Kapitola patnáctá: U ZLOMENÉ PODKOVY

   Na plůtek při cestě vyskočil kohout, jehož peří se třpytilo modře a zeleně, pozvedl zobák a mocným kokrháním vítal vycházející slunce. Byl to první obraz, který z Janových očí vyháněl temnotu smutných lesů, děsivé vize netopýrů, rozšklebených vlkodlačích tlam a hraběte propadajícího se s mrazivým jekem do měsíčního svitu…  Připadalo mu, že teprve ten kohout ho probouzí z úzkostného snu. Opatrně postavil na zem dívku zabalenou v plášti. Poslední kus cesty ji nesl a teprve teď si uvědomil, že mu ruce úplně zdřevěněly.
  „ Cítím lidi,“ vykoukl trpaslík z ruksaku, „dejte si pozor: budou zvědaví a budou klást všetečné otázky!“
  „ Cítíš lidi? Výborně!“ usmál se Jan, „dobré znamení, že rýma tě opustila!“
  „ Nejsem si tak zcela jist,“ zamručel trpaslík a honem kýchl.
  Lesní cesta tu ústila na široce rozježděnou blátivou silnici. Šedí vrabci a chocholouši poskakovali ve vyježděných kolejích, s veselým čiřikáním rozstřikovali divokým vířením křidélek vodu kaluží a zvídavě klovali do koňského trusu. Zbytek patníku, značícího starou královskou křižovatku, se ztrácel v hromadě hnoje. Vůně stájí se nesla nad udupaným pláckem na okraji lesa, kde jako plachty korábů se bělalo plátno na korbách formanských vozů. Vzadu se tyčily křivé střechy různých dřevěných baráků a přístřešků, všelijak podivně poslepovaných a nastavovaných: nad nimi však vévodila patrová budova s dvojitou sedlovou střechou, čtyřmi bachratými komíny a ozdobně krouceným, i když notně vybledlým nápisem v průčelí: HOSTINEC U ZLOMENÉ PODKOVY.   
   Jan nedůvěřivě zkoumal okna a velké dvoukřídlé dveře pod přístřeškem, lemovaným dlouhými břevny na uvazování koní. Žádné zvíře tam teď nestálo, což svědčilo o tom, že v hostinci se nezdržuje žádný náhodně projíždějící jezdec. Těžcí tažní valaši od vozů byli jistě ustájeni vzadu…  
 „ Proč váháte?“ zeptala se dívka, zemdleně opřená o Janovo rameno. „Pojďme dovnitř. Potřebuji se najíst, napít a trochu zotavit po té strašné noci!“
  „ Snad,“ uvažoval Jan, „snad by to šlo… nezdá se, že by královská hlídka byla nablízku…“   
  Dívka po něm vrhla překvapeně zkoumavý pohled. „ Máte důvod bát se vojáků?“ zeptala se. A když se nedočkala odpovědi, dodala: „ Asi ano… kvůli vašim zbraním by vás mohli považovat za loupežníka.“ A záhadně se usmála. „ Kdyby vás zatkli, udělala bych všechno pro to, aby vám bylo odpuštěno. Ale máte pravdu. Jistější bude, když se jim vyhneme. Můžete však být klidný. Pokud vím, takhle časně hlídka nikdy nejezdí. Jsou to lenoši, a pokud je nezburcuje nějaký poplach, určitě dospávají prohýřenou noc.“
  Jan poněkud uklidněn otevřel dveře a vstoupil s dívkou do dlouhého sálu. Ozařoval ho třaslavý svit ohně plápolajícího pod železnými rožni, na kterých se zvolna otáčelo opékané maso a šířilo kolem dráždivou vůni. Na stoličkách u dlouhých stolů s trnoží seděli nějací muži v cizokrajných pláštích lemovaných kožešinou, popíjeli pivo, kouřili a čekali na snídani. Kouř z jejich dýmek se srážel pod začernalými trámy stropu jak modravá mlha.
  Naráz přerušili hovor a vzhlédli k Janovi, který se váhavě zastavil poblíž dveří.
  Také hostinský, obrovský chlap v zástěře, s holýma chlupatýma rukama a jizvou pod okem, se ohlédl od krájení pečeně: v pravici se mu zlověstně leskl široký nůž.
  „ Co chcete?“ zavrčel, „ tuláky a pobudy neživíme! Leda… leda, že byste mi chtěli prodat tu mušketu. Je sice trochu zastaralá, ale hezká práce. Nebudu se vás ani ptát, jestli její bývalý majitel žije. Já prostě předpokládám, že jste ji našli.“ A spiklenecky se zazubil.
