Kapitola pátá: HVĚZDA V POHÁRU

  „ Mráz je na mě zlý!“ škemrala Myška, „štípe mě do nosu a do tváří! Nic jsem mu přece neudělala!“
   Modroočka ji přitiskla k sobě a zakryla cípem kabátu.
   „ Buď chvilku zticha, Myško,“ špitla.
   Napjatě naslouchala, snažila se zachytit a pochopit podivné dění v temnotě okolního světa. Vzduch byl plný zvláštního, zvonivého praskotu, všechno kolem se chvělo a vibrovalo, jak do krajnosti napjatá struna...
   „ Stmívá se,“ huhňala Myška z teplého útulku pod kožichem zděděným po sadařce, "stmívá se a ještě jsme se ani nenaobědvaly! Půjdeme do vesnice? Je tamhle pod kopcem.“
  Zamrkala, aby zaostřila oči slzící zimou. Nebe bylo šedomodré, na obzoru žlutavě zarůžovělé. Ještě před chvíli jiskřilo povětří drobnými krystalky mrznoucí páry, ale teď všechno naráz potemnělo, bělostná krajina zšedla a nebe černalo jak zakalená studna.
   „ Proč přichází noc v poledne?“ podivila se Myška. „ Ještě nejsem ospalá!“
   „ Veď mě k té vesnici, Myško.“
   Pár chalup, zavátých až po malá okénka, se choulilo pod kopcem. Možná by je Myška přehlédla, kdyby přítomnost lidí neprozrazoval kouř, valící se líně po střechách a klesající jak špinavá krajková záclona do údolí nedalekého potoka. Za naježenou hradbou olší, jejich větve byly obaleny skleněnými jehličkami, se po bílé pláni pohybovaly černé body. Myška poznávala sedláky, zachumlané do kožichů, s vysokými botami vycpanými senem a s beranicemi naraženými přes uši. Podupávali, tiskli se k sobě a pára jejich dechu splývala s mrazivou mlhou, do níž se ponořoval temnící kraj. Všichni fascinovaně a s posvátnou hrůzou hleděli k obloze.
  Myška se také podívala tam, kam směřovaly všechny pohledy -- a ustrnula.
   Přes půl nebe se táhl obrovský žlutavý oblak s narudlými okraji. Kdesi na severním obzoru padal v podobě vířící clony až k zemi, zatímco jeho zužující se vrchol stoupal ke slunci. Ano, Myška teď docela zřetelně rozeznávala rozvírající se zubatou tlamu, která se hltavě zakusuje do zlatého koláče. Sluneční kotouč zrudl krví a zůstal z něj pouhý srpek...
   „ Drak žere slunce!“ vykřikla Myška zděšeně.
   Pár sedláků se obrátilo po hlase a teprve teď si jich povšimli.
  „ Tak, tak,“ pokýval hlavou jakýsi stařec,“ přichází konec světa a nikde není síla, která by ho mohla zastavit. I Žitný král nás opustil, nevyslyšel naše prosby, nevyšel s mocnou sekerou ze Železné hory, aby sťal dračí hlavu! Nastává věk Gidžicha, strašný mrazivý věk, který obyčejní smrtelníci nemohou přežít...“
   „ Nezoufejte,“ řekla Modroočka, “jdu za vaším Žitným králem. Vím, že je uvězněn ve městě Tanteru. Vysvobodím ho a přivedu ho, jenom mi ukažte cestu!“
   V zástupu to překvapeně zahučelo. „ Zbláznila ses?“ ozvaly se výkřiky, “mráz tě nejen oslepil, ale také tě připravil o rozum! Nemůžeš do Tanteru! Je to mrtvé město. Padlo na něj prokletí a zhouba, nikdo živý v něm neobstojí. Gidžich sežehl město svým ledovým dechem ještě dřív, než se vydal k slunci. Včera tudy šli uprchlíci, kterým se podařilo zachránit holé životy... Zbědovaní a omrzlí... Vyprávěli nám o strašných hrůzách... Gidžich se vzbouřil, nikoho neposlouchá, i král Arnulf je bezmocný, pokud ještě vůbec nějaký král je... někteří prý viděli, jak se královská koruna válí v závějích za městskou bránou... „
   „ Nechte ji,“ přerušil stařec zmatené výklady vesničanů, „nechte ji, jen ať jde... Třeba vidí to, co my vidět nemůžeme... a třeba dokáže nemožné...“ Máchl rukou k západu. „ Tam leží Tanter. Za kopcem narazíte na hlavní kupeckou cestu a té se držte.“
  „ Děkuji vám, dobří lidé,“ řekla Modroočka a klopýtala dál hlubokým sněhem, pobízela Myšku, která ji vedla a přitom potichu reptala: „ Měly jsme počkat do oběda...“
  Sedláci se za nimi dívali a zaraženě mlčeli: sevřela je jakási úzkost a velebná bázeň. Jako kdyby kolem nich přešlo zjevení, tajemný nehmotný přízrak z dalekých lesů, něco krásného a bezbranného, co je odsouzeno k zániku právě tak neodvratně jako jarní květ -- a možná právě proto naplňuje duši nadějí...
