Kapitola čtrnáctá: NEVĚSTA STÍNU (část 2.)

„ Prostřílíme se!“  
  „ Tolik stříbrných kulí nemáš. A kdyby se na tebe vrhli ze všech stran, nestačil bys nabíjet. Teď opravdu nezbývá nic jiného, než vrátit se do hradu.“
   Pln hořkosti a nejasných obav ustupoval Jan zpátky do nádvoří. Pro jistotu přece jen nabil mušketu stříbrnou kulí a držel ji stále připravenou k ráně. Ale bylo to zřejmě tak, jak řekl Gnóm: vlk je nehodlal pronásledovat. Ulehl uprostřed mostu, položil hlavu na přední tlapy a upřeně hleděl na bránu. V houstnoucí tmě vypadal jak zapomenutý tlustý špalek: jediným pohybem nenaznačil, že je živý. Dva žhoucí uhlíky očí však prozrazovaly, že nespí, že je stále ve střehu.
  Dívka čekala u schodů a nebylo jisté, jestli se víc chvěje strachem nebo zimou. Ačkoliv byl vlahý večer časného léta, tady z každé pukliny čišel vlhký, zatuchlý chlad hlubokých sklepení a starých hrobek.
   Jan se pokusil o povzbudivý úsměv. „ Nebojte se, slečno,“ řekl, „ nějak to zvládneme.“ Ale vyznělo to, jako by těmi slovy přesvědčoval sám sebe.
  Trpaslík zatím rázoval sem tam po hrbolatém dláždění, občas se zastavil a s hlavou zkoumavě nachýlenou k rameni se zadíval na měsíční kotouč, který už v plném lesku stoupal po nebi plnícím se hvězdami. „ Zase o kousek blíž věži,“  brumlal si pod vousy, rozhazoval rukama a něco si na ploše nádvoří odměřoval, pak se vydal úhlopříčně přes celou plochu a hlasitě přitom počítal své kroky.
  „ Co to dělá?“ podivila se dívka.
  „ Nevím,“ pokrčil Jan rameny, „ale určitě něco užitečného.“
  Vtom trpaslík zamířil přímo k nim. „ Odveď ji nahoru,“ řekl Janovi, „ ať si stoupne do rohu proti oknu a drží v ruce hořící svícen tak, aby plaménky byly v úrovni její tváře. Myslím, že v jednom z babiččiných pytlíčků máme nějaký česnek. Ať pár stroužků sní a zbytkem si potře tělo: hlavně krk a ramena. Dohlédni na to. A pak se sem rychle vrať!“
  Jan dívku do schodů podpíral, nohy jí podklesávaly.
  „ Musíte vydržet,“  šeptal jí, když se zhroutila zády na stěnu v určeném koutě, a rychle rozdmýchával hubku a zapaloval knoty svíček. „Držte oči vší mocí otevřené! Nesmíte usnout, rozumíte? Nesmíte upustit svícen, nesmíte se sesout k zemi! Jenom když vydržíte takhle stát celou noc, máte naději… Gnóm zná způsoby boje proti temným silám, někdy je možná přílišný teoretik, ale přece jen má za sebou tři sta let zkušeností… Rozumíte, co vám říkám?“
   Znaveně pokývla. Vložil jí do úst stroužek česneku. Kousla do něj a ústa se jí sevřela grimasou odporu.
 „Snězte ho,“ nabádal ji, „ ne, abyste ho za mými zády vyplivla!“
  Najednou si připadal jako dospělý muž, jako otec kárající malou holčičku. Vtiskl jí do ruky svícen a vzápětí při pohledu na její křečovitě se chvějící útlou ručku pochopil, že ten těžký svícen příliš dlouho neudrží.
 Vzlykla. „ Zůstaňte tu se mnou… Mám strach… Jakmile opustíte tuhle komnatu, něco se na mne vrhne… cítím to…“
  Jan byl ve strašných rozpacích: bylo mu jasné, že dívka nedokáže dodržet Gnómovy pokyny. Toužil zůstat u ní a chránit ji. Blikající plaménky svíček vrhaly po zdech pitvorné, zlověstně vyhlížející stíny… Stačí, aby tudy proběhla myš nebo sem vlétl netopýr a ona omdlí hrůzou! Co dělat? Gnóm trval na jeho brzkém návratu na nádvoří: zřejmě tam potřebuje pomoct s něčím, co sám nezvládne.