  „ Co si to dovolujete!“ ozvala se dívka rozhořčeně, „takové urážky by se vám nemusely vyplatit...“
  „ Drž zobák!“ okřikl ji hostinský.
  Dívka zalapala po dechu a zrudla. „ Ten křupan,“ zasyčela mezi zaťatými zuby.
  „ Klid,“ špitl Jan a jemně ji vtlačil na jednu z tvrdých židlí za stolem. „ Možná vás mate náš oděv, pane,“ obrátil se k hostinskému, „ale to je tím, že jsme dlouho na cestách. Moje mušketa je rodinná památka a nehodlám ji prodávat, protože mi mnohokrát dobře posloužila proti… proti dravé zvěři.“
  „ Vy mi chcete vyhrožovat?“ zbrunátněl hostinský, „chcete mi naznačit, že já jsem ten dravec, proti kterému byste směle použil střelnou zbraň?“ Zašilhal do černé kuchyňky vzadu a luskl prsty.
  Vzápětí z kuchyňky vyběhl malý, umouněný kluk, prosmýkl se pod stolem a zmizel dveřmi ven.
  Muži na druhém konci hostinského sálu naklonili hlavy k sobě a něco si špitali.
  „ Pokojně jsem přišel, abych poprosil o trochu vody, chleba a soli,“ řekl Jan, „ na to má právo každý poutník.“
  „ Když zaplatí!“
  „ Není vám líto toho děvčete? Nevidíte, že se sotva drží na nohou?“
  „ Co je mi do toho?“
  „ Ať mě moc nerozčiluje,“ reptal Gnóm, dral se ven z ruksaku a vykukoval za hranou stolu mezi dvěma cínovými talíři. „ Připálím mu pečeni. Nechám mu zkysnout pivo. Znám na to jedno moc dobré zaklínadlo!“
    Dívka položila hlavu na složené ruce a rozplakala se. Bylo toho na ní už trochu moc.
 „ Alespoň kousek té kýty,“ vzlykala, „docela malý kousíček… tak krásně to voní…“  
  Jan byl zcela vyveden z míry. U nich doma v Údolí byla přece také hospoda, jenže tam se tlusťoučký hostinský pořád usmíval jak měsíček v úplňku a když si Jan vypil žejdlík piva a chtěl platit, mávl jen rukou: „Příště mi od babičky přineseš koření na loupání v kolenou…“  
   „ Něco vám dám,“ zalovil Jan v kapse. Doufal, že tam nalezne onu starou minci, kterou chtěl před časem nabídnout permoníkům. Ke svému úžasu nahmatal něco tvrdého s ostrými hranami. Sevřel to v hrsti a vyhodil na stůl. Ozvalo se kovové cinknutí: nerudný hostinský vyvalil oči a zapomněl úžasem zavřít ústa. Také Jan byl notně zmaten a dívka na něj hleděla s rostoucím obdivem. Na stolní desce ležela hromádka kapřích šupin. Ale jakých šupin! Každá z nich z ryzího zlata! Vyleštěný kov zářil v odlescích z ohniště, jako by byl sám plný živého, neklidného ohně!  
 Také hosté na druhém konci stolu povstali, aby lépe viděli.
  „ Ale to… samozřejmě… promiňte, vzácný pane,“ začal koktat hostinský, „ račte se posadit, pečeně je už skoro hotová… a mám obzvlášť uleželé víno, schovával jsem ho pro sebe, ale tak vzácným hostům, jako jste vy, dám jen to nejlepší!“ Hluboce se klaněl a přitom zuřivě luskal prsty.
  Vzápětí se z černé kuchyně nechápavě vynořila hlava ohyzdné babice. „Hoří snad?“ zaskuhrala.
  „ Seber se a běž ke studni pro vodu!“ řekl jí hostinský se zvláštním důrazem.
  „ Ale copak nemáme dost…“
  „ Pro čerstvou vodu!“ zařval hostinský.  
 „ Jo, ták,“ pochopila cosi stařena a chvatně se belhala dveřmi ven.
  „ To jsem zvědav, koho ještě pošle,“ brumlal si trpaslík pod vousy a najednou luskl prsty úplně stejně jako před chvílí hostinský.
