vějířovitě šíří od centrálního místa, které leží v parku východně od kostela sv. Petra a Pavla. Paní Jana ho našla s naprostou jistotou.  ,,Cítím tady v hloubce sedmi metrů několik drobnějších posvátných předmětů, možná liturgické náčiní z drahých kovů a určitě nějaké svaté ostatky. Ty předměty jsou z roku 1136, ale ukryty tam mohly být později. Ukládali je kněží a vykonávali přitom posvátný rituál, vytvořili vlastně zakódovaný program, který ty věci chrání. Domnívám se, že je ukryli před husity." Luboš připomněl, že chodba pokračuje dál na obě strany. Kousek odtud ve směru ke kostelu se rozdvojuje; ovšem ze všech stran je uzavřena závaly. Soudí, že tyto závaly byly způsobeny záměrně po ukrytí pokladu, aby nebylo snadné se k němu dostat.    Počátkem února jsem se vrátil na místo, o němž paní Jana prohlásila, že sedm metrů pod ním leží ,,magicky uzamčený poklad". Dobře jsem si ho pamatoval. Tehdy jsem náhodně zvolil orientační body, jejichž rozmístění mě dost překvapilo. Odkrokoval jsem vzdálenost ke dvěma sousedním stromům. Pokaždé šest kroků. Všiml jsem si třetího stromu, který vůči předešlým tvoří vrchol trojúhelníka. I ten byl vzdálen přesně šest kroků! Náhoda? Vyšehrad dřímal pod bílým sněhovým popraškem. Místy se však černaly skvrny holé země. To by mohlo naznačovat podzemní dutiny, kde se drží teplejší vzduch. Také křížek, který jsme tehdy vyryli do hlíny nad naším pokladem, byl dosud trochu zřetelný. Ani na něm se nedržel sníh...

CHVÍLE PRAVDY?

Bylo mi jasné, že tvrzení paní Jany je pouhou hypotézou, pokud nebude ověřeno. Nejjednodušší by samozřejmě bylo navrtat na určeném místě sondu - a hned by se ukázalo, jestli v hloubce kolem sedmi metrů narazíme na nějakou dutinu. Jenže není tak jednoduché získat potřebná povolení. Proto jsem se rozhodl zkusit něco jiného. Obrátil jsem se na našeho spolupracovníka ing. Josefa Schröttera, který má bohaté zkušenosti s různými metodami psychotronického proměřování zemských anomálií a energetického proudění. Dodal jsem mu plánek Vyšehradu s poměrně širokým vymezením oblasti a neprozradil jsem mu nic o poznatcích paní Jany. Byl jsem nesmírně zvědav, jaké body určí on, a jak dopadne vzájemné srovnání. Výsledek je více než překvapivý. Než vám ho prozradím, budu vás ještě chvíli napínat…

MÍSA POHANSKÉ BOHYNĚ

Abych si zkrátil čekání na výsledky kontrolního měření prováděného naším spolupracovníkem ing. Schrötterem, pokoušel jsem se v různých dokumentech a knihách zjistit, jestli už se někdy na Vyšehradě našel nějaký poklad. A výsledek? Nic, co by stálo za pozornost: nějaké jednotlivé středověké mince v navážkách, náušnice, jinak předměty, které jsou spíš pokladem archeologů, jako zlomky keramiky, kachlů a kuchyňských nádob, rezavé hroty šípů. K nejzajímavějším nálezům patří stříbrný křížek velkomoravského typu, objevený při budování vyšehradského Slavína... A přece jsem narazil na dokument, který přinejmenším dosvědčuje existenci skrytých dutin. Týká se nálezu, který byl počátkem minulého století považován za něco vskutku senzačního. Když se roku 1839 stavěla nová silnice z údolí Botiče k Cihelné bráně, učinili dělníci při odkopávání zeminy zajímavý objev. Asi padesát kroků vpravo od brány narazili v hloubce tří metrů na jakousi kamennou klenbu, kterou probourali a dostali se do nevelkého sklípku, který podle nich neměl žádný vchod. V něm objevili zajímavý předmět - bronzovou mísu s tělem zdobeným šikmými vypouklými žebry a širokým, vodorovně přehnutým okrajem. Průměr mísy byl asi 25 cm, výška 5 cm. Nejzajímavější však byla vnitřní strana dna, na němž byla v reliéfu zobrazena sedící ženská postava, držící v jedné ruce květinu a v druhé věnec, patrně z obilných klasů. Nález vzbudil mezi tehdejšími starožitníky obrovské nadšení. Byl prohlášen za pohanskou obětní mísu bohyně Živy a důkaz o sídle bájné kněžny Libuše. Inženýr Pachl, který vedl výkopové práce, ji prodal Národnímu muzeu za mimořádně vysokou cenu 400 zlatých. Opravdový poklad! Fáma však brzy splaskla. Archeolog Vocel porovnáním s podobnými nálezy v cizině zjistil, že mísa pochází ze 14. - 15. století a rozhodně nejde o pohanskou obětní nádobu. Přesto není docela jasné, k jakému účelu byly ve středověku takto zdobené mísy určeny. Na okrasu? Nebo jako stolní náčiní? Jako forma na pečení nějakého svátečního pečiva? Pro mne je na celé příhodě zajímavé především to, že nádoba se našla v zavaleném sklípku pod úrovní vyšehradského terénu a že pochází ze 14. století. Nesporný důkaz, že dutiny obsahující zajímavé předměty tu opravdu jsou.

