Údolí, jehož spodní část byla zaplavena, stoupalo pozvolna vzhůru, sevřeno ze všech stran ponurým a temným lesem. Huňaté smrky tu rozprostíraly své pichlavé větve až k zemi a navzájem se dotýkaly. Ranní vzduch byl plný nasládle hořkého pachu, občas to z pařícího se jehličí prudce zavonělo houbami.
„ Cítíš?“ zašeptal Jan zasněně. Ještě pořád se nenabažil opojného požitku z chůze po pevné zemi.
„ Necítím,“ zavrčel Gnóm otráveně, „ mám rýmu.“
„ Takhle vonívala na podzim naše Chalupa, když babička sušila mezi okny plátky hříbků navlečené na nitích. A když si vzpomenu na její proslulou houbovou omáčku… Možná by neškodilo podívat se do mlází a najít něco na zpestření jídelníčku.“
„ Zbytečná námaha. Jak se tak dívám na tenhle les, je mi jasné, že může plodit jen jedovaté muchomůrky. Radši přidej do kroku, ať ho máme brzy za sebou. V noci tu může být dost nepříjemno, a možná, že v některých temných koutech i za dne…“
Jako na dotvrzení jeho slov se ozval pisklavý, zlobný skřek. Nad protější strání vzlétl párek jestřábů a znepokojeně kroužil nad jedním místem.
„ Něco je vyplašilo,“ usoudil Jan, „člověk, zvíře, nebo...“
Trpaslík se nervosně vysmrkal. „ Zatraceně,“ rozčiloval se, „ můj nos bude ještě pár dní nepoužitelný!“
Chvíli tiše stáli, všechny smysly napnuté.
Nic se nedělo, les se tiše hřál ve slunci přicházejícího léta, obloha se nad ním klenula bez mráčku, vybledlá modř slibovala horký den: jenom ty siluety dravců nad ní působily poněkud zlověstně.
„ Kde máme naši Královskou cestu?“ zeptal se Jan a bezděky tlumil hlas. „Myslíš, že její dlažba bude někde pod kořeny těhle smrků?“
„ Pokud nás Bělohřívák vysadil na správném místě, pak je logické, že cesta stoupá údolím až tamhle nahoru…“
Trpaslík ztuhl s rukou napřaženou a také Jan zatajil dech: vysoko nad nimi se v průseku mezi stromy objevil černý kočár tažený čtyřspřežím černých koní: na kozlíku vozka v širokém klobouku a zahalený až po nos do pláště, okénka zatažená černými záclonkami. Jako neskutečné zjevení projel ten podivný vůz volným místem a opět zmizel za hradbou hustého smrčí.
„ Vypadá to,“ řekl Jan po chvíli nejistého mlčení, „že jsme blízko nějaké hlavní cesty.“
„ Pokud to nebyl strašidelný kočár. Podle starého Kručinky jezdívá někdy Černé svědomí po lese taženo párem ohnivých kozlů.“
„ Za slunečného dopoledne?“
„ Hm, máš pravdu. Hodina není pro strašidla příliš vyhovující.“
„ Půjdeme se tam podívat. Samozřejmě, že opatrně,“ dodal rychle, když po něm trpaslík vrhl káravý pohled. „A kromě toho je to na naší trase. Nemůžeme uhnout jinam, pokud nechceme bloudit.“
Postup bujným smrčím nebyl tak snadný, a tak teprve za hodinu dorazili nahoru k průseku. Ano, skutečně tu byla cesta: poměrně široká lesní cesta. Na jedné straně se vynořovala z nějakého temného úvozu a na druhé straně mizela v hustém mlází. Na onom krátkém úseku s výhledem do údolí byl ještě znatelný starý patník s královským znakem: neklamné znamení, že právě tady bývala křižovatka. Ale ani tahle nová cesta, mnohem zachovalejší než královská, nejevila známky častějšího používání: byla zarostlá vysokou lesní trávou, ve které projíždějící kočár vytlačil zřetelné koleje.
