Kapitola druhá: PROKLETÁ SVATBA

  Šly polní cestou. Vál svěží vítr, vonící moukou a vlhkou slámou. Fouká ze strnišť. Ano, tady, na druhém konci lesa, se už léto chýlí ke konci.

   Obloha toho dne byla modrá, ale obzor se utápěl v šedém oparu. Pestrobarevní čížci se houpali na fialových květech bodláků, v lískách podél cesty lomozila hejna rozčileně čiřikajících vrabců. Myška vedla svou Lesní pannu podél mezí a hromad kamení, vybraného z polí. Občas ji nechala stát a odskočila si utrhnout oříšek či drobné červené jablíčko z plané jabloně. Něco hned vsunula do úst a něco do mnohých kapes své záplatované košilky. Občas usedla na bobek a něco tam kutila. Našla hrstičku peříček z ptáka, který se stal obětí nějakého dravce. Pečlivě je posbírala a zapíchala do jednoho z jablek, shora vbodla oříšek ze zbytkem větévky místo hlavičky a pak svůj výrobek opatrně posadila do opuštěného hnízda.

   „Co tam tak dlouho děláš?“ ptala se Modroočka, postávající na cestě.

   „Dárek pro trpaslíčka,“ řekla Myška, „aby mohl na tom ptáčkovi za mnou přiletět. Trpaslíčci nosí dárky, víš? Nechávají je dětem za okny. Jenže já nemám žádná okna a proto mi ještě nikdy nic nedali.“

   „ Já znám opravdového trpaslíčka,“ pousmála se Modroočka, „ale ten je moc daleko odtud… a kdoví, co se s ním stalo…“

   Najednou ji sevřel smutek, záblesk staré úzkosti.

   „Ty se třeseš,“ řekla Myška, „nojo, je ti zima, ten vítr dneska moc ošklivě profukuje.“ Kriticky se na Modroočku zadívala. „Takhle tě nemůžu vzít na svatbu. Lesní panny můžou bejt nahatý v lese, ale ve vsi to nejde. Počkej chvíli.“

   Položila své ranečky s houbami, jablky a oříšky na trávu a hbitě přelezla zídku, oddělující v těchto místech cestu od zelného pole. Mezi hlávkami se tyčila ztrnulá postava s rozpaženýma rukama a skřípavě se pootáčela na jediné tenké noze.

   „ Nehudruj, strašáku!“ chlácholila ho Myška a obezřetně obcházela panáka velkým obloukem. Najednou se k němu zezadu vrhla a prudce z něj strhla starý, proděravělý kabát. Strašák vztekle zaskřípěl, ale dívka už byla z jeho dosahu a radostně pelášila s ukořistěným kabátem k cestě. Párkrát s ním zatřepala a zakuckala se v oblaku prachu, který se z něj vyvalil.

   „ Na,“ řekla a nasunula Modroočce ruce do rukávů.

   „ Co to je?“ zeptala se Modroočka.

   „ Strašákův kabát. Nemám ráda strašáky, protože nedovolují zajícům, aby se najedli. Docela ti sluší.“

   Smály se ještě, když sestupovaly temnou úvozovou cestou k bráně statku, který ležel na dně jakéhosi hlubokého dolíku. Ale smích jim najednou sám od sebe zamrzal na rtech.

  „ Kam mě to vedeš?“ zeptala se Modroočka a zvolnila krok, „cítím něco divného… snad zimu… mrtvou vodu… nebo strach ukrytý v kameni a dřevě…“

   Myška se překvapeně podívala na několik špičatých střech, vykukujících za vysokou kamennou zdí, jako by je viděla poprvé v životě. Sledovala pohledem linii zdi, která vpravo od domu stoupala do svahu a mizela tam v bujných houštinách hlohu a černého bezu. Divoké keře zřejmě zcela ovládly bývalý sad, ačkoliv se přes místy rozdrolenou a pukající zeď ještě skláněly větve ovocných stromů. Jejich listí však bylo pokroucené a zažloutlé, jablíčka a hrušky podivně zcvrklé, plné strupů a plísně. Víc než na větvích bylo toho ovoce na zemi, pokrývalo cestu a hromadilo se v kopřivách na úpatí zdi. Ze změti shnilých, rozbředlých plodů stoupala kyselá, octová vůně. Kopce uzavírající dolík ze všech stran se žlutaly proschlou trávou a dole, v jejich stínu, se držela lehká našedlá mlha. Velká vrata brány byla dokořán a ozdobená barevnými fábory: ta snaha po zdobnosti vyhlížela křečovitě a uboze. Z každé strany brány stála stará lípa, ale jedna byla napůl proschlá a druhá už zemřela: smutně rozpínala nad stříškou brány mocné větve, jejichž dřevo probělávalo pod opadávající kůrou jak hnáty kostlivce.