VZDORUJÍCÍ SKÁLA

 ,,Pronikli jsme do kousku zavalené chodby, vycházející západně od torza středověké brány Šipky", řekl nám Stanislav Tůma, který se v 70. letech spolu s kamarády podílel na průzkumu vyšehradského podzemí. ,,Pomáhali jsme panu Křížkovi, který hledání podzemních chodeb na Vyšehradě zasvětil celý život. Bohužel, ani tehdy nebylo pro kopání na tomto místě velké pochopení. Ale právě naše kopání, kdy jsme dříve či později narazili na tvrdé křemence, nás utvrdilo v poznání, že Vyšehrad nemá geologické podmínky pro ražení dlouhých chodeb. Dokonce i trasa barokních kasemat musela být přerušena u kostela Stětí sv. Jana, kde tyto křemence vystupují těsně k povrchu. Tedy i vojenský erár si na nich vylámal zuby a plán mít uzavřený obvod kasemat na severu pevnosti zůstal nedokončen. Lze tedy předpokládat, že ony deklarované dutiny východně od kostela sv. Petra a Pavla budou zbytky domovních sklepů, možná kdysi vzájemně propojených, ale rozhodně ne nějaká dlouhá úniková chodba."

POKLADŮ JE VÍC NEŽ JSEM ČEKAL

 Celý týden jsem žil v napětí. Byl jsem zvědav, k jakým výsledkům se dopracuje ing. Schrötter při ,,dálkovém" zkoumání vyšehradského energetického pole (pracoval pouze nad mapou s pomocí kyvadla a automatické kresby). Ani jediným slovem jsem mu nenaznačil, jestli jsme něco konkrétního našli, ani to, kde jsme hledali. Proto mě jeho zpráva opravdu překvapila. Posuďte sami:

 ZPRÁVA ING. JOSEFA SCHRÖTTERA

 Prováděl jsem průzkum vyšehradského prostoru na mapě psychotronickým způsobem. Zde je potřebné si říci, že je nutné přesně zadat úkol. Jinak totiž platí ,,na blbou otázku - blbá odpověď". Takže pro hledání jsme společně s p. Dvořákem stanovili následující otázky:1. Je zde místo, kde je ukryt soubor cenných předmětů z drahých kovů (zlato a stříbro?)2. Je zde ukryta svatá relikvie? Ostatky světce či panovníka?3. Kdy byl cenný soubor ukryt?4. Jsou zde místa s pozitivním vyzařováním? Nalezl jsem čtyři místa, kde jsou ukryty nějaké cenné předměty. Tato místa jsem na plánku označil čísly 1, 2, 3 a 4. Na místě č. 1 jsou nějaké zlaté předměty. Výrazně mezi nimi vyniká zlatý kalich. Úkryt se nachází v hloubce okolo pěti metrů. Umístěn sem byl ve 14. století, kolem roku 1341. Na místě, které jsem označil číslem 2, jsou v hloubce 5 m uloženy v kamenné nádobě nějaké šperky, které zde byly ukryty okolo roku 1420. Na místě, označeném číslem 3 je v hloubce okolo 6 m uložena kovová truhlice se zlatým obsahem. Poklad sem byl uložen okolo roku 1485. Na místě označeném číslem 4 je v hloubce kolem 6 m uložena okovaná truhlice, která obsahuje nějaké zlaté církevní předměty a spisy. Uloženo okolo roku 1386. Na místě označeném číslem 5 jsem nalezl místo, kde byly uloženy ostatky nějakého panovníka okolo roku 1150, ale z nějakých důvodů pak byly převezeny jinam. Na místě označeném číslem 6 byly uloženy další ostatky okolo roku 1154. Vysoce pozitivní místo jsem na mapě, která mi byla předložena, nenalezl.         V Praze dne 9. února 2000    (Podpis)    