„ Důkaz o jeho hmotnosti,“ usmál se Jan, když spatřil stopu.
„ Hm,“ podrbal se trpaslík rozpačitě pod čepičkou, „ale který směr teď zvolit? Zdá se, že lesní cesta se tu napojuje na starou trasu… Kdo ví, jestli se ztracená královská cesta nedělila kdysi do dvou větví… Nejvíc mě ale znepokojuje, že ani jedna z nich nesměřuje k severu. Léto pokročilo a my jsme ještě pořád hrozně daleko od Severních hor.“
„ Sám vidíš, že rovně k severu to prostě nejde. Les je jako neprostupná zeď. Vzpomeň si, jak babička říkávala, že přímá cesta nemusí být vždycky nejkratší, a že kdo jde oklikou, spíš dojde!“
„To je sice pravda,“ připustil trpaslík, „ovšem otázka nezní jestli jdeme po cestě krátké nebo dlouhé, ale jestli jsme nezvolili cestu falešnou, klamnou, cestu nikam, cestu ke špatným koncům…“
„Přes myší díry, kde vítr nefouká, já dojdu k cíli, nemám strach z pavouka,“ zazpíval mu Jan a rozverně ho zatahal za čepičku. „Kam se poděla tvoje odvaha, Gnóme? To ta rýma tě vyvedla z míry, ale na sluníčku ji brzy vypotíš! Pojď! Zajímá mě, kam jel ten kočár. Půjdeme za ním, určitě jel někam, kde to bude velice zajímavé, kde žijí vznešenější lidé než vesničané, kde bude hrad nebo město nebo něco podobného, co jsem ještě nikdy neviděl!“
Poledne už dávno minulo a travnatá cesta se pořád vinula temnými lesy. Chvíli si odpočali, dojedli zbytek vodníkova kapra, natrhali si hrst jahod, které začínaly zrát na vyhřátém břehu nad cestou. A pak zase dál. Kromě kolejí kočáru tu nebyla jediná stopa života. Ani ptáček nezapípal v těch smutných lesích, z nichž i ve slunečném dni vystupoval podivný, mrazivý stín.
Najednou, když už to skoro nečekali, se před nimi hradba smrků rozevřela a v šikmých paprscích podvečerního slunce se objevilo fantastické nakupení šedého kamene. Na skalnatém pahorku se tyčily mohutné hradby s úzkými střílnami, nad které vystupoval masivní válec věže: hradby však byly místy rozvalené, věž bez špice a bez ochozu, na zubatých zbytcích staveb chyběly střechy. Vedle věže vynikalo torzo zdi se dvěma vysokými, úzkými okny, vedoucími odnikud nikam.
Kdysi to mohl být vznosný a nedobytný hrad, ale zůstala z něj jen pustá zřícenina, podivně chmurná ve své šedivé strohosti. Půlka věže stála v oslnivém slunci a půlka v temném stínu: ten stín rostl a dloužil se, zabíral už skoro celou louku pod hradem, dotkl se lesa a pohltil Jana. Zachvěl se chladem a to ho vzpamatovala z opojení tou zvláštní stavbou. Teď, když neměl oči plné slunečního ohně, spatřil ve stínu hradeb oblouk brány za padacím mostem, který už byl zřejmě spuštěn navěky, protože řetězy byly rezavé a trámy mostu hluboko zabořené do hlíny, obrostlé mechem, trávou a keříky. Kupodivu však koleje vytlačené kočárem směřovaly přes louku a přes most a mizely v temnotě brány jako v hladovém chřtánu. Kdo tam mohl vjet a za jakým účelem? Hrad nejevil sebemenší známky toho, že by byl obýván - až na černé hejno skřehotajících kavek, které vzrušeně kroužily kolem vrcholu věže.
