Kapitola osmnáctá: MĚSTO PŘÍZRAKŮ

28.05.2009 12:59

 Červené ranní slunce leželo v lehké páře nad obzorem a šedé siluety žitných panáků, propojené dlouhými, ostrými stíny, jako by mu pochodovaly vstříc. Na slaměných končetinách jim stříbřitě jiskřila zachycená vlákna pavouků poutníčků, ověšená rosnými perlami.
   Moje vojsko, pomyslel si Jan, když řada za řadou defilovali panáci kolem jeho skřípějícího vozu, který se na výmolech špatné cesty nakláněl jak loď v bouři.
   Sedlákem, který seděl vedle Jana na kozlíku a s dýmkou mezi zuby rozvážně řídil spřežení pomalých volků, nějaký ten výmol jen tak nehnul.
   „ Hou!“ vykřikl a práskl bičem, když už se zdálo, že se vůz zaručeně převrátí, voli zabrali a vytáhli ho z díry. Pár metrů před nimi se pohybovala záď dalšího vozu s plachtou utaženou provazy na dřevěných žebrech, pod níž se skrývaly cenné pytle s podstatnou částí letošní úrody.
   „ Hrozná cesta,“ podotkl Jan.
   „ Teď se ještě jede dobře,“ řekl sedlák. „ Je rosa. Horší bude, až cesta po poledni vyschne a začneme lokat prach. A snad nás nepotká nehoda. Vloni támhle za zatáčkou vyskočil rarach, poplašil voly a zlámal mi kolo.“
   Jan se otočil za sebe a nahlédl pod plachtu, kde v příšeří mezi pytli spal Gnóm. Nebo se alespoň tvářil, že spí. Dosud byl uražený. Ještě ráno se snažil Jana odradit od téhle cesty. „Jdeš do pasti,“ reptal zamračeně, „ jdeš jako myš za kusem sýra… Pýcha tě oslepila!“
   Zlobí se, a přesto mě neopustí! Jan se s něhou díval na ten starý vzácný kořen, který ve svém dužnatém těle ukládal po stovky let moudrost právě tak, jako jiné kořeny sladkost, hořkost či palčivost.
   Také Žitná královnička chtěla s Janem jet, ale přemluvil ji, aby zůstala doma. Všechny ženy se s muži loučily, jako by je už nikdy neměly spatřit - a mnozí pod tím přívalem slz a polibků ztráceli odvahu i včerejší bojovnost. Nechtěli však před svými druhy vypadat jako zbabělci a tak se téměř hrubě vytrhovali z náručí žen a sháněli své kosy a cepy, aby je ukryli na dno vozů, pod prkna, na která navršili pytle obilí.
   Jan svoji mušketu nabil a zasunul ji mezi postranici a plachtu v dosahu ruky. Na sekeře vlastně seděl: ukryl ji pod sklápěcím sedátkem. Sedláci doufali, že je stráže u městských bran nebudou moc přísně kontrolovat. Za ta dlouhá léta už je znají, vždyť vozí svou úrodu do města rok co rok.
   „ Nelíbí se mi to,“ vytrhl sedlák Jana ze zamyšlení a ukázal násadou biče vzhůru, „ nebe má moc divnou barvu.“
   A vskutku: slunce, které vstoupilo do dne s velkolepou nádherou, jako by najednou ztrácelo sílu, jeho paprsky slábly v houstnoucím vzduchu, a ačkoli už vystoupilo hodně vysoko, mohl Jan hledět do jeho oranžové tváře, aniž by přimhouřil oči. Obzor potemněl a zahalil se do sírově žlutých závojů.
   „ Chytne nás bouřka,“ řekl Jan, „ měli bychom si pospíšit a dostat se včas pod střechu.“
   Vzpomněl si na letní bouřky doma v Chalupě, kdy ve světnici byla skoro tma, jen blikající hromnička ozařovala zespodu vrásčitou babiččinu tvář a občas vše zahořelo sinavým svitem a les sténal v ohlušujícím praskotu. Otec stál se sekerou na stráži a babička mumlala stará zaklínadla. Když vše skončilo, byla zem plná orvaného listí, polámaných větví a shozených ptačích hnízd…
   „ Neutečeme tomu, „ ozval se sedlák. „Je to zvláštní, ale pokaždé, když jedeme do města, prší, je vítr nebo hromobití. Řekl bych, že nad Tanterem stojí mraky pořád a nehnou se odtamtud.“
   Vjeli teď mezi oblé kuželovité kopce porostlé vyprahlou trávou a ztratili přehled po krajině. Dusno bylo přímo k zalknutí: ani lísteček na keři se nepohnul, ani ptáček nezapípal. Nad zemí se rozprostřelo úzkostlivé ticho.
   A pak jako by se temné nebe roztrhlo s ohlušujícím praskotem a ohnivá puklina klikatě sjela až k holým vrcholkům. Shora se zřítil vodopád. Strašlivý dešťový příval utopil celé údolí, vodní clonou nebylo vidět na krok. Se svahů stékaly divoce hrčící stružky, slévaly se na cestě a měnily ji v hluboký potok.
   „ Hyjé!“ křičeli sedláci a práskali biči nad promočenými hřbety vyděšených volů, kteří se vzpírali, báli se jít do šedého prázdna před sebou.
   „ Gnóme!“ volal Jan, „Gnóme, pojď sem! Promluv k těm volům, ať se hnou! Jestli do pár minut nevyjedeme z téhle úžlabiny, rozbahní se cesta natolik, že se do ní vozy zaboří a uvíznou!“
   „ Na mé rady se nedbá, ale moje pomoc se potřebuje,“ ozvalo se nevrle ve tmě mezi pytli a trpaslík opatrně vystrčil hlavu zpod plachty.
