Dveře světnice se rozlétly dokořán a mezi nimi stála Duběna, stála tu před ním bez ostychu nahá a škodolibě se usmívala. Pak ustoupila dozadu do místnosti a pokynula mu prstem. Jan se snažil na ni nedívat, snažil se vzdorovat, ale jakási síla mnohem mocnější než jeho vůle ho k ní neúprosně přitahovala. Křečovitě se oběma rukama chytil rámu dveří a držel se mezi nimi, pevně rozhodnut nepostoupit ani o krok dál.
Duběna se zvonivě rozesmála, znělo to jako když se tříští sklo.
„Špehuješ mě?“
„Ne,“ řekl Jan chvatně, „to ne, já hledám…“
„Hledáš?“ zeptala se. Její hlas zraňoval a současně sametově hladil. „Copak hledáš? Snad ne svého směšného trpaslíka? Ten je tamhle!“ ukázala na polici mezi okny.
Jan spatřil skleněnou baňku, která v sobě skrývala zvláštní nažloutlý kořen, dole rozdvojený a se dvěma postranními výhonky. Z bachratého vrcholu vyrůstalo několik zašpičatělých červených listů.
„Co… co to má znamenat?“ vykoktal.
„Překvapuje tě to? Ale vždyť se s ním nestalo nic mimořádného! Vrátila jsem ho do původní podoby, tak jak se narodil, jak kdysi vyrostl ze semínka v Matce zemi.“
„Okamžitě ho pusť!“ vykřikl Jan, zapomněl na své předsevzetí, že nepřekročí práh, a vrhl se do světnice. Měsíční světlo ho rázem oslepilo a Duběnin smích se kolem něj ovinul jako ten břečťan za okny.
„A mám tě, můj drahý!“ prozpěvovala, „Mám tě, přišel jsi za mnou sám!“
„Půjď… půjď… půjď…“ zavřeštěl sýček v otevřeném okně.
„Nojo, už jdu,“ utrhla se na posla noci Duběna, „to je pořád spěchu, nemůžu se ani pořádně připravit. Všechno chce svůj čas a sestry ještě rády omluví mé zpoždění!“
Sáhla pod krbovou římsu a vytáhla dlouhé březové koště, zatočila se s ním a rozmachovala se kolem sebe, jako by zametala ten žlutý kouř, valící se těžce při zemi.
Jan si ještě všiml, jak po celé délce koštěte praskavě přeskakují modré jiskřičky… A pak ho zvířený kouř také zasáhl: napřed mu dusivě sevřel plíce - tak strašlivě, až myslel, že udeřila jeho poslední hodinka - ale po chvíli pocítil, jak mu hořký pach na patře a na jazyku sládne, najednou si připadal lehčí a lehčí, opouštěla ho veškerá zemská tíže, nebyl schopen říct, jestli stojí, leží, jde, sedí nebo se vznáší. Žlutá mlha se před jeho očima začala smršťovat, stahovala se do jednoho bodu jakoby nasávána obrovskou vývěvou a vtahovala tam Jana s sebou.
Vykřikl úlekem, když ucítil, jak se propadá do úzkého černého tunelu a závratnou rychlostí jím stoupá vzhůru. V podvědomé snaze něčeho se zachytit zatápal kolem sebe rukama a sevřel cosi, co se mu třepotalo kolem tváří: napřed mu napadlo, že je to hříva pádícího koně, ale pak si uvědomil, že jsou to Duběniny vlasy vlající ve větru. Svět vybuchl oslnivým jasem, černý otvor se od nich prudce vzdaloval směrem dolů, teprve Teď bylo Janovi zřejmé, že je to ústí komínu, kterým byli společně vystřeleni k hvězdnému nebi.
Také špičatá došková střecha se pod nimi propadla a zhoupla nazad, kdesi hluboko zůstala celá vápencová rokle s potokem, vpravo za skalnatým kopcem zahlédl zlomený dub na trojcestí. ale vše rychle mizelo, jak stoupali výš a výš…
Jan si připadal poněkud vratce na vibrujícím koštěti, na kterém seděl přitištěn k Duběniným zádům a omotán spletí jejích vlasů, které ho pevně držely a nedovolovaly mu spadnout. Když se opatrně ohlédl, zjistil, že za nimi zůstává ohnivá čára jak za padající hvězdou. Hvězdy byly vpravo i vlevo, nad nimi i pod nimi…
Ne, tam dole, to nebyly hvězdy, ale všude po temné zemi hořely ohně, desítky a stovky ohňů na všech kopcích a návrších: blikaly a mrkaly podobny neklidným červeným očím hledícím vzhůru.