 Hned při prvním porovnání výsledků získaných od ing. Schröttra s nálezy paní Jany jsem si všiml jedné zásadní shody a doslova mi z toho zamrazilo v zádech. Místo, které ing. Schrötter označil číslem 2, se zcela přesně shoduje s místem pokladu, označeným v terénu a na mapce paní Janou! Také body 6 a 3 leží na trase chodby, jak mi ji zakreslila do plánku Vyšehradu. Body 1 a 4 leží sice stranou předpokládaných linií, ale ne příliš daleko od nich. Body č. 5 a 6 by se mohly týkat dosud marně hledaných ostatků knížete a prvního českého krále Vratislava II. (1061 - 1092), který sídlil na Vyšehradě a byl zde v kapitulním chrámu pohřben.

STOPA VEDE K ČERTOVU SLOUPU

 Shoda v tvrzení dvou psychotroniků, kteří se neznali, nikdy se nesetkali a neměli tudíž možnost nějak se vzájemně ovlivňovat, je vskutku překvapující. Článek, který jsem o našem pátrání uveřejnil v měsíčníku Fantastická fakta, vyvolal mimořádný ohlas. Řada čtenářů se snažila přijít s vlastním řešením, psali mi dopisy nebo se osobně vydávali na Vyšehrad ověřovat naše údaje. Na místě ,,pokladu" se kdosi dokonce pokoušel vrtat, vyhloubil však jenom mělkou jamku, která se, což je zvláštní, stále plní povrchovou dešťovou vodou, která se sem zřejmě stahuje z okolí.

Nejzajímavější zprávu o průzkumu přímo v terénu nám napsal již zmiňovaný Stanislav Tůma: ,,Vzal jsem do ruky virguli a šel zmíněná místa prověřit také. A výsledek? Menší dutinu jsem nalezl na místě, označeném na plánku číslem 1, které leží asi 10 m od soch v parku. Také na místě, kde paní Jana a ing. Schrötter předpokládají uložení pokladu (číslo 2 na mapce) jsem zaměřil podobnou nevelkou dutinu. Orientačně jsem prošel i trasu předpokládané podzemní chodby. V místech, kde se tato chodba kříží s parkovou cestičkou východně od hřbitovní zdi, mi virgule ukázala volnou dutinu protaženou v severojižním směru o délce 7 m a šíři 3,2 m. To je na chodbu příliš široké a reakce virgule (výrazná - anomálie), naznačuje, že dutina je spíše volná než zavalená nebo alespoň zavalená jen zčásti. Paní Janou nalezený 'silný energetický vír' mi reagoval jako pozitivní anomálie, ovšem ve srovnání s anomálií nedalekého Čertova sloupu mnohonásobně slabší. Při vymezování kruhu okolo sloupu se mi prudkostí reakce zlomily v ruce (!) čtyři virgule. Existovala zde tato zóna již před vztyčením sloupu, nebo vznikla až potom?"

 TAJEMSTVÍ ZARDANOVA SLOUPU

 S pražským Vyšehradem se většině z nás pojí představa bájné kněžny Libuše, případně Horymíra vrhajícího se na Šemíku ze skály do Vltavy. Ani nás nenapadne, že před pár stoletími sem putovali lidé kvůli něčemu dočista jinému, že toužili na vlastní oči spatřit tajemný předmět a možná se ho i se slastným mrazením v zádech dotknout, protože to bylo něco, co zaručeně třímal ve svých spárech sám ďábel. Dokonce i světové démonologické slovníky připomínají vyšehradský, takzvaný Zardanův sloup jako ,,corpus delicti" zkrocení temných sil a vítězství bílé magie nad černou. Onu podivnou hádanku najdeme v parku poblíž postranního vchodu do vyšehradského hřbitova. Tři kusy starého sloupu jsou tu opřeny o sebe, takže tvoří jakousi kamennou hraničku. Mnozí návštěvníci ji považují za pouhou parkovou dekoraci. Chybí tu jakákoliv vysvětlující tabulka. Proč? Chápu, že za vlády komunistů bylo nežádoucí připomínat tradici Zardanova sloupu - ale proč je kolem něj i dnes nejisté mlčení? Na druhou stranu mi připadá zvláštní, že se nikdo nikdy neodvážil natřikrát přeražený sloup z vyšehradského areálu odstranit. Jako by každý podvědomě cítil strach z kletby, z oné magické síly, kterou hmota sloupu vyzařuje.