   „ Prosím tě, Gnóme…“
   „ Máš štěstí, že pod plachtu začalo zatékat a ta voda zatraceně studí, takže s tím ve vlastním zájmu musím něco udělat. A vlastně proč se s tebou bavím, když jsem řekl, že se s tebou bavit nebudu? Klidně se tady utop! Mně je to úplně jedno! Když ses rozhodl jezdit na ježkovi, nestěžuj si, že tě to píchá! Ale těch volů je mi líto…“
   Vyskočil na kozlík vedle Jana, přiložil ručky k ústům a zabučel tak věrohodně, že sedlák leknutím div nespadl ze sedátka. Voli z celé karavany mu začali odpovídat, jejich zoufalý řev se mísil s burácením bouře, ale trpaslík důrazně a velitelsky zaryčel a tak zmlkli a začali táhnout. Kola vozů se jen obtížně otáčela v mlaskajícím bahně a rozrážela kalný proud, řítící se proti nim.
   Prásk!… Prásk!… Blesky se křižovaly, bily do kopců, celé nebe chvílemi planulo nepřetržitou fialovou září.
   „ Ohniváči se rojí!“ vykřikl vtom zděšeně sedlák. Jednou rukou rychle vytahoval zpod promáčené košile krabičku s mocným květem rozrazilu a hadím kořenem, zatímco druhou ukazoval na protější svah, po kterém se proti nim koulelo něco, co připomínalo obrovský hořící sud. Se sykotem se lehce odrážel od trávy a při každé otočce kolem sebe rozhazoval roje jisker.
   Voli se začali zděšeně zmítat, vzpírali se a snažili se couvnout. Když už byl sud skoro u vozu, rozpadl se najednou v několik ohnivých kol s planoucími loukotěmi, která se rozlétla na všechny strany. Některá ve vzduchu vybuchla jak prskavky, jiná prosvištěla těsně nad jejich hlavami v podobě planoucích snopů a další se proměnila v rotující světelné koule, které začaly pružně poskakovat sem tam po vozové plachtě, jako by si hrály na honěnou. Sedlák vyjekl a upustil bič, z jehož hrotu sršely modré plamínky. Všude kolem zněl divoký, prskavý smích a čpěla zvláštní, ostrá a svěží vůně.
   „ Zaměřili se právě na náš vůz,“ mumlal trpaslík, „Je to jasné: přitahuje je sekera, ten mocný kov ze Železných hor. Nemůžou k ní, protože je pod prknem a oni nedokážou projít dřevem a to je hrozně rozčiluje. Doufejme, že se vybijí dřív, než najdou nějakou skulinu, nebo na nás vymyslí jinou neplechu. Máš víc štěstí než rozumu, že jsi sekeru ukryl pod sedačku!“
  „ Co by se stalo, kdyby se k ní dostali?“
  „ Mohli by ji roztavit. Kdysi právě Ohniváči pomáhali permonickým kovářům v Železných horách odlévat vzácné kovy. Jenže od těch dob asi dočista zdivočeli…“
   Nedomluvil, protože to zapraštělo a z prkna sedačky vyskočily naráz všechny hřebíky. Sedlák se je pokusil zachytit a zasykl bolestí: popálil si od nich prsty.
   „ Drž prkno! Drž!“ křičel Gnóm a sám si lehl napříč přes sedačku, pod kterou vnikl vichr a začal ji nadzvedávat. Také Jan i sedlák spojili své síly.
   Naštěstí to netrvalo dlouho. Jeden Ohniváč za druhým se s praskotem rozpadal, vodopád jisker pršel pod kola vozu a hasnul ve vodním přívalu.
  Možná, že unikli z dosahu ohnivých mužů jen proto, že právě vyjeli na otevřenou pláň, kde svěží vítr rozháněl mraky. Bouře zůstala za nimi, ležela černá a zachmuřená na vrcholcích kopců a nespokojeně pobroukávala.
   I tady však pršelo: tiše a vytrvale. Dálka se ztrácela v šedých provazcích deště. Vpravo prudce klesal nějaký svah: vlnily se na něm ještě neposečené klasy.
   „ Budou litovat, že včas nesklidili,“ ušklíbl se sedlák škodolibě. „Jen podívejte, jak jim obilí po bouřce polehlo!“
   A vskutku: v souvislé ploše stojících klasů se ostře rýsovaly zválené kruhy a pěšinky.
   „ Divné,“ broukal si trpaslík, „tohle neudělal déšť ani vítr, ba ani krupobití… Jako by se v obilí válel nějaký veliký tvor, nebo…“ překvapeně zmlkl, protože cesta právě vystoupila na jakýsi pahorek, takže se na pole pod sebou dívali z nadhledu. Polehlé obilí tvořilo zvláštní znak, tajemné písmeno, jehož složitě kroucené kličky sahaly od jedné meze k druhé. Vypadalo to, jako kdyby někdo vtiskl do obilného lánu obrovské pečetidlo a zanechal tu svůj podpis, vzkaz nebo výstrahu.
   „ Co je to?“ zeptal se Jan a hrdlo mu svírala zvláštní tíseň.
   „ Staré písmo z počátků světa,“ zašeptal trpaslík. „Nesmím ho přečíst člověku… Ale obávej se nejhoršího!“
   Podivný jev zmizel za oponou deště, kolébali se dál v jednotvárném šumění a Jana najednou napadlo, že tahle cesta nevede nikam, že končí v beztvarém prázdnu. Překvapilo ho, když sedláci začali houkat na svá spřežení a kolona se zastavila.
   „ Co se děje?“
   „ Jsme tady.“
   Z šedých par se před nimi zvedal temný oblouk kamenné brány. Tři vojáci, až po nosy zachumlaní v pláštích, šli podél vozů a nadávali na psí počasí. Nálada se jim přece jen trochu zlepšila, když jim sedlák podal dolů hliněnou butylku opletenou slámou.
   „Kdepak máte správce?“ zeptal se velitel stráže, na jehož zplihlých knírech se třpytily krůpěje deště.
   „ Je… je nemocný,“ řekl sedlák nejistě.