   „ Nojo,“ povzdechla Myška, když se řádně rozhlédla, „máš pravdu, vypadá to tu nějak smutně. Řekla bych, že je to o moc smutnější, než když jsem tu byla naposled. Jak to, že ani nehraje hudba, když mají svatbu?“

   „ Možná,“ zaváhala Modroočka, „možná je potkalo neštěstí…“ a samovolně vykročila úvozem k bráně, takže Myška musela popoběhnout za ní.

  Na rozlehlém dvoře plném bláta stáli pod pavláčkou muzikanti s opentlenými klobouky, mládenci s růží v klopě a družičky s věnečky lučních květů na hlavách. Všichni mlčeli a tvářili se zaraženě. Někdo si všiml nových příchozích a loktem šťouchl do dalšího: za pár chvil se oči všech přítomných s nedůvěrou a strachem upíraly k té zvláštní dvojici. Několik žen vyjeklo a schovalo se za záda mužů.

   Nastalo ztrnulé ticho.

   „ Pozdravení vašemu domu,“ přerušila trapné mlčení Modroočka, „přišly jsme popřát ženichovi a nevěstě hodně štěstí.“

   „ A neseme vám houby!“ dodala Myška a významně potřásla ranečkem.

   „ Nebudeme vám zatím děkovat,“ řekl váhavě nejstarší z mužů, zřejmě sám hospodář, „leda, že byste z ruky každého z nás přijali kousek chleba, právě vytaženého z pece.“

   „ Koláč nemáte?“ protáhla Myška zklamaně tvář a vyvolala tím u několika lidí přece jen alespoň letmý úsměv.

   Všichni teď procházeli řadou kolem nich a každý Modroočce i Myšce vtiskl do levé ruky kousek teplé chlebové střídky. Jakmile byl podivný obřad u konce, všem se zjevně ulevilo.

   „ Ať už je to jak chce,“ prohlásil hospodář, „když jste přijali z našich rukou čerstvý chléb, nemůžete nám škodit. Takže si myslím, neznámá panno, že určitě nejsi ta, kterou bys mohla být. Ta by sem takhle otevřeně nevešla, protože jistě tuší, že bychom ji zaskočili chlebem. Ta se spíš vloudí jako bledý stín, stéblo slámy nebo moucha s červenou hlavičkou. Tu malou známe, občas ji vídáme, potlouká se po zdejším kraji. Jste příbuzné?“

   „ Našla jsem ji,“ řekla Myška chvatně, jako by se bála, že jí někdo bude upírat její práva.

   „ Časy jsou zlé,“ pokýval hospodář, „a nikdo neví dne ani hodiny, kdy se lidé setkají nebo rozloučí navždy.“

   Nějaká žena mezi svatebčany zavzlykala.

   „ Říká se,“ pokračoval hospodář a upřel na Modroočku zkoumavý pohled, „že slepci vídají věci ostatním lidem neviditelné. Mohl bych tě poprosit, abys se mnou zašla do nevěstiny komůrky?“

   Modroočka pokývla, vzala Myšku za ruku a následovala hospodáře do nitra budovy. Z temné síňky mohla Myška nahlédnout do velké světnice s vyzdobeným dlouhým stolem, připraveným pro svatební veselí. Ale hospodář je vedl do zadního traktu, zaťukal na nízké dveře a pak je uvedl do komůrky, jejíž malé okénko vedlo do zpustlé zahrady.

   Malá místnůstka byla přeplněna množstvím rozčilených žen, které jedna přes druhou mumlaly různá zaříkávání a nad planoucími svíčkami pálily odporně páchnoucí smotky jakýchsi sušených listů. Na pelesti postele seděla dívka asi tak v Modrooččině věku, měla na sobě sváteční bílý kroj s nabíranými krajkovými rukávy a na bohatých temných vlasech spletených do tlustého copu plno květů a pentlí. Skrývala tvář v dlaních a její hubená záda se zachvívala pláčem.

   Starší prošedivělá žena, zřejmě matka, seděla vedle ní, držela ji kolem ramen, snažila se ji utěšit a vnutit jí hrnek s bylinným odvarem.

   Hospodář se naklonil k ženám a chvíli si s nimi špital, přičemž občas pokývl směrem k Modroočce. Ženy si ji začaly bezostyšně prohlížet. Její špinavý, potrhaný kabát a temné důlky bez očí v nich nebudily příliš důvěry.