ĎÁBEL NA NEVIDITELNÉM ŘETĚZU

Lidová pověst vypráví o čertovi, který z příkazu samotného sv. Petra měl pomáhat při přestavbě vyšehradského chrámu. Potměšilý ďábel se vsadil se zdejším knězem, že donese sloup ze svatopetrského chrámu v Římě, dříve než kněz doslouží mši. Kněz sloužil mši jak mohl nejrychleji, ale přesto by svou duši prohrál, kdyby svatý Petr nezasáhl a po třikrát nesrazil pekelníka, letícího se sloupem na ramennou, u Benátek do moře. Tak se stalo, že čert přiletěl pozdě a ve vzteku mrštil svým břemenem na kostel. Sloup prorazil s velkým hřmotem střechu i strop a v oblacích prachu se zřítil na podlahu kostela, kde se přerazil na tři kusy. Pohádkový příběh má v sobě zašifrováno nějaké vysvětlení. Ale jaké? Existuje tu určitě těsná vazba mezi skálou (samo jméno Petr znamená Skála), vodou (Vyšehradská skála spadává do Vltavy a ďábel je srážen do moře) a magickým číslem tři. A k celému vyprávění ještě patří zajímavý dovětek. Roku 1665 prováděl v Praze jakýsi exorcista vymítání démona z posedlého muže a tehdy prý ďábel ústy toho nešťastníka přiznal, že se jmenuje Zardan a že je neviditelnými řetězy navždy přikován k Vyšehradskému sloupu.

POHANSKÁ MODLA NEBO HODINY?

 Sloup je hrubý, nezdobený, působí primitivně, ale na druhou stranu dokonalý válcový tvar a hladké kamenické opracování vylučují možnost, že by mohlo jít o pravěký menhir. Možná bych jeho původ situoval někam do ranně románské doby.  Jakási místní obyvatelka, která si povšimla jak kolem kamene obcházím, mi ochotně vysvětlila, že je to zbytek slunečních hodin, že podle stínu sloupu se tu kdysi určoval čas. Tuhle verzi jsem už několikrát slyšel. A také jiné: prý bývala na jeho vrcholu umístěna soška světce, prý to byl takzvaný ,,úhelný kámen", od něhož stavitel zaměřoval proporce budoucí stavby... Dokonce jsem se setkal s názory, že to je původní pohanský obětní sloup, který sem byl přenesen z místa, kde se dodnes podle něj říká Na Slupi. Nebo také, že stával Na Moráni jako symbol bohyně smrti Morany. Jeden čas jsem se k tomuto vysvětlení přikláněl. Rozbití sloupu na tři kusy mi připadalo jako rituální akt, mající zlomit moc původního božstva. Je známo, že pohanské posvátné kameny byly někdy přemisťovány ke kostelům, aby tam byly pod "křesťanským dohledem". Josef Svátek ve svých ,,Zlomcích z české démonologie" z roku 1861 uvádí, že na prostředním kusu vyšehradského sloupu lze dosud nalézt otisky ďáblových pazourů, které prý páchnou po síře.