  „ Hned se vrátím,“ řekl, „hned… prosím vás, snažte se vydržet!“   Zdrceně přikývla.
  „ A potřete se tím česnekem!“ zavolal ještě ze schodů.
  V odpověď mu zazněl jen těžký povzdech.
  „ Kde seš tak dlouho?“ uvítal ho Gnóm nevrle, „ztrácíme čas!“  
 „ Promiň,“ špitl Jan a chtěl ještě něco dodat o svých obavách, ale trpaslík déle nečekal a rázoval si to přes nádvoří. Jan musel popoběhnout, aby ho dohnal a přitom zaslechl, jak si skřítek potichu brumlá: „… už starý Kručinka uznal moje dělení ženského elementu na sedmero základních prvků: mámení, dezinformaci, touhu, lest, sen, vypočítavost a naivitu. Teprve přechodem na element mateřský dostáváme kvalitativně vyšší úroveň. Na spodním okraji žebříčku je čarodějnice a na horním vědma…“   Jan se musel pousmát, když pozoroval v měsíčním světle tu komickou červenou čepičku, rozhorleně poskakující po dláždění. Na krátký okamžik dokonce pozapomněl na svou úzkost. Vzápětí byl však vrácen do tísnivé skutečnosti.
  „ Tudy,“ řekl Gnóm a ukázal na vysoké lomené okno, shora až dolů zaplněné jemnými kružbami: vypadalo to, jako by z mramoru vypučely stonky podivných fazolí. Jan následoval mrštně šplhajícího trpaslíka a protáhl se pod jedním kamenným listem do rozlehlé prostory bez stropu a bez střechy. Očazené vrcholy zdí svědčily o tom, že tu kdysi dávno zuřil požár.
  Uprostřed pusté haly ležel mohutný temný kámen a před ním byla v dlážděné podlaze zasazena mramorová deska. Trpaslík vedl Jana přímo k ní a ukázal na nápis, vytesaný do ní podivně krouceným písmem, jaké se vyskytovalo v některých starých babiččiných knihách.
   Jan polohlasem slabikoval:
       ZDE LEŽÍ HRABĚ GEDEON Z ČERNÝCH VRCHŮ  
       KTERÝ PADL V NEŠŤASTNÉ BITVĚ NA ZLATÉM POTOCE  
       VŠEMI OPUŠTĚN
 „ Ale to znamená…“ začal Jan zmateně.
  „… že ženich je už dávno mrtvý,“ dodal trpaslík. „Vlastně ne tak docela... Žije dál v našem světě, ale v trochu jiné dimenzi než my. Stává se to lidem, kteří trpěli nějakou vášnivou touhou, nějakou strašnou posedlostí a smrt jim zabránila v jejím naplnění. Zkrátka, jak se u nás trpaslíků říká: Vylomil si poslední zub, ale pořád má chuť na oříšky! Podívej,“ ukázal na okno.   
   Chvějivá měsíční zář padala jeho jemnými kružbami a na podlaze kaple vytvářela pozoruhodný ornament ze světel a stínů, tajemnou filigránskou krajku, stříbrnou výzdobu pro svatební noc…
  „ Kam to koukáš!“ vyrušil trpaslík Jana ze snění, „Tamhle nahoře je to důležité! Sleduj dráhu měsíce. Je pořád blíž a blíž ke staré věži. Zanedlouho za ní zmizí, jeho světlo pohasne… Ale všimni si, že od vrcholu věže se skoro až k jejímu úpatí táhne klikatá trhlina. Zdivo se rozestupuje. Předpokládám, že tou úzkou škvírou projde jediný paprsek, bude pokračovat ústy podivné kamenné masky v horním oblouku okna a pořád dál šikmo dolů až sem,“ ukázal prstem na mramorový náhrobek, „ ozáří nápis se jménem hraběte - a v té chvíli se zřejmě nositel ozářeného jména probudí.“
  „ Nedalo by se jeho probuzení zabránit? Zakrýt ten nápis?“
  Trpaslík se shovívavě pousmál nad Janovou naivitou.
