Ďábel na řetězu - začátek románu

V polovině května 2013 vychází v nakladatelství MOBA můj nový historický román, inspirovaný dramatickými událostmi v Čechách a v Polsku na počátku 11. století, jemuž jsem dal příznačný název ĎÁBEL NA ŘETĚZU. Nabízím malou ochutnávku:

„Hledíš-li do bezedné propasti,

dej si pozor, aby se propast

nepodívala na tebe!“

       Friedrich Nietzsche

Prolog

LEGENDA O PĚTI BRATŘÍCH

Na hranicích Luticka a Velkopolska, 10. listopadu Léta Páně 1003

  Barnabáš zděšeně vyjekl, když k němu odněkud z močálů, ležících ve směru jeho cesty, dolehlo táhlé, zlověstné zavytí. Kéž by to byl obyčejný vlk! Schoulil se v selském sedle na hřbetě drobného koníka, jehož předci nepochybně pocházeli z rodu divokých lesních tarpanů, přetáhl si kápi přes hlavu a v náhlé úzkosti schoval ruce pod plášť a překřížil je na prsou, jako by chtěl na svém srdci chránit tu neblahou věc, za kterou ručí životem a kterou musí děj se co děj donést ještě této noci do Miedzyrzeczkého hradu. Měl by to stihnout dřív, než se nad východním obzorem zablesknou první červánky, než se kolem tržiště na křižovatce pomořanské a magdeburské cesty ozve hřmot povozů a než chlopi z osamělých dvorců, roztroušených mezi jezery, vyrazí na páteční trh. Bylo by dobré, kdyby si ho cestou nikdo nevšiml.

 Spěchal, ale teď najednou dostal strach a jeho kroky uvázly. Krčil se a napjatě naslouchal. Ozve se to znovu? Stezka před ním strmě klesala do hluboké rokle, ztrácela se ve stínu pod homolovitými pahorky, na jejichž hřebenech se ježily mezi bělavými kmeny břízek nakupené balvany. Vyprávělo se, že ďábel tu kdysi hrál kuželky s jedním oráčem. V sázce nebylo nic menšího než lidská duše…

 Barnabášovi připadalo, že se ten dávný Protivník boží, Pomlouvač, Odpůrce, Ničitel, Vládce much a Zloděj světel opět vrací. Cítil to ve vzduchu. Cosi obrovského a temného se k němu řítilo sychravou listopadovou nocí, letělo to nad prastarým Meziříčím, nad tou krajinou ledovcových morén a mrtvolně bledých jezer mezi řekami Obrou a Wartou. Půlnoční vítr přinášel stále sílící dusot kopyt, supění, vzdechy a skřípění železa o železo…

 Jako by vyrostli ze země, stanuli náhle před zkoprnělým Barnabášem pekelní jezdci. Neměli tváře; viděl jen černé siluety, ostře se rýsující proti měsíčnímu úplňku.

 „Hej, mládenče!“ křikl jeden z nich drsným hlasem, a znělo to jako zakrákání havrana. „Kudy se dostaneme k poustevně pěti bratří!“

 Barnabáš vydechl úlevou. Nechtějí mě, pomyslel si a zachvěl se podivnou zimničnou radostí, nejsem to já, pro koho si přišli!

 „Pořád rovně, vzácní pánové,“ vyhrkl přeskakujícím hlasem, „jen pořád rovně a za brodem přes říčku se držte do kopce… Až uvidíte povalený pohanský kámen, do kterého je vytesán kříž, zahněte od něj vlevo pěšinkou. Ztrácí se v houštinách, ale nenechte se tím odradit. Brzy dojdete na mýtinu… A tam…“

----

 A tam, v prosté chýši z proutí a slámy, v dusné temnotě stroze zařízené jizby hořela na nehoblovaném stole svíce, plakala voskovými slzami a její míhavý plamen ozařoval pohublé tváře pěti mužů, odpočívajících na lůžkách podél stěn. Vypadalo to, jako by se jejich obličeje vznášely v prostoru, jako by kroužily nekonečnou prázdnotou vesmíru kolem skomírajícího slunce.

 „Možná,“ osmělil se porušit tísnivé ticho Kristin, jenž byl pouhým laickým bratrem a staral se jim o společné živobytí, „že jsme neměli odmítnout. Co si kníže pomyslí, až mu Barnabáš ty peníze vrátí? Jistě se urazí!“

 Nikdo mu neodpověděl. Benedikt a Jan, dva misionáři s římského kláštera na hoře Aventinu, i jejich polští spolubratři Izák a Matouš, zírali strnule na chvějivý plamének. Jen jejich rty se pohybovaly v bezhlesé modlitbě.

 Kristin spustil bosé nohy přes okraj lůžka na udusanou hliněnou podlahu a posadil se. Nic nedbal, že tím porušuje řádové regule, neboť mluvením v hodině ticha, v oné hodině určené k modlitbě a spánku, se prohřešuje proti spolubratřím i Bohu. Byl však příliš rozrušený na to, aby myslel na pravidla.

 „Jsem prostý člověk, neumím číst ani psát, a vy jste učení a ctnostní, a proto se bratři nedivte, že se tak hloupě ptám; ale myslím si, že tohle je příležitost, jaká se už nikdy nebude opakovat! Mít v rukou sto hřiven stříbra a pohrdnout jimi! Není to bláznovství? Mohli jsme za ně postavit zděný kostel a špitál pro chudé! Mohli jsme nasytit sto hladových! Co když to byl dar boží…?“

 „Nebo dar ďáblův?“ pozvedl k němu Benedikt utrápený pohled.