  „ Lesní Panna,“ řekl pak stařec potichu, “copak jste ji, vy hlupáci nepoznali? Víly se na zimu ukrývají v dutých stromech, na dně tůní a studánek.. Ta, která se odváží vyjít vstříc Gidžichovi musí být obzvlášť mocná... a vedla ji Myška, mrňavé stvoření, co prý na podzim pučí z mechu spolu s houbami... „
   „ Kéž by došly až na konec cesty,“ zamumlali sedláci sborově a znělo to jako zaklínadlo.
 
   Rychle se šeřilo a bělavou párou prokmitávaly první hvězdy. Zafičel vítr, větve v aleji se skřípavě pohnuly a zasypaly Modroočku i Myšku oblakem třpytivého prachu. Vzápětí spadla shora jakási tvrdá koule, šedá a huňatá jak přezrálý kaštan ve své bodlinaté slupce... Těžce žuchla do udupaného sněhu pusté silnice... za ní druhá... třetí... a další... další... Jak podivné krupobití.
  „ Ptáci!“ vyjekla Myška. „Celé hejno ptáků! Zkameněli! Dívají se, ale nemůžou se pohnout. Mám strach, maminko!“
   „ Pojď, Myško,“ Modroočka nahmatala její studenou ručku, “pojď, neboj se. Není kam se vracet. Musíme jenom dopředu. Zůstaneme spolu, neboj se...“
   Za další zátočinou cesty nalezly tábořiště. V první chvíli se Myšce zdálo, že z malého ohniště se kouří, ale to jen vítr rozfoukával studený popel. Hlouček mužů zahalených do silných vlněných dek seděl kolem, jako by se ještě snažili zahřát. Nepohnuli se však a na pozdrav neodpověděli. Myška popošla blíž a zadívala se do tváře jednoho z nich. Zřejmě nějaký kupec. Bradu i knír měl plné jíní, oči ztrnule upřené do prázdna, kůži bílou jako křídu...
  Myška rychle běžela zpátky k Modroočce.
  „ Tady se neohřejeme,“ řekla.
  O kus dál uvízl v závěji vůz. Voli se zhroutili pod jhem, muž na kozlíku dosud svíral ztuhlou rukou bič. Plátno vozové plachty ponuře pleskalo ve větru.
  Myška se nezastavovala, neodvažovala se pohlédnout do skelných očí těch podivných lidí, chvatně vedla svou Lesní pannu dál a byla ráda, že se na nic neptá. Modroočka však moc dobře cítila blízkost mrazivé smrti. Všechno se tu ještě chvělo vibracemi hrůzy a úporné snahy uniknout...
  Čím blíž k Tanteru, tím zaplněnější byla cesta těly nebohých uprchlíků. Každý zůstal na místě, kde ho dostihl Gidžichův dech: obchodníci s cennostmi narychlo posbíranými do vaků, ženy s dětmi v náručí, vojáci na koních i opěšalí, všichni promícháni -- společný beznadějný útěk před drtivou zkázou jim dal zapomenout na vzájemné rozepře a nenávisti...
  A pak se z poledního šera vynořila temná hmota zdí, střech a věžiček: kamenný netvor Tanter, zakleté město Přizraků a Stínů. Myška se ohlédla po slunci. Zbýval z něj uzoučký srpeček. Gidžich už pokrýval takřka celé nebe, jeho nafouklé břicho zfialovělo a klesalo k zemi...
   „ Kde je brána do města, Myško?“
   „ Přímo před námi. A je otevřeno.“
   Těžká, železem pobitá vrata byla dokořán a jejich křídla se pomalu, skřípavě pohybovala v náporech větru. Sněhová závěj vyplnila příkop pod zubatou obrannou zdí. Z bílého valu trčela ztuhlá ruka třímající halapartnu.
