Divný podzim

Zrovna včera, za nevlídného říjnového večera, jsme seděli v hospodě Dědkův mlýn na potoce Kačáku s chataři z trampské osady Rujána. Byl to večírek na ukončení letní sezóny, country kapela v sále ladila a my tam mezi pivem a gulášem podepisovali knížky. "Zlatá kačice" tady měla velký ohlas, prodalo se jí několik desítek kusů, hospodský si vzal i něco do tomboly. Trampové jsou dobrá parta, už od pohledu je poznáte, mají v chování něco bezprostředního a kamarádského, čiší z nich to sepětí s přírodou. Bavil jsem se s jedním o knížkách, o tom, jak moc se mu líbí, ptal se mě, jak dlouho se taková knížka píše, co všechno musíme objet a prostudovat. A nakonec přišla řeč i na mého přítele, kladenského barda Pepíka Fouska - a můj spolubesedník mě překvapil, když odhalil, že jsou příbuzní, a že ho ode mne bude pozdravovat. Svět je opravdu malý!

 Ach, jo, v útulné vyhřáté hospůdce si můžeme nechat zdát o idylickém, malířsky pastelovém podzimu, ale skutečnost je šokující. Ještě nikdy jsem neviděl (a asi málokdo z nás), aby vrstvy sněhu pokryly větve stromů, na nichž se dosud drží zelené listí. Působí to zvláštně, tak nějak nepatřičně. Když si vzpomenu, že ještě minulý čtvrtek jsem se potil jen v košili, když jsem jel na besedu do knihovny v Berouně! A teď v úterý jsem cestou do Stochova málem zmrzl!

 Velmi vtipně to vyjádřil kdosi na facebooku, kdo tam napsal novou modlitbu: "Pane Bože, nepřeháněj to v rámci krize s úspornými opatřeními a neškrtej z kalendáře jaro a podzim!"

 Ale jinak mám říjen opravdu rušný, skoro každý den je nějaká beseda či setkání se čtenáři, což mě těší, ale na druhou stranu se nedokážu pořádně soustředit na psaní.

 Zrovna v pátek jsme měli výroční setkání se členy bývalého amatérského divadelního souboru ANFAS, zavzpomínali jsme při dobré bosenské slivovičce na dávné časy, kdy jsme na jevištích předváděli své avantgardní herecké kreace a tvůrčí projekty. Zjistili jsme, že už většina z nás je v předdůchodovém či důchodovém věku (šokující zjištění!) a že své aktivity rozvíjela nejrozmanitějšími směry. Jirka Holub má už druhou stodolu plnou automobilových veteránů, Miloš Lešikar si zranil prsty na cirkulárce a nebude už tak pěkně hrát na kytaru, bývalý vedoucí souboru a pozdější profesionální dramaturg Vladimír Zajíc se teď živí hlavně v Chorvatsku a Bosně, kde pořádá divadelní workshopy a režíruje. Také on vydal knížku v nakladatelství Straky na vrbě - sbírku fantasy povídek OTVÍRAČ CEST - ze života dávných Keltů na území Bohemie.

 Škoda, že jsem se musel kvůli kalamitě omluvit ze setkání bývalých členů redakčí rady a příznivců časopisu Fantastická fakta. Občas se scházíme jen s bývalým (sakra, proč je všechno v tomhle podzimu bývalé?) šéfredaktorem Vladimírem Mátlem, probereme u piva všechna tajemství světa a nastíníme možné plány. Pravda, takový fenomén, jako Utajené dějiny Čech, které už vyšly v pátém vydání a pořád se prodávají, se nám už asi nikdy vytvořit nepodaří. Vladimír také konečně vydal samostatnou knihu. A zase o Keltech! Vyšla také tento měsíc v nakladatelství XYZ a jmenuje se KRAJINOU DRUIDŮ ANEB KELTOVÉ NA ÚZEMÍ ČECH.

A minulý týden jsme se také sešli na Smíchově, v zahradní restauraci v krásném prostřední parčíku u Portheimky (to bylo ještě teplo) s jihočeským kolegou Janem Bauerem, jenž mi věnoval svoji novinku, historický román ČÍŠE JEDU PRO KRÁLE. Je to vlastně historická detektivka, ale zajímá mě hlavně proto, že se v ní Bauer zabývá pokusem otrávit krále Václava IV., což je důležitá epizoda i v mém románu PAST NA KRÁLOVNU. Naštěstí Jan celou příhodu popisuje jinak než já a odhaluje jiného viníka. Ale je zajímavé, jak prostě v určité době určité téma doslova "visí ve vzduchu", a všichni, nezávisle na sobě, po něm sáhnou! Jan Bauer bude svou novou knížku křtít v pondělí v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí. Jsem zvědav jestli se podaří realizovat můj nápad se křtem Pasti na královnu ve Smíchovské knihovně. Až vyjde na jaře příštího roku druhý díl, pak bych chtěl udělat slavnostní křest na místě, které se k tomu opravdu mimořádně hodí, neboť je jedním z dějišť tohoto románu - totiž přímo na hradě Točníku. Ale to jsou všechno zatím jenom náměty...

 A to nemluvím o plánu, který jsme včera kuli s paní Holečkovou v autě při návratu z Dědkova mlýna; měla by to být další fotografická knížka o dávné královské stezce a návazující nové síti cyklostezek, o neznámých podivuhodnostech Berounska a posléze o trampské říčce Kocábě. No, uvidíme, jak se to všechno podaří zvládnout!

 Takže abych se už pustil do psaní...