PŘEKVAPUJÍCÍ ODHALENÍ

  Když už jsem se chystal rozvinout teorii "zavrženého posvátného objektu", dostaly se mi náhodou  ( podivná náhoda!) do rukou dokumenty, objasňující původ Zardanova sloupu. Pravda je na první pohled méně mystická a takřka banální. Ovšem jen na první pohled! Za ní se skrývá cosi ještě mnohem zvláštnějšího a znepokojivějšího, něco, co předčí i ty nejodvážnější domněnky.    Na dnešní místo v parčíku za vyšehradským hřbitovem vykázal sloup císař Josef II., který ve svém pragmatickém osvícenství nesnášel jakékoliv spojování náboženství s mystikou. Původní místo tajemného objektu bylo uprostřed chrámu a přímo nad ním se v klenbě nacházel zubatý otvor, kudy se sem prý sloup mrštěný rozezleným ďáblem zřítil. Sloup patřil v 17. a 18. století k hlavním relikviím chrámu, kvůli němu sem vážili poutníci cestu z daleka a také cizinci se prý po příchodu na Vyšehrad hned ptali po Čertově sloupu. Vyšehradští kanovníci pověst horlivě živili, protože jim přinášela popularitu a prosperitu. Ve skutečnosti takzvaný Čertův sloup patřil k podpěrným sloupům klenby původního (dnes již zaniklého) kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Roku 1503 se však udála podivná věc: sloup se náhle rozlomil a zřítil na podlahu chrámu. Přitom s sebou strhl i část klenby. Naštěstí se tak stalo v době, kdy v chrámu nikdo nebyl. Zachoval se dopis, v němž kardinál líčí tuto pohromu králi Vladislavovi a smlouva podepsaná v Budíně, v níž jsou vyčleněny peníze na opravu, aby ,,pilíř, jenž v kostele spadlý leží a tím celý kostel pádem hrozí, co možná brzy postaven byl a aby se též klenutí obnovilo..." Jenže k opravě jaksi nedošlo. Buď někdo šikovně zašantročil peníze (tunelování už tenkrát patřilo k oblíbeným fintám)  a nebo rychle rostoucí legenda se ukázala jako silnější než snaha uvést vše do původního stavu. Klenba totiž i bez opory ,,jako zázrakem" držela. A sloup byl natřikrát přeražený. To se jistě nestalo náhodou, vždyť trojka je posvátné číslo!  Začalo se (napřed šeptem a pak i docela nahlas) mluvit o tom, že toto zvláštní poškození kostela je výsledkem magického souboje kanovníka s ďáblem.

SJEL TUDY ĎÁBEL DO ZEMĚ?

 Můžeme samozřejmě hledat přirozené vysvětlení v poklesu půdy pod sloupem, takže ten vlastně ztratil oporu v zemi, zůstal viset na klenbě, která však jeho váhu neudržela a kus se jí utrhl. Je však zvláštní, že chrám sloužil dál bez opravy přes tři sta let (dneska by ho statik po takové události uzavřel pro veřejnost jako krajně nebezpečný). Zřícení jediného sloupu uprostřed kostela je opravdu dost podivné a není divu, že se kolem této události nakupily legendy. A navíc je o některých kanovnících vyšehradské kapituly známo, že se skutečně věnovali magii a zaklínání démonů. Není nakonec pověst blíž pravdě než si myslíme? Nepodařila se kanovníkovi evokace astrálních sil, která se mu vymkla z rukou a aby zabránil nejhoršímu, svedl ji do centrálního sloupu v posvěceném prostoru? Energetické pnutí se hmotou sloupu vybilo do země, ale přitom ho odpálilo jako dynamitová nálož. Jedině vytvořením ochranného silového pole v okolní klenbě zabránil kanovník zřícení celého kostela. Pak není divu, že se od plánované opravy upustilo a že se říkalo, že otvor nad sloupem nelze zazdít. Nové zdivo by nevázalo se starým, jehož okraje byly zpevněny neviditelnou magickou obručí. A vskutku: po vynesení sloupu ven a zazdění otvoru ( což se prý podařilo jen tak, že do klenáku umístili dva zkřížené svatopetrské klíče) začal kostel rychle chátrat. Na konci minulého století už byl polozříceninou a proto bylo rozhodnuto vystavět zcela nový chrám, který památnému Vyšehradu vévodí dodnes. Myslím, že tyto souvislosti jsou přinejmenším zvláštní.

KOLIK VLASTNĚ BYLO ČERTOVÝCH SLOUPŮ?

