Kapitola čtvrtá: ZLOMENÁ PEČEŤ

  „Tohle se ti opravdu povedlo!“ prohlásil Gnóm sarkasticky. „Ztratit Sekeru před rozhodujícím bojem!“
   „Ještě ty mně rozčiluj!“ odsekl Jan. Zoufale odhrnoval sníh, prohmatával okolí ve stále širším okruhu. Přece nemohla propadnout příliš hluboko? I když, kdo ví? Je těžká a hladká, mohla klouzat unášena přívalem a skončit až někde na dně údolí pod obřím sněžným valem z těl zřícených draků. Raději nechtěl domyslet. Slzy bezmocného vzteku se mu draly do očí. Tolikrát nasazovat život a pak všechno prohrát pro jedinou drobnou hloupost!
   Lucie si byla vědoma, že sekeru odhodil kvůli ní, snažila se ze všech sil pomáhat s hledáním, i když na ní bylo zřetelně znát, že by si nejraději lehla.
  „Mrzí mě to,“ řekla.
  „ Asi to byl zásah osudu,“ povzdechl Jan,“ udělal jsem to docela bezmyšlenkovitě. Dokonce mám pocit, jako by mi sama vyklouzla z ruky.“
   Narovnal se, aby si protáhl záda - a s ustrnutím zjistil, že zmizel i trpaslík!
   „Gnóme! Kde jsi?“
   „He… hepčík,“ ozval se dunivě z hlubin, jako z nějaké hrobky.
  „Gnóme! Jsi tam?“
  Už se nic neozývalo. Ticho působilo znepokojivě.
  To už Jan chvatně rozšiřoval malou nálevkovitou prohlubeň: zjistil, že pod hebkou závějí se nachází zledovatělá vrstva, proražená nepravidelným otvorem. Z jejího nitra vanulo zvláštní vlhké teplo. Chvatně odlamoval zubaté okraje, aby mohl prolézt dovnitř: strach o trpaslíka v něm převážil nad obavami o osud sekery.
   „Počkej tu, hned jsem zpátky!“ houkl na Lucii, protáhl dolů nohy, vzepřel se na loktech, zadržel dech a s úzkostným trnutím skočil do prázdna. Skoro vzápětí měkce dopadl do homolovité hromady sněhu, která se pod otvorem nakupila. Skulil se po ní dolů, postavil se a snažil se rozkoukat ve zvláštním, pableskujícím šeru. Někde poblíž zurčela voda. Uvědomil si, že je zřejmě ve skrytém tunelu, jímž zpod ledovce vytéká říčka. Obrovské šedé balvany stály jak sloupy a mezi nimi se klikatil labyrint uliček a úzkých průchodů. Z toho, co vypadalo jako strop, visely dolů husté závěsy kořenů, zapomenutých kořenů od stromů, které tam nahoře už dávno zmizely pod mrazivým náporem Gidžichova dechu. Opatrně rozhrnul tu položivou drapérii: na stěně pokryté žlutými skvrnami lišejníků spatřil čerstvou, svítivou rýhu. Tudy sklouzla sekera! - uvědomil si. Ano, svou vahou určitě prorazila zledovatělou vrstvu a spadla sem dolů…
  „Hepčík!“ rozlehlo se dusným podzemím.
  „Gnóme? Kde vězíš?“
  „Psssst! Neruš!“ zasyklo to někde poblíž.
  Zamířil za hlasem. Po chvíli Gnóma spatřil na kameni nad tůňkou. Trpaslík soustředěně pozoroval hladinu, jejíž světelné mihotání vrhalo na nízký strop spousty chvějivých odlesků. Jan se naklonil přes něj a pocítil úlevu, když na oblázkovém dně spatřil sekeru. Vypadala, jako by byla zalita živým, neklidným sklem. Už chtěl pro ni sáhnout, ale trpaslík špitl: „ Nedotýkej se jí! Dívej se!“
   Jan se sehnul ještě níž. Pořád ještě si ničeho zvláštního nevšiml, ale oči se mu začínaly klížit. Snad tím zvláštním teplem. Tady by se dala přespat zima, napadlo ho, možná, že všechny ty kořeny jen spí a jednoho dne, až zmizí mrazivá Gidžichova hora, se údolí opět zazelená… Míhání hladiny se mu před očima rozostřovalo, stávalo se neskutečným, snovým… vězel v něm jakýsi tajemný řád... Napadlo ho, že ta stále se převalující čirá vlnka je vlastně prst, který klouže po čepeli sekery, obkružuje pečlivě všechny zákruty vyrytých znaků, jako by je zkoumal nebo dokonce četl.