  „ Probuzení se samozřejmě zabránit dá, ale ne tak, jak myslíš. Měsíc nezadržíš! Ani kdybys přes nápis přehodil svůj plášť! Nejde tady totiž o samotné světlo, ale o jeho neviditelnou vnitřní sílu. Snad kdybys do cesty paprsku postavil silnou kamennou zeď, ale to je vzhledem k našim časovým možnostem dost nereálné. A proto musíme věcem předejít a dostat se do hrobky dřív než Měsíc. Svou sekerou musíš nebožtíkovi useknout hlavu!“
  Jan se otřásl při pouhé představě: zmáhala ho nevolnost a stále rostoucí tísnivá úzkost. Jako by ten ochromující, zmrtvující pocit sílil v těle úměrně k tomu, jak se měsíc blíží k věži…
  „ Slyšíš mě?“ zatahal ho trpaslík rozčileně za nohavici.“ Neusínej, teď je na to nejméně vhodná doba! Jedinou ranou, rozumíš? Dal bych všechny vousy starého Kručinky a nádavkem i svoje za trochu Mrtvé vody z Obřího dolu! Víš, jak by nám teď posloužila? Co se mračíš? No, dobře, nebudeme už o tvém nehorázném plýtvání mluvit. Snad mi k neutralizaci sťatého upíra postačí směs česneku, kapradí a černobýlu… Slyšíš? Nespi a trochu namáhej svaly. Nic tak člověka nevzpruží jako půlnoční otvírání hrobek!“
  Jana v tu chvíli trpaslíkova výsměšná arogance rozčílila. Jak dlouho mám ještě snášet jeho uštěpačné poznámky, říkal si v duchu, schválně mě popichuje, snaží se mě vyprovokovat! Ale ještě nikdy mi nepřipadal tak nesnesitelný jako teď! Nejradši bych ho něčím praštil!  
  Vší silou vůle se musel Jan držet, aby nenechal vybuchnout tu náhlou zlost. Pevně zaťal zuby do rtů, rychle se odvrátil od Gnóma a sehnul se k mramorové desce, zasunul prsty do škvíry mezi ní a podlahou a snažil se veškerou nahromaděnou zlost vybít v mohutném vzepětí fyzické síly.
    Těžká deska se ani nepohnula.
  „ Zatraceně,“ zamumlal Jan a zkusil to z druhé strany. Marně.
  Gnóm rozčileně pobíhal kolem spáry: „Tak co je? Nejde to? Dělej? Měsíc už je skoro za věží!“
  „ Dělám, co můžu!“ zaúpěl Jan s tváří zkřivenou námahou.
  „ U všech vousů starýho Kručinky!“ vykřikoval trpaslík, „ To je průšvih! Nepočítal jsem s tím, že Velký Strážce je tak slabý!“
  „ Nech toho!“ vykřikl Jan vztekle.
   „ Ovládej se!“ zaječel trpaslík.
   Oba se vztyčili a měřili se navzájem nenávistnými pohledy. Gnóm strhl čepičku, praštil s ní o zem a začal po ní dupat.
   Najednou strnul, nejistě se dotkl rukou své svraskalé hlavy a nevěřícně zakroutil hlavou: „Co to dělám? U všech vousů, co to… Promiň, Jene, oba se musíme ovládat. Dostáváme se do sféry zlé síly, tak je to. Hrozná vášeň tam zdola začíná ovlivňovat i nás. Mysli na to, prosím tě, mysli na to, že zlost, co s námi právě cloumá, není naše, ta není z nás, ta jde tam zdola z hrobky.“
   Chvatně si čepičku nasadil zpátky, tentokrát nedbal, že ji má nakřivo, vrhl se ke spáře naproti Janovi rudnoucímu námahou a vsunul pod desku i své drobounké prstíky.
  „ No, zabereme spolu… pořádně… jestli desku nezvedneme do příští minuty, je s námi konec!“
  Světlo v kapli náhle pohaslo. To měsíc se skryl za věží - a pak po jejím válcovém těle projel stříbrný blesk. Puklina se rozzářila. Osamělý paprsek letěl jak jiskřivý šíp a dotkl se rozšklebené masky v okně. Z úst kamenného skřeta vystříkl proud světla.