  Geologové Radko Šarič a Petr Štěpánek v prvním pokusu o turistického průvodce po českých ,,vztyčených kamenech" (České megality, nakl. Materna, Praha 2000 ) uvádějí další zajímavá upřesnění k popisu proslulého Čertova sloupu na pražském Vyšehradě. Materiálem, z něhož byl vytesán, je biotit-amfibolický granodiorit, takzvaný sázavský typ. To samozřejmě laikovi příliš mnoho neříká ( postačí nám vědět, že je to vlastně druh žuly), odborník však díky specifickému složení horniny může skoro přesně určit, odkud byla vzata. Nuže, Čertův sloup pochází z lomu v Krhanicích, poblíž Kamenného Přívozu u řeky Sázavy. Zřejmě byl dopraven až k Vyšehradu říční cestou na nějaké lodi nebo voru. Otázkou je, proč musel být právě z Posázaví. Snad proto, že jde o mimořádně tvrdý typ žulové horniny. Sloup měl být zřejmě velmi pevný a odolný vůči povětrnostním vlivům. Jeho opracování a vyhlazení do válcového tvaru však bylo právě proto značně obtížné a neúměrné konečnému efektu, pokud by se jednalo o pouhý opěrný sloup. Jeho funkce musela být daleko zásadnější a hlubší. Navíc tvrdé horniny jsou i jinde a mnohem blíž ku Praze (např. v Šárce). Napadá mi ovšem ještě jedna zvláštní souvislost. S řekou Sázavou je přece spojena postava opata Prokopa, velkého krotitele ďáblů. A naproti Vyšehradu v  Dalejském (dnešním Prokopském) údolí s nimi světec svedl svůj první boj... Geologický rozbor také potvrdil další zajímavou věc. Nejde o zlomky jednoho, ale minimálně dvou různých sloupů! Na staré barokní malbě nad vchodem na sakristie kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, která zachycuje onu legendární pověst, můžeme odhalit další záhadu. Je zde zachycen jeden čert, jak nese sloup nad střechou kostela, druhé dva sloupy je vidět otevřenými dveřmi na podlaze kostelní lodi - a se čtvrtým sloupem se právě druhý čert (!) chystá odletět z prostranství východně od kostela, tedy přibližně z míst, kde jsou dnes tyto úlomky umístěny. Je zde vyjádřen průběh děje, od přinesení sloupu z Říma až po jeho odstranění z kostela, jako v jakémsi komiksu? Nebo se snažil malíř naznačit dění, které probíhalo současně na několika místech, a ukázat, že původně existovali čtyři úlomky sloupů? Stanislav Tůma se svojí virgulí dospěl k překvapivému tvrzení.

 ČTVRTÝ SLOUP

 Ze zprávy Stanislava Tůmy: ,,Kolem Čertova sloupu se nachází anomálie se zvýšenou vodivostí terénu, narůstající -- pokud jde o plochu -- ve směru hodinových ručiček od jihu k východu. Její vnější okraj je od sloupu postupně vzdálen 20 až 120 cm. Z tohoto oválu vybíhá směrem do dnešního sadu rovněž pozitivní anomálie o rozměrech 87 x 357 cm, ostře ohraničená. Co je to za těleso o délce 3,5 m ležící v zemi u Čertova sloupu? Vzhledem k intenzitě reakce virgule jde o těleso identické nebo blízké tělesu, které tvoří Čertův sloup. Zdá se pravděpodovné, že je zde v zemi pohřben čtvrtý kus Čertova sloupu!" Zůstává otázka: Proč? Byl snad zde čtvrtý zlomek pohřben ještě v dobách, kdy ostatní tři byly v kostele, jak naznačuje barokní obraz? Mělo se mezi podzemním a nadzemním sloupem rozpínat jakési energetické pole? A byly pak sloupy z kostela záměrně umístěny k ,,pohřbenému zbytku", aby se tak pole minimalizovalo na pouhé okolí kamenného torza? Zajímavou teorií přispěla do diskuze o Vyšehradě jedna ze čtenářek Fantastických fakt. Usuzuje, že podivné jméno ďábla Zardan je odvozeno od výrazu ,,záře denní, zardenní" tedy denice, jitřenka, strážkyně přicházejícího slunce. Je tedy staroslovanským výrazem pro boha, jehož latinské jméno zní Lucifer (Světlonoš) a jehož symbolem též bývala hvězda Jitřenka. Křesťanští misionáři mu však přisoudili úlohu vládce ďáblů a zlých duchů. V tom případě by Zardanův sloup mohl být symbolem vracejícího se slunce, slunovratu. Proč byl asi vynesen právě na východní stranu kostela? Odpověď už se skoro sama nabízí…

 A pak je celkem logické, že křesťanský symbol slunce, zlatá monstrance, by měla být pohřbena někde poblíž, také východně od kostela.  Vyšehradská skála, symbolizující znovuzrození po temné noci (což přesně pochopil císař Karel IV.), střeží dál své tisícileté tajemství, své poklady, které nepřestávají vzrušovat lidskou mysl…