   „ Chápu,“ uchechtl se voják. „Nemocný!“- a jednoznačným gestem znázornil přihýbání ze džbánu. „Tohohle neznám,“ ukázal najednou prstem na Jana.
   Jan se uvnitř zachvěl, ale vší silou vůle se snažil zachovat klidný a prostoduchý výraz.
   „ Mladší syn,“ řekl sedlák.
   „ Nějak si ho od loňska nepamatuju.“
   Jan se jednou rukou opřel o postranici vozu: stačí jen rychle hmátnout za svá záda a vytrhnout z úkrytu nabitou mušketu…
   „ Nemůžeš si ho pamatovat,“  řekl sedlák, „vloni byl ještě moc mladý na tak dalekou cestu. Ale teď už se musí zaučovat. Jednou to převezme po mně.“
   „ Hlavně ho taky nauč pálit tak dobrou žitnou kořalku!“ zasmál se voják a odstoupil na kraj cesty. „Jeďte!“
   Kola vozů zaduněla pod klenbou brány a královské město Tanter je pozřelo, jako věčně hladový kamenný obr.

           
        Jan si často představoval město: vídal ho ve svých snech jako vrchol vznešenosti a krásy, jako něco úžasného a nedostižného, jako obydlenou horu plnou zářících oken, světel, lesku a slávy.
   Není tedy divu, že to, co teď míjelo kolem vozu, drkotajícího po nerovném dláždění, v něm vyvolávalo zmatek a tíseň. Ulice mu připadala jak temná soutěska, nad níž se vznášely bizarní můstky zdobené kamennými krajkami, balkóny a dřevěné pavlače podepřené nachýlenými sloupy. Změť výklenků, nároží, slepých oken, špičatých věžiček a bachratých komínů, mezi nimiž se táhly hřebeny nestejných, podivně nastavovaných a navzájem se křížících střech, po kterých stékal vytrvalý déšť. Nahromaděná voda bublala ve žlabech a pak se v mohutných kaskádách řítila z rozevřených tlam netvorů: nafouklých žab s blanitými křídly, chechtajících se kozlů s tvářemi prostopášných starců, a draků, cenících drolící se pískovcové zuby. Staré zdi se černě leskly, jako by se kámen potil úzkostí. Čpělo to tu plísní, hnilobou, vlhkostí a kouřem.
   Pak si Jan povšiml, že z hlavní ulice odbočují temné průchody a záhadná schodiště mizející ve tmě: místy je uzavíraly rezavé, možná už desítky let neotvírané mříže. Pod podloubím se mihl člověk, zakryl si hlavu pláštěm, aby nepromokl, a rychle přeběhl na druhou stranu ulice.
Přitom vrhl krátký, nedůvěřivý pohled k vozům. V očích měl něco číhavého.
   Konečně vjeli na malé náměstíčko s kašnou uprostřed. Vévodila jí socha dívky, zpola ženy a zpola ryby, mokrá tak, jako by byla ve svém rodném živlu. Ale z lastury, kterou držela ve vztažené ruce, nevytékalo nic: tam rostla tráva.
    Pod kašnou hořel oheň, nad nímž se něco vařilo ve velkém očazeném kotli a kolem posedávali vojáci, zahalení zimomřivě do plášťů. Dva se neochotně zvedli, když spatřili vozy, a loudavě šli otevřít velká, železem pobitá vrata obrovské budovy, uzavírající celou čelní stranu náměstí.
   Tam, v dlouhém krytém průjezdu, vyložili vesničané své pytle s obilím. Jakýsi zívající správce je počítal a zapisoval na tabulku. Sedláci každý odškrtnutý pytel vhodili do čtvercové šachty na konci průjezdu. Zmizel tam s dunivým žuchnutím. Bylo v tom něco přízračného: Jan si vzpomněl na babiččiny pohádky o nenasytném drakovi. Už měl města až po krk, toužil po nádherné volnosti lesa a polí. Jestli se stanu králem, říkal si, ponechám město osudu a budu žít ve velké královské Chalupě pod lesem. Zatím však musel budoucí král pilně házet těžké pytle: hrubá látka mu do dokrvava rozdírala prsty. Gnóma nikde neviděl, ale bylo mu jasné, že je nablízku a ostražitě pozoruje dění.
   „ To je všechno?“ zeptal se znechuceně městský správce, když poslední pytel zmizel v díře.
   „ Všechno, pane,“ uklonil se uctivě sedlák.
   „ Jak si to představujete, vy bando podvodnická! Chcete nechat svého pána a krále umřít hlady?“
   „ Víc se neurodilo, pane.“
   „ Nelži! Naše hlídky nám hlásí, že je obzvlášť úrodný rok. Kde je váš správce?“
   „ Nemohl tentokrát jet, pane. Onemocněl.“
   „ Ale, ale… Nějak příliš zpohodlněl, zdá se mi. Nejvyšší čas ho vyměnit. Až se budete vracet, pojede s vámi Vrchní dozorce.“
   Sedlák se uklonil ještě hlouběji, aby nebylo vidět, jak zbledl. Jan mu povzbudivě stiskl rameno a pousmál se: teď už je vesničanům alespoň jasné, že nelze couvnout, že to, co se má zítra stát, se stane. Není vyhnutí.


    Na noc zajeli do zchátralého domu v jedné z postranních uliček. Manželka majitele, málomluvného, zachmuřeného řezníka, pocházela od nich z vesnice. Udělala štěstí a provdala se do města: mnozí jí dodnes nepřestali závidět.
   A ona vždycky ráda ubytovala krajany u sebe: vyptala se na novinky, na osud bývalých kamarádek, na to, kolik má kdo dětí, kdo umřel, kdo se oženil, kdo koupil krávu a komu chcípla koza. Sedláci vždy rádi vyprávěli, chlubili se, přeháněli, vymýšleli si příhody, které dodávaly zajímavosti jejich jednotvárným životům. Dnes však byli nějak nesví a jen těžko je přiměla k řeči.