  Okamžitě se z černé kuchyně vynořil pitvorný hrbáč, máchající těžkým pohrabáčem. Šilhavýma očima přelétl hosty a zahuhňal: „ Kterýho z nich?“
  „ Zalez, hlupáku!“ sykl hostinský a neklidně se ohlédl, aby zjistil, odkud zní to tenké chichotání.
  Jan rychle přidržel ruksak, aby nebylo vidět, jak se podivně zmítá.
   „ Nejez hrušku u vosího hnízda!“ vykřikoval Gnóm mezi nezadržitelnými záchvaty smíchu.   
   „ Co je na tom tak komického?“ zeptal se ho tiše Jan.
  „ Že tě asi brzy okradou,“ škytal trpaslík a cpal si do úst špičku čepičky, aby ho nebylo slyšet, „zlato jim klidně dej, ale ať nám nesahají na léčivé byliny!“
  Jan jenom nechápavě zakroutil hlavou.
  To už hostinský nesl na stůl velký pekáč, plný voňavých plátků propečeného masa zalitého zlatavou šťávou, bochníček chleba a džbánek vína, které hned nalil do dvou pohárů.  
   „ Ochutnejte, vzácný pane. Je vyzrálé, sladce trpké, z mé vlastní viničky na jižním svahu pod lesem.“
  Dívka pozdvihla pohár k ústům, ale Jan ji chytil za ruku.
  „ Doufám, že si připijete s námi,“ řekl a upřel na hostinského zkoumavý pohled. Neušlo mu, jak trochu znejistěl.
 „ Správně!“ špitl trpaslík.
  „ Ale ovšem… milerád…“ vzpamatoval se hostinský a zamířil k římse u krbu pro další pohár.   Jakmile se otočil zády, začal jeden z hostů na druhé straně stolu gestem znázorňovat pití a pak vrtěl hlavou a dělal odmítavé posunky. Jan mu pokývl, že ví.
  Gnóm využil příležitosti, vyskočil na stůl, čichl k oběma pohárům a zatvářil se znechuceně:
 „ Snivka bahenní. Ti lotři nemají žádnou fantazii!“ Sáhl do ruksaku, zalovil v babiččiných pytlíčcích a do každého poháru pak vhodil po jednom sušeném listu nějaké byliny.
  Víno uvnitř zašumělo.
  „ Tak,“ zamnul si Gnóm spokojeně ručky, „teď je z toho nápoj vhodný i pro trpaslíka.“
  „ Tím chceš naznačit, že by ses rád napil?“
  „ Jenom ke mně trochu nakloň pohár, ať se přesvědčím o kvalitě… Mno…“ mlaskl a poválel doušek po jazyku, „nestojí za moc. V královských sklepích jsem pil lepší.“
  „ V královských sklepích?“ podivila se dívka, ale to už byl hostinský u nich a tak se nedočkala bližšího vysvětlení.
  Hostinský si nalil, pak si s nimi přiťukl a při pití je po očku pozoroval. „ Do dna!“ připomněl, když se mu zazdálo, že chtějí poháry předčasně odložit.
   Jan i dívka dopili, a pak se s chutí pustili do jídla.
  Hostinský zatím shrábl zlaté šupiny. „ Zajímavá věcička,“ podotkl, „ máte toho víc?“
  „ Plnou kapsu,“ přisvědčil Jan.
  Hostinský vycouval ke svému ohništi. Oči mu hořely vzrušením. Zdánlivě se zabýval čištěním roštů, ale přitom se pořád nenápadně otáčel a sledoval, co Jan s dívkou dělají.
  „ Předstírejte, že usínáte,“ šeptal jim trpaslík, když dojedli, „bude náramná legrace.“
  Jan se pohodlně opřel o lenoch židle a zavřel oči. Ani se nemusel nutit do nějakého předstírání: po sytém jídle na něj najednou naplno dolehla únava probdělé noci, hlava mu klesla na prsa, zdálo se mu, že opět klopýtá nekonečným, temným lesem…
  Probudilo ho usilovné štípání a tahání za palec. „ U všech vousů,“ hudroval trpaslík,“ říkal jsem jen jako!  Nebo, že bych dal málo neutralizátoru?“
  Jan s velkým úsilím otevřel oči: všiml si, že dívka také doopravdy zdřímla - a že se hostinský a hrbáč horlivě přehrabují v jejich věcech. V ruksaku nenašli nic zajímavého, ale jeden váček s bylinami vyprázdnili a nacpali ho šupinami, vytahanými z Janových kapes. Teď se polohlasem dohadovali: hospodský si pro sebe vyhrazoval mušketu a hrbáčovi tvrdil, že mu musí stačit sekera. Neduživec reptal a uspokojil se teprve tehdy, když mu přislíbil, že nádavkem dostane Janův lovecký tesák.
