Vážený pane Dvořáku,
nedávno jsem si koupila Vaši knihu "Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti" a přečetla ji doslova jedním dechem přes noc. Nedalo mi to a podívala se i na Vaše webové stránky a rozhodla se, že i já přispěju svou troškou do mlýna, ale protože sama nevím, co si o mém zážitku mám myslet, ráda bych znala Váš názor - samozřejmě jen pokud mi budete chtít odpovědět. Stalo se to před pěti lety, když jsem čekala svoji první dceru a byla jsem hospitalizovaná v nemocnici - asi čtrnáct dní před porodem. Náš pokoj měl č. 13, byla jsem tam ještě s dalšími čtyřmi budoucími maminkami. Jako ostatně všechny budoucí maminky jsem i já musela dost často navštěvovat "onu místnost"- i v noci, takže jsem se takhle jednou zase vzbudila a musela jít - všechno bylo jako vždycky až na to, že když jsem se vracela, u dveří našeho pokoje stála podivná postava. Nebyla vysoká, dosahovala jen ke klice. Nejdřív mi to nepřipadalo divné, ale když jsem se na ni podívala lépe, ospalost mě rázem přešla. Ta postava byla zahalená v jakémsi bílém plášti s kápí a v ruce (i když teď si vůbec nedokážu vybavit, jestli jsem ruce vůbec viděla), ale v každém případě měla kosu. Zpod kápě se na mě dívala prázdnými očními důlky v kulaté šedivé lebce. Došlo mi, že se dívám na smrtku. V tom snu, nebo polosnu, nebo co to vůbec bylo, jsem sebrala všechnu odvahu a povídám jí: "Ale mě si ještě nemůžeš vzít, já budu mít miminko, víš?" Pořád se na mě dívala, pak zasyčela-zdálo se mi, jakoby se i zasmála, pak poodešla k sousedním dveřím č. 14 a zmizela v nich. Já byla spokojená, že jsem přelstila smrt, zachumlala jsem se v posteli a usnula jako špalek. Snad bych na celou událost i zapomněla nebýt toho, co se stalo potom. Snad jsem nespala ani hodinu, když mě vzbudily podivné táhlé naříkavé zvuky. Zjistila jsem, že ani moje kamarádky na pokoji nespí. Poslouchaly jsme ty zvuky, které se ozývaly ze sousedního pokoje-ze 14. Věděly jsme, že tam leží jedna stará paní po operaci. Kolem půl sedmé ráno všechno utichlo. Od sester jsme se pak dozvěděly, že ta paní umřela. A teď bych byla ráda, kdybyste mi jako odborník mohl napsat, jestli jsem tehdy viděla smrt doopravdy, nebo to byl jen zvláštní živý, ale pravdivý sen. Předem Vám moc děkuji a děkuji i za Vaše dílo, protože pověsti, tajemno a vůbec všechno tohle mě moc zajímá. Držím Vám palce a přeji ještě jednou mnoho úspěchů.
J. N.
(A moje odpověď:)
Vážená paní,
k občasnému setkání s podivnou bytostí (jako je třeba ten skřítek, spatřený mojí maminkou, o kterém píšu ve vámi zmiňované knize) občas opravdu dochází. Zřejmě tady spolupůsobí naše mysl, nacházející se ve stavu polospánku, která dává tvar určitým vnímaným energiím a pocitům. Objekty, které jsou nějak pravidelně uspořádané, nám připomínají různé bytosti a zvířata. Mozek se podvědomě snaží je k něčemu připodobnit, aby je mohl zařadit do svých "programů". Jak to ale pojmenovat? Možná by se dalo říct, že se tehdy po chodbách nemocnice pohybovala nějaká "energie smrti", a vy jste se s ní setkala. Kdo ví? A bylo vůbec vaše setkání náhodné? Nebo vás to mělo na něco upozornit? Některé věci jsou opravdu těžko vysvětlitelné, ale přesto existují.
S pozdravem
Otomar Dvořák
Vytvořeno službou Webnode