„Vypadáš, jako by ses chtěl podívat dovnitř,“ ozval se Gnóm, „ a tak ti chci připomenout, že u nás trpaslíků se říká: Kdo nahlíží do myší pastičky, bude bez nosu! Stokrát raději bych spal pod smrkem než ve stínu těch zdí! Jsou přímo nasycené zlem. Škoda, že mám rýmu, věděl bych víc, ale i to, co vidím, mi docela stačí. Radši rychle a tiše zmizíme, dokud je světlo.“
„ Dobře, ale napřed bych zkusil obejít hrad z druhé strany, abych zjistil, jestli za ním cesta pokračuje dál nebo v něm končí. Jinak budeme muset přenocovat v lese a návratem ztratíme celý den.“
Trpaslík jen nespokojeně zabručel: nelíbilo se mu to, ale zásadní námitku nemohl najít.
Jan se pustil přes dávno nekosenou louku a pokusil se zprava obejít skalnatý pahorek s hradem. V zavaleném hradním příkopu bujely obrovské kopřivy, jako by chtěly nahradit pobořené zdi a hájit pevnost proti vetřelcům. Jan se musel celý zabalit do pláště na ochranu proti jejich žahavým listům, nohama přišlapával vysoké stvoly, lámal je a klestil si tak cestičku. Občas vzhlédl na kolmou stěnu, která se přímo nad ním šplhala odvážně do výšky. Stovky malých kamenných kvádříků pospojovaných maltou se sbíhaly a nahoře slévaly do jediné šedé plochy: chvílemi měl Jan pocit, že se stěna naklání a padá na něj… Ne, to ho jen klamaly oči. Ale kdyby někdo z opuštěné střílny vyhodil kámen, nebylo by kam uskočit.
„ Vrať se,“ znělo z ruksaku hudrování trpaslíka, který se tam uzavřel před kopřivami, „vrať se, tohle není dobrá cesta…“
V tu chvíli se shora ozval podivný zvuk. Jan se ostražitě zaposlouchal. Nebyl to vzlyk? Ano, teď to zaznělo silněji: odněkud z nitra pochmurných hradeb zněl zoufalý pláč! Ženský pláč! Jan v rozpacích zatřásl ruksakem: „Gnóme! Vylez! Slyšíš to?“
Červená čepička se neochotně vysunula z ruksakové kapsy. „Slyším.“
„ Tam nahoře někdo… nějaká…“
„ Může to být léčka,“ mračil se trpaslík, „vzpomeň si, jak tě mámila Duběna!“
„ Vím, ale tohle je něco docela jiného! Ona tam trpí… někdo jí ubližuje… Co mám dělat? Ty jenom sýčkuješ a věštíš pohromy, ale řekni sám: můžu odejít a zapomenout, že na mé cestě někdo plakal? To by mě trápilo jako zlá noční můra. Třeba se také bojím toho, co je tam za zdí… Ale jsem přece Velký Strážce! Přísahal jsem!“
Očima rozšířenýma vzrušením se díval na Gnóma, který si v rozpacích sundával a opět nasazoval čepičku.
„Tak co řekneš?“
„ Já? Já nic… já jsem jenom poradce… dělej, jak ti káže svědomí…“
Jan přelétl očima stěnu a zjistil, že o kus dál je rozvalená: zřícené zdivo zasypalo příkop a tvoří šikmý násep, po kterém se dá vyšplhat vzhůru a dostat se puklinou dovnitř. Hned se tou cestou vydal.
„ Tohle nebude dobré,“ mumlal si trpaslík v brašně, „ jak je v tom ženská, nebude to dobré…“
Jan ho nevnímal: se srdcem bušícím vzrušením se protáhl zubatou soutěskou v tlusté zdi a spatřil pod sebou úzkou parkánovou uličku, ponořenou do hlubokého, vlhkého stínu. Naproti se tyčil zbytek nějaké budovy. Ze svého stanoviště mohl vidět do nitra místností s propadlými stropy, v nichž bujely bezové keře a draly se ven lomenými oblouky prázdných oken.
