Kapitola čtvrtá: ODCHOD DO NEZNÁMA

    O té půlnoční příhodě se Jan doma ani slůvkem nezmínil:obával se babiččiných výčitek a trpaslíkova posměchu. Dny plynuly a on skoro zapomněl: přišlo totiž plno jiných starostí.
     Jak se na nebi prodlužovala sluneční pouť a vláda noci se zkracovala, vzrůstalo i Janovo vzrušení. Připadalo mu, že odkapávání krůpějí z rampouchů nad okny mu odměřuje čas, zbývající do začátku velké cesty. Bezdůvodně přebrušoval sekeru, ačkoliv už měla ostří jako břitva, stříbrné kule do muškety vařil v česneku a černobýlu, přemýšlel, co všechno si vezme s sebou. Rozčiloval ho trpaslík, který dokázal celé dny prospat za trámem nad pecí.
    „Vstávej, ospalče!“ volával na něj, „balíme věci!“
    „Času dost,“ zamumlal Gnóm, otočil se na druhou stranu a spal dál.
    Jan popadl sekeru a vyrazil na obhlídku, i když zrovna nebyl úplněk ani mlha. Neklidně bloumal sem tam po hraničním hřebeni, zahlédl putující stádo laní, vyplašil divočáky, ryjící pod sněhem v tlejícím listí, házel šiškami po hbitých veverkách, kmitajících se jako blesky mezi holými větvemi. V lese panoval přímo idylický klid.
    Vrátil se domů a s furiantským gestem zasekl sekeru do trámu. Chalupa se zatřásla a trpaslík málem spadl ze svého lůžka vystlaného sušeným mechem. Zděšeně se chytil oběma rukama: „Co je? Hoří?“    
     Jan se zasmál: „Mám dojem, že zlé síly dostaly strach. Přešla je chuť znepokojovat hranici, protože vidí, že se jich nebojím!“
    „Roste nám z tebe hrdina,“ ušklíbl se trpaslík, „ale už starý Kručinka říkával: Kdo se netopil, posmívá se vodě.“
    Jan se trochu zastyděl: „ Totiž… myslím, že je zdrtila Gidžichova porážka. Otec jim dokázal, že jsme silnější. Zastavil nezastavitelného…“  
   „Zdání klame. Chtějí ukolébat naši ostražitost, chtějí v nás vyvolat dojem, že se už vzdali všech pokusů.“
     „Nebyla by právě teď nejvhodnější chvíle, abychom nepozorovaně přešli hranici?“
     „V lese je moc mokrého sněhu. Tání je nejhorší období: dostaneme rýmu a co potom?“ Otřásl se hrůzou při té představě. „Ne, ne, trpaslík nikdy neriskuje! Radši si jdu preventivně dát šálek lipového čaje s medem. Nechceš taky?“
     „Jdi do háje!“
    „Nepůjdu. Až roztaje sníh!“
 
    Jednoho rána vyrazily ze zledovatělé závěje za srubem bledé hlavičky sněženek. Od lesa zavál vánek, vonící vlhkým dřevem a načechrané obláčky se rozkošnicky protahovaly na průzračně modrém nebi. Ozval se hukot stovek veslujících křídel, šípovité sestavy husích hejn bojovně směřovaly na sever. Krákající havrani opouštěli svá zimní stanoviště, v puklinách sněhu zurčely stružky a potůčky.
    Jan stál na prahu Chalupy, zhluboka vdechoval vzduch plný jara a pochopil, že dlouho očekávaná chvíle právě nadešla.
    Odněkud shůry k němu dolehl mečivý hlásek, který zaníceně zpíval:
              
                           Skrz myší díry,
                           kde vítr nefouká,           
                           já dojdu k cíli.
                          Nemám strach z pavouka.                
                          Líznu si medu,              
                          zapiju rosou              
                          a k tanci svedu       
                         stonožku bosou.     
                         Joj! Potom spočinu           
                         uprostřed palouku,             
                         když dojím svačinu,            
                         zdřímnu si v klobouku!  
 