   „ Co je s vámi?“ divila se.
   „ Chytla nás velká bouřka,“ vymlouvali se, „ hrozná cesta, jsme děsně utahaní.“
   Zakroutila nad tím nechápavě hlavou a šla do komory pro houně, které si rozprostřou na dlážky dole v krámě. Oni zatím mlčky srkali horkou polévku.
   Jan využil příležitosti, kdy jsou všichni něčím zaměstnáni, a nenápadně se vytratil z té velké, klenuté jídelní haly. Potmě tápal úzkým schodištěm dolů: chtěl zajít na dvůr, kde zanechali vozy, připravit si sekeru a všechno potřebné na zítřek a také promluvit s Gnómem, který tam zůstal. Trucuje! Jan mu nesl kousek chleba od večeře. Jestlipak ho alespoň tento argument naladí do smířlivější nálady?
   Dostal se do nějaké chodby spoře osvětlené šedavým odleskem, padajícím sem skrze úzká okénka. Nejistě se zastavil. Šli jsme tudy nahoru nebo ne? Naklonil se k okénku, aby se zorientoval, ale viděl jen šedé, zprohýbané prejzy, připomínající řadu šupin na hřbetě spícího ještěra. Sbíhaly se někam vzhůru a jejichž drážkami pomalu odkapávala voda.
    S povzdechem zamířil k protějším dveřím: tam přece musí pokračovat schodiště! Ocitl se však na pavláčce. Prkna podlahy se skřípavě prohýbala pod jeho kroky a spárami mezi nimi bylo možno zahlédnout temnou hlubinu. Oddechl si, když prošel dalšími dveřmi do nízké, klenuté chodbičky, která připomínala tunýlek. Prošel ji v předklonu a ocitl se před dřevěnými schůdky, směřujícími točitě vzhůru - zřejmě až někam do podkroví…
   Teď už mu bylo jasné, že v domě zabloudil. Copak ta stavba nemá nějaký řád? Nějaký systém, podle kterého by se člověk orientoval? Začal být zmatený: v životě ho nenapadlo, že by se uvnitř domu dalo zabloudit úplně stejně jako v hlubokém lese.
   Odněkud zdola se ozval odměřený vojenský krok mnoha okovaných bot cvakajících po dláždění. Na střechách se zachvěla žlutorudá záře pochodní a silný hlas zpěvavě volal:
   „ Udeřila hodina tmy! Kdo chceš dožít rána, nevycházej z domu! Kdo chceš dožít rána, zhasni svá světla! Udeřila hodina tmy!“
   Hlas slábl, jak se hlídka vzdalovala.
   Co je to za podivné výzvy? Každopádně Jan alespoň pochopil, že ve směru, odkud znělo volání, je ulice. Z toho vyplývá, že někde pod ním musí být průjezd, kterým vjeli do dvora.
   Otevřel jedny z bočních dveří. Byla to komora přeplněná spoustou starých krámů, pytlů, hadrů, puklých hrnců a rozpadajících se červotočivých skříní. Tak tudy ne!
   Zkusil další dveře. Byly zamčené. Vrátil se zpátky chodbičkou směrem k pavlači. Ale co to? Přece sem přišel tunýlkem, kde musel shýbat hlavu, aby si ji nenarazil o nízkou klenbu? Hmatal rukou nad sebou a zjistil, že strop je v nedohlednu. Tma kolem něj byla už naprostá a neproniknutelná. Že jsem si nevzal svíčku! Musím alespoň hmatat podél zdi, abych se někam nezřítil… Jak to volali ti vojáci? Hodina tmy! Nejspíš je tohle zakletý dům…
   S úlevou přijal modravé světlo, které náhle vytrysklo za ohybem chodby. Vzápětí se tam objevila stará žena v bílé noční košili a s krajkovým čepcem na hlavě. V jedné ruce držela hořící svíčku a v druhé svazek klíčů. Šla rychle chodbou přímo k Janovi.
   „ Promiňte, paní,“ řekl Jan, „dobrý večer, přeji, nelekejte se mě, prosím. Jsem tu na návštěvě a trochu jsem zabloudil. Poraďte mi, kudy se dostanu na dvůr.“
   Zaslechl, jak stařena zhluboka vzdychla. Na tři kroky před Janem uhnula stranou a zmizela ve zdi. Obílená stěna na tom místě ještě chvíli modravě světélkovala, až postupně opět vyhasla do naprosté tmy.
   „ Strašidlo,“ vydechl Jan, když konečně popadl dech, „Nakonec, co jiného se tu dalo čekat…“
   Vtom ho něco zezadu uchopilo za rameno a prudce sevřelo.
   Vyjekl leknutím, škubl sebou, aby se prudce ohnal…
   „ Tiše!“ ozval se ženský hlas. „Co tu děláte?“
   „ Jste přízrak nebo skutečnost?“ přeptal se Jan pro jistotu.
   Žena ve tmě se tiše zasmála. „ Proč myslíte, že bych neměla být skutečná?“
   „ Před chvílí tu byla také jedna a odešla zdí.“
   Žena vedle Jana zvážněla. „Stařenka v nočním čepci, se svíčkou a svazkem klíčů?“ zeptala se.
   „ Přesně tak.“
   „ To je pramáti manželova rodu. Zjevuje se, když se má stát něco zlého… Nebo když má někdo umřít… Ale proč se ukázala zrovna vám? Zatím ji vídali jen členové rodiny, nikdo cizí… Kdo jste?“
   Jan rozpačitě mlčel.