   „Starý vládce hor si půjčil sekeru, aby se přesvědčil, jestli je to opravdu ona,“ šeptal trpaslík. „ Tušil jsem, že tahle chvíle musí přijít, i Kručinka cosi naznačoval a Pán lesa mi vzkazoval… „
  „ Jak jsi ji našel?“
  „ Jednoduše. Použil jsem Kručinkovu teorii Náhodně odhozených věcí, vylepšenou o mé Desatero ztrácených klíčů a přihlédl jsem také k trpasličímu přísloví, že chytrá sekera se vždy obrací ostřím k nejbližšímu dřevu. Ucítil jsem pod zemí kořínky, i když mám tu zatracenou…“ chytil se za nos a chvíli zápolil s nutkáním kýchnout.
   Voda najednou hlasitě zažblunkala a Jan měl dojem, že její řeči rozumí, že rozeznává zřetelně vyslovená slova: „ Pečeti jsou pravé!“
   Ve vodní hladině se jako v zrcadle mihla tvář jakéhosi starce. Jan se rychle ohlédl, ale za ním nikdo nestál. Zato kořenové závěsy se zavlnily a na okamžik měl dojem, že jsou to dlouhé vousy a nad nimi plane dvojice zelených očí, tak zelených jako horská louka. Vše opět zmizelo, ale vzápětí jeden z balvanů podpírajících strop dostal rysy přísného, strohého obličeje s šedavými vousisky lišejníků… Také hlas zněl z různých koutů, lámal se a překrýval, jako by mluvilo mnoho lidí současně - a přesto to byl jeden jediný…
  „ Pečeti jsou pravé… jsou pravé…“ opakovala tichá ozvěna… „Už jsem nedoufal, že přijdeš, synu Velkých Strážců, synu víly Jezerky… Umíráme, stále hlouběji se propadá životodárná síla hor… Ani já, který býval jejich mocným vládcem, už nic nezmůžu… je konec zeleným horským loukám plným květů, je konec vážných smrčin a kdysi přívětivá kleč je teď plná ohyzdných Kostrounů! Neuvidíš smělého orla kroužit nad skalami ani hbitého kamzíka skákat přes propast! Hory jsou mrtvé, jsou zakleté v ledu! Jsem tu navěky uvězněn a mohu jen bezmocně přihlížet konci svého světa!“
  „Přišel jsem zabít Gidžicha!“ prohlásil Jan hrdě.
  V kořenech zašumělo cosi jako smích. „ Gidžicha nemůžeš zabít! To je jako bys chtěl zabít slunce! Ale můžeš ho vrátit na jeho místo. Ano, to můžeš a k tomu jsi povolán. Gidžich, nebeský ledový drak, udržoval kdysi spolu s ohnivým drakem Ardžichem rovnováhu světa. Tato rovnováha byla porušena otevřením Zakázaného zámku! Pán Nicoty strhl Gidžicha na zem a naše hory byly obtíženy ledovou korunou Gidžichova hnízda. Sekera Strážců však ve mně vzbudila novou naději. Jsou na ní znaky tří pečetí - tří nejhlubších tajemství. Když je všechny tři vytesáš do Gidžichova ledového hradu, obnovíš tím pečeť, která byla Pánem Nicoty zlomena, a Gidžich se bude muset vrátit tam, kam patří. Rovnováha bude obnovena a svět si oddychne. To je tvůj úkol, synu Strážců! Spoléháme na tebe!“   
  „Děkuji za dobrou radu, horský králi!“ řekl Jan.
  Čekal, jestli se ještě něco neozve, ale říčka už zase žblunkala svým běžným vodním jazykem a kořeny ztuhly v mátožném spánku.
  „Vezmi sekeru a pojď,“ pobídl ho tiše trpaslík.
  Jan se pro ni shýbl a vylovil ji z ledové vody pramene. Připadalo mu, že stará zbraň zazářila novým leskem, jako by právě vyšla z kovadliny permonických kovářů. Potěžkal ji v ruce a zamířil zpátky ke vchodu, který jim právě ona prorazila, když vtom si na něco vzpomněl.
