Cyklista na stopě tajemných míst - 2 část

Hezké ráno, pane Dvořák,

nějak jsem nemohl dospat, a tak mě potěšil kosí a potom sýkorčí zpěv, že jsem už v pět vstával. Jak jsem slíbil, trochu vám napíšu o mé první cestě Krajinou Čertovy brázdy.

 Sice bylo po ránu chladno a hlavně dost větrno, ale uvařil jsem si litr čaje do cyklistické lahve a vyrazil po vašich stopách na Škvorecko. Těšil jsem se na sochu sv. Prokopa, sice jsem jí našel hned, trochu mě zklamalo, že je dost zpustlá, i když to stáří… Kromě ní jsem nafotil škvorecký zámek v novém červeném kabátě, původní obranná zeď nad příkopem je také zdárně opravená - a je to pěkné! Takže na pasáž ve vaší knížce, kde píšete, jak jste byl smutný při pohledu na poničený škvorecký „Starý zámek“, už je možné odpovědět: opravuje se.

A teď  mě čeká další objekt mého výletu. Je to "Nový zámek", vlastně rozlehlý hospodářský dvůr. V době hospodaření JZD na tomhle statku tekla močka po dvoře od hořejšího chléva až na náves do potoka, všechny kouty byly zarostlé bezinkami, kopřivami a kolem nevídaný nepořádek. Přiznám se, jezdil jsem v té době coby inseminační technik a sem jsem se jezdit bál. Stávalo se, že nikdo ráno jalovice nenakrmil a jejich bučení z hladu bylo slyšet až na náves.  Ve dvoře si hned všimnu něčeho mimořádného – je to zcela originální jurta z Mongolska! Kde se tu vzala?
Přicházím k téměř vyhořelé stáji, pod ní srovnává buldozer terén. S majitelkou, dohlížející na terénní úpravy, se zdravím, a vzápětí jsem velice překvapen. Známe se z dřívějška, je to matka Daniely Montoya! Dost dlouho jsem ji zdržel, bylo o čem povídat. Ukázala mi směr k soše sv. Donáta, ještě fotím zrenovovaný, samozřejmě zamčený kostelík, a polní cestou a třešňovou alejí šlapu „k Donátovi". Asi kilometr po rovné cestě, vítr začíná opět sílit. Nějak ztrácím pojem o čase, jako by se stmívalo. Vítr sviští ve větvích, za zatáčkou se zjevuje v malém údolíčku skupina čtyř starodávných lip se sochou sv. Donáta uprostřed. Skoro strnulý civím na starobylé lípy a zachovalou sochu. Přes křižovatku naproti upoutá moji pozornost zcela nově postavená metr a půl vysoká pyramida z kamenů, ověnčená různobarevnými fábory. Je to Lhasa, či jiné náboženství? Ta jurta ve Škvorci… Prostě uznávám, že toto místo má náboj!
Odbočuji doprava a šlapu na nejlehčí převod do mírného kopce. Je tu úzká pěšinka, tak pro jednoho chodce. Díky ještě holému roští sleduji v délce jednoho kilometru úvoz, je tři až čtyři metry široký, dva až tři metry hluboký, že by to byla také nějaká Čertova brázda? Vede až k asfaltové silnici. Je to evidentně výsledek lidské činnosti, nalevo i napravo je rovné pole, jen uprostřed ten terénní zářez. Vede směrem k Hradešínské rotundě sv. Jiří. Jen mě napadl důvod výkopu, snad to byla úniková cesta z dřívější tvrze, snad to byla cesta k překvapení nepřítele? Nevím.
Z kopečka po asfaltce do Přišimas, ptám se na kopec Klepec. „Podle kostela do kopce, kolem srubu, pak to uvidíte.“ Viděl jsem, a nestačil se divit! Tři rodinky s rozjívenými dětmi a dvěma vlčáky pořádaly přímo dostihy k památce padlých. Není jiná možnost, než je z mysli vymazat, objíždím Sluhu, Stoh slámy, jen nevyfotím  „hrnce" na Stohu, vylézt tam je pro mladé akrobaty. Odjíždím bez možnosti rozjímání. Na vrchu kopce nese vítr mračna prachu, to je ornice z přípravy pole k osetí. Holt moderní těžká technika!
Teď do kopečka na Hradešín. Ale nejdřív ke kamarádovi do hospůdky "Cyklisté vítáni". Je po poledni, plný dvůr žíznivých přátel kola. Vítám se s šéfem a sličnou servírkou. V nabídce nejchutnější slepičí polévka s popovickým. Příjemné povídání a vydatný odpočinek. K rotundě je to už kousek, do kopečka. Jak jinak. Ale ten výhled na všechny strany! Stromy bez listí, na sobotu docela klid, asi se chystají velké přípravy na oslavy svátku zdejšího patrona sv. Jiří. Opět mě jen mrzí uzavřený objekt, snad o pouti bude otevřeno. Na dveřích fary čtu jména bývalých místních farářů. K mému velkému překvapení nacházím jako první jméno P. Kahoun. Na obecné škole v Klokočné jsme měli vyučování náboženství, dojížděl nás vyučovat pan děkan Kahoun z Mnichovického kostela. Jezdil ve staré modré tatřičce, na dřevěné výplni dveří měl emailovou cedulku." Jedete na vlastní nebezpečí". Bral nás dolů ke hřbitovu, pro nás kluky zážitek!
Po nafocení a prohlídce tajemného místa směřuji opět domů, do kopečka, kolem voltaické elektrárny - to je zase dílo v přírodě! Doma mám najeto 35km, unavený, spokojený! Sprcha, káva a po odpočinku odměna v podobě knedla, zela, krůty!

Tak jsem to sepsal, budu rád, když to vylepšíte. A už mě žena zase volá, "hele, poď už něco dělat…"

"Jo Jo…"