Jak to bylo z Muchovou "Slovanskou epopejí"

 Gigantické dílo secesního malíře Alfonce Muchy "Slovanská epopej" se vrátilo do povědomí národa díky nechutným soudním tahanicím; najednou se o něm píše v denním tisku a mluví v televizi i rozhlase. Šikovní manažeři se hned chopili příležitosti a vrhli na trh kalendáře, pohlednice a publikace s tématem Slovanské epopeje. A tak mě napadlo, že bude vhodné připomenout, co o této problematice píši ve třetím dílu "Utajených dějin Čech" v sedmé kapitole, kerá se jmenuje Splnění staletého snu.

Slovanská epopej a zednáři 

 Na přelomu století vyvstává mocná osobnost Alfonse Muchy. Na první pohled módní malíř a dekoratér, výrobce oblíbených reklamních plakátů. Méně už se ví, že Mucha byl významným mystikem, svobodným zednářem nejvyššího stupně, členem pařížské lóže Les inséparables du progrés. Jeho přítelem byl pozoruhodný francouzský astronom a spiritista Camille Flammarion. Kolem nich se shromáždila skupina nadšenců, která se v Muchově pařížském atelieru věnovala experimentům s různými médii, jejichž vize se pokoušeli zaznamenat na fotografické desky a válečky fonografu (na citlivé vrstvě fotografických desek se objevovaly podivné průhledné bytosti a váleček zachycoval tajemné zvuky, formulující se ve slova – experimentátoři to nazvali „řečí andělů“).  Syn Jiří Mucha uvádí vzpomínku, jak se jeho otec po celý život oddával zvláštní činnosti – automatickému psaní: „Flammarion mu naznačil, že to, co si zapisuje, nemusí nutně pocházet z jeho hlavy, ale že může být diktováno bytostmi, jež se projevují prostřednictvím jeho osoby... Proto se také s důvěrou obracel na mrtvé příbuzné s otázkami, s nimiž si nevěděl rady.“

 Je jisté, že spolu s Rastislavem Štefánikem, Aloisem Rašínem, Edvardem Benešem (a do určité míry také s T. G. Masarykem, jenž ovšem měl vůči této skupině kritický odstup, neboť se obával „falešné zrádnosti umělých mýtů“ – proto také zavrhl Rukopisy a prosazoval, aby si národ otevřeně přiznal, že jsou to padělky)  se Alfons Mucha podílel na prosazení myšlenky samostatného Československa. A je nesporným faktem, že francouzští a američtí zednáři (společně s americkými židovskými kabalistickými skupinami a spolky amerických krajanů) se nejvíce zasloužili a vznik našeho samostatného státu. Nehledejme však za tím žádné „židovskozednářské spiknutí“, o němž tak halasně hovořili fašisté. Zmíněné skupiny prostě využily svůj společenský, politický a ekonomický vliv v tehdejších mocenských strukturách světa – ale nejen to: v rámci naší hypotézy můžeme říci, že propůjčili Čechům a Slovákům své dobře fungující sítě ke komunikaci s paralelními světy, aby vyvolali mocné „bytosti odjinud“ a pohnuli tak „kolem dějin“.

 Po vzniku  Československa byla Muchovi svěřena výtvarná podoba nových bankovek, které zaváděl do oběhu jeho zednářský spolubratr Rašín, jenž se stal ministrem financí. Možná i to byl jeden z důvodů, proč hodnota české měny prudce stoupala – a Němci se svou inflačně znehodnocenou markou jen tiše záviděli (A kdo ví, proč byl na Rašína později spáchán úspěšný atentát, jenž tragickým způsobem zvrátil pozitivní vývoj?).  Také Muchou vytvořená poštovní známka, (první československá poštovní známka!) zobrazovala významný mystický jev, pozorovatelný pouze z Karlova mostu. Ano, bylo to ono známé slunce, ponořující se vpodvečer slunovratu za siluetu Svatovítského chrámu. Ozvalo se pár prostoduchých kritiků s poukazem, co tím chtěl pan malíř říct, když místo slunce naděje, vycházejícího nad novou republikou, zobrazil slunce zapadající. Neporozuměli hlubšímu esoterickému významu této scény. S neporozuměním se setkaly i některé obrazy, které Mucha vytvořil pro Obecní dům; například vyvolalo údiv, proč vznešeného císaře a Otce vlasti Karla IV. nenakreslil se všemi atributy jeho slávy a moci, ale jako malého chlapce, jemuž na rameni spočívá ochranná ruka matky Elišky Přemyslovny.

 Možná teď trochu předbíháme a přeskakujeme rozhodující konflikt národních sítí v první světové válce, a také celosvětově šokující vítězný nástup nového typu ovládání morfického pole – sítě komunistické. Ale k tomu se vrátíme v samostatné kapitole. Důležité je teď poznat některé souvislosti v životě osobností, které ovlivnily další vývoj našich dějin, a k těm Alfons Mucha bezesporu patřil. 

 Mnozí si mysleli, že vrcholem Muchovy tvorby jsou nádherně barevná okna v nově dostavěné lodi svatovítského chrámu – a netušili, že malíř chystá dílo svou velkolepostí dosud nepřekonané, cyklus největších obrazů na plátně, jaké kdy byly namalovány, a že do nich zakóduje osud slovanských národů s celou jeho tragičností i slávou. Chtěl vytvořit cyklus, jenž by současně varoval i dával naději, velkolepé a sugestivní scény divadla věků, Slovanskou epopej.  Cyklem dvaceti obřích scén, zaplněných postavami a emocemi chtěl zbudovat zednářský „chrám času“, v němž se budou dějiny otáčet jako symbolický kruh, držený alegorickou bohyní na úvodním obraze.