Znovu se ozval pláč: zněl odněkud shora po Janově levé ruce. Možná z půlkulaté bašty při hradební zdi. Vedlo tam schodiště bez zábradlí, vlastně jen řada hrubých a různě vysokých kamenných stupňů. Jan se pokusil dosáhnout schodiště po úzké římse na vnitřní straně hradeb. Postupoval bokem krůček za krůčkem, nedíval se dolů, aby ho nezmohla závrať a jenom trnul, aby se mu zvětralé zdivo nevydrolilo pod nohou.
Oddychl si, když konečně dosáhl schodiště. Teď konečně mohl vidět, že schody sem vedou z nádvoří, jehož plocha dlážděná kočičími hlavami ležela přímo pod ním. Dokonce dohlédl až k věžovité bráně s klenutým vjezdem. Udivilo ho, že tam nestojí žádný kočár. Možná, že zcela nehlučně odjel v době, kdy Jan obcházel hrad příkopem.
Mladík vytáhl sekeru, potěžkal ji v ruce, aby si dodal sílu a odvahu a pak se zatajeným dechem vyběhl po schodišti nahoru a vpadl úzkou brankou do tajemného šera, čpícího zatuchlinou a plísní. Chvíli mu trvalo, než se oči přizpůsobily a začaly rozeznávat podrobnosti.
„ U všech vousů starýho Kručinky!“ vyhrkl Gnóm, který byl samozřejmě ve střehu a přechod do šera nikterak neovlivňoval ostrost jeho vidění - ba právě naopak.
Měli před sebou jednu z mála zachovalých hradních místností s klenutým stropem a malým okénkem podobným střílně, kterým sem skrze tlustou zeď pronikalo trochu slábnoucího světla. Prostředkem místnosti se táhl dlouhý stůl, na kterém matně probleskovalo zašlé zlato mnohoramenných svícnů s tlustými, zpola vypálenými svícemi, a pohárů, v nichž bylo nalito temně rudé víno.
„ Připravené k slavnostnímu přípitku,“ mumlal Gnóm,“ ale nějak příliš dlouho.“
A vskutku: mezi poháry a svícny se táhla vlákna pavučin a celá stolní deska byla pokryta tlustou, šedou vrstvou prachu.
Opět se ozvalo plačtivé vzlyknutí a to připoutalo jejich pozornost ke kamennému stupni pod okénkem. Jan obešel stůl, aby lépe uviděl, co se to tam bělá.
Po zaprášených dlaždicích splývaly záhyby jemné, nadýchané bělostné látky, z níž jako z tekoucí pěny vystupovaly dlouhé, štíhlé ruce se stříbrnými náramky na zápěstích, ruce, které hledaly oporu na studeně lhostejné zdi a o něž se čelem opírala hlava s dlouhými zlatými vlasy sepnutými stříbrnou čelenkou a pokrytými hebkým poloprůsvitným závojem.
Teď nešťastná nevěsta zaslechla kroky a rychle zvedla hlavu: její zlatavě oříškové oči se upřely na Jana. Třpytily se v nich slzy. Jan zatrnul a naprázdno polknul. Něčím mu připomínala Modroočku: snad jemností tváře, tím malým nosíkem, který působil dětsky a vzdorovitě a pohledem hlubokým jak noční jezero. Ale tahle se zdála ještě krásnější. Možná to dělaly ty šaty, načerněné obočí a řasy, napudrované tváře a růžovým barvivem obtažené rty.
„ Co to má znamenat?“ řekla. Snažila se, aby to znělo přísně, ale hlas se jí chvěl. „Vyřiď svému pánu, že nemám náladu na hloupé žerty!“
„ Jsem svým vlastním pánem,“ odpověděl Jan, „ Jsem... jsem lovec. Šel jsem náhodou kolem a zaslechl jsem pláč. Ublížil vám někdo?“
Posadila se a krajkovým šátkem si osušila oči. Pokusila se o úsměv. „ Promiňte, pane. Myslela jsem, že patříte k hradní čeledi. Je vůbec někdo v téhle zřícenině kromě hluchoněmého vozky, který mě přivezl?“
„ Myslím, že ani ten už tu není. Vysadil vás a neslyšně odjel. Zřejmě čekáte… Soudím podle vašeho oblečení…“
„ Ano, na ženicha. Obávala jsem se, že bude moc starý… ale tohle… to by mě nenapadlo ani v nejděsivějším snu!“
„ Copak se necháte jen tak odvézt? K ženichovi, o kterém ani nevíte, jak vypadá?. Nechápu to.“
„ Odkud jste přišel? Z jakých zapadlých končin, že ani nevíte, jak to při takových svatbách chodí? Vy jste ženatý?“
Zavrtěl hlavou a začervenal se.