V tu chvíli se chatrč otřásla dunivým úderem, nízká dvířka, která nikdy nezavírali na petlici, neboť se neměli čeho obávat, se rozlétla dokořán, a prudký závan větru zhasil svíčku. Jako hejno krkavců, snášejících se na zdechlinu, vtrhly dovnitř postavy v kožených kuklách a dlouhých pláštích. Zarachotil padající stůl, zařinčely rozbíjené džbánky, vzduchem zavířily cáry rozsekaných rohoží.

 „Není to tu!“ vykřikl zklamaně jeden z nezvaných nočních hostů.

 Vzápětí silné ruce sevřely mnichy a jako bílé plameny se v šeru zableskly obnažené meče. 

 „Stříbro!“ zasyčel vůdce tlupy. „Vydejte nám své stříbro! Nesnažte se zapírat! Víme, že vám kníže Boleslav Chrabrý daroval sto hřiven! K čemu by vám bylo takové bohatství? Jenom by vás zbytečně rušilo od modliteb! Tak honem! Kam jste ty peníze zakopali! Bude to?!“

 „Nic nemáme!“ ohradil se Benedikt. „Všechno jsme vrátili knížeti! Odmítli jsme jeho dar!“

 Poustevníkova slova vyvolala škodolibý smích. „A to vám máme věřit? Myslíte si o nás, že jsme hlupáci? Však vy promluvíte! Mohli jsme celou záležitost vyřídit v klidu a bez zbytečné bolesti; ale jak chcete!“

-----

  V okolí Kaziměře nepamatovali tak divokou vichřici, jaká se strhla oné noci z desátého na jedenáctý listopad. Provazce deště, promíšené listím a zlámanými větvemi, bičovaly několik mužů v dlouhých pláštích, kteří právě odvazovali od hřbitovního plůtku neklidné koně. Zvířata řičela a vzpínala se; roubená zvonice se nad nimi zdvíhala ve vodním přívalu jako příď korábu zmítaného bouří; zvon se sám od sebe pohnul a vydal naříkavý sten.

 Jeden z tlupy se polekaně ohlédl a pak si odplivl přes zkřížené prsty.

 „Copak, Ješku, snad se nebojíš pomsty duchů,“ zachechtal se jeho druh.

 „Tiše!“ sykl vůdce tlupy a pozvedl ruku v kožené rukavici. „Slyšíte? Co je to?“

Od poustevnické chatrče, jejíž napůl vyvrácené dveře se zmítaly ve větru, dolehl zvláštní zvuk. Několik melodických tónů… Nářek větru? Ne, tohle znělo jako zpěv, jako velebný chorál několika mužských hlasů.

 „Oni snad…“

 „Jste neschopní břídilové! Myslel jsem, že si najímám chlapy, a ne ustrašené baby!“ procedil vůdce mezi zuby. „Neřekl jsem snad dost jasně, že nesmí zůstat naživu žádný svědek? Vraťte se tam a dejte to do pořádku!“

 Muži si mezi sebou vyměňovali nejisté pohledy.

 „Tak co je s vámi!“

 Dva nebo tři zamířili s tasenými meči zpátky k poustevně.

Napřed spatřili Matouše; ležel v kaluži před kostelem tváří k zemi, na místě, kde ho dostihlo vržené kopí, když se pokusil uprchnout. Déšť mu vymýval krev z hluboké rány v zádech. Jeden z násilníků ho obrátil nohou.

 „Tenhle má zaručeně dost.“

 Překročili Matoušovo tělo a vstoupili do chýše. Ulekli se, když zahlédli Jana, jak klečí nedaleko dveří s hlavou schýlenou na sepjaté ruce, jako by se hluboce hroužil do modlitby. Působilo zvláštně, že setrval v téhle poloze - ale byl zaručeně mrtvý, s podříznutým hrdlem. Nepromluvil. Ani on nepromluvil a neprozradil tajemství knížecího stříbra.

 To mnich Kristin se jako jediný pokusil bránit. Rozmáchl se na ně pohrabáčem od ohniště, ale hrot meče, jenž mu vzápětí pronikl mezi žebra, ho zklidnil navěky.

 „Čistá práce,“ podotkl jeden z lupičů. „Žádný z nich nemohl přežít. Kdo ví, co jsme zaslechli. Možná jen divně zaskučel vítr.“

 Jeho druh Ješek přejel pohledem přes tělo Izáka, spadlé pod stůl, a zadíval se na Benedikta. Ten ležel na svém lůžku, na boku, tváří ke zdi, měl nasazenou kapuci a vypadal, jako když pokojně spí.

Nikdo by neřekl, že ho před malou chvílí krutě a bolestně zmučili, aby z něj vymámili pravdu o ukrytém pokladu, a že mu posléze ve vzteku nad jeho mlčením…

 „To není možné,“ vydechl najednou Ješek a chvatně pokročil k mnichovu lůžku. „Vsadím se, o co chcete, že když jsme odcházeli, ležel na zádech!“

 „Určitě? Nepleteš se?“

 „A kromě toho…“ Ješek prudce obrátil tělo a strhl mu z hlavy kapuci. Mnichova vyholená tonzura byla zalita krví, smrtelná rána mu rozpoltila hlavu od středu čela až po temeno.

 Nastalo tísnivé ticho, jen vítr vytrvale naříkal.

 „Je mrtvý,“ řekl po chvíli druhý z lupičů.

 „To je… nepochybně… jenže… jenže… tu kapuci neměl, když jsem ho ťal… ani ji mít nemohl… musela by být také rozseknutá…“

 Sinavý blesk ozářil vnitřek poustevny, zakvílení větru zaznělo jako příšerný smích, uvolněné dveře, visící na jediném koženém pantu, prudce udeřily o stěnu.

 „Pryč!“ vyjekl Ješek. „Rychle pryč! Bohové dědů, stůjte při nás!“