   „ Hned mi to bylo divné,“ pokračovala žena po chvíli. „Nepamatuji si na vás z vesnice: nikdy jste tam nežil. Jste cizinec. Co tedy máte společného s našimi lidmi? Proč jsou takoví divní?“
   „ Zítra se stane velká věc,“ řekl Jan s náhlou rozhodností. „Zítra se stane něco, co změní váš život, co změní život všech. Slyšela jste někdy o Velkých Strážcích?“
   „ Ano. Zradili svého krále…“
   „ Jeden nezradil: můj dědeček. Jsem dědicem sekery, přinesl jsem ji do města a zítra o velkém svátku…“
   „ Pssst!“ zasykla poděšeně a rychle mu ve tmě zakryla ústa, „O takových věcech se smí jen šeptat! A zvlášť v noci, v Hodinách tmy!“
   „ Co je to Hodina tmy? Slyšel jsem volání stráží.“
   „ Za tmy je zakázáno vycházet do ulic města. Kdo příkaz poruší, dopadne strašně. Zahlédla jsem jednou ráno zbytky takového člověka. Byl roztrhaný na kusy. Domy po obou stranách ulice byly postříkané jeho krví až do výšky prvního patra!!“
  Jan se bezděky zachvěl.
 „V noci vládnou v ulicích města příšery. Nesnášejí světlo. Kdo nechá rozsvícené okno, je mu rozbito a do místnosti vtrhne tma, která udusí světlo i toho, kdo je rozžal.“
   „ Jak tady můžete žít,“ vydechl Jan překvapeně.
   „ Zvykli jsme si. Přijali jsme pravidla a dáváme si pozor.“
   „ Copak nechcete, aby se to změnilo?“
   „ Chceme. Samozřejmě, že chceme… ale kdo by tu změnu udělal?“
   „ Třeba já!“
   „ Zbláznil jste se? Zabijí vás!“
   „ Musíte mi pomoct. Všichni mi musí pomoct! Svrhneme krále! Vojáci bez vůdce budou zmateni. Nabídneme jim, aby vstoupili do našich služeb. A příšery? Ty se vytratí, když bude celou noc všude plno světla!“
   „ Pssst! Tiše! Hlavně se o ničem nezmiňujte před mým mužem. Hned za východu slunce by vás šel udat. Pro jistotu. Je to polehčující okolnost. Mnohem horší by pro nás bylo, kdybyste na mučení přiznal, že jste přenocoval v našem domě.“
   „ Proč by mě měli mučit?“
   „ Protože jsou silní.“
   „ Nás je víc. A máme sekeru! Až lidé uvidí Sekeru Strážců, půjdou za ní!“
   „ Jste tak krásný ve svém nadšení,“ řekla žena s rozechvělým povzdechem, „Mám pocit, jako by z vás vycházelo světlo…“ a najednou ho přitáhla k sobě a rychle políbila na tvář.
   Pak zmateně vykročila a táhla ho za ruku za sebou.
   „ Tudy! Pojďte! Pozor, tady jsou schody dolů!“
   Než se Jan nadál, ocitli se na dvoře: ze tmy matně probělávaly plachty vozů nasáklé vodou. Vzadu ze stájí bylo slyšet funění a přežvykování volků. Déšť ustal, jen odněkud se střechy v pravidelných intervalech padaly kapky a pleskaly o dláždění.
   „ Nevím, jestli je na dvoře dost bezpečno, i když je ze všech stran uzavřen mezi vysoké domy. Já bych se tu dlouho nezdržovala. Nejjistější je to přece jen pod střechou.“
    „ Nebudu tu dlouho,“ usmál se Jan.
    „ Pak jděte tamhle do těch dveří. Pozor, ať někomu nešlápnete na hlavu. Jsou tam vedle sebe narovnaní na podlaze, jak…“ znejistěla, protože jí napadlo nějaké příliš děsivé přirovnání,  „ jak slanečci v sudu. Dobrou noc!“
   A rychle zmizela do tmy.
   Jan přistoupil k vozu a odklopil prkno sedátka. Sekera tam čekala, světélkovala z hlubin dřevěné truhly, a když ji pozdvihl k sobě, měl pocit, že očazené topůrko hřeje, že ho opět pálí v prstech, jako tehdy když ji páčil z těla smrku. Po ostří přebíhaly nepatrné modré jiskřičky a tři magické znaky vyryté do čepele se zdály být nakresleny stříbrnou linkou. Náhle si uvědomil něco překvapujícího. Ano, ten první z nich… Je to týž, který se za bouře objevil vytlačený v obilném poli! Je to znamení mocných duchů, kterým je sekera zasvěcena? Je to předzvěst velkého vítězství nebo porážky? Strašná nejistota!
  Pozvedl sekeru oběma rukama, upřeně se na ni díval a snažil se pochopit pravdu.
  „ Otče,“ zašeptal. „Otče, dej mi nějaké znamení… Noc se krátí a ta chvíle se blíží... A čím víc se blíží, tím víc stoupá můj strach… Nevím, jestli bych dokázal to, co ty… Jestli bych dokázal rozetnout svoji hruď a dát svou krev… příliš lpím na životě… bojím se… ale možná je lepší žít ve smrku, než padnout do rukou příšer…“
   V tu chvíli se zvenku z ulice ozval podivný skřípot, jako by obrovské drápy škrabaly po průčelích domů.
   Jan vzhlédl k nebi. Bylo temné, bez jediné hvězdy. Černé, rozevláté mraky se zběsilou rychlostí hnaly nízko nad střechami, přiklápěly uzavřenou studnu dvora dusivým, vlhce čpícím víkem. Kde zůstala Zelená hvězda? Díváš se na ni alespoň tam u nás v Údolí, Modroočko? Proč v téhle těžké chvíli všechno mlčí? Nikde nic co by mi dodalo naději: jen samá zlověstná a dvojsmyslná varování!