Zatvářila se, jako by ji tato okolnost potěšila.
„ Tam u vás v lesích je asi všechno jednodušší,“ povzdechla. „ Jenže co já? C o j á ?!“ A začala opět hystericky vzlykat, „ Já, která se připravila na velkolepou svatbu v nádherném paláci... Znáte hraběte Gedeona z Černých vrchů?“
„ Ne.“
„ To je zvláštní… Měl by to být mocný pán vládnoucí celému zdejšímu kraji. Uhájil si svou samostatnost: od dob rozpadu říše jejich rod nikdy nepodléhal králi. Vy tedy nejste ze zdejšího kraje, když ho neznáte.“
Bylo to tvrzení i otázka současně.
„ Ne, jsem zdaleka.“
Trochu znejistěla. „Víte, můj otec si hraběte velice váží. V mládí se přátelili, pak byli nějaký čas nepřáteli. Bláznivý čas s nimi zamíchal, a když zanikly cesty, už se nikdy nesetkali. Dokonce k nám došla zpráva, že Gedeon padl v nějaké bitvě. Ale jak se později ukázalo, nebyla to pravda: Gedeon z Černých vrchů je pořád obávaný a bohatý pán. Nedávno si na nás vzpomněl a poslal dopis. Prý po mně zatoužil, ačkoliv mě viděl jen jednou jako docela malou holčičku. Samozřejmě, že mu nejde o mne, ale o to spříznit se s naším rodem a zahladit zbytečná nepřátelství. Otec odpověděl vyhýbavě. Jenže Gedeon byl vytrvalý: posílal milostné dopisy o tom, jak celé noci nespí, bloudí po hradbách svého hradu a trápí se touhou po mně. K dopisům přikládal dary. A jaké dary! Úžasné šperky, náhrdelníky a prsteny ze starých dob - něco takového se už dneska v žádném zlatnictví nevidí. Se vzkazy posílal jen toho němého sluhu. Můj otec usoudil, že to svědčí o jeho opatrnosti: na němém sluhovi nikdo nemůže vyzvídat, nikdo ho nemůže opít ani uplatit, aby prozradil nějakou slabinu svého pána. Dělává se to tak: a když je nedostatek němých od přírody, vyřezávají se sluhům jazyky.“
Jan se otřásl odporem.
Ale dívka si toho nepovšimla, protože byla příliš zaujata svým neštěstím. „ Kdybych tušila, o čem všem sluha mlčí! Zrovna v té době se stalo, že otcova pokladna zela prázdnotou a představte si, že když se to hrabě dozvěděl, poslal velikou truhlu plnou ryzího zlata! Mého otce jen tak něco nepřekvapí, ale tohle ho dočista vyvedlo z míry. Takže vozka vyložil zlato a naložil mne.“
„Váš otec vás prodal!“ zvolal Jan rozhořčeně, „Copak si takovou věc necháte líbit?“
Dívka smutně povzdechla. „ Co já zmůžu? Jsem jenom dcera a dcery musí poslouchat otce. Když neposlechnou, čeká je přísný trest. A když poslechnou - čeká je tohle!“
Pozvedla ruku a chvějícím se prstem ukázala k nízkému průchodu v boční stěně.