„Májová noc!“ křičela Duběna a skučící vichr jí rval slova od úst, „májová noc je jen jednou do roka a hlupák ten, kdo ji nevychutná do dna!“
Nebe kolem nich proťalo několik dalších ohněm sršících koulí, předbíhaly se a křižovaly a jejich jiskřivé stopy se sbíhaly v dálce na temném kuželu, který vévodil kraji. Ten vrchol se každou minutou přibližoval, byl podivně oblý, holý a hladký: ostrá suchá tráva na něm připomínala šedivou srst nějakého zvířete.
Vstříc jim zazářila nejjasnější z hvězd, obrovská vatra planoucí na nejvyšším bodu hory. Teď už Jan mohl rozeznat, že je kolem ní kruh z velikých bílých kamenů, trčících z drnu na svahu jak vykotlané zuby z dásní. V záři ohně se divoce míhaly nějaké postavy: snad tančily kolem. Najednou měl pocit, že se ohniště řítí přímo na něj, zavřel oči a křečovitě zaťal prsty do Duběniných vlasů. Pocit závrati se takřka okamžitě zastavil. Jan opět oči nedůvěřivě otevřel a zjistil, že leží na břiše na zemi a v pěstích pevně svírá trsy pichlavé trávy.
Kolem něj zněl smích. Skláněly se nad ním ženy všech podob a stáří: od pitvorných hrbatých bab s vousy na bradě a bradavicí na nose až po mladičké, křehoučké dívenky s tvářičkou přímo andělskou - i jim však blikal v očích divoký žlutý plamen, a ten je prozrazoval. Některé byly nahé a jiné polonahé, některé zas zcela zamotané v podivných řasnatých pláštích zelených, fialových a červených barev, další byly v olezlých šedých kožíšcích jak kanálové krysy a jiným pokrývala těla šupinatá kůže ještěrů a hadů.
Popadly Jana, zvedly ho ze země, otáčely ho mezi sebou, podávaly si ho z ruky do ruky. Omámeně se potácel, bolela ho hlava a před očima mu tančily duhové kruhy. Snažil se usilovně si na něco vzpomenout, věděl, že něco musí, že něco chtěl, že někde něco a někoho zanechal… Ale děsivý smích čarodějnic mu burácel v hlavě a nedovolil mu soustředit rozběhlé myšlenky.
„Jaký hezký mládeneček!“ zavřískla jedna.
„Dokonce se ještě červená!“
„Jak jablíčko k nakousnutí!“ ozvala se druhá.
„Aši ho nakoušnu!“ zakvákala nejšerednější babice a vycenila svůj jediný zub.
„Zpátky!“ vykřikla Duběna, „ten je můj!“
„Co je tvé, je i naše!“ zaječely čarodějnice sborem. „Jsme přece setry! Sestry noci!“
„Našla jsem ho,“ namítala Duběna, „a proto mám právo se s ním jako první potěšit, než... než bude lektvar připraven...“
„Myslíš, že jeho srdce je cenné?“ zeptala se nejstarší čarodějnice, vyzáblá a tenká jako hůlka a oblečená do svých vlastních šedivých vlasů, převázaných v pase provazem. Napřáhla k Janovi kostnatý spár podobný suché větvi. „Připadá mi, že bude dost nezralé.“
„Jenom tak vypadá,“ přimhouřila Duběna spiklenecky oko, „a jistě změníte názor, když vám řeknu, že ve starém dubu na trojcestí ukryl sekeru Velkých Strážců!“
„Óóóhhh,“ zahučelo to užasle všude kolem a pestrobarevný dav na okamžik ustal ve svém hemžení, „jak nám mohlo uniknout, že ještě některý z nich žije?“
„A doprovázel ho Gnóm!“
„Ten letitý, ješitný kořen? Copak ještě nezplesnivěl?“
„Ticho!“ okřikla je opět ta nejstarší, obešla Jana třikrát kolem dokola, očmuchávala ho a bedlivě ho zblízka prohlížela od hlavy až k patě. Najednou se zachechtala a vítězně zamířila zahnutým ukazovákem na jeho ucho. „Má hnědou skvrnu na levém boltci, nebo mě už mé staré oči klamou?“
„Má! Opravdu má!“ přisvědčovaly některé, stojící nejblíže.