   Opusť Královskou cestu, dokud je čas! To řekla víla u studánky. Tajemství matky… Jak to bylo mezi ní a otcem? Proč zůstávala v misce s vodou, navždy uvězněna v Zakázané komoře? Proč o tom Gnóm odmítá mluvit? Bloudím a pořád neznám pravdu…
   Jenže ustoupit z Královské cesty? To by byla zrada! Možná, že všech devět Strážců prožilo kdysi tuto těžkou chvíli, kdy třímali palčivou, jiskřící sekeru v bezesné noci, poléváni smrtelným potem na rozbouřených vlnách mezi nadějí a beznadějí…
   „ Gnóme,“ zašeptal, „ Gnóme, jak můžeš spát, když já tu trpím! Neříkal jsi, že trpaslík nikdy nespí?“
   „Taky že nespím,“ ozvalo se z vozu, „A trpím hůř, než kdybych viděl, jak starýmu Kručinkovi stříhají vousy. Jenže co s tebou, když jsi došel až sem? Budu ti zítra nablízku. Nic víc po mně nemůžeš chtít !“


  Šedivé ráno se rozeznělo pochmurným zvukem zvonů. V kalném světle bloudili sedláci po chodbách domu a mnuli si oči, oslepené tíživým spánkem. Ke svému údivu zastihli Jana na dvoře. Seděl tam na voji vozu a strnule hleděl před sebe: na klíně držel sekeru. Bylo nečekaně chladno, pára dechu se srážela v mlhavé obláčky.
   „ Pojďte posnídat,“ vyklonila se domácí paní z okénka jedné pavlače. V červenočerném čepci a podobně zbarvené vestičce na bílé blůze s naškrobenými rukávy vypadala zvláštně a slavnostně. Pravda, dnes je přece Velký svátek!
   Na ulicích už bylo nezvykle rušno: až sem doléhal tlumený hovor a zvuk mnohých kroků, jak davy proudily tam, odkud tak vytrvale hřměly zvony.
   Sedláci roztržitě jedli chléb a mléko. Dnes bylo dokonce na stole máslo a med, jenže oni si nedokázali pochutnat tak jako jindy.  Jejich mysl je už přebíhala o několik hodin a obava jim svírala hrdla tak, že ani nedokázali pořádně polknout. Jan nejedl vůbec: stál u odtemněného okna a vyhlížel na ulici zaplněnou proudem lidských hlav. Ačkoli bylo pod mrakem a přeprchalo, díky oživujícímu pohybu lidí nepůsobilo město tak pochmurně jako včera. Ranní chlad Janovi vyhovoval, alespoň se zdálo být docela přirozené, že se zahalí do dlouhého a širokého pláště, pod kterým držel připravenou sekeru. Také trpaslík zaujal strategické místo za Janovým krkem a kryl se za jeho zdviženým límcem.
   „ Pojďme,“ trhl sebou najednou Jan.
   Sedláci vsunuli do kapes nedojedené krajíce: spíš z vrozené šetrnosti než z předpokladu, že je ještě budou potřebovat.
   Otevřeli vrata a vyjeli do ulice s jedním vozem bez plachty, taženým párem bílých volů. Na voze bylo rozloženo zboží, které chtěli prodávat na trhu: tvaroh, sýr, med a žitná kořalka - a pod prkny na dně vozu jejich ostře nabroušené kosy a železnými hřebíky pobité cepy.
   Jan měl pocit, že jejich vůz je člunem plujícím po řece lidských hlav. Každou chvíli uvázl na některém nároží, dokud nebyl náhlým náporem proudu opět posunut o kus dál. Nečekaně se před nimi uvolnilo. Rozlehlé prostranství bylo zaplněno boudami a krámky, ale žádný trhovec se neodvažoval křikem vychvalovat své zboží. Obchody se smlouvaly polohlasem, prodávající i kupující přitom kolem sebe vrhali ostražité pohledy, jako by byli nějací spiklenci. Bez ustání drobně mžilo a stanové plátno přístřešků pleskalo ve větru. Jen občas drsné zachechtání vtipkujícího vojáka porušilo podivnou stísněnost svátečního trhu. Ozbrojené stráže chřestící ocelí zvolna procházely tržištěm, tu někoho napomenuly či přetáhly přes záda halapartnou, jinde si utrhly zavěšený preclík nebo zalovily v ošatce s jablky. Každým gestem dávali zbrojnoši najevo, že oni jsou tu pány a jen na nich záleží, jestli někdo bude kupovat a prodávat.
   Povoz vesničanů uvízl v tlačenici hned na kraji náměstí. Vzápětí se u nich objevil nějaký důstojník a ukazoval místo, kde mají zůstat.
   Sedláci vrhli po Janovi tázavé pohledy.
   „ Čekejte tu a dávejte pozor,“ řekl jim, seskočil z vozu a vydal se pěšky do míst, kde čelo náměstí uzavírala vysoká zubatá zeď z načervenalého kamene. Řada úzkých střílen shlížela na náměstí jak zlověstně přivřené oči, obrovská vrata uprostřed zdi byla pobita železem: hlavice hřebů byly sestaveny do tvaru královského znaku.
   „ Ta zeď tu nebývala,“ špitl trpaslík za Janovým límcem, „ Arnulf První neměl zapotřebí stavět zdi kolem svého strachu. Býval vznešeným králem, než padl do tmy. Jeho podobu vystihli, ale velikost poněkud přehnali,“ dodal a ukázal na sochu v nadživotní velikosti, stojící nedaleko brány. Legendární panovník měl podobu přísného a vznešeného starce s vousy až po pás a s těžkou královskou korunou na hlavě: v levici držel pohár a v pravici meč.
   Prostor pod sochou udržovala volný královská garda ve stříbrných přilbách s červenými chocholy. Dlouhými halapartnami zatlačovala tísnící se zvědavce dál do náměstí.
   „ Vsadím se o všechny vousy starýho Kručinky,“ mumlal trpaslík, „že za chvíli přijde král položit k nohám sochy plody letošní úrody. Z prastarého obřadu udělali frašku! Kdysi na tomhle podstavci stávala rohatá socha Pána lesa!“
   Jan trpaslíkova slova příliš nevnímal. Začínal si dělat starosti, protože zjistil nepříjemnou okolnost: ten, kdo chtěl do prvních řad, musel projít kordonem vojáků, kteří každého pečlivě prohlíželi a prošacovávali. Dokonce sebrali jednomu dítěti z ruky nakousnuté jablko: zkrátka nikdo nesměl mít u sebe nic, čím by mohl ohrozit krále.