Jan se sklonil a nahlédl tam: spatřil další komnatu, zachovalou jen částečně, protože její zadní stěna se zřítila, a tak podlouhlá a úzká klenutá místnost připomínala tunel ústící do prázdna, do bledě sinavého prostoru, kde se míhaly černé stíny křičících kavek. Kousek od rozvírající se propasti stála obrovská starobylá postel s atlasovými nebesy na čtyřech sloupcích ve tvaru tlustých mouřenínů. Všechny látky a závěsy byly na pohled vlhké a zpuchřelé, pokryté plísní a prachem. Zatuchlé, kysele čpící pokrývky vzbuzovaly už z odstupu odpor.
„ Svatební lože!“ uslyšel za sebou rozechvělý dívčin hlas. „ Napřed jsem to považovala za pouhý krutý žert, ale jak se blíží večer, dostávám strach… Kéž by byl můj ženich jenom starý a ošklivý! To, čeho jsem se zpočátku nejvíc obávala, by mi teď přineslo úlevu: bylo by to totiž něco, co člověk dokáže pochopit. Řekněte, proč, když je tak nesmírně bohatý, nechal hrabě svůj hrad zpustnout? Proč nemá žádné služebnictvo? A kde je on sám?“
Uchopila Jana za ruku, křečovitě mu ji sevřela a upřela na něj své uslzené oči. Jan cítil, jak se chvěje a byl plný zmatených pocitů: toužil ji chránit a cítit její oddanost a vděčnost. Přivřel oči a vnímal vůni jejích vlasů: tyhle voněly mátou a levandulí. Najednou ho opojil závratný pocit, že ač je to jistě dáma z bohatého šlechtického rodu, v téhle chvíli by se s ním milovala tisíckrát raději než s nějakým hrabětem Gedeonem z Černých kopců! To je tím, říkal si v duchu a ta představa ho přímo oslňovala, že ač vypadám jako nějaký obyčejný chlapec z chalupy, jsem vlastně Velký Strážce! A to je postavení, kterým se vyrovnám všem šlechticům a možná je i předčím, protože jen deset Strážců bylo kdysi jmenováno králem - a jen jediný z nich dodržel přísahu! Vzpomněl si na starou babiččinu pohádku o chudém chlapci, který zabil draka a dostal krásnou princeznu a půl království k tomu. Není právě tohle velká příležitost? Získal bych větší moc pro boj s Gidžichem, a pak bych se vrátil slavně domů, bohatý a s krásnou nevěstou… a Chalupu bych přestavěl na zámek… To by se babička divila!
A pak si vzpomněl na Modroočku a najednou se zastyděl za své představy. Ulekl se a rychle vymanil ruku z nevěstina sevření.
Dívka si jeho pohyb vysvětlila po svém: vrhla se za ním a vkleče objala jeho kolena. „Neodcházejte, pane!“ vykřikla zoufale, „Prosím, moc vás prosím! Bylo to pro mne štěstí, že jste šel kolem, snad mi vás seslal nějaký dobrý duch… Sama bych se tu zbláznila hrůzou! Zůstanete tu se mnou, ano? Prosím! Alespoň tuhle noc! Viďte? Přece byste neměl tak kruté srdce, abyste mě opustil!“
Jan rozpačitě přešlápl.
„ A co si pomyslí váš ženich, když mě tu najde?“
„ Řeknu mu… že jste můj komorník... můj osobní strážce... mám přece právo, i když mi nedovolil vzít s sebou ani jedinou služebnou... a vlastně... ať si myslí, co chce! Je to jeho vina! Nemůžu tady zůstat sama, nepřežila bych to… Vidíte? Už se stmívá… Ty stíny v koutech jsou jako živé… pavoukům divně svítí oči… kavky kolem věže se škodolibě chechtají… Je to zakletý hrad! O půlnoci si pro mne přijde nějaká příšera!!“
Jan byl zcela vyveden z míry: krásná žena u jeho nohou, její šustící nadýchané šaty se na něj valí jak příval hebké pěny…
„ No, tak,“ řekl chraptivě sevřeným hrdlem,“ klečet přede mnou… takhle hloupě… vstaňte… já… samozřejmě… se mnou se nemusíte bát…“ Chytil ji za zápěstí a zvedal vzhůru.