„Rodové znamení,“ zavýskla babice, „hodnota kořisti stoupá!“
„Hodnota stoupá,“ sdělovalo si potěšeně vířící hejno příšerných ženštin.
„Jakpak ti říkají, chlapče?“ naklonila se baba důvěrně k Janovi, pokoušela se mluvit sladce, ale znělo to jako krákání havrana. „Mlčíš? Urazil ses, že jsme tě neuvítaly s náležitou poctou? Nesmíš se zlobit, my už jsme takové…“ s úšklebkem se ohlédla po ostatních, „takové veselé. Copak pořád dělá tvoje babička?“
Otázka Jana překvapila. Ačkoliv se zařekl, že s nimi nepromluví ani slovo, teď se neudržel a vyhrkl: „Vy ji znáte?“
„Jakpak by ne!“ zachechtala se babice,“ byla kdysi naší sestrou, byla jednou z nás!“
„Tomu nevěřím!“ vykřikl Jan rozhořčeně.
„Jen věř! O májové noci čarodějnice nelžou. Pravda, je to už hodně dávno, co se naše cesty rozešly. Nepoznala tak hluboká tajemství jako my. Vsadím se, že neumí létat a koštětem jen zametá!“
Čarodějnice řičely smíchem.
„ Aťsi!“ odsekl Jan, „vůbec jí to nechybí!“
„Není nad to udělat ze svých nedostatků ctnost! Jistě se užírá trpkostí někde v pustině, v nějaké bídné chatrči, zatímco nám se za naše proslulé jedy platí žluťoučkým zlatem!“
„Nemáte se čím chlubit,“ řekl Jan opovržlivě.
„Ale my nejsme zlé, to by ses mýlil. Děláme jenom to, co je pro nás prospěšné, jenom to, co po nás lidé žádají. To oni chtějí jedy, pořád jenom jedy, nic než jedy…
Jedy na myši, co jim žerou obilí.
Jedy na ptáky, co jim zobou ovoce.
Jedy na plevely, co jim lezou do zahrádky.
Jedy na sousedy, co jim pijí krev!
Ale letos si sám král Arnulf Třetí objednal jed všech jedů! Tamhle se vaří!“
Ukázala na obrovský železný kotel zavěšený nad ohništěm. Několik umouněných žen s tvářemi rozpálenými žárem do něj přihazovalo náruče muchomůrek, ošatky rulíků, vědra ocúnů, pytle blínu, podivně kroucené kořeny z temných močálů, špetku bolehlavu, zmítající se zmije, bzučící sršně, strupaté ropuchy, písečné štíry, slizké mloky a třepotající se netopýry. V kotli to bublalo, hustá hmota se tam těžce převalovala a kde náhodou překypěla a šplíchla přes okraj do horkého popela, tam zaplály černé plameny. Skutečně černé, černočerné, uprostřed noci by takový oheň nikdo neviděl, ale tady je bylo možno spatřit díky jejich míhavé siluetě na pozadí planoucí vatry.
Podivná zima sálala z toho černého ohně. Jan se otřásl a raději se podíval výš, tam, kde postupně bledla narudlá třepotavá záře a jiskry hnané vzhůru se mísily s hvězdami. Poznával známá souhvězdí svého dětství, poznával Lučištníka mířícího na Velkou Medvědici. A do zmatené duše se mu vracel klid. Zelená hvězda náhle prudce zablikala, jako by mu dávala nějaké znamení… Ano, to je hvězda, na kterou se v téhle chvíli kdesi daleko za lesem právě dívá Modroočka…
„Pozdravuj ji ode mne, Zelená hvězdo!“ řekl Jan tiše a najednou prudce zatoužil být zpátky doma, sedět u stolu, jíst babiččiny placky, dívat se do očí Modroočky a poslouchat nekonečné Gnómovy moudrosti. Až mu z toho úzkostně zatrnulo u srdce. Ne, to není úzkost, to je bolest, zoufalá bolest! Prudce se probral ze slastného snu a spatřil, jak se mu ledový spár babice tiskne na holou hruď pod roztrženou košilí, jak se mu tiskne k srdci. Stará čarodějnice přitom něco nespokojeně mumlala: „… tušila jsem to… měl to i v očích… tepe rychle, moc rychle…“
Shora od kotle volaly žárem rozpálené ženštiny: „Tak co je? Proč váháš, Vrběno? Lektvar už kypí, už bude hotov, už čeká na poslední přísadu! Podej nám korunu díla!“
„Tak už mu vytrhni srdce!“ zařvaly sborem všechny čarodějnice kolem ohně.