   „ Vidíš to, Gnóme?“ špitl.
   „ Vidím,“ ozval se trpaslík,“ A připadám si, jako bych dřevnatěl nebo měl ztratit čepičku. Jenže couvnout už nemůžeme a já ti musím pomáhat i v tom, s čím nesouhlasím. Jak se správně říká: Když nenakrmíš lasičku, posnídá tebe! Jdi co nejblíže ke strážím a buď připraven. Jakmile propukne zmatek, proder se za jejich linii!“
   Jan cítil, jak se trpaslík spustil pod pláštěm na zem a zmizel mezi nohama lidí a jenom doufal, že je dostatečně mrštný k tomu, aby se nenechal zašlápnout.
   Netrvalo ani pár minut a mezi diváky i strážemi nastal podivný rozruch. Ženy tam začaly pištět, dav se zavlnil jak hladina, do které padne kámen. Jan byl stržen o kus zpátky, ale pak nalehl celým tělem dopředu a druhá vlna ho pronesla až za proklínající vojáky. Jednoho míjel v těsné blízkosti. Chlap se točil, pleskal si po nohavicích a poskakoval, jako by tančil. „Zatraceně!“ křičel přitom. „Rojí se včely!“
   Jan se tlačil dál a musel se usmát nad Gnómovou vynalézavostí: to jistě jeho špičaté šídlo vyvolalo mezi vojáky sugestivní představu včelích žihadel.
   Ruch se postupně utišil, ale vlna lidských těl Jana vynesla až do první řady, kde stáli královští halapartníci tak ztrnule, že se nijak nelišili od sochy nad nimi. Natažená červená šňůra vymezovala prostor, za který se už nesmí.
   Vtom zaburácely bubny a z tajemného světa za červenou zdí dolehlo táhlé, naříkavé troubení. Obrovská vrata se začala pomalu, s pronikavým skřípotem otevírat. Dav se živě pohnul a všichni upřeli dychtivé oči do temného průjezdu. Zacvakaly podkovy a z brány vyjel oddíl elitních gardistů, předních šlechticů v pozlaceném brnění a na černých ušlechtilých koních. Nad hlavami se jim třepotala korouhev se znakem hvězdy v poháru. Pak jeli trubači: podivní muži se žlutými tvářemi a šilhavýma očima, kteří mocně nafukovali tváře a duli do obrovských, zakroucených býčích rohů.
   Za nimi volný prostor - a vzápětí se náměstí rozeznělo křikem: „ Ať žije král Arnulf Třetí! Ať panuje věčně!“
   Z temna brány se vynořil jezdec na nádherném bělouši se zlatým řemením. Na hlavě měl místo koruny jen lehkou čelenku z umně propletených, křehce vytepaných zlatých ratolestí, z ramen mu v bohatých záhybech splýval nachový plášť, který pokrýval i zadek koně a dosahoval skoro až k zemi. Král sám byl drobné postavy. Jeho černá, pichlavá očka neklidně těkala po zástupech provolávajících mu slávu. Na úzkých rtech, zdobených tenkým knírkem, mu seděl strnulý úsměv. Pokynul rukou v bílé rukavičce z jemné kůže, na níž se blyštěly zářivé kameny četných prstenů.
   Jan na něho fascinovaně hleděl. Tak tohle je král, opakoval si v duchu, tohle je ta bájná postava, o které jsem si donedávna myslel, že patří jen do babiččiných pohádek. Je to zvláštní, jak tady vypadá mocný, jako by vládl celému světu - a přitom u nás v Údolí o něm nikdo neví a jeho existence je tam lidem úplně lhostejná. Tahle myšlenka mu dodala odvahy.
   Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, aby uklidnil splašené srdce, a pak, když už ho král takřka míjel, překročil provaz a postavil se mu do cesty.
   Králův bělouš podrážděně odfrkl a zastavil se.
   Jan jediným trhnutím ramen shodil plášť a v obou rukou pozvedl sekeru. V kalném světle dne jiskřila matným leskem.
   „ Přišel čas účtování!“ zvolal Jan silným hlasem.
   Na náměstí se rozhostilo hrobové ticho. Také vojáci zůstali strnulí a ohromení: připadalo jim, že ten člověk se sekerou snad musel spadnout s nebe.
   Král strhl koně o pár kroků zpátky a zbledl. Rty se mu zachvěly, jako by šeptal cosi děsivého a nevyslovitelného.
   V davu to zašumělo. „ Sekera Strážců… Sekera Strážců…“ nesla se od úst k ústům ozvěna plná vzrušení.
   Jan pomalu zvedal sekeru výš a výš a zmocňovalo se ho opojení blízké závrati. Břit vzplál zlatým ohněm a prozařoval potemnělé náměstí.
   „Poznáváte ji?“ volal a ani se nemusel ohlížet: cítil v zádech všechny ty pohledy, ten jediný obrovský výbuch úžasu nad tím, že se zjevilo něco neskutečného a dávno ztraceného, že všechno ještě může být jinak, že naděje nezemřela…
   „ Poslední z desíti!“ volal Jan.  „Poslední a neposkvrněná! Já jsem jejím dědicem a nositelem přísahy, kterou nikdo z mých předků nezradil!“
   V davu to zahučelo.