   „ Ráno jsme našly v nevěstině posteli stéblo slámy,“ řekla důrazně jakási hrbatá baba, „ale když jsme ho chtěli ukázat hospodáři, nemohli jsme ho najít. Ztratilo se! Zmizelo! Víš, co to znamená?“ dloubla prstem do Modroočky.

   Ta mlčky přikývla. Cítila podivnou sílu, leželo to jak obrovská peřina v té těsné komůrce, něco černého, těžkého a nehnutého. Jakoby sám vzduch houstnul a stával se nedýchatelným. Žaludek se jí sevřel a v hlavě jí zahučelo. Snad neomdlím, pomyslela si s obavou a rychle zamířila do míst, kde tušila vzlykající nevěstu. S úlevou klesla vedle ní na pelest.

   „ Mohli byste nás,“ špitla nesměle, „nechat chvilku o samotě?“

   Ženy se zatvářily ostražitě, ale hospodář řekl: „Bez rozpaků vzala chleba. To by neudělala, kdyby měla zlý úmysl. Nemůže ublížit. A možná si bude vědět rady.“ Vytlačil ženské z komůrky a zavřel dveře.

   Myška si sedla se zkříženýma nohama na zem proti nim a upřeně ty dvě pozorovala. Jak byly rozdílné! A přesto na nich bylo něco podobného.

   Modroočka cítila celým tělem blízkost té rozechvělé, hluboce otřesené dívky. Jako bych to byla já, napadlo ji, jako bych přišla na svou vlastní svatbu, odehrávající se v nějakém jiném čase. Protože moje vysněná svatba je právě tak daleko, jako ten, kterého miluji… Ale co, hlavně že žije. Žije a to je důležité…

   „ Žije,“ řekla bezděky nahlas.

   „ Je mrtvý!“ zaštkala nevěsta.

   Modroočce jako by v tu chvíli sáhl k srdci mráz.

   „ Kdo? Ženich?“ vydechla rychle.

   „ Ne, ženich ne… Ten přijede se starosvaty a svými rodiči každou chvílí… a až se to stane, až mi sundají s hlavy věnec…“ a nevěsta znovu propukla v hořký pláč.

   Modroočka nahmatala její ruku a pevně ji stiskla. Nevěsta si odevzdaně položila hlavu na její rameno.

    „ Ten, kterého jsem měla doopravdy ráda už není,“ řekla, když se trochu uklidnila, „vlastně jsem si předtím neuvědomila, že on je ten pravý, až teď, když je pozdě… Přísahali jsme si věrnost, ale znáš to, zamilovaný člověk přísahá tak snadno! Uvěřila jsem řečem, že mě klame s jinými, přesvědčily mne, abych byla rozumná a nenechávala se vodit za nos od nuzného rybáře, když mi nadbíhá bohatý synek majitele chmelnice. A tak jsem rybáři Petrovi vrátila amulet s kořenem puškvorce a kapřími šupinami, který mi dal pro štěstí, poslala jsem mu ho zpátky po kamarádce. Netušila jsem, co se může stát. On v noci vyjel ve člunu na tůň ve Velkých močálech, prorazil dno a klesl i se člunem do černé hlubiny. A jeho matka mě za to proklela, mě i naši rodinu a tenhle dům i sad a každého, kdo bude hostem na mé svatbě, každého, kdo mi popřeje štěstí! Sama vidíš…“ zarazila se, „promiň… Když se zeptáš lidí, řeknou ti, že kletba se už naplňuje. Můra lehla na dobytek i na stromy, všechno chřadne a ztrácí sílu. A v noci ona sama přichází ke mně do komůrky, je černější než tma, je studená a těžká, lehá mi na prsa a já se dusím… Nemůžu dýchat, nemůžu spát, nemůžu žít! A jakmile mi sundají panenský věnec, padne zkáza na všechny, kdo budou u toho!“

   Modroočka strnule seděla, vnímala každý záchvěv nevěstina těla, každý záchvěv její duše… Je málo Strážců, napadlo ji znenadání, je beznadějné vzdorovat na jedné hranici, protože nepřítel tě obejde zezadu. Porazí tvůj strom, zažene tvou rusalku, zakalí tvůj pramen. A sebemocnější sekera mu bude k smíchu… Co mám poradit té ubohé dívce? Čím ji utěšit?