   Zdrojem toho impozantního zpěvu byl nezvykle rozjařený trpaslík. Gnóm rázoval sem tam po hřebeni střechy a za ním chodili v řadě dva holubi doupňáci, kteří nafukovali svá volata a vrkali s ním o závod. Najednou se zastavil a zamával na Jana: Krásný den, pane! Jsem vám k službám, pane. Také se vám tolik líbí ty ždiblavé mráčky?“
  „Jaké?“  
  „Ždiblavé. Vyzařují pozitivní energii.“ Načež začal svou píseň znovu od začátku.
    Na Jana z ničeho nic dolehla úzkost: uvědomil si, že možná všechnu tuhle radostnou krásu vidí naposledy. Najednou se mu strašně nechtělo odejít. Musím, přesvědčoval sám sebe, musím, protože kdybych neodešel, stejně by to všechno přestalo příští zimu existovat.  
   Trpaslík uťal svou píseň v půli sloky. „Pozor, Modroočka!“ vyjekl a zmizel za komínem.  
   Cestičkou od vesnice přicházela dívka. Už odložila zimní kožich, a jak pružně kráčela svahem vzhůru, připomínala vrbový proutek plný jarní mízy. Její nenadálé objevení Jana zaskočilo. Pocítil dosud nepoznané vzrušení a zvláštní palčivou touhu. Živě si představil, jak by ji sevřel v náruči a ponořil tvář do hebké záplavy zlatých vlasů vonících heřmánkem. A pak se zděsil, když kolem jejích ramen spatřil uvázaný vyšívaný šátek. Proboha, ten šátek babička zaručeně pozná!
     Dívka mezitím došla až k němu, odhodila si z čela neposlušné kadeře a její oči se na Jana modře usmály.
     Jan se vší silou vůle nutil do lhostejnosti. „Zase pro bylinky?“ zeptal se chraptivě.
     „Ne,“ řekla ta, kterou trpaslík nazval Modroočkou, „tvoje babička mě pozvala.“  
    „Aha,“ podotkl Jan nepříliš duchaplně, „tak to snad abych… zrovna jsem si vzpomněl, že musím…  nojo, na hlídku musím!“ A chvatně zamířil k lesu.

  Než dorazil mezi první stromy, dívka už seděla za stolem ve světnici a z kameňáčku usrkávala šípkový čaj. Stařena vhodila poleno do krbu, pak se otočila a hleděla na Modroočku. Dlouze a zkoumavě, jako by jí svým pohledem pronikala až na dno duše. Ještě nikdy nevypadala tak staře. Její tvář byla v té chvíli podobna kůře vrby nad jezerem.   Konečně pohnula vyprahlými rty a ztěžka promluvila: „Máš jablko?“
     Dívka bezelstně vytáhla ze záňadří jablko a položila ho před sebe na stůl.
    „Važ si ho,“ řekla stařena, „jablko darované z lásky má velikou moc. Převelikou moc! Dokud bude zdravé, tak i ten, kterého miluješ, bude zdráv. Až on zestárne, i jablko zestárne s ním. Slupka svraská tak jako jeho tvář, dužina vyschne tak jako jeho tělo. Ale toho se neboj, to bude trvat dlouho, moc dlouho. Také ty budeš stárnout, a proto žádnou změnu nezpozoruješ.“ Stařena přistoupila blíž a pozvedla nad červeným plodem žilnatou ruku. Cosi zamumlala a z konců prstů jí vyšlehla fialová záře. Jablko na stole se pohnulo, začalo rytmicky pulzovat, jako by se v něm ukrývalo rychle tlukoucí srdce.  
    „Chraň své jablko!“ zvýšila stařena slavnostně hlas. „Máš v rukou život své lásky. Kdybys do jablka vrazila nůž, v tu chvíli zabiješ toho, kterého miluješ!“
     Dívka sebou polekaně trhla a v bezděčném ochranném gestu přikryla plod oběma rukama. Její oči se ustrašeně zvětšily a v úpěnlivé němé prosbě se upřely na stařeninu tvář.  
    Té přejel po rtech sotva znatelný záchvěv úsměvu.                                                   
    „Pozoruj denně jablko, protože ten, na kterého myslíš, odejde daleko odtud, do světa plného nebezpečí. A přesto s tebou zůstane spojen neviditelným vláknem. Na svém jablku poznáš, jestli mu hrozí zkáza nebo smrt, jestli je zničeno jeho tělo nebo duše…“
    „ A musí odejít?“ špitla dívka stísněně.
    „Musí,“ přisvědčila chmurně stařena, „sama ho posílám a je to pro mne, jako bych si měla vytrhnout srdce. Vždyť kromě něj už nikoho na světě nemám.“
     „Ani já nikoho nemám,“ řekla dívka tiše, „otec pije čím dál víc… nikdy mě neměl rád, ale teď mě začal bít… často úplně bez důvodu… a macecha ho ještě popichuje, pomlouvá mě, kde může. Řekla jsem jí, že už s nimi nebudu, aby mi pořád nevyčítali ten kousek chleba! Půjdu jinam a sama se uživím!“
     Stařena ji pohladila po vlasech. „Vím, děvenko… vím mnohem víc, než tušíš… to Jezerka tě vybrala za Janovu nevěstu a já jenom plním její vůli… Budeme si navzájem útěchou. Můžeš tu se mnou zůstat. Pomůžeš mi v Chalupě, pomůžeš mi s věcmi, které už moje staré ruce a nohy nezvládnou. Budeme se těšit a budeme společně čekat, až se Jan vrátí.“
    Dívka jí mlčky položila hlavu na rameno.                     
                                    