   V tu chvíli se temnoty kolem hradu rozezněly mnohohlasým vytím. Bylo slyšet dusot stovek běžících tlap a sípavý dech blížících se šelem, jejich světélkující těla proskakovala přes zřícené hradební zdi, skrze střílny a okna jak děsivý, nezadržitelný příval. Největší z vlkodlaků vběhl s dunivým řevem obloukem brány přímo do nádvoří…
  Jan okamžitě pomyslel na dívku nahoře v komnatě a na její smrtelnou hrůzu, když k ní doléhají ty hrůzné zvuky noci. Nedbal už na nic, nevnímal Gnómovy výkřiky, proklouzl oknem zpátky na nádvoří, pohledem hledal schodiště a zachvěl se, když spatřil zběsilého vlka, ženoucího se mohutnými skoky nahoru ke svatební komnatě. Zalícil a s bušícím srdcem ho sledoval hlavní muškety, věděl, že při rychlosti té šelmy musí mířit kousek před ní, poslat jí kulku do cesty, aby se s ní střetla na osudné křižovatce života a smrti. Práskla rána a skrze dým Jan viděl, jak vlk udělal přemet ve vzduchu a sletěl do kopřiv pod schody, jak se tam zmítá a svými drápy se snaží vyrvat kulku, která mu uvízla v husté hřívě pod krkem, viděl, jak ten vlk sám sobě rozsápává hrdlo…  
 Dál nečekal a rychle sypal nový střelný prach, ruka se mu třásla, další stříbrná kulka mu div nevyklouzla z prstů, když ji nabijákem zasouval do hlavně. Jedním okem přitom šilhal na nádvoří a okamžitě zjistil, že onen obrovský vlkodlak z padacího mostu se teď žene přímo k němu. Jan horečně křesal… Proboha! Proč puška nespouští? Je dost prachu na pánvičce?   
   Vlkodlak už byl od něj jen pár kroků, už Jana ovanul jeho smrdutý dech a planoucí oči šelmy jako by zaujímaly všechen prostor noci…
  Prásk! Stříbrná kulka zasáhla vlkodlaka do rozevřené tlamy. Nadmul se, zběsile zařval a pak vybuchl modrým plamenem.
 Jan okamžitě znovu nabíjel. Připadalo mu, že ho ovládá nějaká zběsilá horečka, byl zalitý potem a třásl se zimou. Vlkodlaci však zřejmě pochopili, že Jan má proti nim účinnou zbraň, stáhli ocasy mezi nohy a s kňučením couvali z dosahu muškety, ukrývali se za haldy zříceného zdiva a do pustých místností v přízemí paláce. Z temna stínů zuřivě a nenávistně svítily jejich oči.
  Teprve teď začínal Jan zase slyšet a do vědomí mu pronikalo jakési pištění… Ne, to je rozčilený hlas trpaslíka.
  „ Zatraceně, u všech vousů!“ křičel Gnóm, který teď stál v jednom z oblouků okenní kružby, „Zpátky, Jene, zpátky! Naletěl jsi jim! Vtrhli sem jenom proto, aby odlákali tvoji pozornost, aby jejich pán mohl nerušeně vyjít! Pojď rychle zpátky! Hrobka se otvírá!“
  Jan střelhbitě vklouzl oknem do kaple. Už zdaleka viděl, že těžká mramorová deska, se kterou se marně pokoušel pohnout, leží teď odhozena vedle temného čtvercového otvoru, ze kterého se line odporný zápach.
  Trpaslík už stál nad otvorem a opatrně nahlížel dolů.
  „ Posvítit! Potřebuji tam posvítit!“ V ruce držel nějaký smotek, připraven vhodit ho dovnitř.   
  Jan horečně přemýšlel, kde sehnat světlo. Sáhl do ruksaku, po paměti v něm lovil… Mez prsty něco zachrastilo. Sušené byliny! Plnou hrst jich chvatně vyhodil na podlahu.
  „ Už zase plýtváš!“ zaúpěl trpaslík.
   Jan nedbal, doplnil hromádku ještě trochou střelného prachu a vykřesal jiskru. Miniaturní ohníček syčivě vzplál a Jan ho botou shrnul dolů. Hořící listy při svém pádu ozářily nevelkou komoru, uprostřed které stála na kamenném podstavci bohatě zdobená rakev. Její odhozené víko se povalovalo opodál. Rakev byla prázdná a v hrobce nikdo nebyl. Ohníček zhasl a Jan s Gnómem užasle zírali do nastalé tmy.