  „ Promiň, vládče hor, že tě ještě budím z dřímoty, ale chtěl jsem tě požádat o svolení, abych tu mohl nechat Gnóma. Potřeboval by vyhřát zlou rýmu a věřím, že mezi tvými kořínky mu bude moc dobře!“
   Podzemní prostorou se rozlehlo zamručení, které znělo jako souhlas.
   „U všech Kručinkových vousů,“ rozčílil se Gnóm, „snad si nemyslíš, že už jsem vysloužilý plesnivý kořen, který potřebuje uložit na zimu? Ano, tvoje nabídka je milá a lákavá a přiznávám, že jsi mě tím dojal, i když mě jen tak někdo nedojme…“ Zatroubil do kapesního šátku jako jelen v říji.
„ Ale nemysli si, velký hrdino, že jenom ty jsi přísahal!
I já jsem dal babičce slib, že na tebe trochu dohlédnu. Půjdu s tebou až na konec cesty, ať už je dobrý nebo zlý, a ani sebekrutější rýma mě nezastaví!“

   Nakonec svěřil Jan do opatrování horského krále Lucii. Zatímco na ně nahoře čekala, oslabil ji strach, že zůstane sama v ledové pustině a tak neměla dost sil vzdorovat mrazivému dechu, který jí vklouzl pod kožich. Seděla tam schoulená do klubíčka a ztuhlá a Fujavice jí zpívaly vábivou ukolébavku ze Zahrad Smrti. Jan ji chvatně vtáhl dolů a vyčítal si, že ji neměl nechávat samotnou v úzkosti a nejistotě.
   „ Ta ženská je jak mlýnský kámen na krku,“ vrčel potichu Gnóm, když pomáhal třít její ztuhlé údy sněhem a dával jí čichat k povzbudivému koření, „je pravda, že nám hodně pomohla, ale na druhou stranu má pravdu trpasličí přísloví, které říká: Hledáš-li úkryt před deštěm, hladová liška bude první, kdo ti nabídne svou noru!“
  Do Luciiných tváří se posléze přece jen vrátila růžová barva, její dech se zklidnil a spokojeně spala, obklopena snem kořenů o vysokých kmenech a zeleném listí.
  Zanechali ji tam a odešli tiše, takřka po špičkách.

  Ostří sekery se křupavě zabořilo do skelně hladké plochy a pokrylo ji sítí pavučinově jemných puklinek. Druhá rána vyrazila z boku hory gejsír mléčně zkalené tříště. Jan pevně vklínil nohu do vytesaného výstupku, opatrně na ni přenesl váhu těla a posunul se opět o jeden krok výš.
   Zběžně se ohlédl zpátky, i když věděl, že by to neměl dělat: takový pohled naplňuje duši děsem a ochromuje síly těla. Řádka Janem vytesaných schůdků se jako šňůrka menšících se korálků táhla dolů příkrým ledovým splazem a ztrácela se v mlžné hlubině, kde zvolna a neúčastně pluly majestátní oblačné koráby. Jediný chybný krok, jediné sklouznutí by znamenalo nezastavitelný pád! Jan bezděčně prudce sevřel lano, protože při tom pohledu na mraky hnané větrem, mu připadalo, že celá hora se pohnula, že mu ujíždí pod nohama… Naštěstí ho Gnóm jistil.
   Trpaslík s tělem několikrát obtočeným Luciinou teplou šálou a s nosem ovázaným zauzlovaným kapesníkem připomínal komického chrobáka, když se prodíral napřed, využívaje nepatrných puklin ve stěně, a uvazoval konec lana kolem ledových sloupů a věžiček, protahoval ho otvory, rozvírajícími se v boku hory jako zvláštní klenuté lodžie.
   „Co škubeš za lano!“ ozval se teď do kvílení větru jeho pisklavý hlásek, „málem jsi mě strhnul! Čekej, už ho pořádně přivážu a dám ti znamení!“
   „Promiň!“ křikl Jan a ztěžka se překulil na jeden z přírodních balkonů. Uvědomil si, že směr větru se opět otočil. Pokolikáté už? Opravdu se zdálo, že je v tom nějaký systém: mrazivý průvan se hnal nějakou dobu směrem k vrcholu, ale pak se obracel a s neztenčenou silou burácel zpátky.