                                      o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o

    Jan opouštěl Chalupu pokradmu a za tmy jako zloděj. Bál se loučení, děsil se slz. Raději se snažil zaplnit svou mysl představami úžasných krajů a vzrušujících příhod, které je čekají, bojů, ve kterých musí zvítězit chytrostí a odvahou. Vzal si Sekeru Strážců, v pochvě měl svůj lovecký tesák a přes rameno mušketu, v tlumoku reservní oblečení, ovesné placky, sušené ovoce a váčky s bylinami, jejichž použití zapomněl, sotvaže ho od babičky vyslechl: spoléhal na to, že Gnóm si v případě potřeby bude vědět rady. Na vrchní stranu tlumoku si trpaslík specielně upravil „cestovní kapsu“ vyztuženou dřevěnými špalíky a opatřenou pohodlným sedátkem.
    Když Jan otevřel dveře Chalupy, na okamžik zaváhal na prahu. Všechna důvěrně známá místa se ztratila v beztvaré temnotě. Znovu pocítil úzkost. Pak ale pozvedl hlavu a spatřil jiskřícího Lučištníka, jak míří na Velkou Medvědici: dávného hrdinu, který z vůle Stvořitelů vstoupil na oblohu, aby ozařoval cesty poutníků. Nebeská dráha vysypaná stříbrným prachem už bledla v předzvěsti úsvitu a vlídné oko Jitřenky se chvělo nízko nad lesem, vábilo a lákalo… Ano, ať bude sebedál od rodné Chalupy, v noci se k němu vždycky vrátí důvěrně známé nebe dětství.
    Usmál se a vykročil k lesu. Už se neohlížel a tak neviděl, že babička s Modroočkou tiše došly k otevřeným dveřím a dívají se za ním, naslouchají jeho vzdalujícím se krokům.   
   Trpaslík, jindy tak hovorný, mlčel.
   „ Spíš?“ zeptal se Jan.
   „ Nemůžu,“ zavrčel Gnóm, „to tvoje geniálně vyrobené sedátko se mi vzpříčilo. Spadávám k jedné straně! To musíš při chůzi tolik házet ramenem?“
   „Promiň… Kudy půjdeme?“    
   „Já nejdu,“ odsekl trpaslík, „já teď spravuju!“ Začal se v kapse vrtět a točit, ozývalo se odtamtud skřípání a vrzání o nic menší, než kdyby tam řádilo celé hnízdo myší.
    Jan si povzdechl a zamířil k hranici: použil jednu ze svých vyšlapaných strážních cestiček. V lese se ještě držely zbytky sněhu, ale větve už zčernaly a pád těžkých kapek se rozléhal všude kolem jako dupot drobných nožek. Obloha nad vrcholky stromů zešedla a zrůžověla, hvězdy byly každou minutou bledší a bledší. Když dorazil k hraničnímu Kameni a k Otcovu smrku, právě vyšlo slunce.
    Jan se na okamžik opřel o mohutný kmen, jehož jizvy zalité krvavou pryskyřicí se už začínaly scelovat, a zašeptal: „Dej mi sílu, otče... Dej mi sílu, ať dokážu vykonat to, co musím.“