Jan cítil, jak se mu ostrý kostnatý spár zarývá drápovitými nehty stále hlouběji do kůže. Trpěl a nemohl se ani pohnout, přimražen k jedinému místu v kruhu černého ohně a bílých kamenů. Pochopil, že zemře docela zbytečně, jen kvůli své hlouposti. Bylo mu líto, že nezachránil Údolí, že nesplní úkol a zklame babičku. Litoval trpaslíka, který se mohl zachránit, ale obětoval se a teď ho nejspíš, jako léčivý kořen naplněný moudrostí, rozstrouhají do nějakého drahého Elixíru mudrců… A nejvíc litoval slz, které jeho smrt vyloudí v těch krásných modrých očích, které by se raději měly smát…
„Nemůžu!“ zaúpěla babice a odtrhla zkrvavené nehty od Janovy hrudi.
Rozvášněná tlupa ztuhla překvapením.
„ Nemůžu…“ Baba Vrběna vyčerpaně klesla do zdupané trávy. „ Myslela jsem, že je jenom nezralý, a to bychom snadno napravily. Jenže on už nemá srdce prázdné. Je plné nějakých modrých očí! Není tam ani kousek místa pro nás!“
„Cos to přinesla!“ rozkřikly se ostatní na Duběnu.
Ta zmateně couvala před rozvášněnou tlupou. Chytily ji za vlasy a zuřivě s ní cloumaly na všechny strany, vláčely ji kolem dokola kolem ohně a posypaly její krásné tělo popelem.
„Au… ne… nechte mě, sestry, neubližujte mi,“ ječela, „já nemohla tušit… myslela jsem… hodnota Strážce…“
„Ale ne takového!“
„Koho by to napadlo? Slovo Velký Strážce znamená v našem kraji totéž co zbabělec a zrádce! Kdo mohl tušit takovou výjimku?“
„Dost!“ okřikla je babice Vrběna, která se mezitím zmátožila a teď se zlověstně tyčila v krvavé záři ohně. „Jeho srdce by nejen nekorunovalo náš jed, ale dočista by ho zkazilo! Máte štěstí, milé sestry, že jsem to prokoukla včas. Protože, jak je řečeno v pergamenu Mistra Leonarda, poslední přísadou do Mocného Zhoubného Lektvaru musí být lidské srdce nevěrné, zrádné a plné zlých vášní. Nesplnila jsi úkol, Duběno! Budeš vyloučena z našeho kruhu. Podejte mi její koště!“
„Néééé!“ vykřikla Duběna zoufale.
Babice uchopila koště a chystala se ho slavnostně zlomit nad ohněm. Její vyzáblé pařáty ohýbaly svazek březových prutů s překvapivou silou, jakou by v nich nikdo nehledal. Mezi ohnutými konci koštěte přeskočil fialový blesk.
Čarodějnice jen vydechly: vyloučení z kruhu se nestává každý rok, to je podívaná vskutku nevídaná… Už, už koště praskne…
„Zadržte!“ zaúpěla Duběna, „Dejte mi ještě možnost! Všechno napravím, milé sestry, hned budu zpátky, jen co by okem mrkl, jen co se lektvar dvakrát zamíchá - a přivezu to, co potřebujete!“
„Tak dělej! Rychle! Noc se krátí!“
Duběna radostně chytila hozené koště a zatočila se s ním v oblaku modrých jisker.
„Ale toho mládenečka nám tu nenechávej,“ dodala jízlivě Vrběna, „pro nás nemá cenu!“
„Nemůžeme ho propustit, když poznal naše tajemství!“ vykřikla varovně jedna v hadí kůži.
„Ňaše ťajemšťví,“ dodala pohoršeně jednozubá.
Stařena Vrběna problém vzápětí vyřešila: „Obětuj ho bohyni nočních cest, strašlivé Hekátě, ať je příznivě nakloněna našemu dílu!“
„Ta už si s ním poradí!“ zajásaly čarodějnice a pustily se do bláznivého tance, "ta si poradí s každým smrtelníkem!“
Jejich chechtot zavířil kolem Jana jako smršť a na chvíli ho ohlušil. Duběna ho pevně sevřela do náruče, opět měl pocit, že ve smrtelné závrati padá do prázdna: zatočily se kolem něj hvězdy a kopce s májovými ohni a najednou ležel v tichu osamělé noční křižovatky pod zlomeným dubem.
Vytvořeno službou Webnode