Jaro a volání dálek...

"Toho dne se přiblížilo jaro o pěkný kus cesty. Pastýři a pocestní lidé si vypravovali, že vzrůstá hlasem, neboť opravdu bylo slyšeti rohy větrů, do nichž dují sluneční andělé. Na loukách a na pastvinách nebeských se válela oblaka, jako se válí skot na pozemských loukách. Vál větérek, země osychala a ve struhách a podél plůtků pučela prvá kvítka."

Tohle je nejkrásnější popis jara, jaký znám. Znalci už jistě vědí, že je to od Vladislava Vančury z jeho jedinečné novely Markéta Lazarová, z plnokrevného loupežnického příběhu, v němž se láska snoubí se smrtí. Vždycky si představím ty sluneční anděly, dující do rohů teplých větrů a oblaka jako kopce načechrané šlehačky, plující nekonečnou modří, a vyvolává to ve mně zvláštní, trochu nostalgickou radost. Ano, včera byl skutečně první jarní den. Určitě se ještě vrátí mráz a sněhové přeháňky, ale sílu probouzející se přírody už nic nezastaví. Vyšli jsme si s Evou do parku nad Vršovickým náměstím a nastavovali tváře slunci. Jako bychom se probouzeli z mrazivého spánku.

Navečer jsem měl setkání na Malé Straně s Kameelem Machartem, vezl jsem mu vzácný originál své MAGICKÉ KUCHAŘKY. Tahle kniha ho totiž nadchla a chce ji vydat nejen v elektronické, ale i v papírové formě, samozřejmě v nové grafické úpravě. Recepty a pozoruhodné rituály lidové kuchyně našich předků jistě přijdou vhod další generaci čtenářů. Ta knížka je totiž naprosto nedostupná; dokonce jsem zjistil, že nějaký esoterický knihkupec na internetu nabízí, že ji bude lidem půjčovat za úplatu :-). A dokonce i jedna autorka, píšící o démonech noci, si oblíbila můj recept na polévku proti upírům, jiný čtenář byl překvapen, že moravští vrabci se původně opravdu pekli z ulovených vrabců, a další vůbec netušili, jaký závazek uzavírají, když s někým společně sní koláč, nebo že housky a rohlíky jsou sexuální symboly.

Když jsem se vracel tramavají přes Jiráskův most, planula Vltava v tajemné, narůžovělé záři. A vzduch pod Petřínem vlaze voněl vlhkou hlínou... Škoda, asi letos neuvidím tradiční žlutou záplavu petrklíčů, které každoročně rozkvétají v mokré rokli nad Kublovem.

A ještě jedna nostalgická vzpomínka se váže k dnešnímu ránu.

Jules Verne, francouzský spisovatel a dramatik, jeden z nejpřekládanějších francouzsky píšících autorů vůbec, přišel na svět 8. února roku 1828 v Nantes. Můžu směle říct, že právě jeho romány ze mne udělaly spisovatele. Několik svazků "Podivuhodných cest" ve starých Vilímkových, velmi odrbaných a zažloutlých vydáních, se nacházelo v naší knihovně. Bylo to dědictví z dědečkova mládí. A já jsem ty knížky už jako pětiletý velmi miloval. Neuměl jsem sice číst, ale prohlížel jsem je pořád dokola, úplně fascinován ilustracemi, těmi nádhernými ocelorytinami, kde spousta drobných čárek, ten systém důmyslného šrafování, vytvářela neobyčejně plastický svět tajemných zemí, zvířat, dobrodružných cestovatelů a podivuhodných strojů. Díval jsem se na ty obrázky a doslova jsem do nich vstupoval, byl jsem tam s těmi hrdiny, všimal jsem si každého detailu, představoval jsem si sám sebe, jak se schovávám za vymletým břehem potoka a s puškou u líce sledují pádící stádo slonů, dívám se z koše balonu, stojím o okna Nautilu, otvírajícího se do podmořského světa, nebo vyhlížím z přídě vzdušného korábu Robura Dobyvatele. Ty příběhy mi ve zkratce vyprávěl otec, také bývala v té době v rozhlase četba na pokračování a já trávil podvečery s uchem přitištěným k reproduktoru lampovky. A když jsem se v první třídě naučil číst, s oblibou jsem louskal jedinenčné popisky pod obrázky. Tam byla vždycky nějaká věta z děje, např: "...Tu ze z podmořských houštin vynořil netvor...(str. 159)" Tak jsem s probuzenou zvědavostí rychle nalistoval zmíněnou stranu 159 a přečetl si ji celou. Jenže ani to mi nestačilo, a tak, navzdory tomu, že jsem ještě pořádně neznal všechna písmena a pletl jsem si "b" a "d", pustil jsem se v druhém pololetí první třídy do četby Verneova TAJUPLNÉHO OSTROVA. A přečetl jsem ho celý! Někteří příbuzní tomu nechtěli věřit, a pak, když se přesvědčili, že jsem od slabikáře přešel rovnou na verneovky, si začali myslet, že jsem poněkud "zvláštní".

 A proto mi onen pozoruhodný spisovatel Jules Verne, narozený ve znamení Vodnáře přesně před 183 lety, opravdu stojí za tichou vzpomínku. Možná dnes zalistuji jeho knihami, zadívám se na ony zažloutlé obrázky - a pak podlehnu touze po dálkách a vydám se na nějaký dobrodružný jarní výlet!