    Náhlý poryv větru pohnul větvemi, strom se rozšuměl, jako by hovořil hlubokým chlácholivým hlasem. Pod zády Jan ucítil jeho drsnou kůru a připadalo mu, že na něj přechází pocit životodárného proudění mízy, postupující od hlubokých kořenů z temnot země až po nejvyšší vrcholek vztyčený k zářícímu nebi. Otočil se čelem, objal kmen smrku a políbil ho: „Díky, otče.“
   A pak vykročil do neznáma.
   Obešel kruhový polom plný vývratů. Zlá Gidžichova síla už dávno vyvanula z jeho stopy, ale přesto se ještě les v těch místech nestačil vzpamatovat z nedávné hrůzy. Větve a kořeny vyvrácených stromů se navzájem propletly a vytvářely neproniknutelnou změť, skrývající pod sebou zrádné, hluboké jámy. Na všem pak navíc lpěl zledovatělý sníh. Jan se pokusil projít okrajem lesa kolem polomu, ale i sem zasahovaly větve padlých velikánů a tak se jim musel vyhýbat dost hluboko do lesa a tam zabředl do neskutečně hustého šípkového trní, jímž se navíc proplétaly zákeřné ostružinové šlahouny. Vytáhl sekeru a zuřivě se s ní oháněl, ale křoví bylo jak živé, uhnulo před ostřím, ale pak se pružně vracelo zpátky, ovinulo sekeru tisíci bodlinatými chapadly a vytrhlo ji Janovi z rukou.
    Trpaslík, který si upravil pohodlné sezení a při jeho zkoušení si proti své vůli trochu zdříml, teď zděšeně vystrčil hlavu ze svého úkrytu na vrcholu ruksaku.  „U všech vousů starýho Kručinky!“ vykřikl, „co to tu vyvádíš? Takový rámus! Nějaký lesní tvor by se mohl rozčílit, že ho rušíš ze spánku!“
    „Nemyslíš tím rušeným tvorem právě sebe?“
    „Takové narážky si vyprošuji! Jako bych spal! Já, Gnóm, o kterém už starý Kručinka říkával: Tenhle trpaslík snad nikdy nespí!“
   „Nekřič tolik,“ rozesmál se Jan, „nějaký lesní tvor by se mohl rozčílit, že ho rušíš ze spánku!“
    Gnóm jenom vztekle zachrochtal a zmizel ve své skrýši. Jenže to netrvalo dlouho a znovu se vynořil.  
   „Chtěl jsem se těžce urazit,“ prohlásil, „ale vzhledem k hrozícímu nebezpečí musím potlačit své emoce. Jsme na nepřátelském území, i když zatím jenom půl míle. I když je tu stejný les se stejnými obyvateli, přece jen je to nestřežená oblast a mohlo sem proniknout leccos zlého z krajů za lesem“
   „Tak co radíš?“ zeptal se Jan, opřel se o sekeru a setřel si s čela pot. „Podle mého je les naprosto neprůchodný, a pokud si neprosekám a neprokácím cestu, nemám naději dostat se na druhou stranu.“
   „To je právě to nejhorší, co bys mohl udělat. Les by tě začal chápat jako nepřítele.“ Trpaslík nadzvedl čepičku a usilovně si drbal svou nažloutlou pleš. „Víš co? Posaď se tady na ten padlý kmen a čekej. Já to trochu okouknu.“
     Seskočil na zem a zmizel pod křovím. Ještě chvíli bylo slyšet, jak haraší v suchém listí a pak Jana obklopilo ticho.