  „Nenech se vyvést z míry Gidžichovým dechem,“ řekl Gnóm. Objevil se znenadání na úzké římse, jen kousek od Janovy hlavy. Zalovil v batohu a vytáhl hrst hořkosladkých babiččiných kořínků. „Dáš si taky?“
  „Nemám ani pomyšlení na nějaké jídlo.“
  „Děláš chybu! Vyslábneš a spadneš. Jak se u nás říká: Kdo se ráno nenasnídá, zakopne večer o svůj stín!“ Vyplivl dřevnatou stopku nějakého listu a zamyšleně se za ní díval, jak se točí ve vzdušném víru a zvolna klesá do hlubin. „Gidžichův dech je neklamným znamením, že už jsme blízko cíle.“
  „Pořád se obávám, z které díry se na mě vyřítí Fujavice,“ řekl Jan.
  „To se obáváš zbytečně. Fujavice nemohou vzlétnout nad hranici mraků. Tam dole se teď možná vztekají, zuří a zasypávají kraj sněhem - ale sem nemohou. Tady je modrý svět spícího Gidžicha. Jen jedno mi nejde na rozum: proč ho Pán Nicoty dosud nezavolal? Skoro mi připadá, jako by na nás zapomněl, jako by si nevšiml, že jsi mu utekl z vězení, protože jeho mysl upoutalo něco jiného… Nějaké další ohrožení, které se k němu blíží…“
   „Myslíš Modroočku? Čím by ho mohla ohrozit?“
   „Nevím. Ale něco se děje… Něco, co nám dává nebývalou příležitost zasadit mu ránu přímo do srdce. Nesmíme přitom moc dlouho váhat. Jak se říká: Tak dlouho foukal do horké polévky, až mu zamrzla!“
   Jan se zdvihl a šplhal dál. Rána za ranou, schůdek za schůdkem, tvář omrzlou a zjizvenou ledovou tříští, odletující od ostří sekery. Ruce mu omdlévaly, svaly tuhly křečí. Několikrát sklouzl a zůstal bezmocně viset na laně, ale opět se vzchopil, nahmátl botou výstupek, zasekl do stěny sekeru a s její pomocí se přitáhl zpátky. Ztratil pojem o čase, pohyboval se jako ve snu, proplouval zakletým světem v hlubinách zmrzlé vody, viděl zakleté stromy a duše ptáků uvězněné ve staletém temně zeleném ledu…
  Plazil se polosvětlem úzkého tunelu a vzápětí se ocitl na ledovcovém jazyku, vysunutém jako most nad rozšklebenou puklinu, která se hluboko zařezávala do nitra ledové hory.
  Z jejího nitra duněly těžké nádechy a výdechy, proud vzduchu rozezníval rampouchy visící z okrajů mostu podivnou hudbou. Jan se naklonil dolů a spatřil zahradu, jejíž obrazy přechovává v paměti Mráz a kreslívá je na okna lidských obydlí, zahradu Smrti… Zatajil dech.
   Hluboko dole pod spletí krystalických vláken a hvězdných květů, až tam, kam dopadaly jen nepatrné záblesky odraženého světla, spíš tušil, než viděl něco obrovského. Připomínalo to složená křídla, mohutné vibrující perutě, v nichž ptačí pera nahrazovaly řady drobných, prudce rotujících vírů. Gidžichovo tělo, i ve chvílích kdy spal, mělo podobu klokotající, neustále vroucí kapaliny, místy sklovitě průhledné a místy modré až zelené ve všech stupních odstínů. Jan se marně snažil obsáhnout očima celek monumentálního netvora, pochopit jeho tvar a vnější podobu - bylo to však nad síly lidských smyslů…
  „Vysekej znaky tady do mostu,“ vytrhl ho trpaslíkův hlas z omámení, „nevidím nikde příhodnější místo! Až Gidžich zvedne hlavu, bude pečeť první věcí, kterou spatří. Nechtěl bych být v tu chvíli v jeho kůži, protože pro něj to bude něco podobného, jako bych já po probuzení uviděl, jak mi vrána odnáší v zobáku čepičku!“
   Jan si pozorně prohlédl znaky na čepeli sekery, pokusil se otisknout do paměti jejich tvar. Pak se zhluboka nadechl a ťal. Most se zachvěl a rozezněl se hlubokým tónem, jako by skrytý varhaník ladil svůj nástroj. Jan se znovu podíval na znaky - a umístil do ledu druhý zásek, kolmý k tomu prvnímu…