  „ Co to má znamenat?“ zeptal se Jan.
   Oba zloději od něj polekaně odskočili.
   „ On nespí!“ vyjekl hrbáč.
   „ Jenom žádné hlouposti!“ vykřikl hospodský a chytil židli, aby se jí mohl bránit proti případnému Janovu útoku „Chtěl jsem jenom vzít do úschovy některé vaše cennosti, protože mám bezpečnou zprávu, že co nevidět sem dorazí proslulý král lupičů Černý meč! A před ním byste své zlato těžko zatajil! Ano, bohužel, on sem občas vtrhne a oloupí mé hosty a já proti tomu nemůžu nic dělat, když chci přežít. Dokonce mu musím odvádět polovinu své tržby. Tamhle páni kupci,“ ukázal na hosty na druhém konci stolu, „ už také pro něj složili daň ve svém zboží. Polovina všeho! Je to hodně, ale můžeme být rádi, že nám alespoň něco zůstane! No, nemám pravdu, pánové?“
  Kupci rozpačitě přisvědčili. Vzápětí sebou zděšeně trhli, když se prudce otevřely dveře. Dovnitř se vplížila baba spolu s umouněným klukem. Ti dva se tvářili poněkud zmateně.
  „ Co je?“ houkl na ně hostinský.  
 Baba došla k němu a něco mu rozčileně šeptala. Hostinský se zamračil.
  „ Proč to neřeknete nahlas?“ zeptal se Jan s úsměvem. „ Černý meč není doma, že?“
  Už podruhé za dnešek hostinský ztuhl s pootevřenými ústy.  
 „ A nikdy už nebude,“ pokračoval Jan, „ protože společně se svými kumpány tlouštíkem a pihavcem navždy skončil na dně močálu. Viděl jsem to na vlastní oči. Číhali v bažinách na Bělohříváka a nevyplatilo se jim to. Moc ošklivá smrt! Jak kdo žije, tak také skončí!“    
  Hostinský se roztřásl jak v zimnici, sjížděl očima z muškety na sekeru a teprve teď mu začínalo docházet, co asi znamenají. Najednou padl na kolena.
   Baba i hrbáč se zkroušeně schoulili vedle něj, ale kluk se hbitě prosmekl pod stolem a zmizel v černé kuchyni i s váčkem zlatých šupin. Kromě trpaslíka si toho nikdo nepovšiml.
  „ Smilujte se, pane,“ skuhral hostinský, „hospoda mě živí… dám vám podíl ze všeho… zboží kupců je složeno v kůlně… teď samozřejmě patří vám…“
  „ Výborně,“ řekl Jan a povstal za stolem. Sám sobě připadal v té chvíli nějaký veliký, větší než obvykle. Koutkem oka zachytil dívčin obdivný pohled a zaplavil ho opojný, hřejivý pocit.
 „ Myslíš si, lumpe, že každý je právě takový zloděj jako ty? Dej si pozor! Možná se tu občas zastavím, podívat se, jestli neokrádáš pocestné. A vy, pánové,“ obrátil se ke kupcům, „si vezměte své zboží zpátky. Cesta už je bezpečná a nemusíte se s nikým dělit!“
  Kupci se k němu nahrnuli, potřásali mu rukama a dojatě děkovali, smáli se, žertovali a poručili další víno.
  Hostinský byl rád, že si ho nikdo nevšímá a rychle se vytratil. Dívka zrůžověla a začala koketně blýskat očima: přímo povzbudivě na ni působilo, jak jí kupci líbali ruce a zasypávali ji lichotkami.
  „ Kam máte namířeno,“ zeptal se nejstarší z nich, „ pokud vám můžeme být nějak nápomocni…“
  „ Vracíme se do Tanteru,“ řekla dívka dřív, než Jan stačil otevřít ústa, „hlavního města království.“
  „ To je skvělé,“ zvolal kupec, „ pak máme společnou cestu! Vezmete-li zavděk našimi vozy, bude nám to ctí. Pravda, nejsou příliš pohodlné, ale pořád je to lepší než jít pěšky.“
  „ Odmítni,“ šeptal trpaslík, „ Tanter je na západě. Musíme na sever! Máme zpoždění! A navíc Tanter je past! Plný královských stráží!“
  „ Moc vám děkuji,“ vrhla dívka ke kupcům okouzlující úsměv, „ za sebe i svého přítele…“
  „ Ne,“ vzpamatoval se konečně Jan,“ já nemohu… já… samozřejmě budu rád, když se o slečnu postaráte a odvezete ji místo mne domů k jejímu otci… Ušetříte mi tím spoustu času, protože moje cesta směřuje jinam… já nejdu do města…“
  Kupci byli zmateni, ale taktně se zdrželi všech otázek.
