Ještě jednou "Ohnivý Vavřiinec" - Ukázka z románu HOŘÍCÍ LILIE

Na četné prosby čtenářů přináším jednu opravdu dramatickou ukázku z mého románu HOŘÍCÍ LILIE (jinou, než byly ty, které se četly v Motlově rozhlasovém pořadu - a také značně delší :-). Zjistil jsem, že v omezeném množství je román ještě k sehnání v prodejnách Knižního klubu (musíte si ovšem opatřit členskou legitimaci). Jinak je už vyprodán. Ale jedná se o jeho dalším vydání. Jsem rád, že širší veřejnost si konečně všimla knížky, kterou osobně považuji za jednu ze svých nejlepších.

Třetí hodina odpolední

Obyvatelé Prahy zažili už mnoho rozsáhlých a nebezpečných požárů, ale tohle bylo něco nevídaného; připadalo jim, jako by dávnými proroctvími předpověděný anděl zhouby zlomil sedmou pečeť a otevřel cestu všem hrůzám konce světa. Zprvu se zdálo, že oheň je roznášen pouze větrem, brzy však byli lidé zaskočeni tím, jak plameny vyšlehují na stále nových a nečekaných místech. Vyzvánění postupně umlkalo a dokonce i vřava lidských hlasů zanikala ve stále sílícím hukotu, praskotu a dunění; znělo to jako hlas ženoucí se bouře.

Tajemník Branycer musel téměř křičet, když se domlouval s vyděšeným rychtářem a odhodlaně se tvářícím mladým poručíkem, jenž se svým oddílem zákopníků přispěchal na rozkaz vojenského velitelství, aby pomohl s hašením. Ustoupili právě z Dlouhé ulice. Celá fronta domů tam stála v jednom plameni, škvířící se tuk vytékal z hořící haly Masných krámů až na cestu a mísil se s navátým jemným popílkem v nebezpečně kluzkou kaši, voda v kašně na nároží se téměř vařila. Žár byl nesnesitelný, lidem naskakovaly na obličejích a rukou puchýře, šaty a vlasy jim začínaly doutnat. Tady už se nedalo opravdu nic dělat…

„Strhněte dřevěné seníky a kůlny!“ křičel Branycer a ukazoval na ohrady, podél nichž couvali do bezpečnějších míst, „všechno musí pryč! Oheň neuhasíme, ale můžeme ho zbavit potravy!“

„Pane tajemníku,“ oslovil ho zadýchaný tesař v propálených šatech a s tváří tak začerněnou, že mu z ní svítilo jen bělmo očí, „na kostele svatýho Jakuba je lešení, věž se zrovna opravuje. To lešení by se mělo taky zbourat, nebo po něm oheň přeskočí nahoru!“

„Kde mám vzít lidi?“ chytal se úředník za hlavu. „Kde mám, proboha, vzít lidi! Hej, pane setníku!“ křikl na Sedmihradského, jenž se náhle v plném trysku vyřítil z boční uličky.

Setník vypadal, jako by srostl s tělem koně, plně ovládal své strachem zdivočelé zvíře, svíral ho koleny a nakrátko mu přitahoval udidlo, až od vyceněných zubů hřebce odletovaly celé chuchvalce zpěněných slin. Jenom mávl rukou a za jízdy křikl přes rameno: „Sháním svý muže! Pošlu je, kam bude třeba! Ale dejte si pozor! Další oheň postupuje od Prašný brány přes Celetnou ulici na Týnskej dvůr!“ Naklonil se až k hřívě ryzáka, dýmku pořád mezi zuby, mihl se jako stín pod černou, krvavě nasvícenou kouřovou klenbou a zmizel.

Branycer bezmocně rozhodil rukama. „Pánové, pojďme odtud, nebo nás požár obklíčí. Děj se vůle Boží!“

A přesto se na nedalekém náměstíčku několik mužů do poslední chvíle snažilo rozebrat dřevěnou konstrukci, která ze tří stran obklopovala severní věž chrámu sv. Jakuba. Jako pavouci šplhali po překřížených trámech, sekerami vyráželi klíny a shazovali dolů prkna. Démon ohně však byl rychlejší, přiletěl na jiskřících křídlech žhavého víru a zatočil se kolem střech a kamenných hrotů s gotickými růžicemi. Po lešení s překvapivou rychlostí vyjela vzhůru zmítající se klubka oranžových hádků. Bolestný řev těch, kdo nestačili včas seskočit, zanikl v mohutném hukotu a během několika desítek minut obalil zvenčí celou věž děsivý kabát utkaný z plamenů. Památný kostel byl ztracen.

