Kapitola devatenáctá: KRYSÍ DÍRA

Kámen! Všude jen černý a vlhký kámen! Jan se ho dotýkal dlaněmi a chladil si na něm rozpálené čelo, cítil drsnost všech jeho výstupků: bylo to zraňující pohlazení. Kámen se neustrne, zdá se být lhostejný, protože žije v příliš pomalém čase: ale přesto Jan cítil, že stěna je plná prchavých vzpomínek těch, kteří tu před ním sdíleli podobný osud. Při každém Janově pohybu zařinčely řetězy. Byl přikován v hlubině hory, v úzké kobce bez jediného záblesku světla. Nevěděl, jestli je noc nebo den: chvílemi upadal do mátožně mdlobného spánku. Slyšel vzdálený zpěv ženského hlasu:
    
        „… až zlý ortel bude oznámen,
          i slza zmrzne na kámen…“

  To všechno začalo tak dávno… Dávno? Jako by putovali s Gnómem celou věčnost. Ale vždyť vlastně uplynulo sedm dní a nocí. Sedm dní od jara do žní? Podivné bludiště času: v Údolí muselo mezitím určitě uplynout sedm měsíců… A jaký to má všechno smysl? Vracely se mu krásné chvíle z dětství, rozprostřelo se nad ním nekonečné nebe plné hvězd…
   Probudila ho žízeň. Uvědomil si, že je tu odsouzen k zapomenutí a smrti. Vzpomněl si na tu chvíli, kdy se nad ním skláněla králova tvář, jejíž úšklebek prohlubovala míhavá zář pochodní. Vnitřek hradu tonul v temnotách, všechno to bylo jako v horečném snu.
   „ Nechám tě zítra popravit na náměstí pro výstrahu všem!“ ječel král vztekle.
   Vzápětí však jakýsi zlobný sykot způsobil, že Arnulf znejistěl. Pochodeň zaprskala, potemněla a před ní prošel hrbatý stín v kápi.
   „ Nebo ne,“ řekl král, „nebudu z tebe dělat uctívaného mučedníka. Ať raději mají dojem, že jsi se ztratil, utekl a zradil.“
   Zlověstný stín se protáhl přes celou protější stěnu. Zazněl tichý smích.
   „ Ano, to je dobrý nápad,“ přisvědčoval král k něčemu, co slyšel jen on, „Moji zvědové rozšíří mezi lidem historku, že jsi byl můj člověk, který měl za úkol vyprovokovat nespokojence k veřejnému vystoupení a tím je odhalit a vydat k potrestání. Když budu oficiálně tvrdit, že jsi zločinec a musíš být potrestán, ale přitom žádná poprava nebude, lidé moc rádi uvěří, že je všechno jinak, že skutečná pravda je to, co se šeptá… Takhle se vládne, ty naivní hlupáku!“
   Syčivý smích jakoby Arnulfovi přizvukoval: zněl ze všech koutů, prskal jak plameny pochodní.
   „ A Sekeru Strážců nechám zavěsit tady,“ ukázal král ke kamenné obrubě, jejíž půlkruh se ztrácel v temnotách, „ do Studny zapomnění, do brány, odkud vystupují na povrch země příšery noci. Tam se pro ni nikdo neodváží!“
   Připravili ho opravdu o všechno. Dokonce, když ho přikovávali hluboko v podzemí, zableskl se ve svitu loučí kamínek prstýnku od Lucie. „ Hele,“ uchechtl se jeden z vojáků a neurvale mu prsten stáhl s prstu, „ten se mi zrovna hodí. Udělám s ním na tu svojí dobrej dojem a nic mě to nebude stát!“
   Jan otupěle a lhostejně sledoval, jak ho okrádají: připadalo mu, že už stejně vůbec na ničem nezáleží.
   Jenže po čase si uvědomil, že nemá ani dost síly, aby se dokázal odpoutat od života. Zoufale lpěl na té tenounké nitce, která ho vázala ke světu. Veškerou mysl mu náhle zabrala žízeň… Napít se! Alespoň jednou se napít a pak teprve umřít… Umřít, ale netrpět! Prostě odejít, utéct, zmizet někam, kde člověka nic netrápí a nic ho nebolí… Ale kdyby to šlo bez té strašlivé žízně!