  Tu se kdesi z výšin kaple ozvalo škodolibé zachechtání, mrazivý hlas se ozvěnou tříštil mezi pustými stěnami. Vlkodlaci venku opět začali výt. Kružbou okna se propletl třepotavý stín netopýra a ztratil se ve tmě.
  Trpaslík už podruhé za dnešní noc vztekle praštil čepičkou. „ Takhle mě doběhnout!“ křičel, „Mě, Gnóma, o kterém už starý Kručinka řekl… ale, nakonec je stejně úplně jedno co řekl… Rychle k nevěstě! Není dost silná, aby dlouho odolávala!“
  Jan okamžitě vyrazil ven.  
 „ Počkej!“ křičel trpaslík, „a co já?“ Když zjistil, že Jan nevidí a neslyší, rozběhl se na svých krátkých šmajdavých nožičkách za ním. Najednou se zastavil a pleskl se do čela: „ Čepička! Gnóme, Gnóme, ztrácíš ke stáru nervy. To se ti za tři sta let nestalo, abys někde zapomněl čepičku! To je ostuda!“ A rychle se pro ni vrátil.
   Jan bral mezitím schody po třech a bez dechu vrazil do komnaty. První, co uslyšel, byl vemlouvavý, vášnivý a přesto mrazící hlas: „ Pij, lásko. Je to krev našich nepřátel. Kéž je nenávidíme tak, jak oni nenávidí nás!“
  Pak spatřil vlnící se kouli bělostných krajek, kolem níž se ovíjelo cosi černého. Štíhlá a vysoká postava s vlající černou pláštěnkou zdobenou stříbrnými ornamenty a v černém baretu se sokolím perem objímala omdlévající dívku dlouhou rukou kolem pasu, zatímco druhou jí k ústům nakláněla pohár.
  „ Ne!“ vykřikl Jan.
  Hrabě k němu vzhlédl: měl úzkou, křídově bílou tvář, která však nepostrádala určitou mužnou krásu. Zpod huňatého obočí žlutě zableskly planoucí oči. Dívka v té chvíli udělala prudký, sebeobranný pohyb a vyražený pohár třeskl o podlahu. Temná kaluž se rozšplíchla až k Janovým nohám. Ucítil nasládlý pach krve.
   Hrabě zavrčel jak podrážděná šelma, obrovskou silou přitiskl dívku k sobě a mžiknutím oka s ní prolétl do ložnice.
  Jan se rozběhl za nimi, uklouzl po rozlité krvi, upadl a bolestivě si narazil koleno. Odvedle zazněl bolestný nářek dívky a zuřivý hlas: „ Nikdo nemá právo bránit mi v mé svatební noci! Nikdo na světě nemá právo brát mi to, co mi bylo kdysi přislíbeno! Ani smrt ne!!“
  Jan se dopotácel do nízkých dvířek a proti oslnivě zářícímu měsíčnímu kotouči, který jako by v té chvíli nahrazoval zadní zřícenou stěnu, viděl siluetu svatebního lože. Hrabě klečel nad nevěstou, tiskl ji mezi zpuchřelé pokrývky a strhával z ní bělostné cáry šatů, škubal je na kusy a s chechtotem házel do prázdného prostoru noci, kde se jich zmocňoval roj radostně pištících netopýrů a roznášel je jako triumfální výzdobu na nejnepřístupnější vrcholky věží a zdí.