Ještě stále vybuchovala nová a nová ohniska požárů; hořela většina Starého Města, celé Židovské Město a východní část Nového Města. V rudém přísvitu se míhala silueta muže na koni; jako přízračný jezdec z Apokalypsy projížděl setník Sedmihradský hořící Prahou, vyhaslou dýmku v zubech a v očích ocelově chladný výraz. Prudce škubl uzdou na křižovatce několika ulic; kůň zařičel a začal se točit dokola. Dvojice mužů v šedobílých vojenských kabátech seskočila z protilehlé zídky. Za jejich zády, kde se tyčily strmé střechy soukenických dílen a skladišť, se ozval výbuch a k nebi se tam vzepjala další ohnivá stěna.

„Dobrá práce, chlapci!“ zavolal na ně setník. „Tady už jste ale hotovi, vítr to dodělá za vás. Smůla je, že ten vítr všechno žene k řece a tak Nový Město zůstává netknutý. Musíte se přesunout až nad Dobytčí a Koňskej trh, někam do Žitný nebo ke Karlovu!“

Granátníci zablýskli bílými zuby v začerněných tvářích: „Rozkaz, pane setníku!“

 Přikrčeni se rozběhli ulicí vzhůru, jejich velitel strhl ryzáka doprava, zatočil kolem hučící výhně a proskočil rojem jisker, jako by vplouval do hvězdného nebe…

„Pryč! Utečte!“ křičeli nedaleko odtud městští zřízenci na zoufalce, kteří stále ještě pobíhali se džbery vody nebo vynášeli z domů šatstvo, nádobí a nábytek, vršili všechno na hromady uprostřed cesty nebo se to snažili naložit na přeplněné vozy a káry. Jiní vyváděli ze stájí zděšeně bučící krávy. Prasata se po otevření chlévů s pronikavým kvičením rozběhla na všechny strany, kličkovala, porážela lidi, koše a skříně do bláta, zamotala se do peřin. Peří z roztrhaných pokrývek vířilo povětřím jako sněhové pápěří…

„Nechte toho! Oheň vám odřízne cestu! Spaste své životy!“

Je to zvláštní, ale mnohý člověk se nedokáže rozloučit s věcmi, z nichž si po celý život budoval svůj soukromý svět. Alespoň něco z toho zachránit, alespoň malý kousek minulosti si vzít s sebou do budoucí nejistoty! Ale byly tu také jiní, pro které se stal požár jedinečnou příležitostí, jak něco získat. Městská lůza, všichni ti zloději, povaleči a žebráci se dychtivě hemžili ulicemi, ochotně pomáhali vynášet věci z domů a mizeli s nimi do neznáma; v ústraní za podloubími a ohradami, v kouřné mlze, která jim poskytovala vítanou ochranu, se chvatně dělili o získaný lup. Neobešlo se to bez hádek, propukaly rvačky o cennější kousky, dokonce zableskly tasené nože. Chroptící chlapík, krvácející z mnoha bodných ran, zůstal ležet pod sochou Neposkvrněné Panny.

„Spaste své životy!“ 

Marné k výzvy k lidem, kteří mají pocit, že je ještě co zachraňovat! A bylo možno spatřit opravdu dojemné obrazy: například muže, jenž balancoval na dlouhém žebříku ve snaze dostat se k oknu v arkýři prvního patra, ze kterého se vykláněla rozcuchaná žena s nepříčetným výrazem v očích a v rukou držela nad ulicí vřískající batole. Podloubí pod nimi už bylo naplněno vířící masou ohně a žhavé jazyky olizovaly spodní příčky žebříku…

„Utíkejte!!!“

Ozval se ohlušující praskot, průčelní stěny několika hořících domů se nachýlily a pak se s mrazivě zlověstnou pomalostí zřítily do ulice; vzápětí všechno zahalila žhavá, dusivá a mastně lepkavá tma, jíž prošlehovaly klikyháky poletujících jisker. Bylo slyšet nářek, pláč, jekot; jakási děsivá postava, kolem níž vlály cáry ohně, klopýtala zvířeným popelem, až se posléze propadla do změti doutnajících trámů, kde zmizela, jako když se sfoukne svíčka.

Ti, kteří byli v onu chvíli na okraji ulice, se s křikem vrhli pryč od centra zkázy, instinktivně hledali cestu, ale město, které tak dobře znali, jejich vlastní město se náhle proměnilo ve strašidelný labyrint, v mlžné bludiště, plné poletující slámy, pobíhajících zvířat, převrácených vozů a rozházených předmětů. Děsivost katastrof je v jejich nepřehlednosti, v tom, jak jednotlivého člověka pohltí stovky drobných záblesků skutečnosti. Dosud souvisle chápaný celek se tříští jako velké zrcadlo pod úderem kladiva; svět se vrací do stavu prvotního chaosu, do horečného zmítání střepů, v nichž se zobrazují prchavé záblesky dění. Časem se úlomky opět složí do nové logické mozaiky – ale ten prvotní okamžik zániku je nepopsatelný lidskými slovy a neobsáhnutelný lidskou myslí.