 Tato zamyšleně soustředěná (naslouchající) bohyně, třímající v pozdvižených rukou kruh času a osudu, prochází všemi fázemi Muchovy tvorby. Modelem mu k ní stála Josefina, půvabná dcera amerického milionáře Charlese Cranea, jenž ho v projektu Slovanské epopeje podporoval a částečně ji spolufinancoval. Josefin portrét vidíme na plakátu pro pojišťovací banku Slavii, byl převzat i na československou „zelenou“ stokorunu, objevil se na olejomalbě Slavie, uchované ve sbírkách pražské Národní galerie, a dokonce v návrhu okna arcibiskupské kaple svatovítské katedrály z roku 1931. Historička umění PhDr. Marie Mžyková o ní napsala: „Postava sedící kněžky Slavie pozvedající kruh má v Muchově tvorbě bohatou genezi. Od původního mystického a spiritistického zaměření se motiv naslouchání (myšlenkám a odkazu předků, ideám Slovanstva, truchlivé hrdinné minulosti i entuziastickým snům o budoucnosti) stával opakovaných prvkem řady jeho dekorativně znehybnělých, ale úchvatných kompozic.“

 Ano, naslouchání hlasům, které přicházejí z vesmíru, z hlubin země, z nekonečna času... Naslouchání, jímž byl posedlý hluchý Bedřich Smetana, jemuž se na procházkách kolem lesního jezera či dýmajících hlučných nádraží věnoval Antonín Dvořák, ty hlasy, které číhaly v tajemné Nové Říši na utrápeného učitele Václava Jebavého...

   Také Alfons Mucha hledal místo, kde by svá gigantická plátna mohl nejen malovat, ale které by mu dovolilo bezprostředně naslouchat těmto „hlasům“ (čili dle naší teorie být přímo napojen na morfické pole). A našel ho posléze na zámku Zbirohu, ležícím v lesnaté pahorkatině na východním okraji Plzeňska. Pronajal si tu nejen byt pro celou rodinu, ale především velkou halu ve výši dvou pater, zastřešenou skleněnými okny, kde potom den  co den se štětci v zubech šplhal po lešení kolem napnutých pláten a maloval své životní dílo. Výběr pracovny by se mohl zdát náhodný, ovlivněný jen existencí oné velké haly. Jenže dějiny tohoto původního hradu a pozdějšího zámku jsou plné záhad. Zbirožský zámek nesporně leží na energeticky velmi silné křižovatce dálkových linií; cítíte to, když se podíváte na jeho prastarou věž (poslední zbytek původního gotického hradu), tyčící se na druhém nádvoří z osamělého skalního útesu jako maják  na podivném ostrově, když vstoupíte do poutní kaple naplněné zářivým barevným mihotáním, nebo když nahlédnete do temné propasti nejhlubší studny v Čechách (přes 100 m!), která nebyla jen studnou, ale přímo „dírou do pekel“ (podobně jako na hradě Housce). O Zbiroh měla za druhé světové války mimořádný zájem SS (sídlil tu štáb a ve studni zbudovali esesmani falešné betonové dno, pod nímž cosi zazdili). Poté si na Zbirohu až do konce tisíciletí držela základnu česká armáda; měla tu významnou stanici odposlouchávací a rušící radiové techniky. Velmi dlouho sem byl vstup „obyčejným smrtelníkům“ přísně zakázán! Mimořádnost napojení snad umožňovaly zdejší terénní a geologické podmínky. Přímo pod zámkem se totiž táhnou hluboké zlomy zemské kůry, ve zdejších nerostech je vysoký obsah železitých sloučenin... 

 Začínáme chápat, že zednář a spiritista Alfons Mucha musel být ke Zbirohu doslova magneticky přitahován. Na Slovanské epopeji tu pracoval od roku 1910 až do roku 1928, zdánlivě v ústraní, zatímco se Evropou prohnala světová válka, Rakousko – Uhersko se rozpadlo a na jeho troskách vznikla řada ostře vyhraněných národních sítí, včetně české a slovenské. Svoji úzkost během té obrovské práce si odreagovával v drobných kresbách (veřejnosti dnes téměř neznámých), v nichž byste typického secesního Muchu ani nepoznali. Jsou to zvláštní esoterické souboje světla a tmy, na jejichž průsečících se v bolestných křečích utrpení či duchovní extáze zmítají astrální těla.

 A je tragické, že jeho monumentální Slovanská epopej, věnovaná jako dar městu Praze, byla v podstatě odmítnuta. Po krátkém vystavení ve Veletržním paláci (a pozdějším ukrytí ve sklepě během německé okupace) našla po druhé světové válce útočiště na zámku v Moravském Krumlově, kde je dokonale skrytá, skoro nikdo o ní neví, nikoho neruší a nezneklidňuje. Nikdy nesloužila k účelu, pro který ji Mucha po 18 let s vypětím všech sil tvořil – nestala se prostorem pro komunikaci národa se svými dějinami. Město Praha nesplnilo daný slib a nepostavilo pro ni samostatný pavilón. Kdo ví, jestli i to nebylo jedním z důvodů pozdějšího zhroucení české národní sítě...