Děsivé kroky na schodišti

Tento dopis mi zaslal pan Břetislav Lukáš:

Vážený pane Dvořák, rád bych přispěl velmi zajímavou příhodou, která je možná vyjímečná tím, že jsme současnými svědky byli dva (jaká je pravděpodobnost, že dva lidi slyší totéž?), já a moje žena. Byl to spontánní jev, nešlo o žádnou sugesci, oba jsme to prožívali a měli z toho hrůzu a ještě dnes mě z těch vzpomínek mrazí. Stalo se to r.1986. Bydleli jsme v Olomouci ve starém jednopatrovém činžovním domě, kde v té době už nikdo kromě nás nebydlel. Náš byt byl vytvořen z půdního prostoru, říkám to proto, že přístup do bytu byl z nádvoří samostatným krytým strmým dřevěným schodištěm, které levou stranou přiléhalo ke skále (a celý levý štít budovy) a z pravé strany bylo obezděno, mělo střechu, takže tvořilo strmě stoupající chodbu. Před vstupem na schodiště byly jedny uzamykatelné dveře, na konci strmého schodiště byly druhé rovněž uzamykatelné dveře, které byly vstupem do předsíně našeho (dvoupokojového) bytu. Z předsíně vedly dveře do obyváku a do ložnice.
Ten večer jsme si šli do ložnice kolem 22h večer lehnout. Nepředcházel tomu žádný tajemný rozhovor o záhadných jevech, ale běžně jsme si povídali o pracovních problémech (oba jsme přes den pracovali), zkrátka běžné starosti. Popisuji to obšírně proro, aby jste si to mohl představit. Samozřejmě jsme v té chvíli na spánek neměli zatím pomyšlení. V tom po asi čtvrt hodině jsme oba slyšeli, že dole bouchly dveře (první dveře od schodiště) a pak někdo zvolna vstoupil na schodiště a pomalu šel, lrok za krokem, po schodech nahoru (ložnice sousedila s prostorem schodiště pouze stěnou, takže kroky byly zřetelně slyšet). Ve mě pořádně hrklo, že k nám jde nějaký zloděj, manželka mě stačila ještě vytknout, že jsem dole nezamčel. Snažil jsem se ji přesvědčit, že jsem zavřel dolní dveře i horní dveře od předsíně. Problém byl, že jsem ůplně strnul hrůzou a nemohl jsem se ani pohnout, abych to šel zkontrolovat. Oba jsme byly vyděšeni a úplně paralyzováni a jenom jsme sledovali, jak kroky kráčí nahoru a blíží se ke dveřím našeho bytu. Upozorňuji, že schodiště bylo dřevěné a že to nebylo jenom "nejaké nedefinovatelné skřípění", ale normální, pomalé a plíživé lidské kroky. Tak jsem si v tom okamžiku řekl, že jsem možná ty dolní dveře zapoměl zamčít, ale že ty horní (od bytu) jsem zamknout určitě nezapoměl. Jenže bylo slyšet, že se i ty horní dveře otevřely a že někdo vstoupil do předsíně. Všude už bylo zhasnuto a dveře z naší ložnice do předsíně byly prosklené, to něco nebo ten někdo šel kolem našich dveří od ložnice, kde se zastavil, a pak jakoby něčím kovovým 3x zaklepal na sklo výplně dveří, že jsem myslel, že se roztříští. Nedovedete si představit, jak jsme oba byli ztuhlí hrůzou. Nemohli jsme ze sebe vydat ani hlásek. Ten někdo po chvíli nevstoupil do ložnice, ale šel dál do obýváku, kde se procházel sem a tam, pak se začal vracet opět kolem dveří ložnice, kde se opět na chvíli zastavil a opět něčím kovovým 3x zaklepal na sklo a potom šel směrem k schodišti, opět si otevřel dveře od bytu, zavřel je a sestupoval dolů po schodišti. Pak bylo jenom slyšet, jak se dole hlavní vstupní dveře otevřely a zavřely. A potom jsem konečně se mohl pohnout, vyskočil jsem, rožnul světlo v ložnici i v předsíni a chtěl jsem otevřít dveře od bytu - ale byly zamčeny!!! Odemkl jsem je, seběhl po schodišti dolů a - dolní dveře byly také zamčeny. Odemčel jsem je, prohledal dvůr, nikde nikdo. Vrátil jsem se k manželce a už jsme do rána neusnuli a neustále jsme si o tom vyprávěli. I když jsem se o tyto věci dříve zajímal, tot byl můj první zážitek při plném vědomí; po tomto zážitku jsem se později setkal s dalšími jevy a hlavně se zdrojem informací, který mě spoustu věcí logickou formou vysvětlil a začal jsem tyto jevy chápat a přijímat je jako něco samozřejmého. Děkuji za pozornost a rád bych ještě na závěr zdůraznil, že jsem se to snažil popsat objektivně. Zřejmě to s tím, co jsme prožili, souvisí, a sice to, že manželka po roce onemocněla na zhoubný mozkový nádor a po pěti letech mě zemřela. Nedovolil bych si v této situaci nějak si vymýšlet. Pokud jsem se později třeba v rodině před někým o tomto zmínil, začali se na mě dívat divně a stejně si nysleli, že si vymýšlím, jenom moje maminka věděla o čem mluvím. Pro mne ten zážitek bylo obrovské poznání. Poznání, že člověk není to, co vnímáme svými fyzickými smysly, to je jeho projev, větší "část" bytosti je fyzickými smysly nevnímatelná, pokud nedojde k zvláštním okolnostem, jako v našem případě.