Masa prchajících lidí se zděšeně zastavila, když jim do tváří dýchl spalující žár. Jejich jediná úniková cesta byla přehrazena ohnivou stěnou!

„To je konec!“ zařval někdo bezmocně a žena obklopená houfem plačící drobotiny zavzlykala: „Proč ty děti, proč ty děti!“ 

„Tady je průjezd,“ ozval se další z prchajících, který zřejmě nebyl zvyklý se jen tak vzdávat, „když vyrazíme vrata, snad se nám povede utéct přes dvory. Chlapi, nějaký špalek nebo kládu… tamhle tu voj od vozu, utrhněte ji!“

S rozběhem se s improvizovaným beranidlem vrhli proti dubovým, železnými pásy pobitým vratům. Panty zaskřípěly, zámek zapraštěl.

„Půjde to! Ještě jednou! Hej rup!!“

Cítili dech ohně v zátylku, voj jim klouzal ve zpocených dlaních. Zámek se po úderu téměř vylomil. Ale ještě pořád držel…

„Znova! Dejte do toho všechnu sílu… Pozor!“

Shora se řítil hořící trám, padal jako hvězda létavice s ohonem jisker. Muži u beranidla se pokusili rychle couvnout z jeho dosahu, ale dva nebo tři byli přesto sraženi k zemi.

„Nechte je ležet!“ křičel ten, jenž bezděky převzal velení, „Není čas! Zvedněte kládu! Ty vrata prorazíme!“

Klopýtali přes těla svých druhů, veškeré zoufalství se vtělilo do jediného cíle. Byl to úder, po němž se snad otřásl celý dům. Závora zámku se ohnula a vylomila ze závěsu. Rozraženými vraty se masa uprchlíků hrnula dovnitř, proletěla dvorem, zastavila se, oči jim těkaly, hledaly další cestu.

„Tam, přes tu stodolu!“

Stodola byla naštěstí otevřená, jak tudy ve zmatku vyjely povozy prchajícího majitele. Mezi povívající slámou, visící z hambalků, bylo možno zahlédnout bledě prosvítající oblouk vstupu na další ulici. Ulici jen mírně zamlženou kouřem, kam požár dosud nevstoupil!

„Svatá Panno, jsme zachráněni!“ vykřikla s úlevnou nadějí ta žena, která na každém lokti nesla jedno malé děcko, a tři větší se jí držely za sukni. Vzápětí však zděšeně zaječela.

Šerem stodoly se před nimi zaklikatil ohnivý had, syčivě vyšlehl po slámě vzhůru. Jak se tam mohl tak znenadání objevit? Odkud přiletěl? Snad opravdu ovládly město mocnosti pekelné!

Muž, který je tak dobře vedl, neváhal ani vteřinu. „Za mnou!“ houkl na několik druhů a v jejich čele skočil do stodoly, holýma rukama strhali na zem kusy planoucí slámy a dupali po nich. Měli štěstí, přišli včas, oheň se ještě nestačil rozhořet… A co je tohle? V doutnajícím smotku spatřili kus smolného provazu a ohořelé kousky voskovaného papíru! Vyměnili si tázavý pohled. A vzápětí pochopili.

Vůdce vyběhl na ulici a rozhlédl se; nedaleko spatřil utíkající postavu v bělavém vojenském kabátě. „Chyťte ho!“ zařval a rozběhl se za neznámým vojákem, „Chyťte ho! Je to žhář! To on zapálil! On zapálil!“

Nějací lidé, přicházející ze spodní části ulice, se rychle rozestoupili a zahradili prchajícímu cestu. Chlapík uskočil zpátky, pokusil se oběhnout své pronásledovatele, pěstí srazil jednoho, co se mu postavil do cesty, ale vzápětí pekařský učedník v bílé zamoučněné čepici, kluk sotva třináctiletý, mu skočil pod nohy a podrazil mu je. To už tu byli ostatní, desítky rukou dopadeného muže zvedly a třásly s ním, strhly z něj kabát a se vzteklými výkřiky všem ukazovaly, co měl pod ním schováno: zápalné šňůry, patrony, granáty.

„Ty svině! Ty dobytku!“

Žhář se zapotácel pod deštěm ran, rozbitý obličej se mu zalil krví. Ječící ženy mu škubaly vlasy a zarývaly mu nehty do tváří, chlapi ho srazili na zem a nemilosrdně do něj kopali.

„Do ohně s ním! Tam patří! Sám si ho zapálil, ať v něm shoří!“

Chytili omdlelého za nohy a vlekli ho k nedalekému požářišti…