   „ Zkus nakreslit muří nohu,“ řekla, „uhlíkem z pece, kde se pekl chleba. Nakreslit jí musíš sama, na všechny dveře, okna a vůbec důležitá místa, kterými venkovní svět vstupuje do toho vnitřního. Kreslit musíš jedním tahem, bez zastavení a přerušení. Muří noha je silné znamení, určitě pomůže!“

   Sama si nebyla moc jistá. Za ten necelý rok sice od Stařeny leccos pochytila, ale zase ne tolik, aby si mohla troufnout zastavit mocnou kletbu.

   Jenže nevěsta se chopila naděje jak tonoucí stébla. Utřela si slzy a vstala: „Pojďte rychle. Ať je dům bezpečný, než ženich přijede!“

   Svatebčané už byli shromážděni ve velké světnici.

   „ Nebojte se,“ řekla jim nevěsta, „tahle slepá dívka mi dala moudrou radu. Nakreslím mocné znamení, které od vás zažene zlo!“

   Vytáhla z pece ohořelý klacík a se zatajeným dechem, rudá rozčilením z úporného soustředění aby čáru nepopletla a nemusela zvednout uhel z obrazce, narýsovala na bílý ubrus uprostřed stolu dva propojené trojúhelníky, protínající se ve tvaru pokroucené pěticípé hvězdy.

   „ Vypadá to, jako by tam šlápnul ošklivý houser,“ okomentovala její malířský výkon Myška a odebrala se s vytouženým koláčem do koutku za pecí. Po jejích slovech zašuměl kolem stolu smích.

   Dnes poprvé.

   Zatímco se nevěsta spolu s Modroočkou a svojí matkou vydala na obchůzku hospodářství, aby poznamenala muří nohou všechny pokoje, komory, stodoly a chlévy, hospodář narazil sud piva, plnil džbánky, hustá bílá pěna odkapávala na červenou cihlovou podlahu.

   „ Zavdejte si, vzácní hosté! A vy, muzikanti, hrajte! Nepustíme strach do našeho domu! Tancujte, ať zadupeme do země ty bledé můry!“

   Zakvikly housle, zavýskala píšťala, zvonivě zadrnčel cimbál. Nevěstin družba vskočil doprostřed světnice se džbánkem v ruce, druhou si dal furiantsky za hlavu, pošoupl klobouček do čela a zapěl vysokým hlasem:

       Co bylo včera,

       už není dneska,

       utři si slzy,

       jsi holka hezká!

       Zatoč se v kole,

       ať sukně víří,

       to, co je dole

       nahoru míří.

       A co je nahoře,

       to dolů spadne,

       co z jara rozkvetlo,

       na podzim zvadne.

       Ale co zvadlo,

       zjara zas rozkvete,

       proto se nemrač,

       krásně je na světě!

       Co není dneska,

       to zejtra přijde,

       ženich tě obejme,

       sluníčko vyjde!“

   Svatebčané přivítali jeho píseň nadšeným výskotem a pískáním na prsty, mládenci si podávali chichotající se děvčata přes stoly, sem tam shodili džbánek či mísu, ale nikdo na to nedbal, bláznivá euforie byla reakcí na prožitou tíseň.

   Zmocnili se vykulené nevěsty, která se právě opět objevila mezi dveřmi, zatáhli ji mezi sebe a utvořili kolem ní kruh. Podávali si ji z ruky do ruky, točila se dokola, napřed nejistě a ustrašeně, ale postupně její oči dostávaly lesk, začala se usmívat.

   Stařeny a nevěstini rodiče tleskali do rytmu, nad hlavami vířícího chumlu těl putovaly stále nové, čerstvě napěněné korbele. Tanečníci pili spolu se svými tanečnicemi, dotýkali se navzájem ústy a pěnící pivo jim stékalo po bradách a máčelo jejich košile.

   Myška se ve svém koutě vesele smála a bubnovala patou do podlahy, ústa plná koláče a pod nosem vousy od povidel. Občas sežmolila mezi prstíky kousek sladké drobenky a pěchovala ji do rozpůlených skořápek od vlašských ořechů. Zřejmě další z jejích tajných činností, určených trpaslíčkům.

   Kdosi vzal k tanci Modroočku. Byl to pro ni nezvyklý pocit, točila se ve tmě plné nebezpečného víření, pronášena skrze něj silnýma mužskýma rukama. Cítila, jak to rozložité tělo, které ji k sobě tiskne, ostře čpí potem, pivem a tabákem. Udělalo se jí mdlo.