Ona se najednou rukama zaklesla kolem jeho krku, prudce ho objala, přitiskla se celým tělem pevně k němu, položila mu hlavu na rameno a šeptala: „ Držte mě… pevně mě držte…“
„ U všech vousů starýho Kručinky!“ ozvalo se za nimi,“ To by snad stačilo!“
Dívka polekaně odskočila a třeštila oči na trpaslíka, stojícího na stole mezi svícny a poháry. „Strašidlo!“ vyjekla.
„ Milá slečno, „ řekl trpaslík odměřeně, „pouze vaší neznalostí omlouvám, že Gnóma nazýváte strašidlem, jinak bych se musel smrtelně urazit. Situace mě přinutila k zásahu: zatímco se tu zabýváte bezpředmětnými citovými výlevy, čas plyne a život nás všech je ve stále větším ohrožení.“
Jan byl v rozpacích a cítil se trapně před Gnómem.
„ Nebojte se ho,“ řekl dívce, „ to je... to je můj přítel... velice starý a velice moudrý...“
„ Vy,“ zírala dívka užasle na Jana se směsí bázně a obdivu,“ vy nejste obyčejný lovec! Jste čaroděj… dobrá víla vyslyšela mou prosbu a poslala vás...!“
Jan chtěl začít něco vysvětlovat, ale trpaslík ho zarazil netrpělivým gestem.
„ Jak daleko je k nejbližšímu lidskému obydlí?“ zeptal se dívky.
„ Nevím… snad… dole pod lesem, kde jsme opouštěli kupeckou cestu, je u křižovatky stará hospoda…“
„ Na opačnou stranu od zatopeného údolí?“
„ Ano… tam odtud je to jenom kousek.“
Gnóm vrhl významný pohled na Jana, jako by mu chtěl říct: vidíš, zvolili jsme špatný směr. Jan pokrčil rameny.
Trpaslík se ušklíbl. „ Šli jsme sem skoro celý den,“ řekl, „ pravda, do kopce a hodně pomalu. Kdybychom to teď zkusili co nejrychleji a chvílemi i běželi… tedy vy dva samozřejmě, mě musíte nést… tak co myslíte, zvládli byste to do půlnoci?“
„ Ano,“ chytila se dívka hned nápadu, „pojďme. Utečeme, nebudeme čekat! On mě podvedl a tak mohu s klidným svědomím odejít! Ať si to s ním otec vyřídí!“
„ Ušla jste někdy větší vzdálenost pěšky?“ zeptal se Gnóm pochybovačně.
„ Vlastně ne… ale pokusím se!“
„ A vaše střevíčky! Budou tlačit nebo se brzy roztrhají. A máte asi moc hebká chodidla na to, abyste šla bosá po jehličí, suchých větvičkách a ostřici.“
„ Pomůžu jí,“ řekl Jan,“ třeba ji i chvílemi ponesu!“
„ Oba se přeceňujete. Jak se u nás říká: Troufáš si na veverku a porazí tě střevlík! Uvíznout v noci v černém lese by bylo ještě horší, než zůstat tady. Je to zlý, nepřátelský les, který se vymkl z moci Pána lesa. Nenašel bych tam žádnou oporu. A navíc ta zatracená rýma… Nejsem schopen cítit na dálku nepřítele…“
„ Přesto bych to zkusil.“ Jan se cítil být silným: oddaný pohled dívky ho naplňoval odvahou. „ Lépe je uniknout z pasti a zkomplikovat nepříteli plány, než v ní zůstat a čekat, jak provede to, co si vymyslel.“
„ Dobře,“ řekl Gnóm, „rozhodli jste se. Co z toho vzejde, ví jen Moira se svými bílými a černými kamínky. Jaká škoda, že jsi tenkrát nepočítal jejich pořadí. Tak se nezdržujte, každá minuta je drahá!“
Jan usadil trpaslíka do batohu, dívku uchopil pod paží a rychle ji sváděl schodištěm na nádvoří. Hned na třetím schodě si přišlápla cíp šatů, ztratila rovnováhu a Jan měl co dělat, aby ji udržel.