   Zato dívka k němu prosebně obrátila oči: „ Přece byste mě neopustil! Po všem, co jste pro mě udělal… můj otec vám rád projeví vděčnost a já…“ zrudla a zahryzla své perleťové zoubky do rtů, „ já také… Co vám brání? Říkal jste přece, že nejste ženatý! Nebo jste lhal?“
  Jan rychle odvrátil tvář. Opět se ho zmocnilo pokušení. Stačí říct ano a stará pohádka se naplní: bohatství, moc a krásná princezna! Všechno na dosah! A Modroočka by jistě pochopila... Pochopila, a pak by celou noc plakala pod vrbami u jezera, její slzy by kanuly do vody a voda by plakala s ní…
  „ Ne,“ řekl Jan stísněně, „ ne, nemohu… musím splnit důležitý úkol…“
 „ Nemáte mě rád,“ vzlykla dívka, „ a já doufala, že svůj život nasazujete pro mne! Copak jste mě zachránil jen proto, abyste mě mohl trápit?“
  „ Ne,“ řekl Jan, „opravdu to nejde. Až se příště setkáme, budu vám to snad moci lépe vysvětlit.“
  „ Velká tajemství mužů,“ ušklíbla se hořce dívka, utřela si slzy a vzdorovitě pohodila hlavou. „ Jak chcete, lovče! Jen abyste jednou nelitoval!“ Obrátila se ke kupcům, kteří v rozpacích postávali opodál: „ Nemáte, pánové, ve svém zboží šaty vhodné pro dámu? Musím vrátit půjčený plášť.“
  „ Nechte si ho,“ hlesl Jan.
  „ Neřekla bych, že mi sluší,“ odsekla dívka, „a vy ho jistě budete potřebovat, až vás někde ve vašich oblíbených pustinách zastihne déšť a nepohoda!“
  Jan sklopil hlavu a mlčel, zatímco mladý kupec přeochotně nabízel jemné hedvábí, mušelín a krajky z dalekých zemí, které jsou dámě zdarma k dispozici jako malá splátka za prokázanou službu. Jan pocítil pichlavý osten v hrudi: čímpak si zasloužil ten vypasený hejsek, že se na něj dívka tak krásně usmívá? Ne, to opět začíná pálit jizva po Černém meči…
  „ Pojďme,“ zatahal ho skrytý Gnóm za košili, „je nejvyšší čas zmizet! Starý Kručinka řekl, že ženské slzy rozleptávají srdce hrdinů a v tomto bodě s ním naprosto souhlasím.“
  Jan se zvedl. „ Sbohem,“ zamumlal a kvapně vyrazil ke dveřím.
 „ Počkejte!“ Dívka ho dohnala až venku na verandě. Sevřela mu ruku a dlouze se mu zadívala do očí.
  Jan se zachvěl, ale strpěl, když ze svého prstu stáhla stříbrný prstýnek s ohnivě červeným kamínkem a navlékla mu ho na prostřední prst. „ Vemte si to… na památku…“ špitla, „dlužím vám moc a moc, ale co si mám počít, když každou odměnu tak tvrdohlavě odmítáte? Snad se někdy naskytne příležitost, abych vám všechno oplatila.“   Sáhla do kapsy na ruksaku a pohladila Gnóma po čepičce. „ Díky, trpaslíku. A dávej na něj pozor!“
  Gnóm něco rozpačitě zahuhlal do vousů.
  „ A jmenuji se Lucie!“ vyhrkla ještě dívka mezi dveřmi, a pak rychle zaběhla dovnitř, zakrývaje si oči šátkem.
  „ Řekl jsem, že na své cestě nemohu nechat nikoho plakat,“ povzdechl Jan, „ a přesto to pořád dělám. Můžeš mi to vysvětlit?“
  „ Některé věci je lépe nevysvětlovat.“ prohlásil Gnóm. „ Mysli radši na něco veselejšího. Třeba na to, jak se bude hostinský tvářit, až se mu do tří dnů zlaté šupiny promění zpátky v obyčejné kapří. To je takový starý vodnický vtípek!“