   Když tiskl tvář ke skále, uvědomil si najednou, že je vlhká… Z puklin prosakují krůpěje! Chtivě je slízl, sál ze skály životodárnou vláhu jak dítě z matčina prsu. Může být něco krásnějšího než studená a lahodná voda? Hora ho nenechá zemřít!
   Jenže co z toho? Ten temný ďábel ví, proč ho nechal naživu: počítá s ním ve svých plánech. Jistě Janovi přisoudil nějakou strašnou úlohu ve své hře… Ne, raději zemřít!
   Náhle ho vyrušil šramot. Že by hladové krysy šly zjistit, jestli je už vězeň vhodný ke konzumaci?
   Pozvedl spoutanýma rukama volnou část řetězu, připraven mlátit s ní kolem sebe do tmy. V koutě cely vzápětí zazářilo modravé světélko. Bludička? Bludička uvnitř skal? Stáhl se do protilehlého kouta a upřeně světélko pozoroval. Možná, že je to opět nějaká léčka Temného pána.
   A pak spatřil, že světlo vydává malá lucernička v ruce trpaslíka. Gnóm odfrkl jako kůň a vyfoukl kolem sebe oblak prachu. Zamračeně si narovnal ohnutou špičku čepičky.
   „ Gnóme!“ vykřikl Jan radostně, „Gnóme, já myslel, že už tě nikdy neuvidím!“
   „ Taky bych to přivítal a měl bych po starostech,“ zavrčel Gnóm.
   „ Já vím,“ povzdechl Jan a opět na něj dolehla celá tíha nešťastného osudu, „vím, že máš právo se na mě zlobit… a měl jsi pravdu, že Královská cesta nebyla ta správná… Zklamal jsem, strašně jsem zklamal… Prohrál jsem boj dřív, než mohl doopravdy začít. Je konec se mnou, s Modroočkou, s babičkou a celým Údolím. Nikdo se už nepostaví Gidžichovi! Kdybych raději napojil nějaký strom svou krví, mohl bych zkázu odložit o rok… Ale ani tohle jim nedám. mám strach, Gnóme, mám veliký strach, že na mne Vládce nicoty chystá nějaká strašná muka… a já cítím, že nejsem schopný odolat utrpení… Bojím se, že nevydržím a zradím přísahu!“
   „ Nesmíš!“ řekl Gnóm a jeho hlas zněl překvapivě tvrdě.
   „ Možná, že… že, kdybych rychle, bezbolestně zemřel… byla by alespoň jistota, že nenapáchám nic horšího… Ty bys věděl jak, určitě bys věděl! Zbav mně života, Gnóme, prokaž mi tu službu!“
   „ Nesmím!“
   „ Co najednou mluvíš tak stručně?“
   „ Už jsem všechno stokrát řekl. Ale někdy je skutečně snazší přemluvit dubový pařez, aby se přestěhoval na jinou paseku, než tebe o něčem naprosto jasném! Jak se u nás trpaslíků říká: Má čepičku přes uši! Což je výraz, který by se dal do vaší řeči přeložit slovem tupec. Ale co? Teď máš alespoň konečně klid a dost času na přemýšlení, tak se tomu trochu věnuj. Tady máš,“ položil k Janově ruce malý plátěný pytlíček, „sušené listy zlaté ambrosie. Žvýkej je: zaženou hlad a dodají tělu všechnu potřebnou sílu.“
   „ Počkej! Kam jdeš?“
   „ Na procházku,“ ušklíbl se Gnóm, „ a pokud někoho potkám, budu ho od tebe pozdravovat.“
   Načež opět zmizel ve skalní škvíře a zanechal Jana přikovaného k myšlenkám těžším než kámen.
   Ovšem po pár metrech cesty klikatými podzemními chodbičkami spatřil Gnóm před sebou špičatý šedý čenich, který trhavě čmuchal, ohmatával stěnu zježenými vousky a lačně nasával pachy. Vzápětí hleděl do černých kulatých očí staré krysy. Vládkyně stok radostně vycenila žluté zuby a mlsně se olízla.
   Gnóm vytasil své šídlo a postavil se do šermířského střehu. Přitom zamručel:
 „To jsme to dopracovali, když i třistaletý trpaslík musí konat hrdinské skutky!“

                       -o-o-o-o- konec první knihy -o-o-o-o-o