Houbové orgie a podivný způsob léta

Tohle už jsme dávno nezažili - proměnlivé počasí s častými dešti je přímo ideální pro růst hub. Rozpraskané babky začaly dokonce růst pod lískami na kublovské zahradě, žampióny bují v trávě pod okny... Lovecká vášeň mě nutí popadnout zavírací nůž, který jsem si vloni koupil na berounském tržišti, košík - a hurá do lesa! Stíny mraků plují po kopcích, ze smrčí se valí pára, všude to voní podhoubím. Na všech příjezdových cestách k lesům jsou zaparkovaná auta. A přesto je v lese tichý prostor samoty; jen slunce mezi větvemi, šumění stromů, jiskření krůpějí, sem tam výkřik nějakého ptáka. Stíny mraků vrhají les do tajemného šera a vzápětí ho opět jásavě prozáří slunce, paprsky, padající šikmo skrze páru, vypadají jako vržená stříbrná kopí. A najednou ve vznosné bučině mezi kořeny se zahnědá řada čtyř hebce ojíněných hlav; jsou to obrovské hřiby, nádherně modelované, s dokonale baňatými nohami. A jinde vznosná tanečnice bedla k sobě už zdaleka vábí nápadníky. S každou houbou se polaskám, lehnu si vedle ní, pozoruji ji ze všemožných úhlů, vtisknu si ji do paměti, pak ji teprve opatrně vydloubnu a svým zavírákem s ozdobně rytou čepelí spodek nohy přímo rituálně očistím od hlíny.

 S vnučkou Magdou a její kamarádkou Hankou z Brna jsme podnikli netradiční výpravu za houbami - fotografickou. Vše jsme nafotili v malém lesíčku na západním úbočí hory Velízu, nedaleko křišťálové studánky, je to můj oblíbený plácek, jakási lesní zahrádka, kterou protíná mechová cesta lemovaná břízkami. Na obrázky se můžete podívat na mém webovém albu ZDE, (upozorňuji, že mé fotoreportáže se mají prohlížet od začátku, protože popisky vždycky tvoří spolu s obrázky uzavřený příběh).

 Je zde zachycena i houbová orgie, ke které došlo poté, co i ostatní členové rodiny se postupně vraceli z lesa a na stole na terase před domem se postupně vršily jejich úlovky. Je to nádherné, ale jak se říká - všeho moc škodí. Hub už jsou všichni přejedění a ve vlhku houby, které chcete usušit, špatně schnou. 

 Léto nám připravilo řadu dalších překvapení; kvůli deštivému počasí stoupla hladina Zbirožského potoka, a tak jsem děvčatům marně sliboval, že jim ukážu Skryjská jezírka. Tam, kde se jindy přeskakovalo po kamenech, hučel teď kalný proud. Chvíli se dalo šplhat po kluzkých výstupcích na boku skály, ale bylo to tak krkolomné, že poté, co jsem si zabahnil bílé plátěné kalhoty, jsme to vzdali a jen z dálky jsme se toužebně dívali na lávku při okraji jezírka. Posvačili jsme a varovali další turisty - někteří odvážlivci sem dokonce přijeli na kolech! Nakonec jsme si užili ve skryjské  hospodě U trilobita; rozšoupli jsme se kofolou a zmrzlinou. Fotoreportáž z naší výpravy si můžete prohlédnout ZDE!

 Díky nečekaným přeháňkám nám zmokly peřiny na balkóně. Drzá hejna špačků nám sežerou pod stromem spadaná letní jablka dřív, než k nim stačíme doběhnout. Ale nejsou v tomhle létě věci jen žertovné; musel jsem se zamyslet nad paradoxem života a smrti, neboť moje sestra Marie náhle těžce onemocněla; musím na ni pořád myslet, navštěvuji ji v nemocnici - a mezitím se snažím pokračovat v historickém románu o princeznách Kuronských, zrovna popisuji, jak čtrnáctiletá Dorothea se rozhodla projet s kočárem v doprovodu své guvernantky po Kuronské písečné kose v době zimních bouří, kdy se vlny Baltského moře hnaly přes písečné duny a zaplavovaly jedinou přístupovou cestu. Dostává to nečekaně dramatické dimenze, žádná idylka z Babiččina údolí!

 Také musím udělat korekturu další části Tajemných stezek pro nakladatelství Regia, tentokrát "Soutěskami českého krasu". Jako ilustrační doprovod jsme vybrali s panem Martincem další zajímavou sérii historických rytin a pohlednic. Kniha by měla vyjít v září nebo říjnu.

 A ozval se mi pan Jan Hanzal, bývalý kameraman, jenž mi nabízí spolupráci na pozoruhodném projektu - chce totiž zmapovat sérií dokumentárních filmů, výstav, besed a cestopisů legendární cestu pana Lva z Rožmitálu "z Čech až na konec světa". Více se dozvíte na webových stránkách projektu ZDE

 A tak končím dnešní zápis s přáním, aby se moje sestra Maruška brzy uzdravila a opět sebrala sílu pokračovat v malování obrazu, který zůstal nedokončený ve stojanu v jejím ateliéru. Je už tam zachycený obrys lesnatého vrchu a základní zeleň louky - jen místo vodní hladiny rybníka je dosud bílé místo. Prázdno, které čeká na její návrat... Bude krásné, pokud připravíme i na příští kublovskou pouť novou výstavu. Držme jí všichni palce, a kdo je věřící křesťan, stejně jako ona, ať se modlí za její zdraví.