  Myška se k ní nejistě ohlížela, když vedla Modroočku po padacím mostě pod klenutí brány, kudy svištěl nepříjemně ostrý průvan.
  Vzápětí je pohltil labyrint křivolakých, navzájem se křižujících uliček, učiněných soutěsek mezi pochmurnými bloky kamenných domů. Město bylo pusté a mrtvé. Vládly mu bledé Fujavice, které se s kvílivým smíchem prodíraly vybitými okny, shazovaly prejzy a šindele z pobořených střech, spolu se sněžným prachem kutálely po hrbolaté dlažbě nějaké pergamenové svitky, části oděvů, potrhané závěsy, čepice a klobouky, chřestící přilby a uválené vojenské korouhve. Sochy, které se zřítily z říms, tu ležely s rozbitými údy a zuráženými hlavami a příliš se nelišily od těl nešťastníků, kteří tak dlouho váhali s útěkem z města, až bylo pozdě...
   Šeřilo se čím dál víc a v některých postranních uličkách už byla skoro tma. Myška měla pocit, že se tam v nejtemnějších koutech něco hýbá, zlobně to na ni syčí, ale zatím se to neodvažuje vylézt do světla. Pro jistotu se držela v pruhu sinavého svitu, které ještě dopadal na střed nejširší ulice, přidala do kroku a táhla Modroočku za sebou. Najednou se prostor kolem rozevřel, domy se rozutekly do stran a zůstala jen červená zeď, šklebící se otevřenou bránou. Myška vyjekla leknutím, když na ně nenadále padl stín obrovské postavy.  Uskočila a vzhlédla: nad ní se tyčila kamenná paže velebného starce. V kameni vytesaný meč byl přeražený, z vousů a ramen podivného obra visely ledové krápníky.        
   Modroočka se zachvěla. Najednou měla pocit, jako by ji cosi oslovilo... Nebylo to žádné z lidských slov, jenom dávná úzkost a tíha nesmírného břemene...
  „ Co stojí nade mnou, Myško?“
  „ Nic...  Socha. Děda s legrační zubatou a lesklou čepicí na hlavě. Tváří se přísně. Možná hlídá vrata, co je má přímo za zády... „
  „ Půjdeme dovnitř.“
  „ Dovnitř?“ protáhla Myška kysele obličej. Ani trochu se jí ten nápad nelíbil.
  Jenže Modroočka už sama vykročila, jako by ji někdo vedl. Myška měla co dělat, aby jí stačila.
  Prošly pustým nádvořím, lemovaným podloubími.
  „ Někde tu musí být vchod do podzemí, Myško! Jsme na Železné hoře, tuším to, vlastně to vím docela bezpečně... Někdo, kdo strašně trpí, je velice blízko... Volá o pomoc! Je to Jan... Přežil tu hrůzu, určitě přežil, do hlubokého vězení se Gidžichův mrazící dech nedostal... je to Jan! Brzy ho obejmu, už brzy... „
  „ Au, rozmačkáš mi ruku!“
  „ Promiň... Hledej schody! Schody dolů... dolů... „
  „ Zrovna vidím jedny moc hezké schody.“
  Sestupovaly dlouhým schodištěm, ale místo v podzemí se ocitly v dolním paláci, zavěšeném na skalnatém srázu jak vlaštovčí hnízdo. Vysokými, odvážně sklenutými okny padal fialový svit do rozlehlých studených sálů s ledově lesklými podlahami. Modroočka už nemluvila a šla pořád dopředu, jako by ji poháněla jakási skrytá síla: najednou v ní začala narůstat nepochopitelná jistota, že jde dobře, že právě tudy pronikne k srdci Železné hory...
   Myška se bázlivě ohlédla přes rameno. Z koutů se něco dívalo a rostlo to s přibývajícím šerem. Ano, teď se to pohnulo, sune se to za nimi... schodiště, kterým se sem dostaly, pozřela divná černá mlha... je slyšet skřípot, jako by si nějaký netvor brousil drápy o mramorová zábradlí...
  Rychleji!
  Myška popoběhla a táhla Modroočku za ruku. Fujavice se houpaly na chřestících železných lustrech, v ložnicích se nadouvala nebesa nad postelemi jako lodní plachty a peří z potrhaných peřin sněžilo kolem obrazů z exotickými krajinami.
Dveře a dveře... Všechny zotvírané a zužující se do dálky, jedny v druhých jak řada zmenšujících se karet, jak průchod sterými zrcadly...
  Světlo se už rozpadlo do spousty lesklých, pableskujících ploch, do mihotavého chvění posledních umírajících paprsků.
   „ Tma nás sežere!“ vyjekla Myška.
   Modroočka se jen trpce pousmála. „ Tma? Co je to tma? Když jsem byla tak malá jako ty, Myško, bála jsem se v noci slézt z postele, věřila jsem, že pod postelí leží něco černého, co mě chytí za nohu... a otec, když se opil a rozzuřil, zavíral mě do černé komory... myslela jsem, že se tam zblázním hrůzou... vidíš, a teď chodím ve tmě pořád... spřátelila jsem se s ní... tma není zlá... jenom se v ní občas skrývá zlo, protože nechce být viděno... Jestli se bojíš tmy, Myško, zavři oči.“
   „ Ne, to radši ne... radši najdu poslední světlo. Tamhle vzadu něco bliká. Jako by tam hořel oheň.“
  „ Že by v téhle ledové pustině přežil oheň?“ podivila se Modroočka, „To není jen tak... Ano, zaveď mě k němu...“
  Její přání přineslo Myšce úlevu: narudlá, chvějivá zář zaháněla stíny. Avšak ještě dřív, než prošly dveřmi ozářené komnaty, dolehl k nim slabý, skomírající hlas: „ Pít... pít... „
  Modroočka vzrušeně zvedla hlavu. Ne, to nebyl Janův hlas... poznala by ho mezi tisíci jinými... a přesto tu někdo trpí...
  Chvatně vkročila do komnaty a zamířila do míst, odkud k ní volání dolehlo. Pátrala po nějakém lůžku a málem zakopla o tělo, svíjející se na podlaze. Přiklekla k nešťastníkovi, dotkla se jeho rozpálené tváře a zaslechla bolestné zasyknutí.
  Myška se nejistě zastavila opodál, hřála si záda u příjemně hučícího krbu. Dívala se úkosem na toho muže v honosném županu, vyšívaném zlatými a stříbrnými nitěmi. Byl na něj hrozný pohled: kůži v obličeji i na rukou měl spálenou do černa, loupala se z něj v cárech a obnažovala živé maso.
   „ Ožehl ho Gidžichův dech,“ řekla Modroočka,“ ale možná by ještě mohl přežít...“ Chvatně hledala pod svým kožichem butylku z březové kůry, do které si v sadařově domě připravila osvěžující čaj z jablečných slupek a pomocí jednoduchého zaříkávadla ho spoutala, aby zůstal teplý po mnoho dní.    
   „ Myško, podej mi nějakou nádobu!“
   Myška se rozhlédla a pak si všimla stříbrného poháru na krbové římse. Rychle ho popadla. Byl překvapivě těžký, málem jí vyklouzl z ruky.
   Modroočka ho naplnila kouřícím nápojem...
    „ Co je, Myško?“ zeptala se znepokojeně, protože zaslechla, jak děvčátko vyjeklo.
   Myška zděšeně zírala na podivnou postavu v šedé kápi, která se náhle vztyčila za vyřezávaným opěradlem zlaceného křesla. Ta postava jako by rostla a natahovala se do prostoru před krbem.
  „ Je tu strašidlo, Lesní panno! Nějaké ošklivé strašidlo! Kouká na tebe, možná tě chce sežrat! Uteč! Honem uteč!“
   Jenže Modroočka už ji neslyšela. Najednou pocítila zvláštní chlad, který jí sevřel srdce. Cosi se zmocnilo její mysli, uchvátilo ji a naplnilo děsivým poznáním. Jakási temná, hluboko ukrytá část její bytosti najednou syčela jak podrážděný had. Někdo jí promlouval v hlavě: „ Ty hloupá! Člověk, kterému chceš ulehčit v utrpení je sám král Arnulf Třetí! To on nechal Jana přikovat v nitru hory, on mu vzal sekeru a navždy ji pohřbil do Studny Zapomnění! Právě on způsobil všechno zlo, které tě potkalo. Nebýt krále, měla bys dosud svého Jana i své krásné oči! Nepřišla jsi sem, abys králi pomohla, Moira ho vydala do tvých rukou, abys dokonala pomstu. Vychutnej si tu chvíli, kdy tyran, před nímž se všichni plazili v prachu, je bezmocný a vydán ti na milost a nemilost. Dej mu poznat tíhu svého hněvu! Proklej ho a zatrať ho, ať je jeho utrpení věčné!“
  Myška zaslechla skřípot a ohlédla se. Z temných koutů se blížily Stíny a postupně pohlcovaly komnatu. Louče v železných držácích zaprskaly a zhasly, jakési černé chapadlo hmátlo do krbu, udusilo oheň, rozdrtilo žhavé uhlíky na prach a vztekle tlouklo do rozletujících se jiskřiček...
   „ Tma nás sežere!“ zaječela Myška a vrhla se k Modroočce.
  Ta dosud ztrnule klečela nad králem, ruka s pohárem se jí chvěla a vonný čaj šplíchal na podlahu. Myška ji chtěla energickým škubnutím za kabát probudit z letargie, ale nedostala se k tomu. Dřív, než se Modroočky stačila dotknout, přinutilo ji něco silného otočit hlavu stranou... Zpod kápě se k ní upírala prázdnota, ve které se člověk rozpouští jak vločka sněhu na žhavé plotně, prázdnota tak strašná, že v tu chvíli oněměla a zakryla si oči dlaněmi, zkroutila se do klubíčka, jako by jí útroby sevřela velká bolest...
  Modroočka hleděla do své vnitřní tmy a pohled Pána Nicoty se bezmocně rozbíjel o její prázdné oční důlky. Neunikla však jeho našeptávání... Pochopila svůj omyl. Hlas, který ji sem volal, nebyl Janův... byl to hlas králova zoufalství...  
   „ Pít... žízním... strašně žízním... „ zasténal král.
   Modroočka se pohnula. Trpící člověk mě volá, pomyslela si, co záleží na jméně, když umírá žízní a já mám v ruce pohár? Sklonila se, nadzvedla královu hlavu a přiložila mu nádobu ke rtům.
   Lačně, hltavě pil, teplý čaj mu hlasitě žblunkal do hrdla. Strašlivé Stíny se nad nimi vztyčily se všech stran, komnata se chvěla pulzujícím šílenstvím zuřivé zloby, ale Modroočka slyšela jen zvuky pijícího a zněly jí jako hudba...
  Král se zakuckal, křečovitě sevřel okraj poháru a s obrovským vypětím zbývajících sil se pokusil nadzvednout. Otevřel ústa k výkřiku, ale vzápětí se bezmocně zhroutil. Modroočka ho v poslední chvíli zachytila, aby neudeřil hlavou o zem.
  „ V poháru...“ zašeptal sotva slyšitelně, „ v poháru plavala hvězda... zahlédl jsem ji... Zelená hvězda Staré říše... Ještě není všechno ztraceno!“  
  „ Spěte, králi,“ řekla Modroočka,“ klidně spěte.“
  Arnulf uchopil její ruku a přitiskl si ji k tváři, najednou měl úsměv dítěte. Ulehčeně povzdychl a zavřel oči.
   Modroočka cítila, jak ztuhl, jak se jeho tělo proměnilo v prázdnou, opuštěnou schránku.
   Nemohla však vidět pruh slunečního světla, který dovnitř vklouzl rozbitým oknem a položil se na podlahu v podobě zlatě zářícího koberce.
  Táhlé zaúpění zanikalo v dálce. Nebo to byl odlétající vítr?
  Nastalo velké ticho.
  „ Utíkají!“ zajásala Myška, „Stíny utíkají! Praskají jak rozšlápnuté pýchavky! Nelíbí se jim, že na ně svítí sluníčko! Ale bylo to ošklivé, Lesní panno, to strašidlo se na mě hrozně koukalo, moc hrozně... bylo mi zle, jako když jsem se přejedla třešní a napila podmáslí! Ale teď je mi dobře, úplně dobře a mám veliký hlad.“ Přeskočila hromádku šedé látky, která ještě nedávno kryla nehmotné tělo Pána Nicoty, a rozběhla se k oknu. „Už zase svítá a ještě jsme ani neobědvaly!“
   Modroočka vnímala její radostné brebentění jako vzdálený šum. V hlavě neměla jedinou myšlenku, nic se jí nedotýkalo, jako by plula zářivým prostorem bez konce...