   „ Pusťte mě,“ špitla, „pusťte, prosím…“

   Zasmál se a sevřel ji silněji. „ Snad by ses neupejpala, tulačko! Dej mi políbení!“

   „ Nechte mě! Nebo vás poškrábu!“

   „ Ty seš nějaká čertice! Neber si to tak. Tu máš, napij se ode mne na usmířenou!“

   Hořká chuť nápoje jí svlažila vyprahlé hrdlo.

   Stála, ale svět se s ní dál točil. Cosi obludného vířilo v nekonečné tmě. Jako v záblesku náhle spatřila svého otce, jak se potácí na vratkých nohou, jako by s ním cloumal vítr, a zaslechla v duchu Stařenin hlas: „ Takhle běsům neutečeš! Budou tě štvát na všech křižovatkách!“

   „ Ne!“ vykřikla pronikavě, vytrhla se z rukou tanečníka, couvla, nějaká dvojice do ní v plné rychlosti narazila, odletěla stranou, klopýtla o židli a skončila na podlaze mezi střepy a rozlitým pivem. Snažila se odlézt z dosahu dusajících nohou, někdo jí bolestivě dupl na ruku, nezadržitelný rytmus jí burácel v hlavě, jako by tam uvnitř měla jeskyni, v níž se rozléhá ozvěna.

   „ Přestaňte!“ křičela, „běsové jsou blízko, cítím je!

Muří noha je nestačila zadržet! blíží se… svým tancem jste je přivolali… běsové rádi tančí… to není obyčejná můra! Musíme…“

   Její hlas zanikal ve vřavě, přestávala slyšet i sama sebe, připadala si nejen slepá, ale i němá a naprosto bezmocná, tak zoufale bezmocná…

   „ Pojď,“ drobné Myščiny ručky ji objaly, „pojď pryč. Nelíbí se mi tu. Ty lišky se na mě zle koukají.“

   „ Jaké lišky?“

   „ Maškary. Nějaké ženské v maskách. Nevím, odkud přišly, ale je jich tu plno.“

   Modroočka se opřela o stůl a podél jeho hrany tápala ke zdi. Najednou cítila mrazivé vanutí, jakoby někdo za jejími zády otevřel okno do zasněžené krajiny.

   „ Jdi k muzikantům, Myško, přinuť je nějak, ať hned přestanou hrát. Ať hned přestanou, nebo se stane něco strašného.“

   Myška se nejistě rozhlédla světnicí. Jak se k muzikantům dostat a nebýt ušlapána? Hudba zrychlovala tempo, tanečníci ječeli, dupali na místě a rychle se točili kolem své osy s rukama nad hlavou. Jejich těžké boty vířily prach, ale možná to nebyl jenom prach, ale divná nažloutlá mlha, skrze niž jak blikavé plameny prokmitávaly rezavé liščí masky. Nepohnuté, toporně rozšklebené čenichy zakrývaly tváře postav, oblečených do dlouhých košil z nějaké hrubé pytloviny.

   A najednou Myška ztuhla leknutím. Vysoko nade všemi se vztyčilo něco obrovského a bílého, dotklo se to až začernalých trámů stropu a pak se to sklonilo nad tanečníky. Byla to Smrtka, tradiční masopustní Smrtka v bílém prostěradle a s hlavou z vydlabané dýně. Z očních děr a mezer mezi kostrbatě vyřezanými zuby blikalo načervenalé světlo. V ruce schované pod hábitem zdvíhala dřevěnou kosu a zlověstně s ní máchala.

   Tóny hudby se najednou rozsypaly jak korálky z přetržené šňůrky, jen housle ještě zakvikly - a pak bylo slyšet jen pronikavé ječení nevěsty.

   Tanečníci se začali zmateně rozhlížet.

   „ To jsou nemístné žerty!“ ozval se vzteklý výkřik hospodáře, „chyťte mi tu Smrtku!“

   Propukla bláznivá vřava, chlapi se drali nahoru na stůl a rozšlapávali tam poslední zbytky jídel, s rachotem se kácely židle, řinčelo rozbíjené sklo, bílý rubáš zavlál mezi spoustou chňapajících a navzájem si překážejících rukou a najednou se stůl se všemi zvrhl a potlučení mládenci se kutáleli pod nohy vřeštícím dívkám.

   Pak všechno ztichlo.

   Svatebčané se nechápavě dívali po sobě, zmatení a vystrašení, zalití potem, s modřinami, šrámy a boulemi a hlasitě oddychovali. Zdálo se to nepochopitelné, ale Smrtka zmizela a také všechny lišky se vytratily, jako by je rázem odvál vítr.

   „ Jak to, že ještě nepřijel ženich?“ řekla najednou rozechvěle nevěstina matka,“ už tady měl přece dávno být!“