   „ Přísahal jsem,“ volal Jan a měl v tu chvíli pocit, jako by jeho ústy mluvil někdo jiný, někdo velký a vznešený. Kéž by tak Modroočka byla poblíž a viděla tuhle slavnou chvíli! Stál zády k lidem, nepotřeboval se ujišťovat o tom, co dělají, cítil jedinou, společnou a velkou myšlenku…
   „ Přísahal jsem, že ochráním zemi před všemi nepřáteli!“ Zhluboka se nadechl. „ I před jejím králem, pokud se dal na cestu zla!“
   Po těch slovech vypukla na náměstí nepopsatelná vřava. Gardisté, kteří se konečně vzpamatovali a chtěli skočit po Janovi, se museli obrátit proti davu a napřáhnout své píky, aby ho zatlačili zpátky. Tam vzadu se však zablýskly kosy a pár chraptivých hlasů vykřiklo: „Ať žije náš Žitný král!“
  A sedláci začali ráznými švihy kosit zaskočené vojáky jako přezrálé obilí. Krev skrápěla dav drcený svým vlastním množstvím. Nebylo kam uhnout, i ti bázliví byli strženi.
   Řada halapartníků se zapotácela, řvoucí masa ji na několika místech prolomila, lidé vyrvali zbrojnošům halapartny z rukou a rozlámali je na kusy. Elitní jízda se rozjela do davu s tasenými meči: rozlehl se řev a jekot, lidé padali pošlapáni koňmi a srážení švihajícími čepelemi, ale jiní, rozzuření tím činem, se vrhli k jezdcům zezadu i z boků, chytali je za pláště i za nohy, strhávali je ze sedel na dlažbu a tam je dobili a ušlapali.
   Situace začínala být zmatená a nepřehledná.
   Králův kůň se začal plašit, řičel a točil se na místě, král si jednou rukou přidržoval zlatý věnec na hlavě a zoufale křičel: „ Braňte mě! Braňte mě!“
    Jan pokročil k němu - a najednou zaváhal. Co dál? Co bych měl udělat v téhle velké chvíli? Zvedl oči k monumentální soše velkého zakladatele říše, jako by u něj hledal radu a pomoc. Gnóme, proč jsi mě opustil? Kde zůstala tvoje moudrost? Nebo tě snad ušlapali?
   V tu chvíli zaslechl Jan ve své hlavě cosi jako tichý, syčivý smích. Co je to? Na rameni kamenného starce se něco pohnulo, usadil se tam kdosi zahalený do šedého pláště, s kápí staženou tak hluboko, že mu vůbec nebylo vidět do tváře. Snad některý z královských zvědů… To on se smál?
Tajemná postava na soše zvedla prudce hlavu a zadívala se přímo na Jana. Jan se zachvěl hrůzou, ale už nedokázal odtrhnout oči: byl polapen. Zpod kapuce neznámého na něj zíralo jen temné prázdno, prázdno hluboké a mrazivé, prázdno černější než noc a hlubší než smrt.
   Celým Janovým tělem proběhlo zimničné chvění, zdrcující tíha ho sevřela a nepouštěla. Jako z veliké dálky k němu doléhal křik a hřmot, výstřely, řinčení železa a steny, ženské ječení a mužské proklínání… Jan to všechno vnímal, ale nemohl se otočit, nemohl se pohnout, nemohl se soustředit na jedinou logickou myšlenku…
   „ Na co čekáš, hlupáku,“ šeptal mu v hlavě naléhavě mrazivý hlas. „Musíš dokončit, co jsi začal! Stovky lidí jsi strhl do víru smrti, ale ten vír tě právě nese vzhůru. Nesmíš váhat před posledním krokem, jinak se zřítíš hlouběji, než jsi kdy byl! Poslední sekera je určena k tomu, aby rozťala hlavu zrádného krále! Dělej! Sraz ho s koně a usekni mu hlavu! Strhni mu zlatý věnec a nasaď si ho. Jsi vítěz a já tě podpořím! Na trůně není místa pro zbabělce a slabochy! Budeš pánem Tanteru a celého království, budeš pánem Nočních příšer a strašný Gidžich se podrobí tvým rozkazům. Své rodné Údolí připojíš k říši a tak ho nejlépe ochráníš! Budeš mocný a strašný a nikdy nezasychající krev na břitu tvé sekery bude nahánět hrůzu všem národům pod tímto nebem! Neváhej! Nemůžeš už couvnout! Teď už ne!“
  Jan propadl zmatku a úzkosti. Zaťal zuby a nadlidskou silou zvedl čepel sekery na úroveň svých očí, aby jejím leskem z nich vyhnal tu beznadějnou temnotu. Tajemný kov žhnul a tři magické znaky se vznášely v prostoru: zdálo se, že lesklá stříbřitá plocha odráží vše, co se děje za Janovými zády. V zrcadle sekery spatřil Jan strašlivé divadlo násilí a smrti, dlažbu zkropenou krví, ušlapané děti, hořící domy a temný mrak, který klesal na město a chapadlovitými výrůstky ohmatával jeho střechy a komíny…
   „ Ne,“ vzlykl Jan. Hlavou mu šuměl syčivý smích a mrazivý hlas šeptal: „ Jen se dívej! Tohle je síla, kterou živím Gidžicha! I díky tobě je zas o něco silnější!“
   Jan se zapotácel. Sekera mu vyklouzla z ochablých prstů a cinkla o dlažbu.
   „ Chopte se ho!“ zaječel hystericky král.
   Zlověstná tma propustila Jana ze své sítě, ale byl zcela vyčerpaný a omámený: jak v mlhách vnímat tváře gardistů zkřivené vztekem a tupé údery násadami kopí, jimiž ho tloukli přes hlavu a přes záda. Pak mu zápěstí chladivě sevřela železná pouta. Smýkali jím a vlekli ho k černé tlamě hradní brány.
   „ Podejte mi tu sekeru,“ řekl král a snažil se zvládnout nervosní tik levého ústního koutku. Sevřel očazené topůrko a vítězně pozvedl zbraň nad hlavu. „ Sami jste viděli!“ vykřikl, „zatoužil po trůnu, ale neměl dost síly!“
   „ Ať žije král Arnulf Třetí! Ať panuje věčně!“ zvolali vojáci a lid se rozpačitě přidal.

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode