Kapitola pátá: ÚKLADY LESA

 
  Jan seděl na padlém kmeni zpola obrostlém semenáčky a trninami a z dlouhé chvíle pozoroval hejno sýkorek, dovádějící ve větvích. Nakláněly hlavy, pozorovaly ho a něco si mezi sebou vzrušeně cvrlikaly. Najednou prudce odfrčely. Někde zabubnoval datel a zakřičela sojka. A pak všechno ztichlo.
  Jan neklidně poposedl. Začala mu být zima. Lesem přešel jakýsi stín, větvoví se rozechvělo a zmrtvělo. Jan se ohlédl: měl nepříjemný pocit, že se na něj upírají skryté oči. Nikdo za ním samozřejmě nestál, ale na nedalekém dubu se začal pohybovat jeden z loňských zhnědlých listů. Šlahouny ostružiní se k němu plazily jako hadi, dotýkaly se ho a chytaly ho svými drápky za nohavice.
   Kde jen ten trpaslík vězí? Nepotkala ho nějaká nehoda? Nesnědla ho liška nebo jezevec?    
   Teprve teď si Jan uvědomil, jak moc toho ješitného bručouna potřebuje, ať už jsou jeho rady jakékoliv: pořád lépe se s někým hádat, než vzdorovat nejistotě a neznámému nebezpečí sám.    
   Nevydržel už déle sedět: připadalo mu, že při svém rozhlížení si povšiml vpravo za kořeny dubu jakéhosi volnějšího místa. Nedalo by se tam snáz projít? Zvedl se a obešel starý dub. Ne, byl to jen klamný náznak pěšiny, která se po pár krocích opět neprostupně uzavírala. Ale pronikalo sem slunce, sníh mezi vystouplými kořeny roztál a zelenal se tu svěží mech. Jan se otočil zpátky -- a vtom strnul úlekem! Za ním seděl na zemi, zády opřen o kmen, jakýsi podivný člověk zahalený do dlouhé, šedé kápě, která mu vrhala hluboký stín do tváře skloněné na prsa. Zdálo se, že neznámý tvrdě spí. Dokonce velice tvrdě, protože Jan tu za celou dobu nadělal dost rámusu a i teď se prodíral houštinou bez zvláštních ohledů. Nebo jen spánek předstírá?
   Jan pokročil k sedícímu, v jedné ruce držel připravenou dýku a druhou mu opatrně zatřásl ramenem. Hlava neznámého bezvládně spadla dozadu a Jan ucukl tak prudce, jako by ho uštkl had. Zpod kápě na něj hleděly prázdné oční důlky lebky, která cenila zuby v zlověstném úsměvu smrti.
   „ Nejspíš nějaký zvěd z temných říší tam dole,“ promluvil vedle Janova ucha hlas. Mladík vyjekl leknutím.  
   „Co se děsíš?“ podivil se trpaslík, stojící na spodní suché větvi dubu,“ myslel jsem, že projevíš uznání nad tím, jak rychle jsem se dokázal vrátit. Naše staré přísloví správně říká: Kdo hladí člověka, dostane plácačkou na mouchy.“
   „ Jednou mě z tebe trefí šlak,“ povzdychl si Jan, „ radši mi vysvětli, proč tenhle člověk zemřel kousek od hranice, když pronikl až sem.“
  „Kdo ví?… Třeba ho uštkl had… Nebo…“ najednou si něco uvědomil a bázlivě se ohlédl,
„ radši pojď odtud pryč.“
   „Neměli bychom ho prohledat? Třeba má u sebe něco důležitého…“
   „Ne! Nedotýkej se ho! Pojď! Pojď rychle!“  
   Seskočil Janovi na rameno.  
    „Když se prodereš pět kroků tímhle směrem, narazíš na starou srnčí stezku.“
    „To už znám,“ ušklíbl se Jan, zahalil se do pláště a vrhl se celým tělem proti trnité hradbě. Asi po čtvrthodině zuřivého zápolení zdolal vzdálenost pěti kroků a před ním se uvolnilo. Zpola zarostlá pěšinka sestupovala šikmo svahem a Janovi v tu chvíli připadalo, že je to přepychová silnice. Také trpaslík pookřál a začal si tiše prozpěvovat: „ Skrz myší díry, kde vítr nefouká, já dojdu k cíli, nemám strach… U všech vousů starýho Kručinky!“  
    Také Jan ztuhl na místě. Za mírnou zátočinou pěšiny se před nimi vynořil dub a pod ním je opět vítal mrazivě výsměšný škleb mrtvého zvěda.
    „To není možné,“ zamumlal Jan,“ šli jsme pořád dopředu a rovně… nebo že bych někde nevědomky uhnul?“
   „ Tušil jsem to,“ šeptal trpaslík.  
   „ Nesmysl!“ ohradil se Jan, „ teď si dám dobrý pozor!“
    Obešel dub a dostal se k místu, kudy se před chvílí prolámal na srnčí pěšinu. Pružné větve se vrátily do původní polohy, ale dosud na nich povívaly nitě z Janova kabátu. Houština už napodruhé neměla tu sílu, takže se Jan asi za deset minut dostal na pěšinu. Tentokrát se soustředil na okolí stezky, přesvědčoval se podle okolních stromů, že jde zaručeně rovně, že pokračuje pořád z kopce, od dubu pryč -- a najednou sešel tím mírným svahem zezadu ke starému dubu, pod kterým odpočíval tentýž kostlivý poutník!
    „Cesta je zakletá!“ vykřikl Jan zoufale.  
    „Normální Bludný kořen,“ upřesnil trpaslík. „Ten zvěd chodil tak dlouho dokola kolem starého dubu, dokud nezemřel hladem, žízní a vyčerpáním. Takhle les pomáhá Strážcům udržet hranici.“
    „Moc hezké,“ pousmál se hořce Jan, „takže z toho plyne, že vedle nepřátelského zvěda přibude i kostra Strážce.“
    „Naštěstí jsem tu já,“ prohlásil Gnóm hrdě, „a nezbývá mi nic jiného, než se těžce obětovat a jít kvůli tobě kus cesty pěšky. Bludný kořen totiž působí jenom na lidi. Doufám, že jsi z ruksaku nevytrousil ten provázek, který jsem tam ještě ráno narychlo vstrčil?“
    Jan prohledal batoh a překvapilo ho, když našel tenkou stříbrnou šňůru, hladkou a chladivou. Na pohled vypadala jako z kovu, ale na omak byla jako z hedvábí. Nezabrala místa víc než kapesník, ale přitom se zřejmě v tom malém klubku skrývala překvapivá délka.
   „Hezká věcička,“ podotkl trpaslík, který mezitím seskočil na zem, „a nesmírně vzácná. Nedal bych ji ani za všechny poklady z permonických slují. Je totiž vyrobena z vílích vlasů. To chce opravdu trpělivost. Musíš na palouku sbírat vlasy, které tam vílám při jejich měsíčních tancích uvíznou na větvích či v trávě. Stovky let vlásek po vlásku, než jich máš dost na pořádný provaz. Na tomhle pracoval už můj pradědeček…“
  „Tak abychom snad šli,“ přerušil Jan trpaslíkovu přednášku.  
  „Dobře, tedy, když tolik spěcháš do neštěstí! Teď se ukaž! Pořádně popadni tenhle konec provázku a nech se táhnout. A co je hlavní! Musíš silou vůle přemoci své nohy, poručit jim… Nediv se, když půjdeme podle tvé 'člověčí inteligence' značně nelogicky. Hlavně se, prosím tě, ničemu nediv!“
   A tak se do třetice vydali po srnčí pěšině. Trpaslík šel napřed a táhl za sebou Jana na vílím laně. Po několika krocích ovšem Jan zjistil, že má trpaslíka za zády a ten ho vší silou vleče zpátky.
   „Co to děláš?“  
   „Nic zvláštního. Jdu pořád dopředu.“
   „Vždyť jsi za mnou!“  
   „To vy jste se teď, vážený Nositeli Sekery, na patě otočil a uminutě se derete zpátky!“
   „Podivné,“ zakroutil Jan hlavou, ale pokračoval ve směru, kterým ho vedl trpaslík. Teď stoupali do kopce a Jan předpokládal, že za nejbližším křovím se jim objeví prolámaný úsek ústící k dubu.  
   Neobjevil se. Šli a šli a dub pořád nikde.  
   „Minuli jsme ho?“  
   „Zůstal už daleko za námi. Ještě takových deset, dvacet kroků a myslím, že můžeme můj drahocenný provázek zabalit. Řeknu ti, že chůze v tom mokrém listí je strašná věc. Správný trpaslík vylézá na povrch země až v dubnu nebo květnu -- podle počasí. No, myslím, že už jsme z dosahu Bludného kořene. Vyzkoušej to. Zastav se a zavři oči. Nemáš nutkání jít zpátky?“
   „Ne.“  
   „Výborně! Tak dobře ulož provázek a potom mne!“
   Jan se právě chystal obojí uklidit na vyhrazená místa v ruksaku, když vtom trpaslík vykřikl: „ U všech vousů starýho Kručinky! Podívej!“
   A ukázal na šlépěje, napojující se z boku na srnčí pěšinku. Vedly oběma směry, což svědčilo o tom, že zvíře, které je zanechalo, tudy pravidelně chodí. Mokrá prst byla hluboko rozšlapaná, ale jeden otisk v místech, kde tvor šlápl na okraj pěšiny, se zachoval v plné zřetelnosti. Mohutná podlouhlá tlapa s velikými drápy.
  „Tuhle stopu znám,“ řekl Jan, „otec mi ji jednou ukazoval, když pro něj přiběhli z vesnice, že jim nějaký lupič přes noc rozlámal úly. Je to medvěd. A pořádný kousek.“
  Trpaslík hlučně začmuchal. „ Jak to vypadá, šel tudy docela nedávno. Jenže nevíme, kterým směrem, což je poněkud nepříjemné.“
   „Což se raději vrátit a zkusit to jinudy?“
   „Kam se chceš vrátit? K Bludnému kořenu?“
   „Máš pravdu. Zkusíme to, snad nám bude přát štěstí.“
   A pokračovali po medvědí stopě dolů z kopce. Svah byl stále prudší, postupně se měnil ve sráznou strž, klouzali a smekali se po vlhkém jehličí, ale rovné kmeny modřínů, trčící z houštin jak kopí zabodaná nějakým obrem, jim poskytovaly oporu. Sbíhali od jednoho k druhému, až se dostali na dno úzké rokle, uzavřené mezi dvěma stejně neschůdnými svahy. Vyšlapaná pěšinka pokračovala dál po jejím dně. Ostružiní se zachytilo na větvích stromů rostoucích nahoře a překlenulo rokli, takže z ní vytvořilo vlhký tunel plný tlejícího humusu. Ze stěn vystupovala bělavá vlákna, rašily tu kloboučky podivných hub, připomínajících kalíšky s krvavým rosolem. Těžký vzduch čpěl plísní a hlínou. Rokle se každým krokem zařezávala hlouběji a pochmurné svahy vrhaly z obou stran stín, takže až dolů jen stěží pronikl nějaký sluneční paprsek. Janovi připadalo, že se vrací do hluboké noci.
   Trpaslík už hodnou chvíli znepokojeně pofrkával, ale teď i Jan ucítil další vůni, mnohem znepokojivější než ty předešlé. Byl to čpavý, nakyslý zvířecí pach.
   „ Blížíme se k medvědímu brlohu,“ zašeptal Gnóm,“ huňáč už zřejmě vstal ze zimního spánku a vyrazil na první jarní lov. Doufejme, že není doma… Rychle! Rychleji!!“
   Vpravo od nich se v boku rokle objevila okrouhlá temná díra, do které směřovaly medvědí šlépěje. Jan ji míjel po špičkách a oba zadržovali dech.
   Náhle se jim do uší vřízlo krátké, chraplavé zařvání. Jan se přes rameno ohlédl a spatřil, jak v temném otvoru zlověstně zazářily zelené oči.
   Dal se do běhu.
   Klopýtal roklí a za sebou slyšel lomoz těžkého těla a hlasité funění. Brzy pochopil, že závod v běhu je beznadějný. Zastavil se a otočil se čelem k nepříteli, připraven nedat svůj život lacino. Strhl z řemene mušketu, na pánvičku křesadla vsypal z kozího rohu trochu černého prachu a rychle natáhl spoušť.
   Medvěd se objevil jako temná hmota, uzavírající celou rokli. Byl kryt stínem a jenom zářící oči nenávistně provrtávaly nezvané rušitele jeho klidu. Zastavil se, protože zřejmě poznal namířenou mušketu a možná už měl s tímto nástrojem chrlícím oheň a palčivé kuličky nějakou neblahou zkušenost.
   „Nestřílej!“ ozval se v tom trpaslíkův naléhavý šepot, „ nestřílej, jestli nechceš na sebe uvrhnout strašnou zlobu Pána lesů!“  
   Vzápětí se Gnóm spustil po Janově nohavici na zem, sebral tam nějaký klacík a do vlhké prsti začal rýt podivně kroucený, složitý znak. Potil se přitom a vzdychal: „ Uf, doufám, že je to takhle správně… už jsem to sto let nekreslil… U všech vousů starýho Kručinky, jestli jsem popletl jedinou čárku, je s námi konec!“
   „Ty dovedeš člověka povzbudit!“  
  Stín se pohnul. V pruhu světla, které proniklo nějakou mezerou v bodlinaté klenbě, se vztyčila huňatá postava. Kolébala se na zadních nohách a výhrůžně mručela. Ještě nikdy neviděl tak velkého medvěda: když byl vztyčen, dosahoval by mu Jan sotva do pasu.
   „A teď rychle pryč!“ vykřikl trpaslík, který právě dokončil své výtvarné dílo.
   Jan se pro něj shýbl, chytl ho za opasek, zvedl ho do náruče a pozadu ustupoval.   Medvěd se nezadržitelně blížil.
    „Vylez radši z rokle,“ nabádal trpaslík.
   „To se snadno řekne, ale kudy?“ Jan se s nedůvěrou díval na příkré svahy, které tvořil mazlavý, kluzký jíl, pokrytý vlhkým, zpola zetlelým listím.
    Medvěd vztekle zařval. Jeho hlas se dutě rozléhal roklí, tříštil se, zněl ze všech stran a koutů.
   „Vysaď mě nahoru!“ vykřikl trpaslík a v ruce mával koncem svého vzácného provázku.   Jan pochopil jeho úmysl, zvedl trpaslíka nad hlavu, vytáhl se na špičky a vysadil ho co nejvýše do svahu. Gnóm se tam zachytil trsů trávy, soukal se jako had výš a výš a táhl za sebou stříbřitou stužku provazu, jehož konec pak uvázal kolem jednoho stromu.
   „Polez!“
   „Myslíš, že mě tvůj provázek udrží?“
   „Neboj se, ten je nepřetržitelný!“
   Jan si hodil mušketu zpátky na rameno, popadl provaz do obou rukou, nohama se vzepřel o sráz a tak se přitahoval krok za krokem vzhůru. V zátylku ucítil páchnoucí dech šelmy a zařvání zaznělo tak blízko, že ho téměř ohlušilo. Nohy se mu smekaly po mokrém jílu, klouzal, padal, ale vždy zůstal viset na provaze, který mu do krve rozdíral dlaně. Ještě kousek, ještě… Přivíral oči a trnul, že každým okamžikem se mu do zad zaseknou drápy a silná tlapa ho strhne k sobě…  
    Konečně dorazil ke stromu, kolem kterého byl uvázán provaz, objal křečovitě ten spásný kmen a úzkostlivě se ohlédl zpátky.
    Medvěd stál a díval se na značku narýsovanou trpaslíkem. Podivně se kolébal ze strany na stranu. Pak zvedl hlavu k nim a Jan mu pohlédl do temných očí. Jiskérka zuřivé divokosti v nich pomalu pohasínala. Medvěd potřásl hlavou a pokýval, jako když k něčemu přisvědčuje: otočil se k nim zády, spustil se na všechny čtyři a důstojně odcházel zpátky do hlubin křovinatého tunelu.
   „No, vida,“ řekl trpaslík hlasem plným úlevného uspokojení,“ funguje to. Zvířecí národ ještě nezapomněl staré písmo. Znak, který jsem nakreslil, říká: Uhni mi z cesty, jsem Tajný vyslanec lesa. Co dělám, dělám pro tvoje dobro. -- Pochopil to. Ale přesto je lepší opustit rychle jeho území. Probouzející se medvěd bývá ještě nevrlejší než já.“
     Prodrali se dalším protivným trním, ale pak nad sebou spatřili bělavou skalku, na níž rostl pouze mech, a mezerami mezi větvemi na ni dopadaly paprsky poledního slunce. Vonělo to tu jarem, kámen vydechoval nastřádané teplo. Ve vlahé sluneční lázni se vyhřívalo pár brouků a dokonce ještěrka, která se nechala vylákat z úkrytu ve skalní puklině. Jan s trpaslíkem usedli vedle nich.
    „Skvělé místo k obědu!“ prohlásil trpaslík a vylovil z ruksaku placku.
    Jan si také vzal, žvýkal, ale ani pořádně nevnímal chuť toho, co jí. Myslel na tajemného Pána lesa. Opět mu ho připomněla znamení, které tak zapůsobilo na medvěda, i trpaslíkova obava z jeho zloby. Pradědeček s ním uzavřel smlouvu… Kdo je to vlastně?
     „Mluvil jsi už někdy s Pánem lesa?“ zeptal se trpaslíka.
    Ten k němu překvapeně vzhlédl. Pak se usmál: „Jistě. To není nic zvláštního. Není těžké s ním mluvit, ale je hrozně těžké mu rozumět.“
     Jan se zatvářil nechápavě.
     „On totiž vystupuje pokaždé v jiné podobě. Pokud jdeš lesem, nikdy si nemůžeš být jist, jestli zrovna nestojí vedle tebe. On může být stromem, trsem kapradí, houštinou, která nás nechtěla pustit, medvědem, který nás málem sežral, nebo tímhle mravencem, co ti teď leze po ruce. On je nemilosrdný, ale spravedlivý. Jen málokdy se ozve svým pravým hlasem a nepřej si ho slyšet. Na všechny tvory lesa z toho hlasu padne hrůza, a jestli se v jeho dosahu náhodou ocitne člověk, zešílí. Lidé mu říkají Hejkal, ale nikdo nezná jeho pravou podobu, snad jenom…“
   „Kdo?“  
   Trpaslík se hryzl do rtů. „ Tvoje matka…“ Úzkostlivě se ohlédl a ztišil hlas do šepotu, „ona byla jeho dcerou…“
    Vítr pohnul stromem a dvě větve o sebe zaskřípěly: zaznělo to jako zlostný skřek.
    Trpaslík se chytil za ústa. „ U všech vousů starýho Kručinky!“ vyjekl, „ řekl jsem víc, než jsem směl. Netrestej mě, Pane!“
   Chvíli se ještě krčil a bázlivě rozhlížel. Ale les byl tichý a přívětivý, prozářený poledním sluncem, které zlatilo kůru holých stromů a rozhodilo po lesní půdě spoustu míhavých skvrn. Na některém vrcholku se rozezpíval kos a vášnivě trylkoval svou milostnou jarní píseň.