  „Opatrně,“ sykal trpaslík, „nesmíš se splést, jinak bude zle!“
  Jan se potil úzkostí a roztřásala ho zimnice. Soustředěně bušil do ledu, nemyslel na nic jiného, než na tvar dávných znaků, pomalu, kousek po kousku rostla ve skelné ploše Velká Pečeť… Nemyslel na nic jiného - a přesto! Ve chvíli, kdy dokončil první znak, otevřelo se v ledové ploše okno a v něm stála babička, stála tam, jako by se dívala ze zamrzlého okénka Chalupy, v ruce držela nádobu s křišťálovou jezerní vodou, v níž plavala tvář ženy se zelenými vlasy, a zvenčí se nad Chalupou skláněl otcovský ochranný smrk… Zvonivý hlas zpíval:“ Strom života, když usíná, hřeje ho sněžná peřina…“
  „Co je?“ šeptal trpaslík, „neváhej, sekej! Gidžich se právě pohnul!“
  Z pukliny se ozval dunivý praskot, jako když se zjara lámou na jezeře ledy. Jan se tam raději nedíval, udeřil do obrazu, rozbil ho ranou sekery a překrýval ho druhým znakem. Ten byl ještě složitější. Jinovatka se Janovi srážela kolem nosu a rtů, řasy měl pokryté těžkými krystalky, oči mu začaly pálit a slzet…
  „ Vydrž, vydrž…“ pobízel ho trpaslík, „dej pozor, soustřeď se, levá klička končí spirálou…“
  Jan si zhluboka povzdychl, cítil, jak mu rty praskají mrazem, pálilo to, jako by ho líbala sama Smrt. Na pokraji sil dokončil druhý znak a spatřil ve skle okno, jímž jako by se díval z hlubin jezera do otvoru v ledu, nad tím otvorem se sklání mladičká dychtivá dívenka v huňatém kožíšku, vykulenýma a ustrašenýma modrýma očima hledí do hlubiny a chichotající dívky se ptají: „Co tam vidíš? Rakev? Nebo babu se svíčkou?“
  „Ne,“ říká ona, „oči… samé oči… jezero je jich plné…“
  „Modroočko!“ vykřikl Jan. „Máš ještě jablko?“
  „Pozor!“ zazníval jak z nesmírné dálky do toho snu trpaslíkův hlas, „málem jsi sekl vedle! Vzpamatuj se! Třetí znak, slyšíš! Ještě třetí znak! Gidžich už se nadzvedává! Jestli ho nespoutáš včas, smete nás!“
  Jan se probral, prudce potřásl hlavou, aby z ní vyhnal přeludné vidiny, najednou pocítil, jak se ledový most otřásá
a duní. Skleněné varhany hrají píseň: „Všechno, co dříme v semeni, se s novým jarem promění…“
  Zbytkem všech sil se rozmáchl a zaťal ostří sekery ještě hlouběji… Dotvářel divoce propletený ornament, najednou v ohnivém záblesku spatřil Duběnu, letící na koštěti s vlajícími vlasy a vábivým temným smíchem, ucítil na rtech letmý a přesto horký polibek řezníkovy ženy z města Tanteru, která šeptá, „Jako by z vás vycházelo světlo!“ a selská dívenka mu podává chrpu, zrudne a vyhrkne: „… Chceš, abych ležela vedle tebe?“ A najednou je to nevěsta v záplavě bělostných krajek a tu něžnou nádheru z ní strhává chechtající se démon, obnažuje nahé ženské tělo a cáry nevěstiny krásy hází radostně pištícím netopýrům. „Musíš ho ovládnout,“ křičí zoufale Lucie a zmítá se ve spárech upíra, „musíš ho přinutit, aby letěl na město Tanter a smetl ho z povrchu země, aby se pomstil, krutě pomstil za to všechno…“
  „Ne!“ zaječel trpaslík. „Co to děláš! U všech vousů, ne… Sekáš vedle! Píšeš znamení pomsty! Všechno je ztraceno!“
  Hlas trpaslíka zanikl v ohlušujícím dunění. Jan si sotva stačil uvědomit, že můstek se prolomil a on naznak padá mezi vířícími kusy ledu.
  Hora se roztrhla jak obrovské vejce a vztekle řvoucí Gidžich rozestřel svá mrazivá křídla nad světem.