  „ Jak dlouho jsem toužil po tvém čerstvém těle,“ úpěl hrabě, „ jak dlouho jsem trpěl hůř než zvíře, hůř než lačný vlk za lednových mrazů! Ale dnešní noc mi všechno vynahradí. Budeš má! Jenom má! Moje rakev je dost velká pro dva. Jak tiše a krásně se nám bude spolu spát! A celý svět nám bude lhostejný... I čas nám bude lhostejný…“
  Jan křečovitě svíral topůrko sekery, ale vtom se za ním ozval udýchaný trpaslíkův hlas:
 „ Ne! Sekerou ne! Víš, jakou má on strašnou sílu? Jak snadno odhodil mramorovou desku? Rozmázl by tě na stěně jako dotěrnou mouchu! Zkus ho střelit stříbrnou kulí. Ale musíš přímo do srdce. Jedinou ranou přímo do srdce. Když se netrefíš, nebo ho zasáhneš kamkoliv jinam, je konec s ní, s tebou i se mnou!“
  Jan chvějícíma se rukama pozvedl mušketu, přiložil oko k hledí. Viděl jen cáry trhaných šatů, dvě zuřivě se zmítající těla… Sklopil hlaveň. „ Nemůžu,“ zašeptal zdrceně, „netrefím se… nebo zasáhnu nevěstu…“
  „ Musíš,“ sykal mu do ucha trpaslík, „ teď už musíš. Když jsi došel až sem, nedá se couvnout. Odtud už cesta zpátky nevede. Buď ho střelíš do srdce, nebo zemřeš a my s tebou!“   
  Jan se zhluboka nadechl. Znovu pomalu zvedal hlaveň pušky. Dlaně měl mokré potem. Před očima jen zmatené míhání černé a bílé barvy. Na okamžik oči zavřel. Musím se uklidnit, říkal sám k sobě, klid a rovnoměrně dýchat… Babičko, mysli na mne… tatínku, ty víš, proč jsi zemřel, ale nevzal jsi nikoho s sebou… maminko, kde je tvá píseň… až zlý ortel bude oznámen, i slza zmrzne na kámen... Ne, ne… Modroočko, máš ještě mé jablko? Veď moji ruku, dívej se na mne z té dálky… myslím si, že se teď dívám tvýma očima…
 Prudce rozevřel víčka a zdálo se mu, že přízračný tunel zmodral, že zběsilý pohyb na lůžku vidí zpomaleně, že ve chvíli, kdy se strašlivý hrabě vztyčil, aby z naříkající dívky strhl poslední zbytek svatebních šatů, zazářil na levé půlce jeho hrudi tepající krvavý bod…
 „Ano, tam má srdce,“ opakoval si Jan skrze pevně sevřené zuby a v duchu uviděl vlákno, které jako by vystupovalo z hlavně muškety a propojovalo ji s upírovým srdcem. A po tomto vlákně poslal stříbrnou kulku.
  Vůbec neslyšel výstřel, jenom mu kolem tváře zavanul proužek kouře a ostře začpěl střelný prach. Upírovo tělo sebou škublo, hrabě se vztyčil a pomalu rozpřáhl ruce, pak bolestně zařval a jakousi neúprosnou silou byl pozadu vymrštěn do prázdna proti měsíci, rozplynul se v temnotě a jeho nářek dozníval jako zvuk kamene padajícího do nesmírně hluboké studny. Vlci na nádvoří začali úpěnlivě výt a postel vzplála modrými plameny.
  Jan se vrhl vpřed: ještě pořád mu hučelo v hlavě a všechno vnímal velice zpomaleně: každý pohyb mu připadal, jako kdyby se brodil hlubokou vodou nebo prchal v tísnivém snu. Chytil dívku, vytáhl ji z kruhu ohně, vlekl ji bezvládnou a omdlévající pryč, do druhé místnosti. Ozval se praskot pukajícího zdiva a hořící lože se propadlo do hlubin. Celý hrad se začal otřásat, z vrcholů zdí se uvolňovaly kameny a řítily se dolů v oblacích prachu.
  Jan klopýtal s dívkou v náručí po rozestupujících se schodech. Trpaslík visel, zaklesnut svými drobnými spárky na řemeni od muškety, kýval se sem tam jako hodinové kyvadlo a marně se pokoušel došplhat k ruksaku: v té rychlosti totiž nestačil lépe naskočit.
   Nádvoří hradu skýtalo podivný obraz: potácelo se tam několik mužů, někteří měli ještě chlupaté ruce zakončené drápy, jiní srst na tvářích, špičaté uši nebo vlčí čenichy, skučeli, skřípěli zuby a svíjeli se v bolestech. Zvířecí podoba je opouštěla, ale na lidskou už neměli právo. Vyčerpáni klesali mrtví na hrbolatou dlažbu a shora je zasypávaly laviny kamení.
   Jan proběhl bránou, cítil, jak se mu padací most hroutí pod nohama, mohutným skokem dosáhl protějšího okraje příkopu a dívku strhl s sebou. Upadli do vysoké trávy, studené a plné noční rosy.
   Za nimi tonula ve stínech pochmurná zřícenina a vysoko nad ní stál jasný měsíc, ten mlčenlivý strážce strašlivých tajemství.