„ Utrhněte to!“ vrčel Gnóm.
„ Byla by jich škoda,“ namítl Jan, „ takové krásné…“
Nedomluvil, ozvalo se křupnutí látky, dívka urvala celý krajkový spodek šatů a odhodila ho dolů, do kopřiv mezi zřícené zdivo.
„ Teď je to lepší, ne?“
Jan se jen rozpačitě usmál.
Nebe nad hradem vybledlo do zvláštní mrtvolné žluti. Vpravo od věže se proklubával zatím dost nezřetelný obrys měsíce. Kavky zužovaly kruhy a mizely v otvorech zdí, kde měly svá hnízda. Jen občas ještě zazněl osamělý výkřik některé z nich.
Jan chvátal k bráně. Vrata už byla dávno vyražena, jejich zbytky zarůstaly při zdi trávou a lopuším. Skrze temný průjezd bylo vidět louku svažující se k lesu, který obkružoval hrad jak temná hradba. Na louce leželo mámivé šero, ale pod smrky už vládla tušově černá tma, v níž občas zableskla nějaká zelená světélka.
„ U všech vousů,“ ulevil si trpaslík, „ mám dojem, že jdeme pozdě. Modlete se, aby ty svítící body byly jenom světlušky!“
Prošli průjezdem a vstoupili na ztrouchnivělý most. Trpaslík se vyšplhal na Janovo rameno, aby měl lepší přehled: ostražitě se točil na všechny strany jak větrná korouhvička a rozčileně posmrkával.
„ Pozor!“ vykřikl najednou. „Zpátky!“
Vzápětí se večerním šerem rozlehlo vzteklé zavytí, z temna hradního příkopu vyskočil obrovský vlk a dopadl na trámy mostu jen nevelký kus před nimi. Srst za krkem měl zježenu, lesknoucí se tesáky vyceněné, oči mu zářily krvavým svitem. Stál na místě, hluboce a zlověstně vrčel a pohledem se vpíjel do Janových očí.
Dívka zaječela a začala se zimničně třást.
„ Ustupte,“ řekl jí Jan, „Couvejte pozadu k bráně. Hlavně se k němu netočte zády.“
Sám hypnotizoval vlka pohledem, po paměti stáhl z řemene mušketu, nasypal na pánvičku odměrku prachu a zakřesal. Přiložil zbraň k rameni a zamířil mezi ty planoucí oči. Práskla rána, která jím prudce hodila dozadu: asi dal v rozrušení víc prachu. Oblak čpícího kouře stoupal vzhůru, vlk výhrůžně zařval, ale stál dál, jakoby vtesán do toho místa uprostřed mostu.
„ To není možné,“ vydechl užasle Jan. „ Nemohl jsem ho minout!“
„ Normální vlkodlak,“ prohlásil trpaslík, který při výstřelu spadl na zem a teď se rozhořčeně šplhal zpátky po Janově nohavici. „ Máš mě včas upozornit, že hodláš střílet!“
„ No, dobře,“ řekl Jan, „tak mu dám ochutnat stříbrnou kuli vařenou v mocném býlí.“
„ Šetři municí, přijdou chvíle, kdy ji budeš potřebovat víc.“
Gnóm ukázal k lesu, kde se hemžily desítky a možná stovky zářících očí a zaznívalo odtamtud kňučení, kvílení a tiché vytí.
„ Vidíš? Obkličují nás. Mají zřejmě příkaz nepouštět nikoho z hradu. Nic víc. Poslouchají vyšší vůli… Svého pána… A tak mi napadá, že tady máme odpověď na otázku, kam se podělo služebnictvo a posádka z hradu. Je to horší, než jsem si myslel. Jsme v pasti.“
Vytvořeno službou Webnode